Růže z keře nízkého/4.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 114–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Radostně slavili Pražané štědrý večer. Hojná, chutná jídla přinášela se po celodenním postě a po nábožné modlitbě na stůl, kdežto říkaje vedle každého talíře vosková svíčka hořela.

Děti prohlížely ještě rozmanité dárky, jakýchž jim byl Ježíšek nadělil. Při tom se těšily na vařené ovoce. Bylo mnoho řečí a veselých tváří.

Ale tiše vypadalo to v chudobném příbytku řezbáře Šlechty. Eliška mohlať arci šlechetným darem mladého Pětipeského otci krmičku připraviti, jakovouž jindy toho dne jídával, ačkoli na ni dnes nepomyslil; teď ale bylo nuzné nádobíčko i se zbytky jídla již opět uklizeno, a dívka seděla u stolu, majíc před sebou tlustou, širokolistou knihu. Byla to sbírka pobožných písní, modliteb, rozjímání a zlomků svatého písma, jež byl za minulých let starý Šlechta umělou rukou sám snesl a později také syn rozmnožil.

„Čti, milá dcero, čti!“ řekl Šlechta. „Neměl bych tě sice vedle slibu svého k tomu přidržovati, nýbrž každým slovem tě napomínati, abys šetřila zraku svého; ale dnes je den radosti, a tuť bych rád ducha svého na perutích náboženského slova povznesl a připravil v něm stánek přicházejícího Vykupitele důstojný.“

Eliška na to četla, a slepec poslouchal; potom spojili hlasy své a začali Boha zpěvem velebiti.

V tu dobu přibližovaly se po tiché, liduprázdné ulici k odlehlému domku dvě osoby, až po tvář zahaleny velikými širokými plášti. První, o mnoho hřmotnější, zdálo se, že druhou vede.

„To je proklatý kus cesty!“ bručel onen, když byl již po desáté o kamení nebo jinou hrbolinu ve tmách klopýtnul. „Nebylo by divu, kdyby vedla přímo do nebe — jakož jsem to slýchal od nábožných mužů popisovati. Řekněte mi, pane rytíři — u všech všudy kropáčů!“ obrátil se pak na polo k svému soudruhovi, „co vám to napadlo, právě teď se do těchto končin vydati? Nemohli jsme si to nechat, až by nám bylo slunéčko na cestu posvítilo?“

Ale soudruh neodpovídal. Myšlénky jeho poletovaly ku předu, a srdce jeho nepokojně tlouklo. Byl to mladý Pětipeský.

Teprve po chvíli zdálo se mu, že se ho byl průvodce jeho na něco ptal, a otázka zavzněla jako poznovu v uších jeho.

„Kdybych chtěl, aby jasný den kroky mé viděl,“ řekl nyní, „nebyl bych vyšel za času nočního. Rozumíš?“

„Rozumím — i nerozumím dle svého sprostého rozumu,“ odpověděl druhý. „Že nechcete, aby vás tady oko lidské poznalo, tomu rozumím; proč to ale nechcete, tomu nerozumím, to nepochopuji. Ale vysvětlení si budu muset vyžádat až po druhé. Neboť zde jsme u cíle.“

Při tom se zastavil a okázal na řezbářův domek.

Malou skulinou v zavřených okenicích dral se paprslek z hořící lampy.

Kolem spočívalo hrobové ticho. Ani kročeje nočních poutníků teď nezaznívaly. Jenom ze vnitř, z nuzné jizby povznášel se nábožný zpěv až pod šírá nebesa.

Pětipeský přistoupil až k samé okenici a poslouchal se srdcem nepokojně tlukoucím. Rozeznávali stříbrozvuký hlas Elišky, a jednotlivé částky jeho padaly jako čarodějný déšť do prsou jeho.

Také soudruh jeho, hřmotný Kotouč, přitlačil se ke zdi a napájel ucho i duši, jak se zdálo, líbezným zpěvem spanilé dívky. Po chvíli začal hlavou kývati, pak bručeti a přizvukovati, a byl by snad i sám do zpěvu se pustil, kdyby mu nebyl rytíř notný štilec zasadil.

„Drž hubu!“ pošeptal mu při tom hlasem káravým. „Nepřišliť jsme učiniti výtržku v domácí modlitbě lidí nábožných. Nechciť ani, aby nejmenší myšlénkou na to pomyslili, že je někdo poslouchá.“

„Vždyť je dobře!“ bručel druhý slovy temnými. „Ale ďas aby udržel jazyk za zuby a neotevřel chřtán ku zpěvu, když slyší anděla zpívati. Když ale myslíte… tedy dovedu být němý jako leklý kapr, aby nás nikdo nezaslechl a kroky naše nevyčíhal.“

Ale opatrnost nočního soudruha byla marná. Na druhé straně domku stály totiž, ukryty noční temností, dvě osoby, jichžto zřetel neodvratně na Pětipeského a jeho zbrojnoše byl upjat.

Tyto dvě osoby byly za prvního soumraku vešly do bran městských. Těla jejich byla ukryta hrubým, temným šatem poutnickým, ruce jejich ozbrojeny dlouhými holemi a tváře zastíněny širokými klobouky. Kroky jejich byly statečné, buďto že se cele do tohoto oděvu nehodily, a nebo že je povznášela radost ze šťastného návratu z dalekých končin.

Braliť se tichnoucími ulicemi k mostu, k tomu nádhernému pomníku otcovského panovníka, a přes něj pustili se do vrchu k chrámu sv. Víta.

I přišli až k jeho dveřím a pokleknuvše na kamenný práh, pohřížili se do hlubokých modliteb.

Zvláště jeden z těchto poutníků a sice starší zdál se, že chce všechno tělesné se sebe setřásti a plamennými, z nejtajnějších hlubin srdce plynoucími slovy duši svou jako očistěnou bytost k nebesům povznésti.

Modlil se dlouho; ale každým slovem přicházela útěcha do prsou jeho.

Konečně vstal, z hluboka si oddechl, potom se několik kroků vzdálil od prahu pod širá nebesa. Tu sejmul klobouk a pozvednuv očí k výsostem, ježto šedivým závojem sychravých mlh zastřeny nad ním se pnuly jako nepřehledná věčnost, vztáhl ruce a milozvučným, silným hlasem řekl:

„Děkuji ti, Pane, žes mi dal opět spatřiti kolébku mou!“

Byla to půvabná, letem věku mužného již dávno dozralá hlava, vysokého, poněkud lysého čela, osmahlých, hustě zarostlých tváří. Dlouhé vlasy vinuly se mu v těžkých kotoučích až na krk.

Stáltě zde v jakémsi blahém zanícení, až ho konečně mladší soudruh jeho zase do koleje vezdejší skutečnosti uvedl.

Byl po něm vstal, a přiblíživ se pak vážným krokem až k boku jeho, promluvil k němu po chvíli:

„Půjdeme nyní, bratře milý?“

Poutník hleděl na několik okamžení před sebe a neodpovídal; potom přikryl hlavu svou, a zmocniv jakési lehké zachvění, jež údy jeho přelítlo, řekl:

„Půjdeme.“

Na to se vraceli po zámeckých schodech, po mostě, klikatými ulicemi starého města, a pustili se k Poříči.

Kroky jejich byly zdlouhavé a ústa zavřena. Oba dva, zdálo se, byli přeplněni různými city a myšlénkami, jež nyní ještě jako pořádati se snažili.

Noc byla již dávno svým tmavým pláštěm celé okolí zakryla, když se konečně k domku řezbáře Šlechty dostali.

Mladší poutník zostřil kroky své, sotva se nízké staveníčko jako temná kupa před nimi černati začalo, a brzo stáli oba dva u domovních dveří.

V tom ho pojal starší za ruku.

„Nebuř ještě na fortnu blaženosti své,“ řekl k němu, chopiv ho za ruku. „Zastav ještě na okamžik proud své blahosti. Já potřebuji ještě oddechu a rozmyslu. Duše má se leká hlasu otce tvého, já se musím ještě zotaviti.“

„Ach, nedej se, pane — a bratře můj, marnými strašidly děsiti!“ řekl druhý prosebně. „Otec můj zapláče radostí a zapomene v prvním okamžení na celou minulost.“

„Ne, ne!“ namítal starší. „Popřej mi ještě jen malé chvilky. Já si nerozumím. S pevným, dávno ustáleným úmyslem, s ulehčenou duší se navracím — a teď se ostýchám člověka přítele jako nemilosrdného soudce.“

Při tom pojal mladšího za ruku a pokročil s ním za roh, kdežto se usadili na kamenné sedadlo, ježto dal stavitel domku na třech stranách k vůli rozličným vyhlídkám obezdíti. I neseděli tady dlouho, pološeptavými slovy na příští výstupy v příbytku se připravujíce, an tu náhle blížící se kroky a hlasy zaslechli.

Byl to Pětipeský se svým Kotoučem.

Zřetel poutníků obrátil se nyní na neznámé příchozí; zvláště mladší vzchopil se zvědavě, ačkoli se při tom i chránil, aby žádného hřmotu nezpůsobil. Stáltě ve hlubokém stínu a nemohl od příchozích viděn býti.

„Ti lidé chtějí, tuším, k tvému otci?“ promluvil nyní starší poutník šeptem.

„Tak se mi zdá,“ odpověděl první taktéž, „ačkoliv pochopiti nemohu, co by touto dobou u něho pohledávali. Co otce znám, slavíval narození nebeského Spasitele vždy bez cizích svědků, jen mezi svými. Tato návštěva je mi trochu podezřelá.“

„Tím požehnanější tedy příchod náš,“ řekl zase první. „Snad jsme přišli právě v čas, abychom překazili věci nepříjemné pro domov tvůj.“

Zatím se byl mladý rytíř se svým Kotoučem k domku přiblížil a poslouchal píseň jeho obyvatelů. Chvílemi vedli spolu tichou rozprávku — tak ale, že bedliví poutníci ani slova z ní neporozuměli.

Konečně zdálo se, že Kotouči něco nového napadlo, a sice něco takového, že to jím živěji pohnulo, a on zapomenuv se hlasitěji promluvil.

„Ale ať si to kozel trkne!“ řekl, „proč pak nejdeme do vnitřku a zde pod šírým nebem civíme? Ten starý slepec nebude se hněvati, když jej ochránce holky jeho navštíví, vždyť zná beztoho celý váš dům; a holka sama nebude se také škaredit, když tak hezounkého panáčka zase uvidí — na to bych chtěl umříti.“

„Drž hubu, tlachale!“ okřikl jej Pětipeský hlasem dušeným, propukající hněv drže na uzdě.

S hltavou dychtivostí byl mladší poutník slova Kotoučova vyslechnul, a celý proud posavadních jeho myšlének dostal jimi jiný běh.

„Osvěť nás Všemohoucí!“ řekl potichu, ale kvapně k svému soudruhu, „mně se zdá, že zde otec již nebydlí. Člověk tento mluví o nějakém slepci jakož o hospodáři. Nejlépe tedy bude hned vystoupiti a pravé vědomosti nabyti.“

Ale soudruh ho chopil silně za ruku.

„Sečkej,“ pravil při tom rovněž tak dušeným hlasem, „zdá se mi, že poznávám dle řeči člověka, s nímž bych se nerad sešel, dokud se neustanoví mysl má.“

„Zůstaň, pane, ve tmách,“ odpovídal zase taktéž první; „neprozradím tvou přítomnost. Vyzvím jen, zdali otec můj dům svůj opustil a kam se vystěhoval.“

S těmi slovy se mu vymknul z ruky a poněkud ho ještě do tmavého stínu postrčiv, přiblížil se k Pětipeskému a jeho zbrojnoši. Ti se právě chystali zase odejít.

„Ve jménu Páně, jehož velebím,“ promluvil k nim vážně, „povězte mi, přátelé, jste-li známi s lidmi, jež pod touto střechou bydlejí?“

Na tato slova pozastavil se Kotouč, ale ruka jeho spočívala ještě na rukověti meče, jehož se byla při prvních jejich zvucích chopila.

Pětipeský bral se rychlým krokem dále.

„A kdo jsi, člověče,“ prohlásil se Kotouč, s podivením náhlé objevení se poutníkovo bystrýma očima stíhaje, „že se touto hodinou lidí vyptáváš, kteří chuti nemají odpovídati nočním hostům, třeba je tak ctihodné roucho krylo, jako tebe.“

„Já mám svatého práva poptávati se po lidech, kteří jednou v tomto domě bydleli, a na pokojnou otázku může se mi, tuším, dáti pokojná odpověď.“

„To může,“ dosvědčil zbrojnoš na slova poutníkova, „a protož ti pravím, že lidi pod touto střechou znám.“

„Znáš je dávno?“

„Moje známost není starší nežli dnešní den.“

„Prve jsi mluvil se svým druhem o nějakém slepci?“ ptal se poutník dychtivě a se srdcem tlukoucím.

„To je právě můj známý,“ odpověděl Kotouč.

„Nebeské mocnosti, co se to dělo?“ řekl poutník v duchu sám k sobě. „Proč opustil otec mnoholetý svůj příbytek? — to dějiště tolika utěšených hodin?… čili by byl snad — zemřel?“

I zděsil se této myšlénky, a rychle se jí chtěje pozbaviti, obrátil se opět s otázkou k zbrojnošovi:

„A kam se poděl obyvatel prvnější?“

„Já ho neznal.“

„A nevědí o něm lidé, jižto nyní pod touto střechou bydlí?“

„Nevím, ale pochybuji; neboť duch jejich jest obrácen toliko na sebe a nevšímá si světa vůkol sebe. Ostatně ale — chceš-li zvěděti, kam se bývalí obyvatelé poděli, vyptávej se za bílého dne a neruš pobožnost lidí, jichžto celé utěšení a bohatství v nábožné modlitbě záleží.“

„Já musím rychle vědět, kam kroků svých obrátit,“ řekl poutník; „a myslím, že mi to pobožní obyvatelé za zlé vykládati nebudou, když se jich na to i času nočního vyptám.“

„Já ti ale pravím,“ ozval se nyní Kotouč hlasitěji, „abys přestal na vůli.“

A s těmi slovy postavil se před něho tak, že mu cestu ke dveřím zabránil. Nevěřilť člověku neznámému, tak neobyčejnou hodinou a v tak podivném zakuklení obcházejícímu.

Poutník nevěděl co počíti; v tom ale vykročil ze stínu soudruh jeho, jako by mu chtěl raditi anebo se alespoň s ním umlouvati. Tento k němu tedy rychle pokročil a oba se na několik kroků vzdálili.

„Aha, sovy začínají vylézat!“ bručel Kotouč, jemuž ani jediné pohnutí neušlo. „Nyní to počíná být zamotanější. Hábit vyzvědačský není tu samoten. Nu, co škodí! Čím víc, tím líp, alespoň se zahřeji,“ doložil úšklebně a vytasil meč, jako by se jižjiž chystal k obraně. „Mrazík počíná beztoho ďábelsky profukovati. Rytíř najde cestu i beze mne — a mne ponůcka ani o štědrém večeru neuškodí.“