Růže z keře nízkého/2.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 104–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V malé chvíli na to ubírali se ramenatý zbrojnoš a outlá dívka dlouhou třídou k černé brance, a tou se pustili v nejzadnější díl Nového, zde ještě jen porůznu vyrůstajícího města.

Zbrojnoš nesl na rameně malý stolek a sedátko, v ruce malou truhlici. Dívka šla vedle něho beze všeho břemene a radost jevila se jí ve tvářích i v pohybování.

Z průvodce jejího byla všeliká zuřivost zmizela, a celá bytost jeho proměnila se v jadrnou prostosrdečnost. V masité jeho tváře ulehalo si chvílemi šklebivé usmívání, a oči jeho mhouřily se jakousi rozkoší, kdykoli pohlédl na dívku, kteráž vedle jeho rázných kroků tak spokojeně a radostně pobíhala, jako by ji starý známý provázel. Zdáloť se, že obhroublý zbrojnoš nemalé zalíbení v té kvetoucí, ačkoli jen chatrným šatem nehodně zahalené postavě nachází, a že to uznává býti věcí docela přirozenou, že mu jeho mladý rytíř to spanilé poupátko v obzvláštní péči odevzdal. To jediné činilo mu jakýsi nepokoj, že se chvilkami na čele dívčím malý mráček vyskytal, při čemž dívka na svého průvodce vždy tak zvědavě pohlédla, jako by na něm něco vypátrati chtěla.

„Tvoji rodiče, milá panenko, budou asi oči otvírati, že máš tak brzy po trhu,“ promluvil k ní prostě, ale srdečně se usmívaje.

„Ba, milý příteli!“ řekla dívka, „takové podivení snese můj ubohý otec rád, i kdyby častěji přicházelo. Matinka se ale již ničemu nediví — tu nemám.“

„Zemřela ti již?“

„Já byla skoro ještě pouhé dítě, když ji nebeský otec k sobě povolal.“

„A proč jmenuješ svého otce ubohým? Jste tak tuze chudobní?“

„Chudoba není největší lidské neštěstí, a dá se lehko unésti, kde život vedle vůle Páně a dobré svědomí nositi pomáhají; ale otce mého klíčí neduh, který je nejhorší břemeno života vezdejšího — těžká slepota, a proto jsem ho nazvala ubohým.“

„Otec tvůj je tedy slepý?“ podivil se zbrojnoš. „A ty jsi při něm v chudobném hospodářství sama jediná?“

„Sama jediná,“ dosvědčila dívka. „Jindy to bývalo arci jinak, dokud bratr doma byl; ale nyní se musím při otci sama starati.“

„Nu — a kam pak se bratr poděl? Zaběhl snad do světa? Či opustil vás nevděčně?“

„Ach, milý příteli! neobviňuj bratra mého z nevděčnosti,“ řekla dívka, hlavou vrtíc. „Vděčnějšího syna nemůže ani být; ale on nás musil opustit — otec mu to sám poručil.“

„Jak to?“

„Vidíš, milý příteli,“ jala se dívka důvěrně povídati. „Bratr je řezbářem jako sám otec můj, a jevil hned za pacholetských let velikou chuť i schopnost k tomuto umění. Ale otec říkal, že ho nemůže dokonale vycvičit, ačkoli byl v městech Pražských prvním mistrem toho způsobu, neboť musíš věděti, že dříve z rukou jeho ty nejkrásnější věci vycházely, až se jim i znamenití a učení pánové divili; proto však přece dotvrzoval, že mu ještě mnoho schází, aby vrcholku umění svého dostihl, a že ani bratr dále nedospěje, nebude-li žákem mistra většího. Ale jakž to bylo možno býti žákem takovým, an se tu nad otce většího mistra nenacházelo? Nezbylo tedy nic jiného, nežli poslati bratra do světa. Slyšel jsi někdy o Římě?“

„To věřím!“ zasmál se Kotouč plným hrdlem. „Já také zkusil, jak se v něm život vede.“

„Ty?“ podivila se dívka.

„Nu, ano, ano, já, zlatá hrdličko! Či myslíš, panenko, že je člověk ze dřeva kůl, který se jakživ ze zápraží otcovského domu nepohnul? I já jsem byl za těmi velikánskými horami, mezi tím zpropadeným vlaským národem, v tom slavném Římě, do něhož by se naše Praha vešla, jako tvoje ručinka do mé rukavice.“

„Ale ty milý člověče!“ radovala se dívka, že někoho nalezla, kterýž také v Římě byl, „jak pak jsi tam přišel? — a co pak jsi tam dělal?“

„Právě to, co zde. Sloužil jsem svému rytíři.“

„Jak?“ zvolala dívka s rostoucí radostí. „I tvůj rytíř byl v Římě?“

„Dozajista; ale to nebyl můj rytíř nynější. Tenkráte jsem měl pána staršího.“

„Tedy u svého nynějšího ještě dlouho nesloužíš?“

„Nu, abych řekl, jako teď u něho jsem, tak mu dlouho nesloužím. Ale mnohem déle ho již znám. Když jsme byli v Římě, sedal panáček ještě na školních lavicích.“

„Škoda!“ prohodila dívka jako pro sebe a pohřížila se v podivné myšlénky. „Kdyby se byl také do Říma podíval, byl by tam snad bratra poznal a nám nějakou zprávu přinesl.“

„Oho, má hrdličko!“ zasmál se jí zbrojnoš. „V Římě se nedá tak snadno někdo poznati! to je ti množství lidí, že by tě tou strakatinou oči bolely, a samým hlukem dostala bys hlavy loupání. Já viděl přece hezký kus našeho milého světa, a Prahy tak snadno žádné město nedostihne: ale Řím, zlatá dušinko! — to zůstane člověku rozum stát! to je pravý Babylon.“

„Vím to, vím,“ přisvědčila dívka. „Otec je člověk zkušený a umí dobře vypravovati; potom nám také bratr v prvních časech listy posílal, kdež bylo zřetelné toho krásného města popsání.“

„Nu — a teď vám již nepíše?“

„Již déle než rok nevíme o něm ani slova. Přes čtyry leta je z domova. Já byla skoro ještě pouhé dítě, když odešel. Tři léta měl býti v cizině a pak se navrátit. Na ten čas jej otec také všemi potřebami opatřil. Mezi tím potkala však otce těžká nehoda, že se před ním jasný den uzavřel, a od té chvíle přistěhovala se k nám starost a chudoba. Museliť jsme prodávati, kde co zbývalo, a právě dnes odbyla jsem jesle, kteréž mi byl bratr zhotovil, nežli do světa odešel.“

„Ale což pak jste ho musili tak daleko poslati? Jáť bych řekl, že trochu blíže lidé také něco dovedou.“

„Tomu ty, milý příteli, nerozumíš,“ poučovala ho dívka nevinně. „Pravá kolébka našeho umění je země vlaská se svými nádhernými městy — říkává otec, a tam se musel bratr odebrat, mělo-li být z něho něco řádného. Mimo to hodila se tenkráte pěkná příležitost do Říma, proto že tam král poselstvím k svatému otci jistého pána vyslal, kteréhož otec dobře znal, a kterýž bratra na cestě mezi svou družinu vzíti přislíbil.“

„Ale Matko Boží!“ zvolal náhle zbrojnoš, podivením oči vypouliv a v chůzi se zastaviv, „o kom pak to, děvče, mluvíš? Já byl také s pánem v Římě, jenž tam byl od krále vyslán.“

„Ty?“ ptala se dívka, jako radostným podivením ruce spínajíc. „Aj, totě snad bratra mého znáš?“

„Jak se jmenoval pán, v jehož družině bratr odejel?“ tázal se zbrojnoš, a sundav stolek s ramena, postavil jej u prostřed cesty před sebe. Potom se přes něj přehnul a oběma lokty se opíraje, hleděl zvědavě na dívku.

„Pan Pětipeský!“

„Tu to máme!“ zkřikl Kotouč, těžkou pěstí radostně na stůl udeřiv. „Já tam byl také s panem Pětipeským a musím tedy bratra tvého znát.“

„O hodný, dobrý člověče!“ zvolala dívka, dětinsky rukama tleskajíc. „Tedy povídej — vypravuj… ale ne, tady nikoli! pojď, pojď se mnou a potěš mého ubohého otce!“