Růže z keře nízkého/17.
Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl | ||
16. | 17. | 18. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 17. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 197–206. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na královské předsíni bylo mezi tím veselo. Václavovi panoši, mladí, švarní jonáci, nalezali zalíbení na dívce, kteráž byla přišla s rytířem a slepcem, s nimižto se nyní král v komnatě své bavil, a dívka nalezala zalíbení v dvorných, bodromyslných mladících, kteří na veselou mysl pána svého spoléhajíce, rádi si nějaký žert dovolovali.
Kdo však Bětu neznal, nebyl by dnes v ní služebnou dívku ze sprosté krčmy hledal. Rozkoš bylo na ni pohledět. Stála tu v šatech, jaké toho času měšťanská děvčata chudší třídy nosila; jen že bylo všecko z pěkného přediva, suknice z teplého hnědého muldonu, až po kolena dlouhý zelený kabátek z pěkného sukna, černými kožemi lemovaný, všecko pěkně střiženo a lesknavými knoflíky okrášleno. Nejpěkněji ale slušela jí malá modrá čepička s koženým okrajkem, pod nížto z jedné strany dva dlouhé vrkoče po zádech plynuly, z druhé strany bílé čílko, plné, zdravé, červené tváře a hravé oči se lesknuly.
Ona rozuměla žertu a uměla zažertovati. Milejší jí bylo tedy přívětivé slovo s mladými panoši, než pouhé, dlouhochvilné čekání na předsíni královské. Jen že se tato zábava díti musela v slovech šeptavých, aby se nedonesla k sluchu královskému. Právě byla v nejlepším proudu, an tu volání Václavovo zaznělo. Vítek letěl do komnaty a v okamžení na to, otvíraje zase dvéře, kynul dívce, aby vešla ku králi.
Mžikem svůj kabátek urovnavši a hlavu napnuvši vkročila Běta přes práh s veselým, neohroženým úsměvem. Zdáloť se, jakoby se byla na tuto chvíli dávno těšila a jakoby věděla, že přichází na místa, kde se jí nic zlého nestane.
Překvapen hleděl Václav na dívku. Byloť patrno, že se mu nejen ta plná, kvetoucí postava, ale i neohrožený vzhled její líbí.
Způsobně se uklonivši, zastavila se Běta několik kroků od dveří a hleděla bystře, ale jaksi nenuceně ve tvář Václava, toho miláčka všech nižších tříd obecenstva Pražského. Rovněž tak přímě hleděl na ni Václav — až se dal konečně do smíchu.
„Přisám Bůh!“ zvolal při tom, „to je roztomilá kolednice. Pravá růže o vánocích! Škoda, že je z keře tak nízkého!“
„Ne z tak nízkého, jak se milosti tvé říci ráčí,“ odpověděla dívka jaksi hrdě; „ačkoli stojím na světě jako podnoží lidských rozmarů. V žilách mých teče krev, která se mnohému z těch vyrovná, jež Milost tvoje při sobě trpí… nediv se, pane můj! — jesti to za mého života ponejprv, co o té věci rozprávím — a Bůh dá, že to bude také naposled. Mně není milo o té věci zmínku činiti,“ mluvila dále s tváří uzardělou, „a umírající matce slíbila jsem, že ji zachovám v tajnosti. Před tebou jsem, pane, o ní promluvila, protože myslím, že má před králem všeliký člověk tak státi, jakž v pravdě jest, a s ním mluviti, jakž to v srdci zaznívá.“
„Hvězdy boží! to poupě mluví rozumně!“ zvolal Václav obrátiv se k Pětipeskému. „Já bych ji mohl mezi své rady posadit. Nyní ale pověz,“ obrátil se k dívce velmi vlídně, „kdo jsi a jak se jmenuješ?“
„Jmenuji se Alžběta a jsem služebná v krčmě u modrého jelínka.“
„A je to pravda, že chceš vésti žalobu na radního Polharta, že dceru tohoto muže násilně ve svém domě zdržuje?“
„To je pravda.“
„A jaké máš důvody při této své žalobě?“
„Proto že Polharta znám a vím, že je starý, tajný hříšník.“
„Ale jak to víš? odkud ho znáš?“ ptal se král horlivě. „Povídej. Není na tom dosti, žalobu jen zavésti; musíš také jista býti, že ji provedeš.“
„Jen dej, pane, dům jeho prohledati,“ řekla dívka pevně, „a já ti za to ručím hlavou, že poznáš pravdu mé žaloby, je-li jinak ztracené děvče počestné a bohabojné, jakož doufám, aby nebylo samochtíc zaběhlo.“
„Ale co tě přivádí na to,“ zvolal král netrpělivě, „že dceru tohoto muže právě u člověka hledati radíš, kterýž se těší dobré pověsti?“
„Pověst nebývá nejlepší míra na člověka,“ pravila Alžběta určitě, ale poněkud zasmušeně, jako by jí byl vlastní stav na mysl připadl. „Já to vím z vlastní zkušenosti, že jest Polhart…“ mluvila dále; najednou ale zase umlkla, hryzla se do rtů a sklopila oči.
„Co víš z vlastní zkušenosti? — mluv, milé dítě!“ ptal se Václav dobromyslně blíže k ní přistoupiv.
„Já se na to těšila jako dítě, že budu před Milostí tvou mluviti; a nyní tu stojím — nyní je mi tak — jako bych byla rozplakané děcko,“ odpovídala dívka, mrzutě si rukou přes oči jedouc a konečně i nohou dupnouc. „Ale já myslila, že budu s tebou samotným mluviti, královský pane můj, a že budu moci odhaliti srdce, abys do něho viděl až na hluboké dno…“
„Aj, toť jsou přátelé moji,“ řekl král s úsměvem a s neobyčejnou shovívavostí, „a tvými budou dozajista, an jim v tak důležité věci sloužíš.“
„To není to, co mě v nesnáze uvádí,“ řekla podivná dívka. „Tys jediný pán můj a tobě mohu snadně svěřiti tajemství: ale před tímto šlechetným rytířem —“
„Aj, hvězdy boží!“ dal se Václav do smíchu, „snad se ho nebudeš báti? Což vypadá můj Hanuš tak strašlivě?“
„To nikoliv!“ řekla dívka rychle. „Ale když na něho pohlédnu, je mi, jako bych měla před ním něco skrývati, jako bych měla před ním něco lepšího býti — a když k nám včera pozdě na noc vešel, bylo mi poprve za mého života, jako bych se za svůj stav styděla — ač je tak dobrý jako každý jiný a rovněž potřebný.“
„Starý příteli!“ rozesmál se Václav ještě více, „ty jsi naší růži z nízkého keře učaroval!“
„Nebo ona mně!“ prohodil Pětipeský k vůli dobré mysli králově. „Neboť i mně se pohnulo srdce při jejím pohledu, a bezděky zmocnila se mě myšlénka: Škoda té osoby v tomto hnízdě! Já bych o tom nemluvil, kdyby se nebyla sama zmíni…“
Najednou další svoje slova přetrhnul, neboť viděl, že se byla dívka až do tmavá zarděla, že přimhouřila oči a že jí po tvářích veliké slze kapaly.
„Nu, nu — nebuď bláhová!“ těšil ji Václav, jejž neobyčejný výjev nad míru bavil. „Přítel Hanuš nemyslí nic zlého.“
Dívka zakývala hlavou.
„Já vím, co myslí,“ řekla po krátkém pomlčení, při němž byla celé své pohnutí potlačila — a zase hrdě hlavu vypnula. „Ale já mohu tak směle očí k jasným nebesům pozdvihnouti, jako kdokoli jiný v daleké říši tvé — a mohu také před tímto šlechetným rytířem pověděti, co jsem vlastně jen tvé Milosti svěřiti chtěla. — Podzimního času minula dvě leta, když jsem ponejprv do Prahy přišla. Hledala jsem nějakou službu; nemělať jsem tu ale ani živé duše, která by se mne byla ujala. Já přišla na zdař Bůh, neboť jsem byla tolik pěkného o Praze slýchala, že jsem jinak nemyslila, nežli že tu hojnost všech věcí naleznu. Já chodila celý den, a nikde se nechtělo místečko vyskytnout, kde bych mohla hlavu skloniti. Někde se na mne utrhovali, někde mi nedůvěřovali — a kde se ke mně tuze vlídně chovali, tam jsem zas neměla chuti zůstati. Neboť musím vám říci, pánové, já byla chudě, ale v bázni boží vychována, a umírající matce jsem přislíbila, že budu míti Boha vždy před očima. Zemdlena od samé chůze posadila jsem se konečně na lavici u jednoho domu a chtěla na mysli rozvažovati, co počíti mám. Tu šel okolo mne člověk v pěkném šatě, a chtěje se uhnouti do dveří, pozastavil se nade mnou. Byl již asi padesátiletý, ale usmíval se na mne tak líbezně, mhouřil očima a cenil zuby, jako by byl kvetoucí mládenec. Já ho nechala hledět, nemajíc právě chuti se mu vysmáti, a on vešel do domu. Za malou chvíli vyšla z něho stará žena a ptala se mne, proč tu sedím a zdali na někoho čekám? Já řku, že hledám službu; ona zase na to, že by pro mne službu měla, kdybych byla povolná. Já skočila rovnýma nohama s lavice, neboť se začalo smrákati a žaludek mě upomínal o nějakou posilu.“
„To byl moudrý žaludek,“ prohodil nyní Václav. „Bez takové posily není žádné radosti na světě, a člověk nepřijde ani k moudré myšlénce. Počkej! — i my zapomínáme na posilu, a přece jsme se sešli k radostnému dni. Že ne?“
Při těch slovech sáhl po číši a podával ji dívce.
„Umíš píti víno? — Okus, bude-li ti chutnat.“
„Krůpěj vody z rukou tvé královské Milosti podaná musí jako sladké víno chutnati!“ řekla dívka s líbezným uzarděním a srdečně přímým pohledem; na to pozvedla číši s hlasitým: „Bůh tě věrným Čechům uchovej!“ přiložila ji k ústům a s hlubokým úklonkem ji zase vrátila.
Pak začala dále vypravovati:
„Já vešla se starou ženou do domu, a ta mě uvedla do pěkné jizby, kdež jsem si měla odpočinouti. Pak mi snesla večeři, že jsem zůstala všecka zmámena. Tolik lahodného jídla nebyla jsem posud o největších svátcích pojedla. Právě jsem byla v nejlepší práci, když onen starý člověk do jizby vešel, jenžto se byl na mne přede dveřmi laskavě ušklíbal. Usměvavě blížil se ke stolu, pobízel mě, abych jedla a pila bez ostýchavosti, a bral mě při tom za bradu. Mně bylo, jako by po mně pavouk lezl. Stará žena mě poučila, že je domácí pán a že ho budu mít budoucně poslouchat. Já řku, že učiním, co bude možného a slušného — a chystala se v dobré naději na lože.
Divila-li jsem se dobrým pokrmům, byla jsem jako u vidění nad postelí, kterouž mi stará hospodyně ve vedlejší komůrce vykázala. Srdce se smálo na to čisté prádlo a na ty měkké podušky. Já nemohla pochopiti, do jaké služby jsem se to dostala; vidouc ale, že je marno takovými věcmi hlavu si lámati, pokojně jsem se uložila. Avšak nemohla jsem usnouti. Buďto dlouhou chůzí anebo požitou večeří pobouřena valila se mi krev po žilách jako rozpuštěné olovo. Sotva že jsem zdřímla, již mě zase těžký sen poděsil. Konečně zaslechnu vedle jizby hlasité chechtání; nevím ani proč — ale v okamžení byla jsem na nohou a venku z postele; pomalu kradla jsem se ke dveřím. — To je šestá holubička, kterou si nahnal, pravil tam ženský hlas; já poznala starou hospodyni. Nu, pro mne! jak se mu líbí: já jsem věrná služebnice — stará žena, mně do toho nic není. Ale, nevím, nevím, jak dlouho to ještě trvati bude. Jestli mu tahle zas uletí — sedm je nebezpečný počet. Na to kleplo něco na stole, jako když někdo konvici odstaví, a pak se ozval hlas mužský. Já poznala domácího sluhu. E, což je nám do toho! K tomu je učený pán; onť musí nejlépe vědět, jak daleko se pustit může. Tahle bude ráda, že přijde do teplého hnízda… Mluvilo se ještě mnoho, ale já všemu nerozuměla; plna podivných myšlének položila jsem se opět a konečně také usnula.
Ráno otevru oči — a místo mých včerejších šatů ležely vedle postele jiné, nové, podle kroje městského. Já nevěděla, co se děje; když mi ale stará řekla, že je to vůle pánova, abych se takto šatila, myslila jsem si: Proč bych to nevzala? Snad je to mezi pány obyčej. Pak mě uvedla do jiné komnaty, kde na mne dobrá snídaně čekala — ne jinak, než jako bych tu paní a ne služkou býti měla. Nu, jak se vám líbí! myslila jsem si. Mně to nebude na škodu.
I pustila jsem se zase do jídla a po snídani začala jsem se po komnatě ohlížeti. Tu bylo všecko tak pohodlné a skvostné, jako bytu měla kněžna zůstávat; vykládaný stůl, potažené sesle, na podlaze koberce atd. Musím říci, že mě to těšilo, a když jsem si vzpomněla na včerejšek, kdežto jsem ještě nevěděla kam hlavu uložit, dala jsem do smíchu.
V tom se začala přede mnou stěna hýbati a tajnými dveřmi vešel do komnaty domácí pán. Ale málem bych ho nebyla poznala, tak byl vyfintěn a uhlazen! Já ho arci pokorně přivítala; on se začal ke mně tak divně tvářiti, tak podivně se usmívati, že jsem nevěděla, co o tom mysliti. — To mě těší, řekl, že je mé poupátko veselé. Jestli ti něco schází, jen to řekni. Máš-li nějakou žádost, honem ji pověz! Mně to udělá radost, když tě potěším. Také mě vzal za ruku a začal ji hladit. — Napracovala jsi se, ubohá, viď? ale nyní to bude všecko jiné; teď si pohovíš a budeš vládnouti, všecko je tvé, nač pomyslíš, a za to mi nedáš nic, než kousek svého srdéčka!“
„I podívejme se na starého lichváře!“ zasmál se Václav. „Ten si chtěl dát dobře splatit. To věřím! A což ty na to?“
„Jak se můžeš, pane, takto ptáti?“ řekla dívka uzardělá, a hlas její chvěl se jako mezi žalostí a hrdostí. „Jáť jsem již řekla, že jsem byla v bázni boží vychována. Já mu nerozuměla, ačkoli mi při něm jaksi úzko býti začalo. Oči jeho jen jen sršely, pysky se špoulily, ruce jeho se třásly: tu se vznítila ve mně myšlénka, kteráž jako žhavý blesk najednou všecko přede mnou osvítila — a mne pojal hněv a hrůza, že mě to v celém těle, ve všech žilách trhalo. Já nebyla posud na mužského myslila; já měla dosti na smutném příkladu matky své, a srdce moje bylo jen plno lásky k této nešťastné. A jestli mě časem pomyšlení na mého budoucího přepadlo — neboť jsem i mezi jinými děvčaty o tom mluviti slýchala, tedy to byl mládenec jako mladý dub, krásný jako večerní červánky — a já to mohla žádati: já věděla, že mu přinesu srdce plné slušné pokory, ale také plné ohnivé lásky, a v duši mé bylo pevné předsevzetí, že ho šťastným učiním, a že bych pro něho krvavýma nohama i daleké poušti přeběhla. Já bych s ním byla k slunci a k hvězdám letěla: tak pevně držela jsem ho v duchu v náručí a plesala na prsou jeho — a myslila při tom na nebe a jeho skvělé zástupy. A nyní tu stál přede mnou člověk nažloutlých, scvrklých tváří, maje spíše na hrob nežli na život mysliti, a opovážil se mluviti, abych mu v srdci místečka dopřála! Já měla v prvním okamžení chuť, ruce mu do prsou zatknouti a to staré hříšné srdce mu k nohoum hoditi. Ale já byla mnoho o podobných případnostech slýchala, a myslila, že bude nejlíp, když se po dobrém z domu dostanu. Trpěla jsem tedy lichocení jeho, ale podívati jsem se na něho nesměla, aby se mi žluč nebyla znova rozlila. Starý střeštěnec to měl ale bezpochyby za znamení mého svolení nebo nepatrné upejpavosti — klopení očí mých za zbytek nějaké stydlivosti, a odešel velmi spokojeně, potěšiv mě slibem, že mě co nejdříve zase navštíví. Já se třásla nedočkavostí, jen aby již byl z komnaty, a sotva že tajný vchod za sebou zavřel, skočila jsem k druhým dveřím, abych uprchla. Ale ty byly zavřeny. Já stála jako zničena. Nyní teprva nabyla jsem jistoty o svém nebezpečenství; ale hněv můj nedopustil mi zoufati. Já se uvrhla na kolena a prosila Boha, aby mě vzal pod svou ochranu; pak jsem zase vyskočila a začala si vesele zpívati. Již jsem věděla, že se mi nic nestane.“
„Přisám Bůh!“ zvolal mezi to Václav, v dobrém rozmaru se na své pohodlné lenošce umístiv, „totě historie, jako živá pohádka nebo zamilované povídačky, jakéž k nám z Francouz přicházejí! Totě jsem žádostiv, jak to vypadlo.“
„Nebudu tě dlouho zdržovati,“ řekla dívka. „Já viděla, že mě bezděky drží u vězení, činila jsem tedy, jakoby mně na tom nic nezáleželo, jsem-li na svobodě čili ne; ano já nabyla tak neohrožené mysli a takové odvahy, že bych byla neprchla, ani kdyby byla klec moje otevřena bývala. Já chtěla nyní zkusiti, co ti lidé vlastně obmýšlejí; chtěla jsem se přesvědčiti, neboť mi začala nyní chvilkami myšlénka napadati, jakoby to všecko jen pouhé zkoušení bylo; ačkoli jsem se hned na to myšlénce takové opět smáti musela. Brzo jsem shledala, že jsem byla blázen, myslíc, že by mě tu chtěli jen zkoušeti, a uznala jsem za dobré vyváznouti z domu tou neb onou cestou. Bylo to druhý den pod večer. Starý milouš dal vybrané lahůdky a víno snésti a chtěl u mne — jak se lichotivě zuby šklebě vyjádřil — několik sladkých hodin ztráviti. Jen se těš, myslila já v duchu; však já tě vyplatím — a jedla jsem a na oko i trochu vína vypila. Najednou jsem začala dělati, jakoby mě hlava bolela — pak mě začalo u srdce píchat — a pak přicházely na mne mdloby. Jako bez sebe svalila jsem se na zem. Starý se vyděsil, volal, běhal okolo mne, běhal po komnatě — když to ale nic nepomáhalo, běžel ke dveřím, vyndal z kapsy klíč a otevřel, chtěje bezpochyby svůj lid o pomoc volati. Ale já na to okamžení číhala, a jako blesk byla jsem hned na nohou, skokem za starým, popadnu ho za týlo, a nežli se nadál, mrštím jím nazpět na podlahu, a jakoby mi byl nohy zapálil, letím po síni na schody, se schodů na předsíň a ke dveřím. Jak jsem je po tmě nalezla, to ještě nevím. Na štěstí byly otevřeny, a já stála v okamžení pod šírou oblohou, odkud na mne jasné hvězdy hleděly. Bez rozmyslu a bez oddechu letím dál a dál, až kdesi ve vzdálené, postranní ulici kvapné kroky za sebou zaslechnu. Mne popadla náramná úzkost, a v té vrazím do prvního domu, tmavou síní až do jizby. To byla krčma „u modrého jelínka“ — tam jsem od té chvíle zůstala. Krčmářka se mě ujala jako matka, a já myslila, že mohu všude hodnou zůstati, kde to lidé se mnou upřímně myslí.“
„Všecko moudře a pěkně řečeno,“ doložil Václav; „ale já z toho ještě nenahlížím, proč nyní na Polharta žaluješ?“
„Nu, Polhart a můj starý milouš je ta samá osoba — tentýž hříšník, jenžto nyní bezpochyby již sedmou holubičku do tenat vehnal.“
„A můžeš to dotvrdit? Věděla jsi, žes byla u radního pána?“
„Já ho potkala po čase, když jsem byla se svou hospodyní na procházce, a ta mě poučila, že je to Polhart. A takž povídám a ručím za to hlavou ještě jedenkráte, že Polhart nyní dceru tohoto muže u sebe přechovává.“
„Ale toť by do něho musely blesky boží,“ zvolal Václav, náhle vyskočiv; „kdybychom tyto věci v pravdě býti seznali!“