Růže z keře nízkého/16.
Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl | ||
15. | 16. | 17. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 16. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 186–197. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Král Václav — srdečný, dobromyslný tento panovník, dokud vášně mysl jeho nezatemnily, tento rek věčných, ještě nerozluštěných pohádek, seděl ve své komnatě.
Bylo ještě časně ráno. Ještě ho neobklopovaly ani starosti vladařské, ani ho netísnily péče domácí. Byl dobrého rozmaru a přemýšlel, jak by měl dnešní svátek ztráviti.
Přistoupil k oknu a hleděl do dálky. Široký proud Vltavy skrýval se pod kůrou ledovou: návrší po obou stranách lesklo se v bílém rouchu a vysoko nad ním pnula se jasná modrá nebes opona. Bylo to spanilé jitro.
„Po službách božích neškodilo by trochu vyjeti,“ promluvil Václav sám k sobě, „nebude-li se duchovní rada mrzeti. Lesem nějakou lišku vyštvati — ha! pak by musela číše trojnásobně chutnati.“
A jižjiž chtěl na panoše zkřiknouti a rozkaz dáti stran příprav k nastávající honbě: an se tu dvéře otevřely a panoš nevolán do nich vešel.
„Co je?“ ptal se ho Václav poněkud nevrle. „Co chceš? Ještě jsem tě nevolal!“
„Rač, královská Milosti, prominouti!“ prosil mladík. „Na předsíni stojí prosebníci a rádi by —“
„Ale živé blesky!“ zvolal Václav s polosměšným názvukem, „což nemohu míti ani dnes oddechu? A k tomu tak časně — že museli za tmy z Prahy vyjeti! Nu, aby nekonali cestu nadarmo, vím, vím, že může člověka také ve svátek srdce bolet a ústa žalostí přetékat, pusť je sem. Kdo pak je to?“
„Tři osoby, královská Milosti!“ oznamoval panoš. „Letitý rytíř — ten vede slepého muže, kterýž dosti pořádně vypadá, a s nimi přišla mladá dívka.“
„Aj, toť jsou koledníci v strakatém zakuklení!“ zvolal Václav rozmarně. „Uvidíme, jak umějí zpívati. Oznámili jména svoje?“
„Rytíř praví, že nebude třeba druhých oznamovati, jen když jeho královské Milosti ohlásím. Jmenuje se Hanuš Pětipeský.“
„Hanuš?“ zvolal Václav a veliké pohnutí trhlo tělem i duší jeho. „Hanuš Pětipeský? A kde je — kde? Proč nevchází?“ volal dále a přiblížil se několika kročeji ke dveřím.
Panoš otevřel dvéře a kynul osobám čekajícím v předsíni. Pětipeský stál již u prahu a vešel nyní se starým Šlechtou.
„Blesky boží!“ zkřikl Václav, ledva ho zastihnuv, „člověče, kam jsi to zaběhnul, že jsme tak dlouhé časy o tobě nic neslyšeli? Jáť myslil, že se již nespatříme — až někde tam, kde nebude rozdílu mezi žebráckou halenou a královským pláštěm.“
„Promiň, pane můj, člověku,“ jal se mluviti Pětipeský, uctivě hlavu nakloniv a koleno ohnuv, „kterýž hledal v dalekých končinách úlevu srdce pro svůj budoucí život, a dovol mu nyní, aby se mohl zase v lesku tvé královské přízně rozveseliti. Dychtivě toužil jsem po této hodině — ačkoli jsem se nenadál, že přijdu jako dvojnásobný prosebník.“
„Dvojnásobný?“ usmál se Václav dobrotivě. „Aj, vždyť máš ten celý čas na vrubu a můžeš něco požadovati! Co je to — mluv! — již poslouchám, ačkoli bych dříve raději slyšel, kde jsi se tak dlouho před námi ukrýval.“
Při tom se posadil na svou oblíbenou, pohodlnou židli, s dobromyslnou zvědavostí při tom na rytíře hledě a kynutím hlavy znamení mu dávaje, aby se také posadil.
„Dovolíš-li, pane,“ odpovídal tento, „povím ti krátkými slovy, co mě tak dlouho v cizině zdrželo. Jeť to beztoho úzce spojené s poníženou prosbou tvého služebníka a tohoto poctivého muže.“ Při těch slovech okázal na Šlechtu.
Václav pohledl na slepce teprva nyní bystřeji, a ušlechtilá postava i výrazná tvář nešťastného dojala srdce jeho. — „Kdo je tento muž?“ ptal se vlídně.
„Nebudeš ho, pane, znáti u své výsosti,“ řekl Pětipeský, vida s velkým potěšením, že je král dobrého rozmaru. „Ale já ti ručím za to svou hlavou, že není poslední mezi tvými věrnými. Je to člověk zachovalý a mnohým pěkným darem božím nadaný. Je to Pražský řezbář Šlechta.“
„Šlechta? Šlechta?“ zvolal Václav po krátkém rozmýšlení a rychle vstal. „Není to muž, kterýž umělou rukou krásný obraz našeho Spasitele v novoměstské radnici zhotovil? A toho bych neměl znáti — jak pravíš — u své výsosti! Přisám Bůh, Hanuši, hněvati bych se mohl, kdybych si chtěl dnešek pokazit! Myslíš, brachu, že je mé oko v té domnělé výsosti tak pošetile oslněno, abych nemohl poznati, co vlastně člověka z trupele zemského podnáší a do výsosti staví? Dary boží jsou to — duch, mysl, srdce — a ne ty dárečky, uštědřené rukou lidskou, narozením a jinou náhodou! — Budiž mi vítán, mistře!“ mluvil dále a přistoupiv až k samému slepci, chopil ho za ruku. „Syn onoho Karla, kterýž v naší Praze skvostnou štěpnici pěkných umění učinil, se těší, že tě poznává.“
„O královská milosti!“ zvolal Šlechta srdečně pohnutý a pozvedl skloněnou hlavu, jakoby chtěl vděčné zraky k nebi upříti, „tato chvíle oslazuje veliký počet hořkých krůpějí, kteréž padly do číše mého života.“
„Ha, přisám Bůh!“ zvolal Václav s názvukem pravé útrpnosti. „Nyní si teprva zpomínám, že mi panoš oznamoval — ano, ano, ubohý člověče! pozoruji to nyní vlastníma očima — tvůj zrak je potažen šedou rouškou!“
„Hospodin uznal za dobré zkoušeti sluhu svého,“ odpověděl starý Šlechta pokorně. „Již od dvou let pokrývá noc veškeré dny moje.“
„A tvoje umění?“ ptal se Václav s velikým účastenstvím.
„To leží pohřbeno!“ vzdychl Šlechta.
„Ubohý — ubohý muži!“ zvolal král, lítostně nad ním ruce sepnuv. „Totě jakobys byl živ bez krve, bez dechu a bez duše. Hvězdy boží! totě, jako abych já si nikdy více nesměl říci, že jsem něco dobrého pro lid učinil, jejž Bůh do mých rukou postavil. Pojď, pojď — nešťastný člověče — sedni a pověz, co tě na Vyšehrad přivádí.“
„Nás oba vede jedna příčina k tvému královskému trůnu,“ přejal nyní řeč Pětipeský. „Oba přicházíme —“
„Nech dnes královský trůn na pokoji!“ obrátil se k němu Václav rozčilený. „Já si udělám dnes dobrý den a obleknu na sebe člověka. Zdáť se mi, jakobych tím způsobem dnešní svátek nejkrásněji mohl slaviti. Posaďme se jako tři lidé, kteří mají přeplněná srdce a poctivé jazyky. Hola! Vítku!“
V okamžení stál panoš v komnatě.
„Víno a studené pečivo! — a potom pro žádného doma!“ velel mu král a panoš zase rychle zmizel. „Uděláme si veselý den, přátelé! Rozjasněte tváře a mluvte, co jste mi přinesli. Jest-li to dlouhé, můžeme jícen zavlažovati.“
A když panoš rozkaz králův vykonal, pobízel Václav oba muže, aby přisedli, a Pětipeský začal vypravovati:
„Jednoho času napadlo mým rodičům, dáti ozdobiti domácí kapli. K tomu konci kázali přivésti z Prahy člověka, kterýž měl umělou rukou obstarati hojnou řezbu na hlavním oltáři. Byl to člověk mladý, ale vedle pověsti a jména svého již dobře a dávno známý — tento můj nešťastný přítel Šlechta. Tenkráte byl arci jinoch kvetoucí. Vedle darů duševních byl mu Bůh také statečnost údů a líbeznost řeči udělil a krásný duch jeho svítil mu z očí…“
„Příteli!“ ozval se mezi to Šlechta poněkud nevrle a vztáhl po něm nepokojně ruku.
„Nech mě mluviti, příteli!“ řekl na to Pětipeský hlasem srdečným; „nečiním o věcech takových zmínku, abych tě pošetile vychvaloval, ale abych velikost viny své dobře vylíčil. — Abych to tedy, královský pane můj, krátce pověděl: mladý Šlechta byl muž, kterému se dobrý člověk v prvním okamžení nakloniti, a kterému zvláště jemné srdce ženské přáti muselo. Nejpatrnější příklad projevil se na mé sestře. My bratří byli již sezením na svých hradech — ona jediná byla posud u rodičů, jižto po odchodu dvou synů poněkud osamělý život vedli. V této osamělosti vyskytnul se najednou Šlechta. Rodiče moji nalezli zalíbení v čackém umělci, jehož pěkná díla oceniti uměli, a sestra moje, přicházejíc právě do let, kdežto se v panenských prsou sladké toužení buditi a v dívčí hlavě obraz budoucího miláčka tvořiti začíná, ta shledala v jemném, spolu však i hrdém jinochu vyplnění svého nejkrásnějšího přání.“
„Ale dovol, příteli!“ zvolal najednou Václav, „totoť všecko týká se více našeho milého řezbáře! Proč mi to vypravuješ ty? Toť se věc důkladněji dovím, když bude on sám vypravovati. Povídej tedy, milý Šlechto, povídej!“
Šlechta se na několik okamžení zamyslil a lehce vzdychnuv jal se pak mluviti.
„Anežka Pětipeská byla rozkošný květ neposkvrněného panenství — byla růže na těle a anděl na duši. Nikdy nepojal jsem pravdu svatých slov, že je člověk stvořený obraz boží, tak živě a hluboce, jako v pohledu na ni — v rozmluvě s ní. Já jí obětoval veškeré služby duše své, obraz její vznášel se mi před očima, když jsem se obíral s nejkrásnějšími a nejsmělejšími útvory ducha svého, já ji miloval, dříve nežli jsem na to pomyslil — dříve nežli jsem se toho nadál.“
„A ona?“ ptal se Václav dychtivě. „Anežka tě milovala také? Je-liž pravda?“
„Ona mě milovala také,“ řekl Šlechta jemně a polohlasitě. Staré srdce jeho zachvělo se blahým zpomenutím.
„Vždyť jsem si to myslil!“ zvolal král rozveselen a sáhl po číši. „Vy jste se milovali, a rodiče broukali — co? Bratří se škaredili — he! nemám pravdu, příteli Pětipeský? Neznám svůj lid?“
„Ano, pane!“ odpovídal rytíř, „my to nesli těžce. Hlava moje byla prudká, srdce plno divných žádostí — a mimo to byl jsem sestru příteli z krve panské přislíbil.“
„To je to!“ zvolal Václav. „To byla věc nejhlavnější. Jen si tu svou panskou krev nepokazte! — z ní a při ní jste hned ušlechtilejší, hned moudřejší a Bohu milejší.“
Na to si přihnul z plné číše a silně ji pak zase na stůl postavil.
„S dovolením, příteli Pětipeský!“ naklonil se potom k rytíři velmi laskavě, „že s tebou o panské krvi takto rozprávím. Tyť víš beztoho, jak o těch věcech soudím. Nemohuť vám arci tu hračku vzít, ale já sám nebudu s ní jaktěživ zahrávat. Kdo jsi a jaký jsi? — ne: kdo tě porodil? ptám se lidí, jižto chtějí blízko mé osoby stát… nu, povídejte jen dále; co se stalo z vaší lásky?“
„Já se proti ní opřel,“ žaloval Pětipeský sám na sebe, „a bratr nelenil také rodiče popuzovati. Mluvili jsme o zneuctění rodu našeho, nechtíce uvěřiti, že by mohlo srdce sestřino při tom pukati.“
„A což oni?“ ptal se Václav nedočkavě. „Co dělal při tom Šlechta a tvoje sestra?“
„On přistoupil směle před rodiče a vyznav lásku svou, požádal o ruku její. Ale rodiče odmrštili prosbu jeho. — Já nechci statky dcery vaší, nechci jméno její; samotnou, jak ji Bůh dal do rukou vašich, beze všech ozdob a šperků tohoto světa, pouhou dívku požaduji od vás, doufaje, že jí ruce mé a láska má všecko nahradí, co na hradě vašem zůstaví — vyjímaje arci vaše požehnání, s kterým chce v nízkou domácnost mou odejít.“
„Dobrá to řeč!“ zvolal mezi to král, kterýž při celém vypravování velikého účastenství jevil. „Dobrá to řeč, ale nic nepomohla. Není-liž pravda?“
Pětipeský pokynul hlavou. — „Já zuřil, já se protivil nejvíce. Hrdost moje nemohla snésti myšlénku, že by člověk rodu nízkého měl vztáhnouti ruku po ratolesti domu Pětipeského. Jeho krásné umění, jeho výtečný duch neměly v tu chvíli žádné ceny v očích mých — slovem: odvážný jinoch musel s krvavým srdcem odejíti a krvavé srdce zůstaviti.“
„Aj, hvězdy boží!“ zkřikl Václav, nahnuv se k slepému, „a ty jsi to pokojně snesl?“
„Já nebyl opásán mečem rytířským,“ odpovídal tento s úsměvem, „a neměl žoldnéřů ve službě, abych byl s Pětipeskými záští začal. Já se zavázal Anežce věrnou láskou, a odešel do Prahy s nadějí, že mi rovnou měrou věrné srdce zachová.“
„Jakmile z hradu odešel,“ přejal další vypravování zase Pětipeský, „zdálo se, jako by se byla všechna radost, všechen mír a požehnání z něho odstěhovaly. Anežka byla teskliva a skormoucena, a nakazila stejnou chorobou letité rodiče, kteří nejmladší z dítek svých nad míru milovali. K tomu se nyní ještě přihodilo, že Bůh starého otce tělesnou chorobou porazil i k sobě povolal, a že v krátkém čase i matka za ním odešla.“
„Neviděl jsi v tom prst věčného řízení?“ ptal se Václav.
„Měl jsem viděti, ale neviděl jsem. Bylť jsem toho domnění, že bolest pro ztrátu rodičů lásku sestry udusí; ale zapomněl jsem, že bude měkké srdce dívčí po někom toužiti, komuž by si mohlo postesknouti a hoře své před ním vyjeviti, a že se nebude chtít za tou příčinou důvěrně k bratrům utéci. Sotva byla matka pohřbena, zmizela Anežka. My věděli ovšem hned, kde ji hledati. Mezi množstvím lidu při pohřbu viděli jsme také mladého řezbáře; slovem: Anežka opustila dům a statek, zapomněla na rod a na bratry, a odešla s člověkem nízkého stavu, aby s ním sdílela veškeré dny svého života.“
„Proto že ho milovala!“ doložil Václav, tak čile a utěšeně, jakoby si na některou blahou dobu z vlastního života zpomínal.
„To já tehdáž nepochopoval,“ řekl rytíř. „Já hořel hněvem a odříkal se sestry na věky.“
„Hvězdy boží!“ zvolal Václav, „tyť jsi pravý neznaboh! Kdo by si pomyslil, že v mém starém Hanuši tak tvrdé srdce vězí a na jeho týle tak tvrdá lebka sedí!“
„Ano, královský můj pane! býval jsem tvrdohlavý, ale srdce moje bylo spíše tuze ohnivé nežli kamenné, a plamen jeho ošlehnul také někdy lebku mou. Ale záhy měl jsem sám poznati, jak mohla sestra vše opustit a jen muže srdce svého následovati. I já jsem miloval, a miloval jsem nešťastně. Obšírněji o tom mluviti nevedlo by nyní k cíli; ale to musím říci, že kůra srdce mého roztála, a že jsem začal na Anežku zpomínati a po ní — toužiti.“
„A kdes meškal ty mezi tím, příteli?“ obrátil se nyní Václav s otázkou k Šlechtovi. „Kde jsi vězel se svou Anežkou?“
„Já vedl tichý, od hluku lidského vzdálený život v Praze, pane můj!“ řekl tento. „Anežka, nenesouc mi z domu otcovského ničeho, než bohaté srdce své, podala mi ruku k manželskému sňatku a já jí musel přislíbiti, že zapomenu na rod její a že ho dětem svým nikdy nezjevím. Ona chtěla býti jen mou ženou a matkou dětí mých, ničím jiným na dalekém světě. Já doufal, že jí nejen láskou, ale i výnosem umění svého pohodlné cesty vezdejším životem připravím: ale naděje lidská je sypký písek, jejž dost malý větřík odnáší. Moje také často odlítla; nikdy jsem nemohl dny své tak uspořádati, abych byl květ jakési zámožnosti okolo své Anežky rozprostřel.“
„A což její bratří, což můj milý pan Hanuš?“ ptal se Václav. „Ti se tedy o sestru dále nestarali a rozdělili se bratrsky o věno její?“
„To nikoli, pane můj!“ omlouval se rytíř. „Ačkoli byl hněv můj veliký, předce byl i hlas mého svědomí tak silný, že jsem na věno její nesáhl, ale věrně je zpravoval, hotov jsa příští léta z něho účty klásti. Takéť jsem konečně sám sestru vyhledal a mír s ní učinil, ale manžel její zdráhal se přijmouti, co jsem jí z otcovského statku podával.“
„Ano,“ řekl Šlechta, „já byl toho času ještě plný bujných nadějí ve své umění, očekávaje, že mi musí zlaté ovoce vydati. A pak jsem nepojal za manželku dceru z domu rytířského; pro mne byla Anežka pouhá dívka s milujícím srdcem, i nechtěl a nemohl jsem pomoci přijmouti.“
„Ano, ano, tak jste, vy pyšní, tvrdohlaví umělci,“ řekl Václav. „Vždy máte plno zlatých nadějí, a předce myslíte, že by vás ubylo, kdybyste kus zlata přijali.“
„To nikoli!“ odpověděl řezbář. „Zlatem nepohrdáme; ale ono nesmí z milosti nebo z útrpnosti, ono musí za pravé zásluhy, jakožto ovoce našeho snažení přijíti. A jáť byl své Anežce slíbil, že jí vlastníma rukama cestu v tomto slzavém údolí kvítím vystelu: jakž bych byl mohl něco přijmouti, co by bylo o mé slabosti svědčilo? Mimo to byly děti moje děti řezbářovy a neměly o svém příbuzenstvu ničeho věděti, neměly mu býti ničím povinny. To bývají myšlénky lidské, dokud mladá krev žilami proudí: ale hrdý let jejich začíná klesati, když se trpká zkušenost o člověka otírá.“
„Slovem, královský pane!“ přejal zase řeč Pětipeský, „já obcoval s přítelem Šlechtou, ale za příbuzného nesměl jsem se prohlásiti. Já to nesl jako pokutu za bývalou hrdost a krutý odpor proti jeho lásce; ale v prsou choval jsem předce naději, že se tento stav jedenkráte změní. Zatím byla Anežka zemřela a já vstoupil do tvé služby. Zbytečné hodiny trávil jsem u Šlechty, zahrávaje se synem a s dcerou jako s dětmi vlastními. Já sám ustanovil nepojmouti ženu, jelikož mi až dosaváde trní v srdci vězelo, jež mi tam byla nešťastná láska vtlačila. Tu jsi mě, pane, vyslal do Říma, a já se chopil této příležitosti s velikou radostí. Dávnoť jsem toužil uleviti svému svědomí, a v Římě doufal jsem toho nejspíše dojíti. V tom čase dorostl také Šlechtův syn, a jelikož měl otce v umění následovati, vzal jsem ho sebou do země, kteráž je plna nejkrásnějších útvorů řezbářských a sochařských. Jak jsem poselství své vykonal, to, pane, víš —“
„A ty víš, jak jsem byl s tebou spokojen,“ řekl Václav. „Co tě tam ale potkalo, že jsi na tolik let domova se štítil, to posud nevím.“
„Já otevřel srdce své před hlavou celého křesťanstva, vyznal se z viny, kteráž na mně od času mé nešťastné lásky lpěla…“
„Ale dovol, příteli!“ prohodil Václav. „Ty mi tu mluvíš bezustání o své nešťastné lásce, jakobys chtěl mou zvědavost jen popichovati, a přece držíš o ní jazyk za zuby! Slyš, brachu!“ mluvil dále, sahaje po číši, „já nastrkuji ucho rád, když se o nešťastné lásce rozpráví.“
„Dovol, pane, abych o ní ještě pomlčel,“ prosil Pětipeský, „a první příběh ku konci přivedl. Bude-li později chuti u tvé milosti, nezamlčím věc, kteráž, jak se mi zdá, teď ani tajemstvím, ani veřejností nezíská. Vyznalť jsem se také otci svatému, co jsem byl na sestře provinil, a projevil konečně dávnoletou žádost, aby směl syn bratra mého dceru sestry mé pojmouti, kdyby si obou srdce nebyla odporná a k tomuto zámyslu mému přivoliti chtěla. Doufalť jsem tímto spojením Anežčina ducha smířiti a všelikou vinu svou spraviti. Svatý otec vyslyšel milostivě moje vyznání, a uloživ mi cestu k hrobu Spasitelovu za pokání, učinil vedle prosby mé a udělil mi požehnání na cestu. Já zatajiv před světem předsevzetí své, učinil ihned k této pouti potřebné přípravy a přemluvil také syna Šlechtova, srdečně mi oddaného, aby se vydal se mnou do světa. Dílem byla mi čacká, panická jeho mysl sladkou útěchou a dílem jsem myslil, že mu nebude i při umění tato cesta na škodu, mající před ním otevříti poklady dalekých končin. On sám chopil se této myšlénky velmi radostně a odhodlal se hned cestu se mnou konati. Jediná věc ho tísnila: že neměl otci o svém úmyslu zprávu dáti. Ale já ho brzy upokojil. Otec Šlechta stál právě jako na vrcholi slávy své, když jsme odjížděli do Říma; my doufali, že mu dnové uběhnou samou péčí o výtvory jeho umělých rukou a že ho při návratu v záři pozemského štěstí nalezneme. Ale bohužel! jinak bylo v knize od věčnosti zapsáno. My se předevčírem večer navrátili, chtěli otce v radostný den božího příští potěšiti: ale vlastní srdce naše naplnilo se hořkostí.“
Nyní pověděl, co bylo Šlechtu a dceru jeho o jitřní potkalo. Václav to poslouchal s náramným podivením, lál a častěji se číši na dno dívaje, dal si od slepého celý příběh podrobně vypravovati.
„A jak to vypadá nyní s tvou holkou?“ ptal se konečně rozčilen. „Vrátila se ti již domů?“
„My na ni čekali včera celý den,“ řekl Šlechta, „hledali a dali ji hledati; ale nadarmo. S bázní viděli jsme, an se večer blíží, jediná naše naděje spočívala ještě na poctivém zbrojnoši mého přítele, kterýž se byl za soumraku ještě jednou po stopě ztraceného dítěte vypravil. Ale i ten se konečně vrátil, žádné útěchy nepřinášeje, a mysl naše počala klesati. Tu teprva rozvázal zbrojnoš ústa a začal vypravovati, že nalezl osobu, kteráž si troufá dítě mé nalezti, a kteráž i zrovna místo udala, kde se moje Eliška bezděky zdržuje.“
„Nu? nu?“ ptal se Václav, jehož zvědavost nyní nejvyššího stupně dosáhla. „Kde je tedy?“
„Ona osoba dotvrzuje, že ji radní Polhart ve svém domě uvěznil.“
„Hvězdy boží, jaká to žaloba! Kdo je ta osoba, že smí o našich služebnících takto mluviti?“
„Je pouhá služka v nízké krčmě; ale zbrojnoš mého přítele se dokládá že je při tom děvče počestné.“
„A kde je? kde jste ji nechali?“
„Přišla s námi, pane královský, a bude bezpochyby již čekati, až jí dovolíš, aby přede tvář tvé milosti vstoupila. Ještě včera pozdě na noc vypravil se přítel Hanuš sám do krčmy, kdežto se dívka zdržuje, aby uslyšel z úst jejích, co by mohla pro nás učinit, a ta se doložila Bohem, že tu samou žalobu na Polharta i před tvou Milostí pronese, k nížto se nyní utíkáme, aby nám pomohla z našich úzkostí.“