Růže z keře nízkého/18.

Růže z keře nízkého Josef Kajetán Tyl
17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	18.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 206–212. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V strašlivém nepokoji uplynul Elišce boží hod a noc na to ploužila se bez spaní. Polhart ji sice ubezpečoval, že se otci nic nemilého nestane, že je v pohodlném místě: ale ona mu nemohla věřiti — ano čím lahodněji slova jeho zněla, tím větší nebezpečí zdálo se jí, že nešťastnému hrozí.

Bylať říkajíc u horečném zápalu, když k ní na den sv. Štěpána věznitel její vešel. Po dvě noci nebyla přišla na lože. Minulou noc byla sedíc na židli ztrávila. Třásla se a hořela na celém těle, sotva že starého hříšníka zahlédla.

„Dobré jitro, miloušku!“ začal Polhart usměvavě. „Nu, jakž je? Zdálo se ti něco pěkného? Zde je přece lépe nežli v chladné vrátnici — není-liž pravda? A v mém srdci je ještě tepleji. Nu, co se ti líbí? mluv! — snídala jsi již?“

Dívka ho neposlouchala; duše její tanula u víru náramných bolestí. Najednou se z nich ale vyrvala a oči své na Polharta upírajíc zvolala:

„Kde je můj otec? Mluv, člověče! věříš-li v budoucí trest a odplatu!“

Ale Polhart se jí dal svým způsobem do smíchu. Přiblížil se k ní a chopil ji za ruku. Ona se mu vymkla a dala se do pláče. On se nedal odstrašit — kvetoucí poupě bylo tuze vábivé! — a mluvil k ní ve slovech lichotivých a svádivých. S ošklivostí, hněvem se třesouc, s tvářemi zapálenými obrátila se k němu dívka, a z úst se jí sypala slova jako ohnivé blesky. Polhart se podivil té prudkosti — ale v tomto odporu zdála se mu býti ještě krásnější.

V tom se ozvalo přede dveřmi několik hlasů — a Polhart zblednul.

„Jen za mnou!“ bylo slyšeti hlas mladé ženské. „Patrně leží přede mnou cesta, jako bych tu celý dům znala.“

„Ale jakýž je to způsob vtírati se do cizích domů a rušiti pokoj poctivých lidí?“ ozval se na to hlas jiné ženštiny — a Polhart poznal svou hospodyni.

„Zdejší poctivost neutrpí žádného porušení!“ smál se hlas první; „ale na vaši poctivost přijde mor.“

„Mor na tebe, mladá strako!“ rozhorlila se žena; „a hlíza a všechna záhuba. Ještě jednou vám všem povídám, že není vzácný pán doma, a neobrátíte-li brzy kroků svých, tedy budu o pomoc jako proti loupežníkům volati.“

Nyní se ozvalo několik mužských hlasů, kteréž jí mlčeti poroučely, a všechen hluk se blížil ke dveřím.

Mezi tím byl se také Polhart z prvního leknutí svého zpamatoval, a tváře jeho snažily se nabyti obyčejného výrazu. I nutil se do smíchu, a pochytiv Elišku za ruku, vedl ji rychle k tajné komnatě. Ale přirozený pud nedal dívce, aby ho dobrovolně následovala. Začala se zpouzeti; i cítila v sobě něco, ježto ji nutilo hlasu svého pozdvihnouti.

Ale Polhart znamenal předsevzetí její a položil jí rychle hubenou dlaň svou na ústa.

„Ani slova!“ šeptal při tom hadím sykotem, a ústa se mu jedovatě šklebila. „Ani slova — je-li ti milá otcova bezpečnost. On je v rukou mých a já mohu s ním zahrávati jako dítě míčem. Chovej se tiše a následuj mě!“

Na celém těle se třesouc nechala se dívka odvleci. V okamžení stáli v malé komnatě, kteráž byla od prvnější úzkou šíjí oddělená a odlehlé klášterní celi se podobala, vyjímaje pěkný nábytek, jenž arci patrné svědectví o bohatství držitelově vydával. Hluk povstalý před prvními dveřmi sem nedonikal.

„A nyní slyš, holoubku, co ti řeknu!“ jal se tady Polhart k dívce mluviti. „Kdyby se tě někdo snad ptal, jak jsi tu byla chována, tedy budeš o mně s velikou chválou mluviti. Pamatuj při tom na otce, kterýž je v rukou mých. Já tě zde držel jen z útrpnosti, abys nemusela v chladné vrátnici zimou mříti a nehodu těžce snášeti — já to učinil k vůli otci tvému, že jsem jeho miláčku místa v domě svém vykázal. Rozumíš?“

„Rozumím,“ odpovídala dívka zmatená.

„Tys tady byla spokojená, velmi spokojená,“ mluvil Polhart v prudkém zanícení dále, a celá bytost jeho zmítala se v jakémsi děsném tušení; „tys dobrovolně zde rozhodnutí otcova osudu očekávala — rozumíš? To řekneš před světem, a že to řekneš — na to mi složíš přísahu. Tuhle visí obraz Ukřižovaného,“ mluvil dále a přistoupil ke zdi, ježto byla nevelkou podobou božího syna zdobena; „rukou otce tvého zhotovený — pozvedni ruku a přísahej, že učiníš, jak jsem ti pověděl.“

Eliška se lekla tak divného a náhlého požadování a nebyla s to podle něho učinit, ani na ně odpověděti.

„Přísahej!“ sápal se nyní Polhart, že dívku hrůza obešla. Byloť mu jako jelenu, kterýž za sebou smečku chrtů slyší. „Přísahej — a nebo jsi ztracena a veta po otci tvém!“

A dívka zvedala jižjiž třesoucí se ruku, a rty její se otvíraly, aby vypustily slovo, deroucí se z klopotně pracujících ňader: an tu na blízku zase povyk povstal. Polhartem to zase trhlo; vzbudil se v něm ale také hněv a uražená ctižádost, a chtěje konečně věděti, co se vlastně děje, a svou přítomností snad všechno další neslušné počínání zameziti, vyběhl kvapně z tajné skrýše své.

Hluk před jeho dveřmi mezi tím nepřestával.

„Zpátky!“ volala úzkostí sklíčená hospodyně, a zastavujíc tělem svým přístupu ke dveřím, natahovala ruce proti nezvaným hostům. „Vzácný pán není doma a tady nejde cesta k jeho příbytku.“

„Víme to — víme, stará hříšnice!“ odpovídala jí Alžběta; neboť to byl její hlas, kterýž byl Polhart nejdříve zaslechl; „ale naše cesta vede právě těmito dveřmi. Jen otvírej, pekelná klíčnice! Já vím dobře, že máš k tomu vchodu klíč.“

„Pojďte, pánové, do komnat vzácného pána — já vás povedu; tam můžete na něho počkati, až se navrátí,“ spustila nyní stará, vidouc, že zde násilím nic nesvede.

„My ale chceme právě do této komnaty!“ řekla zase dívka; „a tvůj vzácný pán může zůstati, kde se mu líbí. My se jdem na jeho sedmou holubičku podívat. Rozumíš, věrná hospodyně a najímačko povolných služek? — Jen jí už rozkaž, milostivý pane,“ obrátila se nyní k jednomu z mužů, jižto ji provázeli, „aby otevřela; tady se jde do tajného doupěte.“

„Ve jménu krále!“ velel nyní její průvodčí, „otevři! a nebo dáme dvéře vypáčiti!“

„Na takový svátek!“ bědovala žena, hlasem i způsobem jeho zastrašená, a hledala klíč v kapsáři.

„Honem, honem!“ pobízela ji dívka; při tom jí vjela do kapsáře po klíči a začala pak sama otvírat. „Dvéře otevru za tebe — ty ale hleď, abys zatím hříšné srdce své otevřela a dobře je prohlídla. Budeš muset o jeho tajnostech povídat.“

Nyní stály dvéře otevřeny a za dívkou vešli do komnaty dva mužové. Několik jiných zůstalo přede dveřmi. Byli to královští oděnci.

Takořka hltavýma očima ohlížela se dívka po komnatě; nenašlať sice co hledala; ale neušly jí přece stopy, kteréž ji přesvědčily, že se nebyla zklamala. Tu ležel šátek, čepec a svrchní zimní šat — bleskem poznala dívka kusy oděvu mladé ženštiny, a plesajíc v duchu, přiskočila k tajným dveřím. Cizí oko by je bylo v uměle dělaném dřevěném roubení a vykládání sotva nalezlo. Ale pod rukou Běty začaly se hned hýbati.

„Vejdi, milostivý pane!“ řekla dívka k jednomu ze svých nejbližších průvodců, a v okamžení na to stáli Václav a Polhart proti sobě.

„Královská Milosti!“ jektal radní, a bylo mu při tom, jakoby se před ním země otvírala; ale Václav nedbaje na jeho zvolání, bral se rychle dále polotemným průchodem. V několika okamženích stál v tajné komnatě, a před ním Eliška, nevědoucí a nemohoucí pochopiti, co se okolo ní děje.

S velikým účastenstvím upřel Václav na ni zraky své a pozoroval úzkost duše její.

„Čí jsi, dítě mé?“ ptal se jí vlídně a přistoupiv k ní samé, vzal ji laskavě za ruku.

Dívka pozvedla očí svých, upřela je na muže, jehož arci neznala, jehož pohled ale důvěru v ní budil — a dala se do pláče.

„Nu, bojíš se odpovídat?“ ptal se Václav dále. „Jsi dcera řezbáře Šlechty?“

Dívka kývala hlavou: slze jí kanuly jako dva potůčky po tvářích.

„A co zde děláš?“ ptal se jí Václav dále. „Jsi tu držána proti vůli své?“

Ubohá dívka nevěděla, co odpověděti; nebo tu stál již zase Polhart — a na mysli jí tanul ubohý otec i výhrůžky radního. Bázlivě upřela naň oči; ale Václav pozoroval pohled její a obrátiv se k Polhartovi, tázal se ho nad míru přísně:

„Co zde dělá dcera Šlechtova?“

„Ona se utekla pod mou ochranu,“ jektal Polhart, „když jí a otci jejímu nehoda hrozila. Byliť oba uvězněni…“

„Vím, vím! Ale otec je od včerejška již na svobodě, a dcera jeho měla býti u něho.“

„To byla jen zkouška — panna řekne sama, zdali se jí tu něčeho nedostávalo —“

„Zkouška?“ zahřměl Václav, a zapáliv se hněvem, obrátil se k Elišce. „Je to pravda? Byla jsi tu svobodna? Mohla jsi dělati, co se ti líbilo? Mohla jsi odejít a zůstati? Nečinilo se ti příkoří?“

„Ale neplýtvej, pane, milostí svou ve zbytečných otázkách!“ ozvala se nyní Běta v slovech přímých, blíže přikročíc. „Panna je nyní radostná, že je otec na svobodě, a snadno by mohla v této své radosti vinu svého věznitele umenšiti; mimo to mrká vzácný pán na kořisť, kterouž mu nyní beřeš, a rád by, aby dle jeho chuti mluvila. Také je těžko, aby panna vyznala, co snad zkusila — ale mně to vzácný pán tak snadno neupře. Je-liž pravda?“ ptala se Polharta, až k němu samému přikročíc. „Znáš, pane, holubičku, kteráž ti před dvěma lety ulítla?“

Polhart zbledl poznovu, a v několika okamženích na to vedli ho královští oděnci do vězení.

Eliška vtiskla vřelé políbení na ruku královu, vylévala brzy na to blahostné slze na prsou plesajícího otce a bratra, objala starého Pětipeského a zarděla se před mladým…