Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/CVIII

Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila Josef Jireček
CVII	CVIII	CIX

Údaje o textu
Titulek:	CVIII.
Podtitulek:	Boje s Uhry a mezi panstvem.
Autor:	neznámý, tzv. Dalimil, k vydání upravil Josef Jireček
Zdroj:	Archive.org Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, Matice česká 1877. s. 176 - 179.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Matúš Čák Trenčanský, Jindřich z Lipé

Toho léta na svatého Jakuba
sta sě v zemi vodú zhúba veliká,
vsí a domóv mnoho rušiła
a obilé přieliš zkaziła.
Při tom časě v Moravě zle sě dějieše;
neb Matěj z Třenčína,
ten uherský hrdina,
hradóv pomezských několik držieše,
s nich Moravu všiu hubieše.
Krále rada jeho naradi,
že na Brod pány silny posadi,
již by země bránili
a přěd ty hrady jiezdy činili.
Tehdy Matěj mnoho Uhróv sebra,
a třmi sty o Hradiščiu všě vsi vzebra,
a s jinými na Bánově sě załoži.
Tehdy Čechové nebozí,
łsti uherské neznajúce,
dobré rady nejmajúce,
kłopotně sě na ty Uhry vybrachu
a k Bánovu sě sami otdachu.
A když na horu češčí liudie vznidú,
Uhři na ně silně vynidú;
inhed Čechy pobichu,
a mnoho jich Uhři na bězě jechu.
Pro to král vojensky na Matěje jide,
a když Holíčě dojide,
přěd ním sě połoži
a około jeho voje rozłoži.
Nechtě král jinak pracovati,
káza kopáčóm hrad podkopati.
V tom sě j'mu nezvede,
neb Matěj své kopáčě na hrad vzvede.
Ti sě nad našě kopáčě vzkopachu,
a tak naši kopánie i přěstachu;
neb je Uhři tepiechu
a u vodu topiechu.
Tu Čechy i jedné cti neučinichu,
jedno že Moravu dohubichu.
Tú vojnú počě sě král styděti,
i chtieše Lipského Jindřicha jieti;
bo jeho svú hanbú vinieše.
Ale že j'mu pan Jindřich silen bieše,
nemože j'ho tehdy inhed jieti,
ale da to Vilémovi Zajiecovi věděti.
Tolik o něm král s Vilémem rad kłade,
až jeho Vilém i popade.
Pro jeho jetie Ostrva vsta proti královi
a proti panu Vilémovi;
neb ten s králem věrně držieše,
a také s králem Střěła bieše.
Ostrva na poliu ležieše
a zemiu hubieše.
Liudie královi do Prahy přijedú
a ottud tajně na Ostrvu jedú.
Ostrvěné sě ostřěhú
a na ně ze vsí vytěhú.
Tu sě Ostrvěné dobřě jmiechu
a na nich boj obdržěchu.
Tu z Střěły najlepší jat bieše,
ten sobě Sbyněk jmě jmieše.
S Ostrvú jedni Němci biechu,
ti Kokorščí słoviechu.
Zajieciu sě na nich dobřě pokobi,
ten ty Němcě udatně bojem pobi.
Tehdy král ot Zajiecě chtieše Jindřicha vzieti,
chtieše j'mu inhed hłavu stieti.
Zajiec sě za Jindřicha posadi
a s králem sě dobřě svadi,
řka: „Králiu, rač to věděti,
že-ť sě je Jindřich nedał jieti,
až sem musił sliúbiti,
že j'mu životu nic [nechciu] nečiniti.“
Nerodí jeho na smrť dáti,
pro to král počě sě na Zajiecě hněvati.
Pak páni v dobrú řěč s králem vnidú
a o všě dobré sě s nim snidú.
Inhed pana Jindřicha pusti
a všě Němcě pryč rozpusti.