Ptáčníkova dceruška/16.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
15.	16.	17.

Údaje o textu
Titulek:	16.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 63–66. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hoj! ty koně uhánějí. Rozkoš je na ně pohledět; pod jezdci jenjen laškují. Ludvík se navracuje se svým Janem do Volšova.

Doma se po něm již sháněli. Domácí lidé sice věděli, že odejel; ale kam? — to nemohl nikdo pověděti. Hraběnka se již několikrát po něm ptala.

„Dobře, že přicházíš!“ zvolala radostně, když k ní konečně vešel. „Již jsem byla ve starostech.“

„Přihodilo se něco?“ podivil se Ludvík se živým účastenstvím.

„Teprva se přihodí,“ usmála se hraběnka. „Musíme k Zalužanským. Před hodinou zde byl posel. Ještě dnes nás očekávají.“

„Jak se ti líbí, milá matko!“

„Arci — arci, že se mi líbí; jenom nebuď tvrdohlavý a vezmi s sebou k Zalužanským svůj nejpěknější rozmar.“

Ludvík šel, aby se přistrojil; pak dal rozkaz, aby se zapřáhlo. Za půl hodiny unášel je lehounký otevřený kočárek ze zámku.

Jeli po silnici k Podlesí; teprva později měli se na cizí půdu zatáčet. Tu jim přicházela venkovská dívka naproti. Byla to — Liduška. Ona si byla umínila, že se rovnou cestou na Volšovský zámek podívá, a tam, u samého pramene, o pravdě či nepravdě Horinovy zprávy přesvědčí. V mučivé nejistotě nebyla by noc přečkala. Vznášeti se mezi životem a smrtí zdálo se jí býti horší, nežli vědět jistě, že musí zhynouti.

Šla — ba běžela kvapným krokem, a duše její letěla před ní a hledala již Ludvíka po zámku. Nepozorovala, jak okolo ní krajina rychle ubíhá; nepozorovala ani, že naproti ní panský kočár přijíždí.

Jinak arci vedlo se kočímu. Ten ji pozoroval, ale myslil, že se prosté děvče z prostřed cesty v čas uhne, a hnal tedy koně rovnou čarou — proti ní, až konečně na ni zkřiknouti a koňmi trhnouti musel. Okamžik — a byli by ji přejeli.

Ona se teprva blízkým rachocením povozu a pak silným zkřiknutím kočího ze svého zamyšlení protrhla; pozvedla hlavu a poznala Ludvíka. Jeho oděv, skvostný kočár, vzácná dáma, v zadu premovaný služebník — všecko jí okamžitě povědělo, čeho se tak obávala. Údy jí zdřevěněly — nemohla se z místa hnout, a koně — štěstí ještě, že se prudkým trhnutím udidla stranou uhnuli! — uhodili ji do boku, že na dva, tři kroky odletěla a hlavou na hromadu drobného kamení padla.

V tom ji zahlídl Ludvík, jenž byl až posud horlivě s matkou rozprávěl.

„Stůj! stůj!“ zkřikl vyděšen na kočího, a náramná úzkost sevřela prsa jeho. Jako blesk vyletěl z kočáru a v okamžení klečel u dívky.

„Liduško! Liduško! — Spravedlivý Bože, co se to děje?“ volal žalostně a poděšeně, bera dívku do náručí. Ona byla bez sebe. Tuhou mdlobou byli poutáni smyslové její; hravé oči byly zavřeny, tváře vybledlým růžovým listům podobny, na bělostném čele rděla se červená skvrna. Ta malá, spanilá, kadeřavá hlava ležela bez vědomí na srdci Ludvíkově.

„Milosrdný Bože, ona je mrtva!“ bědoval tento, an toho nejmenšího znamení života na ní nepozoroval.

„I neračte mít daremnou starost, hraběcí milosti!“ těšil ho premovaný lokaj, jenž byl nyní také ochotně k pomoci přiskočil. „Taková holka něco vydrží.“

„Jaká holka?“ rozhorlil se Ludvík. „Vykládej svou moudrost pro sebe. — A běda tobě!“ hrozil potom kočímu, „já tě naučím na koně pozor dávat.“

Kočí se škrábal za ušima, mumlal něco a slézal s kozlíku. Chtěl také pomáhat.

„Ale synu!“ ozvala se nyní hraběnka, která se byla sama sice také ulekla a v kočáře vzchopila, ale zděšení Ludvíkovo nijak pochopiti nemohla, „jen se tak nelekej — tu máš mou eau de Cologne — nastříkej jí do tváře — můj Bože! tys celý bledý —“

Ludvík neodpovídal. Vzal hbitě od služebníka voňavé kapky, a pokleknuv na jedno koleno, položil si nešťastnou dívku na druhé a začal jí spánky natírat.

„Lidmilo!“ volal při tom třesoucíma se rtoma, „zpamatuj se! otevři oči!“

„Kdo pak je ta dívka?“ ptala se hraběnka, jížto nyní důvěrné jmenování a vůbec celé chování Ludvíkovo teprva do očí padlo. „Znáš ji?“

„Znám,“ prohodil hrabě a na okamžik zakmitla se mu plamenná zář po tvářích. Dále si matky ale nevšímal, upínaje celou duši na dívku. Ta se ještě ani nepohnula. Celé tělo její bylo tuhé. S třesoucíma se rukama rozříznul jí nyní Ludvík útlý živůtek; ale ani toto odlehčení nepomohlo. Toť nebyly okovy jako u dámy podle pařížského žurnálu; to byla jen jako okolo ztepilého tílka jemně urostlá kůra, beze všeho těsnění.

„Milá matko!“ zvolal nyní Ludvík. „My musíme domů —“

„Co ti napadá?“

„To je více, nežli pouhá mdloba, a my ji nesmíme nechat na silnici.“

„Dovezeme ji do blízké vesnice —“

„Ne, ne! Tam není lékaře — tam by neměla potřebného ošetření, a kdyby ji snad něco zlého potkalo — čeho Bůh nedopustí! — padla by vina na nás.“

Hraběnka nemohla při své dobrotě a měkkosti srdce odporovat. Mrzelať se sice na nenadálé omeškání před důležitou návštěvou, i hrozila kočímu pokutou, ale podrobila se přece osudu, jen že při tom nad neobyčejným účastenstvím svého Ludvíka hlavou vrtěla a bědovala, když bezživotnou dívku s pomocí služebníků do kočáru vyzvedl.

Jak by se byla vznešeně urozená paní kdy nadála, že se bude s prostým a k tomu jako bez duše tu ležícím děvčetem tak blízko stýkati, aby jí na svém hedbávném klíně místo pro hlavu udělala? Jakousi úzkostí a nelibostí trnula. Ale nelibost trvala jenom několik okamžení a ustoupila vřelému soucitu. S podivením a zalíbením utkvěly oči její na krásné dívčí hlavince — pak na celém těle, a zkušená dáma musila si v duchu vyznati, že takovou dokonalost veškeré bytosti dávný čas neviděla.

Tu se jí začala tím větší úzkost o nešťastnou zmáhati — až i koním křídla přála, jen aby již byli na zámku. A když tam konečně dojeli, nastalo veliké běhání mezi komornou, panskou a domácím lékařem.