Ptáčníkova dceruška/15.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
14.	15.	16.

Údaje o textu
Titulek:	15.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 61–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Lehounce, rozmarně, jako bezstarostné ptáče, běžela Liduška pěšinkou k tichému domovu. Veselá, libozvuká píseň její roznášela se okolo ní jako na houpavých perutích. Přicházela ze svého ráje, plna rajského pocitu, rajských vzpomínek a rajských snů.

„Tys moje královna!“ — tak s ní byl Ludvík rozprávěl; „ty jediná panuješ na trůně srdce mého, a já tě povýším v zlatohlavu a ozdobím tě neskončeným pokladem své milosti. Z hvězd upletu věnec okolo čela tvého a ze slunečních paprsků utkám roucho tvé.“

Liduška se blahomilostně usmívala. Pak mluvili o budoucnosti a plesali. Ona měla své zvláštní myšlénky; on arci také svoje, ale ještě si netroufal zjevně, opravdově, beze vší záclony o nich promluvit. Zahaloval je duhovou rouškou své lásky.

Vesele vstoupila nyní přes práh otcovského stavení. Píseň její zněla ještě v předsíni, ale mezi dveřmi u jizby rázem umlkla.

Starý Mareš seděl ještě na lenošce, pohřížen v hluboké své bolesti. Duše jeho byla vyvrácena z kořene, i nemohl ji vztyčiti, aby se opět mužně vypnula; k tomu neměl ani síly, ani schopnosti.

Zpěvem a šramotem přicházející dcery protrhnul se ze svého polobdivého stavu a nazvedl hlavu. Liduška se ulekla bledé tváře jeho.

„Co je ti, tatínku?“ zvolala přiskočivši k němu, skrčila se u kolenou jeho a hleděla mu starostlivě do očí.

Otec mlčel; prsa jeho začala se zas těžce pohybovat, potom dívku trochu odstrčil, vstal a ptal se přísně:

„Kde jsi byla, nešťastná?“

„Na hradě,“ řekla Liduška tiše, přísnosti otcově nerozumějíc.

„Ó jen běhej, běhej za svou hanbou!“ zvolal stařec; „až budou na nás prstem ukazovat a tebe hraběcí… ne, ne! já na to nesmím ani pomyslit, abych všech smyslů nepozbyl!“

„Co je ti, otče?“ prosila dívka prudkostí otcovou do úzkosti vehnána.

„Víš, kdo je ten tvůj Ludvík?“

„Malíř je, toť víš tak dobře, jako já, milý otče!“

„Lhář je, podvodný úskočník je — náš hrabě Svojetinský je.“

Liduška pronikavě zkřikla, zbledla a sepjala ruce.

„Kdo ti to pověděl?“ vypravila těžce ze sebe.

„Horina zde byl a mučil mě jedovatými slovy.“

„Horina?“ opětovala dívka třesoucíma se rtoma, a na mysli jí obživla zase nedávno minulá scéna ze starého hradu. I viděla zas překvapení a uzardění Ludvíkovo, když ho byl Horina hrabětem nazval, a najednou začala se jí celá ta událost v jiném světle ukazovati. Malé, sotva vzniklé a hned zase již udušené podezření ze zřícenin najednou mocně zrůstalo.

„K pouhému žertu neosmělil by se jména pána svého užit,“ mluvil otec dále; „a když si zpomenu, jak se ten pan Ludvík zarazil, když jsem se ho při prvním setkání na jméno ptal: tedy nemám žádné pochybnosti. Vedral se k nám pod cizím jménem; tebe lehkověrnou, pošetilou omámil, oklamal…“

„Ne, ne!“ zkřikla nyní Liduška vášnivě, „to není pravda, to je utrhání, šílenost —“

„Proč tedy bledneš, jakobych tě měl na máry položit; myslíš, že je to lež?“ ptal se jí stařec. „Sama to cítíš, sama to v hlubinách duše poznáváš! Proto také jeho panské spůsoby, to jemné prádlo, prsteny, ta neobmezenost času a ty sliby o naší budoucnosti! A já slepý člověk, já starý blázen tomu nerozuměl! Proto mohl o pohodlí v mém stáří mluvit! — vždyť jsem si je měl za hodnou cenu koupit — za tebe… slyšíš?“

Ale Liduška ho neslyšela. Ona padla do hlubokých, temných myšlének a stála tu nyní jako těžkým kouzlem zaklená. Oči její zarývaly se v podlahu. Otec jí musel zatřásti, nežli procitla.

„Co je?“ ptala se prudce, jakoby byla na věci právě minulé zapomněla.

„Co že je?“ opětoval Mareš. „A ty se ještě ptáš: Co je? Tedy si již tak dalece v sítích toho úskočníka uvízla, že ani hanbu nevidíš, kterou ti přistrojil?“

„Hanbu?“ ptala se dívka mrtvým zvukem. „O hanbě nevím, ale bojím se něčeho jiného.“

„Boj se všeho a hanby především! A nechceš-li tomu rozumět, tedy jdi mezi poctivé holky, a uvidíš, jak tě přivítají; jdi počestným lidem na oči, a uvidíš, jak se ti budou vyhýbat. Jméno tvé je zašpiněno a ten lhář je nemůže očistit.“

„Mlč, mlč, otče! a nebodej mi nůž ještě hlouběji do prsou!“ zvolala nyní Liduška, a tvář její roznítila se panenským plamenem. „Já mohu směle před tvář celého světa vstoupit, a Ludvík nevrhnul ani prášku na jméno mé… ach, otče, otče! jaké to řeči! — já se stydím o tom rozprávět!“

„Co tedy chce, a co myslíš ty? K oltáři tě nemůže hrabě vést.“

„Proč by nemohl? já myslím, že jsem toho tak hodna jako každá hraběnka.“

„Pomoz Bože! dítě, ty blázníš!“

„Ne, ještě neblázním,“ řekla po krátkém pomlčení hlasem temnozvukým; „ale snadno bych mohla rozumu pozbýt, je-li Ludvík opravdu hrabě Svojetinský — pak je na něm všecko lež a klam — já mu nemohu důvěřovat — pak je po všem veta. Abychom se ale dlouho netrápili… měj se dobře, milý otče! — já ti přinesu jistotu.“

Toto jako z náhlého vnuknutí domluvivši, otce obejmula a spěchala ze dveří. Stařec za ní darmo volal.