Ptáčníkova dceruška/14.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 56–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Liduška stála na vrchu a hleděla dolů na pěšinku, po níž měl Ludvík přijít. Konečně se tam něco mihlo, opět v houšti zaniklo — opět se vyskytlo, a dívka se přikrčila za husté křoví a tajíc dovádivý smích, pozorně číhala. Ludvík přicházel — ona zkřikla a dala se do běhu; při tom se smála jako dítě.

Ludvík ji honil, až se mu poddala a v sladkých okovech loktů jeho spočinula. Pak se vedli za ruce, a Liduška vypravovala, co byla mezi tím časem dělala a jak si všecko pamatovala, co jí byl povídal.

Šli do chrámu své lásky, k starým zříceninám, na oblíbené, křovím zastíněné místečko. To byla jejich nejmilejší přítulka, jejich svatyně. Zde slavili pokaždé památku svého setkání na dráze života.

Při srdečné, vroucí rozmluvě seděla mu na klíně, a on ji držel v náruči jako svůj ráj.

Ale ráj nebyl bez hada. S hladovou zvědavostí obcházel Horina po svém hájemství; srdce jeho nebylo ukonejšeno — ó nebylo! — spíše bylo ještě více podrážděno. Chvílemi ještě doufal; ještě myslil, že je na omylu, že to nebyl hrabě Svojetinský, jenžto se mu jakožto šťastný sok v cestu postavil; ale prahnul po jistotě, chtěl se přesvědčit, ačkoliv mu při tom duše trnula.

Obcházel a číhal, až i dívce na stopu přišel. Listnaté houští ho ukrylo, ale dychtivým očím nechalo tolik prostory, že mohl Ludvíka dosti z blízka poznat. Chvíli stál jako zkamenělý a tlukot srdce jeho váznul. Potom se mu rozpálila všechna krev, i dal se divoce do smíchu.

„Ha ha ha! tedy přece — přece paní hraběnkou — aneb něco takového, hahaha! Nu, proč ne! Panu hraběti se nedivím; pro rozmanitost je to proklatě vítaná pochoutka, a pan hrabě má vybroušenou chuť… ale on ji nemá mít — ne! Co potřebuje k stolu sedat, kde je pro nás sprosťáky prostřeno? a co potřebuje po nejlepších mísách sahat? Nemá dost jídla na panských tabulích? či nechutná mu již? Nu, počkej, však já ti také tohle přepepřím!… Že je můj pán? — Nevídáno! Svět je veliký, a Horina má zuby, nehty: však on se někde zachytí. On je můj nepřítel a pohrdá mnou, sic by se byl ondyno ke mně jinak choval, ale to mi chtěl dát svou váhu znát! On je můj nepřítel, a já nebudu jeho přítelem. Ó, však já se mu dostanu na klouby! A tu fiflenu?… té namíchám také pelyňku do kalichu její rozkoše! Já ji naučím, vypínat nosejček tak vysoko!“

Satansky se usmívaje, vystoupil ze své zálohy a pustil se přímo k sutinám, okolo tichého místečka milenců. Ti ho hned nepozorovali.

„Ah, prosím tisíckrát za odpuštění, pane hrabě!“ začal on sám, když se byli na šustot jeho kročejů ze svého zanícení posléz vytrhli, a nazvedal klobouk; „já se nenadál — ale nebudu vytrhovat —“

A s poníženě-potměšilým úsměchem, s nahrbeným hřbetem bral se jako úlisná kočka dále. Ludvík se byl kvapně vzchopil, zarděl se, a prudké slovo dralo se mu z úst. Sotva že je zadržel. Liduška střelila po Horinovi hněvivým okem, pak se obrátila s podivením k Ludvíkovi a konečně se usmála.

„Nehněvej se, ten člověk za to nestojí! Vždyť je pouhý blázen. Ze závisti se pomátl a jmenuje tě hrabětem. Či chtěl by snad žerty tropit?“

„Nevím,“ řekl Ludvík temně; „ale celý ten člověk je mi hořce protivný, a když ho potkám, je mi, jakobych měl zprávu o něčem nemilém dostat; ale žerty nebude chtít se mnou tropiti, to bych mu ani neradil!“

Ale Horina neslyšel toto pohrození: nezdržoval se delším vyzvídáním, ale pospíchal kvapným během z hradu po pěšince, jakoby ho žárlivost plamennou metlou šlehala. Běžel — vedloť ho tajemné puzení — a najednou se octnul u Marešovy chatrče.

Teprva u samých dveří se zastavil. Jak se tam dostal? — to skoro sám nevěděl. Ale bylo mu to nyní vítané místečko. Zde mohl had z ráje ještě někoho uštknouti.

Hbitě vešel na předsíň a otevřel dveře.

„Dobrého zdraví, milý Mareši!“

„Ah, ah, to jsou hosté!“ vítal ho Mareš. „Co pak vede pana polesného zas jednou pod naši prostou střechu?“

„Oh, prosím!“ ušklebil se Horina. „Kde takoví páni sedají, jako je nynější váš přítel, tu si to musí našinec za čest pokládat, když může jako k bývalému známému vejít.“

„Co to myslíte?“ ptal se ho starý voják dobrosrdečně. „Já vám nerozumím. Co to mluvíte o pánech?“

„No, přede mnou nemusíte dělat z věci tajemství!“ usmál se zas Horina. „Já to vím z prvního pramene.“

„Já vám nerozumím,“ vrtěl ptáčník hlavou, ačkoli mu bylo, jakoby polesnému rozuměl.

„Ah tak! — vy nechcete rozumět. Nu dobrá! Bezpochyby vám dal pan hrabě zvláštní instrukci.“

Teď mu stařec v skutku nerozuměl.

„Páni mají divné nápady,“ pokračoval Horina, „a v tomto případu ho také chválím. Sprostí lidé mají o takových známostech podivné myšlénky, a pan hrabě bude chtít Lidušku ještě ušetřit. Později bude beztoho dost řečí. Někteří jí to budou arci přát, jiní ale závidět, a svatouškové ji budou odsuzovat.“

„Ale u všech… pane, ať nekleju! Jaké jsou to řeči? Mně je při tom, jako bych měl do uličky. Co to mluvíte o hraběti?“

„No, no, jen se nedělejte, jakobyste byl s nebe spadl! A chcete-li to zejmena slyšet — abych vám okázal, že všecko vím, tedy mluvím o našem hraběti, o hraběti Svojetinském, který k vám dochází.“

Na Marešovu tvář vtiskla se pečeť zděšení. Několik okamžiků hleděl na Horinu bystře upnutýma očima; ústa jeho se příčila; konečně se dal do smíchu.

„Pane polesný, to jste se přehlídnul. K nám nedochází žádný hrabě, ale malíř Svojetinský.“

„Malíř je,“ ušklebil se Horina, „to je pravda; protože vám straku na vrbě maluje.“

„Pane, vy jste…!“ rozkřikl se nyní stařec, v němžto se krev bouřiti začínala; spolknul ale ještě přezdívku, která mu bezpochyby v podobě utrhače na jazyku seděla, a horlil dále takto: „Vy jste na omylu. Člověk, jenž k nám dochází — jak se s námi seznámil, to víte vy sám nejlépe — to je malíř Svojetinský.“

„Možná, možná, že sem také nějaký malíř dochází; ale ten pán, o němžto vím, jak se s vámi seznámil, a kterého jsem zas právě teď s Liduškou na starém hradě u velmi přátelské posici napadl — ten pán je hrabě Svojetinský, tak jako že vy starý Mareš jste. A je to od vás zpozdilé, že děláte, jakobyste se durdil. Já jsem ze světa a znám také panské libůstky. Liduška není bezpochyby první, s kterou si pan hrabě zahrává, ačkoli také říci musím, že bych byl radši, kdyby si byl něco jiného pro svůj zobák vyvyhlídl. Bude jí škoda, až jí zanechá.“

Starý ptáčník ho poslouchal; ale hořel a třásl se na celém těle. Prsa jeho pracovala, jakoby se chtěla z pod náramné tíže vymknouti.

„Pane!“ zvolal nyní vysokým hlasem, „vy jste lhář! — ničemný, hanebný lhář!“

„člověče!“ stavěl se mu lesník rozhorlené vstříc, ačkoli potají plesal, „jen se nezapomínejte —!“

„Ven, ven! z mého stavení, z mých očí, abych se nezapomněl!“ soptil podrážděný stařec, na krok proti němu přistoupiv.

„Ou, ou, pane ptáčníku!“ zvolal tento s vnitřní ďábelskou rozkoší, „jenom ne tak zhorka! Třeba jste byl jaký taký tchán milostivého pana hraběte, poctivý člověk nedá se předce od vás urážet. Nu, však vy to ještě zkusíte, jen až přijdete mezi sousedy. Ti vám povědí, co o tatíkovi panské milenky myslí.“

„Zlořečený chlape!“ řičel nešťastný stařec a hnal se po úsměšném nepříteli; ale ten byl obratně z dveří vyklouzl, utíkaje jako zlomyslný, škodychtivý kluk. Stařec zůstal se svým hlodavým hněvem a se svou palčivou bolestí samoten a vrávoral nyní k své otřené, široké lenošce. Na tu sklesl, sklonil hlavu a zastřev si tvář oběma dlaněma, zvolal z hlubokosti duše:

„Ó můj Bože — Bože — Bože!“