Ptáčníkova dceruška/17.

Ptáčníkova dceruška Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 67–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za malou půl hodiny po nešťastné příhodě seděl Ludvík již zase na koni a letěl k Podlesí. Cítil, že musí starému otci zprávu o nehodě dceřině sám přinésti, aby ho bolestně neporazila.

Slunce zacházelo již za lesnaté hory, když přijížděl k známému stavení u košatého javoru. Starý ptáčník stál venku a hleděl do dálky na cestu. Postava jeho byla polita leskem vůkol se rozplývajících červánků.

Byla to socha z červeného mramoru. Ani nejmenšího pohybu v údech. Ruce byly křížem přeloženy na zádech; oči jako v letu zkamenělé střely.

Z vraníka se kouřilo, když Ludvík skoro u samého ptáčníka zastavil. Skočil s koně a podával starci ruku.

„Dobrý večer, milý otče!“

Stařec sebou teprva trhnul, obrátil k němu oči, ale nepohnul se z místa. Duše jeho, jakoby byla posud z tělesných kolejí vymknuta bývala, nastupovala zase vládu v tuhých údech, a krev mu začala vříti v nejútlejším kořání.

„Dobrý večer,“ mluvil Ludvík dále, i pozastavil se poněkud nad chováním starcovým, a jal se koně svého k stromu přivazovati. „To jsou nenadálí, pozdní hosté — je-liž pravda?“

Starý ještě neodpovídal; jenom zraky jeho upíraly se pořáde na něho, jakoby mu chtěly nejtajnější hlubinu prsou proniknouti; ale jazyk jeho nemohl ještě nalezti slova, jímžto by byl bouři vyslovil, jaká v srdci jeho vířila.

„Já se toho sám nenadal,“ pokračoval Ludvík, „ale kročejové naši stojí v rukou božích, a my jsme slabí —“

„Co zde chcete, pane hrabě?“ zvolal náhle starý ptáčník silným hlasem, jakoby byl řeč Ludvíkovu ani neslyšel a tím jediným slovem všecko pověděti mohl, co s ním jednati měl.

Ludvík se ulekl; ale teď nebylo času, aby byl zapíral; takéť to v mysli jeho neleželo.

„Vy mě znáte?“ ptal se polohlasitě.

„Znám — znám, bohužel, právě nyní se dodělávám poslední pravdy!“ odpovídal starý, a řeč jeho nabývala pořád větší prudkosti a plynnosti. „Znám vás, pane hrabě; ale — abych hodinu neproklínal, kterážto vás do mého prostého domu přivedla, hleďte udělat, abych na vás zapomněl. Vezmu to za milostivý žert, že jste se k nám zahodil, ale pro vaši kratochvíl trvá to již, tuším, dost dlouho, a protož myslím, abyste nás… upřímně řečeno — déle neostouzel. Na mně sice nic nezáleží; já jsem starý chlap, ačkoli ve všem zachovalý; ale holka je mladá — a jaká je — to víte vy sám, já nebudu své dítě vychvalovat. Té živobytí zkazit, to by byl předce hřích, a já bych za svou vojenskou krev nestál, že by se tím nerozpálila.“

Ludvík ho poslouchal. Jasný rozum jeho poznal okamžitě, že tu třetí osoba zlého semena nasila; ale nechal starého domluvit, neboť věděl, že tím způsobem první nával hořkosti nejspíše pomine.

„Já vás vyslechl, milý otče!“ jal se pak jemně vážným, mírným, srdečným hlasem mluviti, „a doufám, že také vy tak se mnou učiníte. Ano, jsem hrabě Svojetinský, ale já se u vás nezapřel; omyl dcery vaší, povstalý ze řeči polesného, uvedl mě k vám pod jménem obyčejného malíře, a já neměl příčiny, abych byl tuto domněnku hned vyvrátil, jelikož by mi byl rod můj u srdce vašeho překážel, v němžto jsem dříve hodně hluboko se umístit zamýšlel.“

Stařec se dal divoce do smíchu.

„Hodně hluboko — ano, mně i děvčeti — aby do toho tisíc —! a neostýcháte se, mně takovou věc ještě do očí povídat? Pane! držíte mě za tak krátkozrakého, abych neviděl, proč jste v cizí kukli k nám docházel?“

„To nevidíte!“ řekl Ludvík vážně, „sic byste v tom nenalezal, co by vás tak pohoršovalo. Úmysly moje byly čisté a poctivé —“

„Jen že při nich čest mé holky zčernala — haha!“ vyrazil stařec ze sebe. „Známe my ty úmysly!“

„Pro živý Bůh, člověče! kdo vám nasadil ty vrtochy? Poznal jste mě dle toho, byste ve mně takové hanebnosti vyhledával?“

„Jakého tu třeba poznání? Není-li na tom dosti, že jste hrabě a ne malíř, obyčejný člověk, jenž by mohl poctivé děvče šťastným učinit? Co chcete s mým děvčetem? Co můžete s ním chtít? Můžete mu před oltářem opakovat, čím jste je snad už takto omámil?“

„Proč bych nemohl? Nejsem-li pán kroků a činů svých? Nemohu-liž býti tvůrcem štěstí svého? Či myslíte, že nemohu pro vyšší rod cenu dítěte vašeho poznati? anebo že jsem byl hodnější jako pouhý malíř, nežli jsem jako bohatý hrabě, ačkoli jste mě ani dříve úplněji neznal? Nuže, tedy opravte mínění své a slyšte mou pevnou vůli, že Ludmile ruku svou podám.“

Stařec poslouchal jeho vážná, tak opravdově znící slova a trnul. Překvapením ucouvnul a hleděl na Ludvíka jako u vyjevení. V duši jeho povstal hrozný boj a hrozil mu prsa protrhnout. To nenadálé štěstí jeho miláčka — pak ale zas hadí šeptání neusnulého podezření. Slova Ludvíkova zněla tak důvěrně, staré srdce jeho bylo se mladému muži za ten krátký čas tak naklonilo, pak ale zas úsměšky Horinovy — radost a bolest, sladkost a hořkost vířily v srdci jeho a potřásly bytostí jeho tak silně, že se nemohl na nohou udržet.

I sklesl pod strom na sedátko — sklonil se, ukryl tvář v obě dlaně a vypuknul v hlasitý pláč. A pláč tento byl blahodějný, vlažný déšť, a rozehřál těžkou, ledovou kůru, která mu prsa svírala. On byl v té chvíli jako pouhé děcko.

Tato jeho ryzí prostota — tento nelíčený, mužný pláč starého člověka uchvátily srdce Ludvíkovo nevýslovným pohnutím. V té chvíli stal se mu milým jako vlastní otec. I přistoupil k němu a položil ruku na rameno jeho.

„Milý, dobrý otče!“ řekl při tom měkkým hlasem, „věříte mi nyní, že byly moje úmysly poctivé?“

Starý neodpovídal, ale sáhl kvapně po ruce Ludvíkově a křečovitě ji tisknul.

„Tak jako mně tato chvíle srdce vaše otevřela,“ mluvil Ludvík dále, „že vidím, jak hluboko v něm láska k dceři pevné kořeny rozepnula: tak nahlédněte i vy do srdce mého a poznejte, že jest beze lsti a klamu.“

Starý kýval prudce hlavou, ale nepromluvil.

„Nedáte mi žádnou odpověď?“ ptal se Ludvík s jemnou prosbou po malé přestávce.

„Nechtě mě — nechtě mě!“ zvolal najednou stařec vášnivě, „já vám nemohu dát žádnou odpověď, ta leží v rukou mého dítěte, to musí samo rozhodnout, já jsem slabý, lehkověrný muž — a váš poddaný!“

„Ne — ne! můj milý, vážený otec jsi, poctivý muži!“ zvolal Ludvík a mocně starého se sedadla pozvednuv, přivinul ho k srdci.

Tu se konečně starý voják zpamatoval a opět zotavil. I vyvinul se Ludvíkovi z náručí.

„Odpusťte, pane hrabě!“ začal se vážně skromným hlasem omlouvati, „že si počínám jako malé dítě. Žalost moje o to děvče byla tak veliká, ba snad — Bože mi odpusť! — větší nežli moje k němu láska. Z vašeho vyjádření vidím teď arci, že byla marná, že jsem si nechal starou hlavu pobouřit, a prosím, abyste mi prominul; další věc musíte si s Liduškou sám vyjednat, a tu nemohu jisté strachování zatajit —“

„Jaké strachování?“ podivil se Ludvík, vida, že stařec v řeči vázne.

„— že se snad ve svém očekávání zklamete. Liduška uzamkne před vámi srdce své, až nabude jistoty, že nejste prostým malířem.“

Ludvík se usmál. Znalť sice podivnou povahu dívčí, ale skutečného převratu v srdci jejím se nenadál, a myslil jen, že se ho bude chtít velkomyslně odříkat.

„To zanechte mé starosti!“ odpověděl s plnou důvěrou. „Láska její bude dosti vřelá, že se mým prosbám poddá.“

„Nevím — nevím!“ potřásl stařec starostlivě hlavou. „Jak já své dítě znám —“

Ale Ludvík se mu dal do smíchu, a hleděl nyní, aby ho opatrně s nešťastnou událostí seznámil.