Protichůdci/2.

Protichůdci Václav Bolemír Nebeský
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	Protichůdci
Autor:	Václav Bolemír Nebeský
Zdroj:	NEBESKÝ, Václav Bolemír. Protichůdci. Druhé vydání. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 12–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ač by teskno, přece rozkoš jesti,
na vraníku v tmavém hvozdu jeti,
tichý hovor s hvězdičkami vésti,
píseň toužebnou si pozapěti. —
Doubí nad tebou se rozklene,
měsíc větvemi své stříbro pláče,
je tak ticho — někdy šustí ptáče,
někdy bor cos vzdechem noci řekne,
srdce na milenku zpomene,
roztouží se — ruka uzdu pustí;
vánkům, hvězdičkám dáš tisíc služeb,
tisíc pozdravení, tisíc tužeb.
Ve snách kůň jde, někdy jen se lekne,
plachá laňka v křoví když zašustí.
Jako v noci, tak je ve tvé duši,
ticho, šero, mírno a tak svato,
někdy vzdech co vanot mír ten ruší,
upomínka co hvězdičky zlato
zakmitne; — ta jízda rozkoš jesti!
Ale ňádra lidská vlkům nésti
v pokrm krvavý — toť hrůza, žel!
Však to přece hra jen pro muže,
dobrý meč a kopí pomůže.
Kdo však padne v ruku také moci,
jako jezdec, co v té samé noci
na vraníku v tmavém boru jel:
ach! toť hrůza — nejkrutější žel!

*

Druhý jezdec jel v té samé noci,
na vraníku borem se ubíral,
hrdý země syn — ba pravý král —
neboť marnotratném ve rozmaru
příroda svých nejkrásnějších darů
na něm hrdopyšně promrhala,
jak je bohata by ukázala.
Tato krásná shoda mocných tvarů
zdá se z ocele a ohně tkaná,
žhoucím vínem celá probíhaná,
vše to bujní, kypí, vře co plamen,
vše je nádhera a květná hrdost,
skvělost vše jen, přepych, lesk a tvrdost,
že se zdá být ocel jen a kámen.
Jaká jest to krása, jaká síla!
Hle to čelo klenuté a hrdé,
na němž dme se vášní bujných žíla,
a to rámě jako mramor tvrdé,
tváře hnědé jako víno staré,
oko černé, v něm ty blesky jaré —
ty když do dívčího oka padnou,
zalkej, děvo! růžná líce zvadnou,
musíš nýt a chřadnout, neb se vzdáti,
z těchto kouzel duše se nevrátí. —
Ret ten plný, na něm vděk a hněvy,
hrom a šepty, pych a sladké zpěvy,
v retu jaký blahý hoří plamen,
jaká rozkoš v objetí těch ramen,
na těch ňadrách silou se klenoucích,
v proudech vlasů po šíji plynoucích!
Je to obraz, jak se zřídka jeví
ve snách nejbohatších nyvé děvy.
Tak stál v květu krásy, hrda pychu,
v květu síly, marnosti a hříchu;
neboť žil jen této zemi pouze,
v přáních zemských, ve světácké touze.
Rozkoš bujná byla jeho snaha,
rozkoš opojená, polonahá,
dívčí ret a květ a hlučný smích,
hrdé klení, sladký šept a hřích.
V tocích vína bujnou duši koupat,
na bělounkých ňadrech hlavu houpat,
a pak dívka volná, polonahá,
při zpěvu a loutně tancující —
korunou mu sloulo všeho blaha;
a pak život sem tam harcující,
hody skvostné, vřava, zpitý ples,
větronohý kůň a rázný pes,
kopí ostré, damascenský meč,
pohár s přátely a s vrahy seč;
světem bloudit, dobrodružství hledat,
na turnajích soka s koně zvedat,
všude proslout vítězem a rekem,
věncem pohrdat a dívek vděkem;
medvěda a vlka statně honit,
zvukem stříbra, zlata pyšně zvonit,
chodit v oceli a zlatém hávu,
v purpuru a skvostném ve hedbávu,
v perlách se a v aksamitu lesknout,
ohněsršným kamenem se blesknout,
služebníků skvělých pážat pluky
kol se mít, by na kynutí ruky
tisíc ruk se k jeho službě hnulo —
to jen pravým životem mu slulo.
Dvě však věci jsou mu k nevystání:
modlení a pak to umírání.
Protož také sám a sám zde jede
v noci cestou, která skrytem vede
k poustevně, kde stařec bydlí šedý,
duchů zaklínač a učenec.
Zde prý zasvěcenec černé vědy,
vyhnanec a pekla propadlec,
nápoj nesmrtnosti tajně vaří.

 * * * 

K tomu černoknižníku on jel
v bujné světskosti a drzé pýše,
netuše, že s ním též někdo šel
tajně, nevidomky, hrůznotiše.
Bledá to a strašidelná žena,
velikánská, vínkem ověnčená,
od skrání, jenž ohnivě jí plane,
v rouchu bílém, černě opásána;
šátek krvavý jí v ruce vlaje.
Snad ji znáte — je to morní panna!
Po bařinách, stráních, lesích hustých
chodí ona, po hřbitovech pustých;
tam si ráda na kostnice sedá,
ohlíží se, oběti své hledá.
Děti ze sna pláčou a psi vyjou,
strašlivě a úzkostně se kryjou.
Na procesích vpřed jde praporu,
po čas vojny chodí v táboru,
vsi a města tiše obcházívá —
stává a svým hrozným šátkem kývá;
kolikkráte ona pokyne,
tolik drahých žití zahyne,
tolik domů v rumy smutné padne,
tolik vřelých srdcí v jámy chladné,
kudy kráčí kletba jejích stop —
skrej se srdce před hrůzou těch slov —
roste ze země za hrobem hrob.
Chrapot mroucích, pláče matek, vdov,
smutná hrana, knězů žalmy znějí —
až pak zvony, kněží oněmějí,
slzy vyschnou — ticho, němo kol,
v zamlčení kráčí bledý bol,
drahým kope jámy životům.

*

Hrozně na lysé tam stojí hoře,
dolů kráčí suchoparnou strání,
lesem jde a děsně vzniká v boře,
bledou tvář a věnce rudé sklání.
Blíží se — již jezdci po boku
tato strašidelná žena spěje.
On však marnou, světáckou svou duší
její hroznou přítomnost netuší.
Kůň ji větří, pod jezdcem se chvěje,
děsí, zpíná se a ve skoku
prchnout chce, však jezdec uzdu chopí,
cukne, mocným stehnem žebra stiskne,
a kůň tiše stupá, hlavu klopí.
Žena kráčí, a on dále jede,
taký hrdý hovor k sobě vede:
„Máli mně být život milený:
žhoucí, šťavnatý a zelený
musí být — ne vymořený bledou
ctností, ani vyschlý, zhublý šedou
touhou. — Arci krásná věc ta touha
v modro věčné — cesta nudná, dlouhá;
a ta upomínka — pití suché,
a ta naděje — zvonění hluché.
Co zde právě čiju, jím a piju,
hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju!
Teď — ha! to je přece slovo pravé,
ostatní jsou stíny jen a páry,
zhaslý blesk, života smutné máry.
Krásný hřbitov pouze je ten svět
pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé;
vše je sucho, šedo, mdlo a líno,
zmrzlým jenom ohněm hoří víno,
chudoba je pouhá máje květ,
vlažný nejvřelejší dívky ret.
Když zapřáhnu sto arabských koní,
přec mé chtíče nikdy nepředhoní.
Že nemohu mocným ramenem
svět ten celý ve svou náruč bráti,
a co jeho, v líbku plamenném
ve žíznivou duši svoji vssáti!
Co mi do hvězd světu dálných jesti,
když je nemohu v svém srdci nésti!
Co do palmy stinné, v jejímž chladu
unavenou hlavu svou nekladu!
Ha, že světů všech, všech žití proudy
nehřmí tímto srdcem, těmi oudy! —

Byť i hřmělo, je to přec jen žití
na hřbitově. Ach! to hrozné hnití!
Kdyby aspoň těla spousta smrtná
byla z démantu a nerozdrtná!
Smrt je života ohavný zrádce.
Kýž bych ji moh přikout ve Saharu,
v této její rozkošné zahrádce!
Kýž by v palmách, růžích, bujné révě,
při smíchu a při veselém zpěvě,
samým žitím kolem přemožena,
ve svém chtíči nicoty a zmaru
sama sebe zničila!“ —

Umlknul — a tiše kráčí žena;
strašná krása je na její tváří,
v tváři z mramoru co vytesané;
oko černé divným ohněm září,
v divé kráse rudý věnec plane.

„Všecko vymře; na hrobech chci žíti.
Však smrt přece od života stolu,
kde teď velké, slavné hody drží,
jednou nasycena spadne dolů;
pak já, nesmrtnosti nápoj v žilách,
přisednu, a při pravěčných silách
přírody chci velké hody slavit!“

Žena bílá zmizela, on sám jede.
Skaliskami pustými teď vede
příkrá cesta v úval ouzký, černý.
Zde žil poustevník dřív Bohu věrný —
toho znaky mnohá skála chová,
neboť sem tam zbožná jeho ruka
vryla z knihy boží svatá slova,
jenžto ctnostně žít a umřít učí,
tam zas kříž a Krista velká muka,
jenž ti za spasení duše ručí.

Na úlomku skály poutník sedí;
skála, poutník, oba stejně šedí.
Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou,
vráskovitou, bledou, vysouženou
zřít a uhodnout, že Ahasver.
Tak se tady sešli tito oba.

Jezdec ale bral se cestou svou,
kde se bor a úval otevíral,
utěšený palouk rozestíral,
jímž se vine potok skvělou nití,
stříbrolesklé jezero se třpytí,
v němž se topí světla rudý svit.

Starec černoknižný ještě bdí.
„Vař jen, vař životadárné vary,
vař je, černoknižníku ty starý!
Nebudeš je pít, a kdybys pil,
řekneš jistě, žes jich neužil.
Nechci při svém věkověčném žití
nijakého spoludruha míti;
mohutnými těmi rameny
v propast, v země ledviny tě vrhnu,
a ty skály šedé na té strhnu.
Tvého věčna žití plameny
ať tam hárají — tam můžeš sedět,
v neskončenost myšlénky se vhloubat,
a ji rozpříst v nitky tenounké,
jako pavučina hebounké,
v zrnkách písek ze Sahary dloubat
věčnosti, a co je ona, zvědět.
Já však po světě chci harcovat,
na trůn světa sednout, na svou hlavu
sebrat želez všech a korun slávu,
pro sebe celý svět drancovat,
celý musí mým otrokem býti —
sám jsem pánem, sám chci všecko žíti!“

Zastaví se; neboť k uchu jeho
pláč doznívá děcka maličkého;
kůň se děsí, kope, větří — stojí,
čehos v cestě bílého se bojí;
jezdec pozří, malé děcko zhlédne,
ve vlasech mu jiskry hoří, mile
je se dívat na to děcko bílé.
S koně sešvihne se, dítě zvedne,
zas se vyhoupne, ach! — běda tobě,
že jsi zdvih to zlopověstné robě.
Věz, že v rukou neseš kletbu boží.
Hle, již roste k výšce velikána,
a svit milý v rudý věnec zplane;
krvavý šat v jedné ruce vane,
druhou kolem tvého boku vloží.
Věz, co vezeš — morní že to panna.
Jezdce hrůza ve všech kostech mrazí,
jako když, an při víně a zpěvu
obejímá celující děvu,
někdo ze zad nůž mu ve hruď vrazí.
Kdybys jemu ve tvář mroucí hlednul,
viděl bys, jak jezdec tuto ženu
poznav, hrůzou zesínavěl, zblednul. —

Jezdče! jindy se to jezdívalo
vroucně, sladce, rozkošně a mile,
když jsi unášíval děvče bílé,
které vždy se láskou usmívalo,
kol tě kladlo měkké rameno;
cítíš její ňádra horká, dmoucí,
cítíš její živé srdce tlouci,
vše je blaho, sladko, plamenno,
tiché šepty, jak bys slyšel pěti,
horké vzdechy, stisky, líbky žhoucí,
věčné přísahy a sliby vroucí. —
S touto pannou jiné bude jetí. —
Kůň jak cítí na sobě tu hrůzu,
zpíná se a prchá vyděšen,
jak by země pod ním plála žhavá,
sotva pod ním hne se lučná tráva —
tak je ženou divě unešen.
Ticho — ani kopyt slyšet tepot,
ba se hrůzou tají srdce klepot,
že je suchý slyšet lístek spadnout,
červa v boru hledat, stébla vadnout.
Z dolu jsou již — přes jednu již horu,
na rovné zas cestě, v tmavém boru.

Ahasver tu kráčí; jak ji zočí,
pozná, že smrt blízko něho jede,
na koně a hroznou ženu skočí,
jako lev se na kořist svou vrhne,
obejme ji, krutý zápas vede,
nechce smrt již pustit ze svých rukou.
Ta se vymkne, z loktů mu vytrhne,
letí dál, a on zas stojí sám
se svou žízní smrti, se svou mukou.

Dále letí borem divý hon;
mrtvým tichem dozněl půlnoc zvon
z blízka kláštera zde v poušti lesů.
Přísná řehol v samotě tu žije,
roucho z žíní jejich údy kryje,
býl a olej celá jejich strava,
celé jmění: lebka, bič a kříž,
kámen, na němž šedá spává hlava,
jejich svět jen holá zeď a mříž.
Bděním, zpěvem, postem, mukou biče
ukřižujou světské těla chtíče,
modlením a tichým rozjímáním
čistí duši od poskvrny hříchu,
chudou pokorou a posloucháním
ponižujou zemskou srdce pýchu.
Každou noc, jak dvanáctá odvane,
z lůžka kamenného každý vstane,
vezme kříž a lampu, v chrám se vleče,
na studeném mramoru taní kleče
De profundis hrobním hlasem zpívá.
Barevná skla oken již se lesknou
svitem — ještě slyšet píseň tesknou;
panna kolem jede, šatem kývá —
běda! i ti svatí muži padnou
s křížem, lebkou, bičem, v jámu chladnou.

Morní panna kolem jezdce, koně
řasovitým rouchem obestřela,
by ji lidská duše neuzřela.
A tak skryta v strašné ve zácloně,
neviděna šátkem bílým kývá —
hroby, pláč a stenot rozesívá.

V libý kraj již letí z boru temna,
na němž luny tiché záře jemná
rozlívá se jako nyvé snění.
Někdy kříž a kaple přelítne,
bílý dvůr a potok zasvitne,
klidná víska, palouk, květné sady,
zámek bílý z vonné ze zahrady.
Štěkot psů a vytí, kurů pění —
pozdní krok a pláče malých dětí —
vše to mžikem, bleskem kolem letí.
Všudy, kde ta hrozná žena cítí
živé srdce v teplých ňadrách bíti,
krvavého šátku děsné chvění
o život okrádá v tichém snění. —

Svítí dennice, a sbohem dává
luna, již se rozbleskuje k ránu,
purpur zory plane, slunce vstává,
vítězně již vchází v jitra bránu.
Mladé jitro, mladý máj byl tady,
rozlehly se luhem, hájem, lesem,
rozlehly osněženými sady,
smíchem, zpěvem, vůní, květným plesem
s tisícerým rosných perel bleskem,
s tisícerým pestrých barev leskem.

S veských vížek, s vážné chrámu báně,
jako včeliček když roje bzučí,
zblízka, zdáli zvony slavně hučí,
volajíce lidstvo ve dům Páně,
kde se světit bude dnes Duch svatý.
Ze všech stran se hrne lidstvo valné,
ustrojené ve sváteční šaty
zbožně pospíchá z krajiny dálné.
Hučí varhany, a hlasy zpěvné v kůru
s ranním kadidlem se vinou vzhůru.

Tam zas dóm svou hlavu k nebi nese,
ozářený růžnou mlhou rána;
okna hoří — v povětří se třese
spousta kamenného velikána.
Divý hon se neviděn kol béře,
dokořán jsou otevřeny dvéře.
Nejsvětější svátost při oltáři,
kněz ve purpurové jitra záři,
jenž se barevnými okny leskne,
veškerému lidu ukazuje;
hříšné srdce v pokornosti teskné,
v prachu každé koleno se klaní,
svatým tajemstvím se požehnání
v každou duši přemilostně leje,
když velebné Tantum ergo pěje;
k člověčenstvu stoupá svatý duch.
Žena kyne! Běda! Těš vás Bůh! —
Za hory se slunéčko již sklání,
začnou hořet večerní červánky,
při dudách a sladkém houslí hraní
začínají veské radovánky.
Dudy hučí, cimbál jasně cinká,
fábor lítá a podkovka břinká,
sukně vesele se v kole točí,
srdce každé, nohy plesem skáčou,
dmou se ňadra, planou rty a oči;
mnohý párek ze světnice ven
v noční sad je hudbou unesen.
Cimbál volá, housle za ním pláčou,
neslyší on, kvete jen a hoří,
v opojení hloub a hloub se boří —
procitni! nech rozkoš tuto žhavou,
růžné svleč a vezmi tváře bledé,
fábor sejmi, s popelenou hlavou
modli se — neb morní panna jede! —
Poznej všecku hrůzu, všecka muka,
při nichž dech se tají, srdce puká. —
Na den svatby jinoch s nevěstou
vykrádá se z osvětlené síně
v noční loubí májevonné, temné.
Zdáli znějí hudby sladké hlasy, —
leží v roztoužené děvy klíně,
ňádra dmou se, chvěje ret, a vlasy
splývají co sítě zlaté, jemné
dolů na ňadérka obnažená.
Jeho duše zmdlená, přeblažená,
neodolá kouzelné té moci,
topí hloub se, jako světlo v noci,
v temno spánku. To se nad ním svírá —
hloub a hloub — již spí — tam nad ním čírá.
Procitne — a leží ve své rakvi.
Dívky pláč a kněžů žalmy slyší,
slyší kropení na rakev stříkat,
slyší po provaze v hrob ji smýkat,
hroudy již o její víko bíti.
Hluk se dálí, vše se nad ním ztiší,
a on zradně zklamán o své žití
v hrobě leží s tlukoucím svým srdcem.

Znášli všecku hrůzu, všecka muka,
při nichž dech se tají, srdce puká?
Znáš je? — Pomysli pak na tu jízdu!