Protichůdci/1.

Protichůdci Václav Bolemír Nebeský
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	Protichůdci
Autor:	Václav Bolemír Nebeský
Zdroj:	NEBESKÝ, Václav Bolemír. Protichůdci. Druhé vydání. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 3–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z černé houšti skočí vlk a vyje,
by mu žrát noc dala, neb je lačný.
Nechce zřít to měsíček a kryje
bojácně se za černými mračny.
Jak se vražda černé zrady loudí,
tak on krvolačně v šeru bloudí,
hrabe, větří, vyje, ztekle pláče,
že mu noc žrát nedá — v kole skáče,
sám se honě — žhou co uhlí oči —
stojí, hravým ztekem zase skočí,
jak by před sebou již kořist měl —
a zas větří, jak by slyšet chtěl
živé srdce tlouci v noci tiché.
Však ni ruch ni vánek ve tmě liché —
někdy zhluboka jen bor si vzdychne,
spavé v břeh zašplouchne vlna v plese,
spadne hvězda, jedno z nebes očí —
bludné z rákosí světýlko skočí.
Najednou se lekne vše a ztichne,
jak by andělmír šel v tmavém lese,
země mlčí, jak by nebe spící
ve snu tajemství jí chtělo říci;
v teskné předtuše noc dech svůj tají,
jak když umírajecímu dají
pomazání poslední.

Najednou však v dáli něco dusá,
temný zvuk že šerem skoro stéká.
Snad to jelen prchá, jenž se leká
stínu svého? — Ne tak — kůň to klusá.
Zaskučí tu vlk s radostí divou,
že mu noc posýlá krmi živou;
zavolá hned na svá mláďata,
malá v křoví skrytá vlčata.
Hravým dupotem kůň cválá blíže;
v měsíčku, jenž zvědavě se prýští
z černých mračen, kov se kopí blyští.
Pozdní jezdec to; již je u kříže,
zpukřelý jenž stojí u rozcestí
na znamení, krvavé neštěstí
že se tuto v šeru dávném stalo.
Jaké? není známo; věsti šedé
místo však se křížem zažehnalo,
aby každý, kdo tu kolem jede,
pomodlil se s teskným zpomínáním
na tom místě, jež svým požehnáním
hrozným zasvětilo neštěstí. —
A když jezdec k němu přijde blíže,
s bujné hlavy čapku zbožně smekne,
žehná znamením se svata kříže,
šeptem krátkou modlitbičku řekne,
Pánu Bohu odporuče všecko,
duši, ženu a v kolébce děcko.

Jen se žehnej, jezdče! Bude tobě
požehnání třeba v krátké době.

*

Zakuklená noc lže šír a šír
těžký sen a palmošumný mír,
lže to nebi do posvátných očí —
a přec chce se pokrvavit hříchem,
a přec z ňader jejích vlci skočí! —
Ráno až pak růžná zoře zplane,
noc uprchne, radostně zem vstane
v zpěvu, s perlami a jasným smíchem:
jako by se nebylo nic stalo,
nikdo o tom neví, vše kol spalo.
Něco ale věrně bdělo: tucha
tichá, úzkostná a jemnosluchá;
ta to koňovi a jezdci šepce. —
Hrůza! Kočka divá, jenžto líhá
skryta ve tmě v záloze a číhá,
skočí mžikem na bujného hřebce;
zvíře šlechetné smrt větří tesknou,
pnou se nozdry, oči se mu lesknou,
zachvějí se krásné jeho oudy,
led a oheň mžikem po něm běží,
staví se a hřívu děsně ježí,
pěnně se mu valí krve proudy,
a noc s zatajeným dechem slouchá,
jak mu hrůzou srdce k žebrám bouchá.
Jak se zvíře šlechetné teď třese,
a jak jindy v tanci kráčelo,
když kopyto v krvi máčelo,
v kopích stálo jako v hustém lese!
Tenkrát zpínalos se hrdohravě
a tvé velké, moudré oči žhavě
jako v pýše hrdinské se leskly,
když se mečem o štít zvučný tlouklo,
z tisíc hrdel „k útoku“ zahouklo,
kopí se jak hvozdy kovů leskly,
trouby zněly, zpěvy hlučně hřměly.
V také chvíli srdce tvoje bije,
a hedvábný hřbet tvůj čije,
jaká rozkoš, jaký pych to jesti,
reka do mužného boje nésti;
tu si vykračuješ v bujném plesu,
totě přece slavné bojování,
pyšné rány, sladké umírání.
Ale zde, zde s vlky v tmavém lesu! —

Jezdče, tys tak hrdinský a mladý,
boj ti hrou je, ne však s vlky tady!
Proč jsi nezahynul v mužném boji?
Jizva není šperkem hrudi, čela,
slávy purpurem ne krev tvá vřelá,
pro tě nepřijdou sem druzi tvoji
ke hrobu tě na kopích odnésti,
slzami tvé jizvy nevymyjou,
praporem tvé rány nepokryjou,
pod hlavu ti nepodstelou klesti,
oře za tebou ti nepovedou,
jenž svou hlavu sklopí, kráčí tiše,
ve tvář zakrvenou, chladnou, bledou
z teplých nozder truchlivě ti dýše. —

Jezdec chlácholivě hladí hřebce,
krotí, důvěrně mu cosi šepce,
na ženu si zpomene a chopí,
mládec hrdý, dobrého se kopí.
Neb již v cestu šedý vlků vůdce,
krví, vraždou vykojený škůdce
skočí — druzi lačně podál stojí,
neboť ještě neuvykli boji.

„Jenom se mi rány nestrachuj,
vínem ti ji zmyju, koni můj!
Buď jen pamětliv své staré slávy,
jak jsi bleskem v stepi lítával,
žes se ledva dotek stýbel trávy;
vždyť jsi v jiných bojích bývával —
protož, koni můj, jen na ně ruče!“

Tak on k oři; tomu srdce tluče,
jak o rakev polomrtvý v hrobě.

Luna, poutnice ta bledá, skryla
tvář svou, by ten zločin nespatřila.
Snad se někde snivě v plese koupá,
po myrtách a vonných sadech houpá,
v temné loubí zvědavě se vkrádá,
sítí stříbrnou milence spřádá,
tato tichá, snivá, bledá panna.
Zde je arci jiná podívaná:
přírody král v boji se přírodou. —

Vlci v kole — svítí oči divé,
svítí bílé zuby, vraždy chtivé.
Jezdec šavli tasí, ostré kopí
založí, a nohou pouchopí
koně, ostruhy mu tiskne k boku.
Ten se zpíná, couvá vyděšen,
jezdec však jím trhne za řemen,
bodne, a hle! při prvním jak skoku
již se vlk na jeho kopí svíjí,
skřípotem kov kouše, až to mrazí,
a ti druzí v ruchu zteklém vyjí.
Jezdec cukne kopím, mžikem vrazí
do jiného — šavle jasně bleskne.
Ach, co platna rychlost tvého koně,
jenž po stepi bleskem větry honě,
nesl v povětří své nohy hravé,
jak by tráva byla uhlí žhavé!
Neb se vše již choulí v klubko teskné,
v klubko ze tmy, z vlků hrůzošedé.
Stejně šedé: vlk a noc — jen skočí
vraždy chtivý oheň z jejich očí,
někdy šavle bleskem ve tmu vjede.
Kůň jak jelen v tenatech se třepe,
bije, kope, vlčí lebky tepe;
tma a dupot, oči žhavé, rykot,
šedost, vytí, ston a šavle mykot. —

Najednou však ticho, v hluku divém
vlci prchnou v pláči úpěnlivém;
jezdec užasnutý oči zvedne —
před sebou olbříma muže zhledne.
Stojí před ním, a kyj sukovitý
nad hlavou napřahá svalovitý,
muž ten hrozný, olbřímý a šedý,
postava ta zdá se žula tvrdá,
prací sta let dlouhou vydlabaná,
divou bouří, bleskem ošlehaná, —
tak je sešlá, vetchá, mocnohrdá;
je to Ahasver, Žid věčný.

Je to muž ten, jenžto Krista Pána
klením od lavice odehnal,
na níž k smrti zmdlený posedal,
kdyžto na Golgathu kráčeje
a své stopy krví máčeje,
hříchů lidských těžké břímě nesl;
odehnán šel Kristus, mdlobou klesl.
Anděl Páně proklel jej v té době,
vzal mu z ňader mír a z očí spánek;
světem bloudě nemá klidu stánek,
ani libý odpočinek v hrobě,
nepřána mu smrti sladká těcha,
vše umírá v Pánu — jej smrt nechá;
až vše zhyne — hrob na hrobě všude —
na hřbitově světa velkém bude
bloudit zoufale od polu k polu,
v ňadrách nesa žhavé uhlí bolu,
smutnou země hlídat kostnici.
Věčně v před jej nevidná štve ruka,
němůž nikdy pozbyt žití muka,
a tak těká století již mnohá
plachá, kletbou štvaná jeho noha.
V soumrak vidět postavu tu šedou,
s tváří vyschlou, zoufalostí bledou,
s tváří zvraštěnou života záští,
s tváří umořenou smrti touhou
kráčet v šedém klobouku a plášti,
v dešti, mlze, v chumelici sněhu,
s holí sukovitou, těžkou, dlouhou,
poutník žíznící po umírání,
lovec ženoucí se v divém běhu
za smrtí co zvěří zvětřelou,
bez oddechu, bez tichého spaní.
A kde ona zuří nejkrutěji,
tamo pádí noha jeho štvaná;
smrt se však mu vyhne polekaná.
Jerusalem divým žárem plál —
on v něm jako salamandr stál;
plamen kolem oudů jeho šlehá,
město boží v rum a popel léhá,
pod nímž on, že žije, s hrůzou cítí.
Nade hlavou jeho v prach se řítí
Řím, ten obrovitý velikán;
na něj spousta ohromná ta klesá,
pod ní leží — žije, s hlavy třesa
prach, dál prchá boží kletbou hnán.
V meče bitev zoufale se řítí,
kol smrt zuří opojená,
jeho jen se zrádně ona štítí.
Se lvem lačným o kořist se pere,
s hyenou se o mláďata dere,
vrhá v Niagary katarakty,
ta jej ohromnými svými takty
přes skaliska v propast bezdnou nese, —
z pěn vylézá, s hlavy si je třese.
Prales hoří, žíznivě tam vběhne,
jazyk ohně údy jeho líže,
pravěký květ lesů v popel lehne,
popel horký, hrozná žití tíže, —
jeho ňádra smrti chtivá kryje.
V poušti Samum na svém divém tahu
pohrobil jej krovem na sta sáhů,
pod ním leží — srdce pořád bije.
Na polu, kde věčné smrti říše,
v noci věčné, kde to teplé žití
v mrazu věčném nikdy nezadýše,
zamrzlý v balvaně ledu tlel:
stejným ohněm touha smrti plane,
horká kypí krev, a nepřestane
nerozdrtné srdce jeho bíti.
V jícen Hekly zoufalost jej vrhla,
ta jej až ku země srdci strhla,
ale zařvavši ve krutém hněvu
hromem, bleskem vyplila co plevu. — —

„Umřít, umřít! nasaď kopí své,
vraz je v hruď mou, vraz je v srdce mé,
aneb umři!“ Tak on s hněvem hlesnul.
Jezdec kopí ostré nasadil,
mocně vjel, však hrot se rozdrtil,
mocnou ranou sám on nazpět klesnul.
Kůň se pod ním chvěje, pod ním boří —
nepohnutý stojí poutník šedý,
na prsou kříž ohnivý mu hoří.
Tu se zchopí, dále prchá v bor.
Dozní jeho krok — již slyšet s hor
jeho vzdech „Ach umřít!“ naposledy.

*

Jezdec koně bodne, domů spěje,
kdežto žena tesklivě naň čeká,
u děťátka svého sedíc pěje,
šustu, vřesku každého se leká
radostí, že on to. — Však již klepe,
zmdlený kůň se pod ním chvěje, třepe,
klesá — jen když dones svého pána.