Protichůdci/3.
| Protichůdci Václav Bolemír Nebeský | ||
| 2. | 3. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Protichůdci |
| Autor: | Václav Bolemír Nebeský |
| Zdroj: | NEBESKÝ, Václav Bolemír. Protichůdci. Druhé vydání. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 26–31. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pole, luka šedá jsou a holá,
větrem vane sucha listí svist;
rok posýlá umrlčí svůj list,
jeseň k umírání již jej volá.
Ještě jednou velké slaví hody,
sezve létavců svých zpěvné rody;
rozkvést, zplanout, zmladnouti chce zase
v posledním svém umrlčím již čase;
oheň svůj, svou sílu, drahou krev
vlévá v purpurové dary rév; —
zelený pak svatební šat svléká,
šperk svůj pestrý v matky lůno skládá,
žlutý smrti rubáš poobléká,
a jen na pohřební věnec skládá,
jenž mu zkvete z růží, jesenek.[1]
Ticho sabatu se rozložilo,
ticho jesenního večera.
Slunce ke horám se uchýlilo,
a lesk jeho doubím se dera
listím suchým purpurově sršel
a co tiché požehnání pršel;
byl to právě čas jen k umírání
a to místo právě také k tomu:
mroucí jeseň a červánků plání,
baldachýn těch stinných lesních stromů,
ticho kol co zbožné rozjímání,
naproti ta skála politá
růžným večerem, v ní vyrytá
Krista na kříži ukrutná muka.
O tu skálu opřen v mechu sedět,
mroucím okem do červánků hledět,
v nichž se země koupá ještě jednou;
všecky otevříti duše zdroje,
ještě svolat celé žití svoje,
jeho tvary, touhy, sny a slasti,
snahy, rány, hořké utrpení,
a pak, an ty pomalounku blednou,
zapadají v jemném odeznění,
veznít, vemřít, vežít v tam ty vlasti!
Na úlomku skály poutník sedí,
skála, poutník — oba stejně šedí.
On též do červánků tiše zírá,
žízní po tom, a přec neumírá;
bolů všech a muk otvírá zdroje,
svolá celé trapné žití svoje,
pout svou mučednickou, a ty zjevy,
které před jeho kdys stály okem,
ty teď táhly duchotichým krokem
po houpavém mostě upomínky. —
Vidí nésti boží smlouvy truhlu,
lidi prchat do všech světa uhlů;
říši jasnou, bujnou, hravou,
Zevsa, Afroditu sladkosmavou;
vidí město vlkem vykojené,
ocelové v rum a popel klesat,
kříž se vznášet, děti, panny bílé
v liliových věncích, muže v síle
Bohu v ohni zpívat, v mukách plesat,
vidí kráčet z brány časy šeré
ve velebném šiku tisíceré
světodějstva ozářené pluky,
vedené kynutím boží ruky.
Králi v purpuru a silní muži
v přílbách lesklých v tuhé ve oruži,
reci v duchu, bojovníci slovem
s knihou, s harfou, věnci v olivovém
v čele jdou a národy své vedou,
ti se po nich hrnou mlhou šedou.
Roste šíř a šíře, výš a výše
tato velebná, posvátná říše,
z chtíčů, z duší, z velkých srdcí tkaná,
dechem božím tajně prochvívaná,
dílo z boží, dílo z lidské ruky,
z plesu, z krve, z radosti a muky. —
Vidí tvar, však nerozumí duchu,
jenžto tvoří v tomto věčném ruchu;
přec však mír jakýsi kolem vane.
Zavře duše brány zotvírané,
hledí v červánky a slouchá tiše,
jak bor vzdychá, jak to doubí šumí;
ale tomu hlasu nerozumí,
neb děl věčných svatotajné runy
jsou mu písmo ze zavřené říše,
pro dech ducha nemá v ňadrách struny,
přec však tajnou blízkost Páně tuší,
je mu divno v zatvrzelé duši,
jak by měl zas jednou sabat světit,
domů jít, ach! domů, a se zdětit. —
An tu jeho duše zadumaná
ve hlubinách myšlenkových dlela:
na své divé jízdě morní panna
kolem něho neviděna jela,
neboť s jezdcem zděšeného koně
kryla v strašidelné ve zácloně.
Zastaví se, bílý závoj sejme —
a tu stojí, v hrozné stojí kráse.
Věnec hoří, jasné jiskry prší,
z oka černa rudý oheň srší,
tvář je mramor, bílé roucho splývá
s oudů mocných v tisíceré řáse,
v ruce krvavý šat pozachvívá;
druha jezdce drží v objetí.
Ó té strašné s ním se stalé změny!
Jak byl síla, bujnost, krása, květ,
je teď obraz smrti bídný, zmdlený:
tváře zbledly, zesinavěl ret,
oči zhasly, zvadnul pružný sval,
a to tělo věčna žití chtivé
bylo nyní umírání živé.
Žena jezdce na mech měkký pouští,
k nohám Ahasvera umdlen klesá,
ona jede dále ve tmu lesa —
zaniká již v černé boru houšti.
Oba proti sobe mlčky sedí,
v umořené tváře sobě hledí:
ti dva muži z míru stánků hnaní,
v kletbu bludů závrativých daní,
duše na protivách člověčenstva
ve tmách, v pustách věčných kráčející,
an jsou vymknuly se z kolejí
naznačených Bohem veškerenstva;
hrdě bloudíc na propastných drahách
odervanci v hříšných klamných snahách
přemoženi teď se oba vracejí.
Jinoch ozářený u nich stojí —
rdí se tváře jeho růžnou zoří,
jako blankyt nebes, oko svítí,
na čele mu jasná hvězda hoří,
kučer zlatý sterou vlnou pluje,
roucho bílé, tkané z jasu nití,
tajným dechem prováté, se duje,
s údů jako proudy světla plyne.
V ruce drží palmy ratolest;
nad nima ji tiše vznesa kyne,
jeho rtové jedno slovo řekli,
Ahasver a jezdec zbožně klekli,
padnou v náruč si a — umírají.
Jinoch zmizel, a zem pro své syny
hrob otvírá — sesuje se skála.
Nad nima teď vzejde život jiný;
a kde stará znamení dřív stála,
nová vyšší nad jich hrobem plála.
- ↑ Ocún.