Poesie francouzská nové doby/Prometheus

Poesie francouzská nové doby
Mrak	Prometheus	Západ slunce

Údaje o textu
Titulek:	Prometheus
Autor:	Louise Ackermannová
Původní titulek:	Prométhée
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 11–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jen udeř Joviši, bij, sdrť jen moje údy,
jsem spoután, bez vlády; čím jsou mé zápasy?
Moc není vítězství! Tvůj ničemný blesk rudý
            jen krví mou se uhasí!

Dřív než bys podmanil myšlenku, která v reku,
dřív pouhém titanu, teď božský vznětla vzdor;
hle, ona rouhá se, a ve šíleném vzteku
ty obraz pouhý jen jsi přibil na štít hor!
Neb trocha hlíny jen se dotknou tvoje rány,
však v těla okovech duch hárá nespoutaný,
tvým hněvům Prometheus se v mukách posmívá!
Pod supa pazoury, jenž bez konce mne zžírá,
přec láska nezdolná, jež nikdy neumírá,
            i srdce mého kusy prochvívá.

Ty štíty divoké, jež hněte bouře zášť,
nechť třeba viděly, jak přes jich sněžný plášť
mé slzy řinou se, jež nelze zadržet;
vy víte skaliska, vy hrdé, němé valy,
jež hrůzou mojich muk se chvět pode mnou zdály,
že zřídlo slzí mých se z mého nitra valí,
že soucit k lidstvu dal jim vznět!

A k tomu nestačí jen vlastní moje muka;
má otevřená hruď, již trhá boha ruka,
má hruď plá soucitem, pro bídných lidí rod.
Zřím jejich věčný boj, i bolestí svých mrakem
ten obraz děsivý se mihá před mým zrakem,
trud, bol a beznaděj, jež na nich slaví hod.
To děsné divadlo mi sedlo v týl, mne mučí.
Ó treste bez konce! ó zdroji věčných muk!
můj sup jest myšlenka, která mne plní žlučí,
že nikdo nevyrve to símě, zkad zlo pučí,
jež našila tvá zášť ve lidstva krev a tuk.

A přece, Joviši, jest člověk tvojím tvorem;
tys jemu otcem byl, tys dal mu těla tvar,
tak bídný, bezbranný, jejž stíhá stálý zmar,
jemuž vše neštěstím a mukou jest a sporem,
jenž v úzkém oběhu svých dnů, ať mlád či stár,
se zmítá udýchán, se brání, raní, hyne.
Ó, když jsi vrhl jej ku zemi nehostinné,
ty dobře věděl jsi, ký na něj čeká bič,
že bude potravu i krb rvát živlů zlosti,
dech větru schvátí jej a ve své lhostejnosti
jej slepá příroda v hrob vrhne jako míč.

Já viděl člověka, na vlhké skále strachy
jak seděl, v lesích lez, zjev vyzáblý a plachý,
co slyšel dokola, byl zvěře ston a ryk;
on smutný, hladový zřel bytostí všech hody
a z ňader valných niv a z lesů, skal a vody
se řítil pokaždé jen vrah a protivník.

A nad tím předmětem tvé zlosti nekonečné
já pohnut, bláhový, já jsem se smiloval;
já rozžal myšlenku, já vrhl jiskry věčné
v to bláto nečisté, jež v tvar jsi spracoval.
On byl jen počátkem, já dovršil tvou práci;
pln směle naděje já bez vší otěže
bych směle vystoupil až nebes ku paláci,
bych věnem jemu dal plod svojí loupeže.
Já urval oheň tvůj! Výprava za výpravou;
já z mocných rukou tvých jsem žezlo uloupil.
Ó bože můj! tvůj blesk vzplál záhy nad mou hlavou;
jen útok jediný! — a člověk volný byl!

Ó nyní vznešenou viz příčinu muk mých!
Mít soucit, jaké zlo! být oběť, jaký hřích!
Jak? já měl bez trestu, tvou slávou pohrdaje,
všem bídným, stísněným, otevřít bránu ráje?
Jak? já měl pohnut být, kde soucit klesá v zmary!
A přec jsem Prometheus, jsem bezbožník ten starý,
jenž tobě pomáhal kdys v boji s titany,
jenž v půtce zběsilé po tvojí válčil straně,
jenž svojím věhlasem ved tvůj dav zlekaný,
co hvězdy chvěly se při každé mojí ráně.

Já mnil, že tvoje říš zahájí míru časy,
já čekal neskojen se srdcem nadšeným,
ve vzdušném běhu svém že v slávě, plné krásy
zář slunce nádherná jen zaplá blaženým.
Děs prchal bezmocný, s ním plaché stíny smrti,
jež dlouho halily tvůj úsměv radostný
a nutnost pochmurná svou kovovou síť zdrtí
u noh tvých laskavých, ó vládče milostný!
Vše bylo jásání, vše láska, vzlet a touha,
a sám bůh nebyl víc než světla zoře dlouhá,
jímž v jeho všemocnost se lila láska pouhá!

Ó tužby sklamané! Ó sne, jejž shltil mrak!
tvou září posavád jest oslněn můj zrak,
před křivdou nebeskou zří duch můj ve tvář smrti,
před bohem žárlivým, jenž proklíná a drtí,
by v děsném zoufalství můj ret jen tím se chvěl:
„ten, který mohl vše, jen bol a bídu chtěl!“

Však ušetř blesků svých! Na skále osamělé
mne zcela padnouti víc, bože, neuzříš!
po zemi změněné duch vzpoury letí směle
a svojí útrapy já dědice mám již!
On půjde cestou mou mé dílo korunuje,
on zrozen jako já pro odboj a tíž pout;
neb lidstvu smělost svou má duše odkazuje,
to svaté dědictví, jež němůž’ zahynout.
Juž rozum sílí se, juž pochybnost v něm klíčí,
juž smělý smrtelník na svého boha křičí,
juž k soudu volá jej, blesk jeho zachytne:
Rci, nač je v světě zlo? Nač rozmar tvůj, tvá zášť?
tvůj soudce, svědomí, nemůže v smíru plášť
tvou bídu zahalit — nuž on tě zamítne!

Hle, mstitel slíbený mých němých žalů všech!
Ach jaká veselost a jaký lásky dech
se světem rozletne v má ňadra plamenná
v den, místo velkosti kdy drzost na svém čele,
na místě žaloby když zapře tebe směle
            tvá oběť vznešená!

Z pout víry uvolněn jak ze snů děsivých
juž člověk zapudí moc nesmrtelných vrahů
a více nebude, lup strachů bezedných,
se plazit zbaběle u oltářů tvých prahů.
Mdlý hluchým nebe zvát on prázným uzří nebe,
neb v zářném závoji teď zvolna jemu tebe
juž halí příroda, tys propadl juž v noc,
a kam jen zasáhnout zříš vesmír velkolepý,
tam bohem stane se pár posupný a slepý:
            tož Osud jen a Moc!

Nuž znova Joviši svůj blesk rozpoutej k boji,
sem na mne buřiče, jenž povrhnul tvým jhem!
V své vině pohrdám být raněn rukou tvojí,
jen osudu to moc, jíž bit a drcen jsem.
Já klesnu bez bázně, bez modlitby a lkání
a byť slals hromy své i orla, blesků plání,
za výkřik jediný, za jedné slzy zvěst,
za jedno vzdechnutí, za kletbu duše mělké,
já němým zůstanu a mlčení mé velké
            jen to tvůj bude trest!

Mne vyjma málo jich v tvé valných světů říši,
jenž, božství otrocké, by v tebe věřili.
Spíš zapříti lze den i horký vzduch, jejž dýši,
než tvoje bezpráví a vztek tvůj zběsilý!
Zde ztracen v azuru, zde stajen v mraků stíny
já příliš z blízka zřel tvé zločiny a viny,
pod tvými ranami krev ze srdce mi kane,
juž prchla pochybnost z mé duše rozhněvané.
Nuž najít bezdno zla, jež dílem tvým jest pouze,
když člověk zříká se, a jinam ve své touze
svou hodí pochodeň, jinam svých ňader vzruch,
můj duch snad jediný, těch tajů jádro pozná,
a uzří vyděšen — ó muka těžká, hrozná! —
            že katem mým byl bůh!