Prkoš Bilinský/8.
Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl | ||
7. | 8. | 9. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 8. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 397–400. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Na Bilině bylo všecko u velikém, strašlivém pobouření. Otci byla dcera uprchla, a divý Prkoš zuřil, připovídaje všem záhubu, jestli mu uprchlou nazpět nepřivedou. Saskému knížeti byla oblíbená děva uprchla, a surový Othard bouřil, že se mu kdo na odpor býti opovážil. Nyní se donesla na hrad zpráva, že Břetislav k Bilině táhne, a všickni poznávali, že nastane krutý boj. Othard poroučel svým Sasíkům, Prkoš povzbuzoval své zástupy — a všecko se hotovilo k bitvě.
Břetislav přitáhl se sílou, kteráž byla sice vybrána, ale mnohem skrovnější nežli nepřítelova; neboť celému vojsku nebylo lze postačiti letu knížete, jakýmžto hříšníky soudit pospíchal. Sbory se potkaly a náramný povstal boj. Nečetní, ale věrní knížeti svému, obořili se Čechové na cizozemce a s nimi spojené zrádce s trojnásobným hněvem. Avšak i Othard, sám silou obrovou mezi svými vynikaje, Sasy ohnivě k boji ponoukal; také Prkoš, rozený bojovník, s neohroženou myslí sbory své v nejnebezpečnější místa poháněl. Jako rozkacený tur porážel napořád, co se meči jeho vstříc postavilo; kam se přihnal, musely zástupy Břetislavovy ustupovati. A již již počíná vlastní krajany k útěku plašiti, již již počíná i na druhém křídle Othard české zástupy v nepořádek porážeti; nadarmo se Břetislav a udatní vůdcové jeho nepřátelskému proudu jako ocelové skály opírají; zástupové čeští ustupují, a jsouce jako hejnem smrtících sršní obsypáni, domnívají se, že buďto na útěku anebo v zahubení jistého blaha naleznou.
Tu náhle, jako Bohem v nejhorší době poslaný, potká Prkoše Jaroboj Charvátský.
„Se mnou do boje, ohavný zrádce!“ zvolal jinoch hlasem vysokým, a s rozohněnou tváří, s okem planoucím prosekává si k němu hustým davem cestu. A Bilinský sotva že povědomý hlas uslyšel a známou tvářnost uviděl, jakoby ho byl z hrobu povstalý duch anebo půlnoční, pekelný úkaz polekal, počal z celého hrdla křičeti a zbraň ze žilnaté, třesoucí se pěsti pouštěti. Vyděšený křičí po něm celý sbor, a ohlížeje se po zmalomocnělém pánu, a vida ho již lidem nepřátelským obklíčena, upadá ve strach a slábne. Jen krátce trvá ještě boj, a pak se dala veškerá družina Bilinského na útěk. Bázeň její sdílí se zástupům ostatním; zmatenost vrazila mezi Sasíky, a strašlivým řvaním dalekou krajinu plníce, opouštějí všickni na polo dobyté bojiště a kvapí do dálky. Nadarmo hřímá do nich Othard novou zmužilost. Zachvácen prchajícím množstvím musí konečně sám na zachování života pomýšleti. I opustil tedy zboží, po českých krajinách zloupené, sebral ve spěchu pozůstalé sbory, a v hněvu hrad Bilinský zapáliti rozkázav, přes meze české utíkal.
Po šíré krajině rozhostil se tmavý večer. Pronikající hluk bitvy byl umlknul, a v tuhé tmě ležely luhy, stromy a keře. Daleko široko bylo je rozeznati v krvavé záři, která s vysoko plápolajícího hradu na ně se rozlívala.
Pod hradem na prostranné louce odpočívali vítězní bojovníci. Uprostřed nich kolem do kola seděli statní vůdcové a hlava všech udatný Břetislav. Mezi nimi stál s obnaženou hlavou, ruce maje na potupu provazem svázané, Prkoš, pán Bilinský.
Odbýván nad zrádcem veřejný soud.
Tváře maje zamračené, srdce plno zoufalého vzteku, stál tu Bilinský, na otázky soudců trvaje v zatvrzelém mlčení. Hlava jeho byla k zemi sklopena; očima divoce koulel a chvilkami z nich žhavé blesky na shromážděné panstvo vypouštěl.
Hněvem kypěla ňadra Břetislavova. I pokynul, stanul v čele shromážděných soudcův, a panoši přivedli ubledlou, klesající děvu.
„Znáš tuto dívku, věrný Prkoši?“ ptal se kníže. „Znáš tohoto muže, ubohá dívko?“
„Otče! drahý, nešťastný otče!“ zkřikla dívka, a s pláčem Bilinskému k nohám se uvrhla.
Prkošem to trhlo.
„Ha, tys tady, nezdárné plémě? — Pryč mi z očí, hanebná poběhlice! A nebo tě vztek můj tak jistě rozšlápne, jakož tě zastihne kletba má!“
Takto soptil Bilinský, a již již nohu vyzdvihoval, chtěje slabou dívku kopnouti; na blízku stojící zbrojnoši jím ale trhli a Svatavu pozdvihli.
„Nabuď zmužilosti a knížeti svému pravdivě odpověz!“ jal se potom k ní Břetislav mluviti. „Věděla jsi o hříchu otcově?“
Dívka však neustále slzy prolévajíc, vrtěla hlavou; odpovědíti nemohla ani slovem.
„Proč jsi tedy z otcovského domu prchla?“ tázal se opět kníže s vlídnou mírností. „Bála jsi se s provinilcem déle bydleti?“
„Nebála, milostivý kníže — nebála!“ zalkala Svatava před Břetislavem úzkostí na zemi padnouc. „Neptej se mě na příčinu mého útěku. Zaslepena byla mysl moje — ne pro otce — otce miluji a ctím — otce netíží hřích, odpusť mu, ach odpusť!“
Divoký, vzteklý smích Prkošův zabránil jí dále mluviti. Zapovídal si všelikou přímluvu i odpuštění a opíral se proti svědectví vlastního dítěte.
Kníže pozdvihl dívku a přivinul ji jako dceru k útrpnému srdci.
Zatím však musela se mysl jeho na jinou osobu obrátiti.
Oděnci přinášeli totiž z březových větví spletená nosítka a na nosítkách věrného Černuše.
„Znáš tohoto muže, nevinný Prkoši?“ tázal se nyní Břetislav rázným hlasem tvrdošijného zatvrzelce.
Bilinský se obrátil a patrně se ulekl. Najednou se ale zase zmužil a Polana znáti nechtěl.
„Že mě neznáš, bestia?“ zachraptěl tento s velkou tíží, na nosítkách poněkud se pozdvihnuv. „Zná mě, moj jaśnie oswiécony kziaže, zná!“
„Smrt pomátla tomu chlapu paměť,“ odpověděl Prkoš urputně. „To je návod, umluvení. Já pacholka neznám!“
„Znáš mě!“ odpověděl Černuš; „tys můj mistr. Kruk krukovi oka nie wykluje. Já nesl tvé psaní Sasovi. Tys ho vybízel, aby přišel a byl pánem tvým; tys ohavný, pekelný zrádce —“
„Lháři — navedený, lstivý lháři! ty průvodce nevděčných odběhlic!“ soptil Bilinský. „Jak smíš, plevo, proti mně svědčiti?“
„Maladetto!“ rozkřikl se poslední silou Černuš. „Já jsem sluha nízký sice, ale džieka Bogu! věrný sluha. Smrt mi sedí na jazyku, ale smierć utrapianym požadana, a smrt mluví pravdu. Bilinský je zrádce pána svého, a dceru svou chtěl dáti zlému Othardovi, proto se mnou utekla; já ji vedl — já ubogou oblubienicu, neboť měla jiného kochánka. Pán ho také zná — mělť jsem ho návodem jeho zavraždit —“
„Utrhači! peklem napáchlá nádobo!“ zařval nenadále Bilinský, a v náramné vzteklosti sebou trhna, přetrhl provazy, a dlouhým skokem řítil se na Polana. Náhle ale, jakoby byl z hrobu povstal, vkročil mezi něho a umírajícího sluhu domněle zavražděný Tusta.
„Ustaň!“ zvolal na Prkoše hlasem strašlivým, a ten se lekl, s hrůzou smrtelnou nazpět se potácel, na všech údech se třesa, křičel a na zemi klesl.
„Prkoš je vinen!“ volají na to jedním hlasem soudcové, a hříšník zlého svědomí hlas udusiti nemoha, přiznává se k vině své.
Soudcové vyřkli nad ním smrt. Rozsudek ten byl oznámen veškerým zástupům, a zástupové věrní opětovali jednosvorným křikem: „Smrt!“