Prkoš Bilinský/7.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 392–396. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Svatava a Černuš ujížděli zatím z okolí Bilinského. Bez nehody dostali se z hradu i kolkolem rozlehlými zástupy, a chtěli jeti po celou noc.

Obrtlý Polan byl šťastně silných koní se dopídil, a nebylo se tedy báti, že se pro jich unavení z Bilinské krajiny nedostanou. Více jim hrozila dívčina slabota. Pohnutím ducha — bázní totiž, aby prchlivému otci nevčasně do rukou nepadla, z druhé strany pak lítostí, že musela otcovský dům tajně opustiti — nevyspáním a nezvyklostí dlouhé, rychlé jízdě unavila se slabá dívka tak, že se již po půl noci mdlobou sotva na koni držela.

„Sestup s koně, panenko!“ promluvil k ní Černuš. „Tuto máme hustou trávu, já ti v ní lůžko vyhledám. Je to arci tvrdé místo pro tvé útlé tílko, žal sie Bože! Co však naplat? Dio mio! já musel často na holém kameni spávat.“

Při tom skočil s koně a pomáhal třesoucí se dívce s koně slézati. „Madre santissima!“ zvolal při tom uleknutý, „tyť jsi jako v ohni, ubohá panenko! O trwoga! proč se nenarodil otec tvůj na jiném znamení! Toť nesmíme arci již ani kroku dále, dokud si neodpočineš. Boží ruka sahá daleko, snad nás také ochrání.“

Několik velikých dubů stálo u cesty. Pod nimi v husté trávě rozprostřela Svatava své povrchní roucho, ježto jí místo pláště sloužilo, a složila na ně zemdlené údy své.

„Kdybys se neštítila, panenko!“ řekl Černuš, „tedy bych tě přikryl. V teple spíše hodinku podřímáš.“

Při tom svlékl kabát a pokleknuv podle dívky, pozvolna jej na ni položil. Ona pak ráda vidouc, cokoli věrný sluha počínal, chopila se ruky jeho a vděčně mu ji tiskla.

„Jesuzsku! o mój Jesuzsku! což pak to děláš, krásná panenko?“ zvolal Černuš, srdečností dívčinou až k slzám pohnutý. „To by bylo hodné, abys mi děkovala, ubohá dceruško! Jsemť veliký dlužník tvého kochánka. Bůh ho zachovej! Teď se jen vyspi; pozydzie dzien, bedzie rada wen.“

Na to se vzchopil a povolil koním uzdu, aby se kolem v bujné trávě napásli; sám se posadil nedaleko dívky. Časem ohlížel se po koních, časem po ubohé Svatavě, časem i po nebi. Jasná, teplá a tichá byla noc; ale podivné myšlénky, vzpomínání a jakési tušení honily se v mozku a srdci věrného Polana. Zmítal jím nepokoj. I chtěl se ho posléze sprostiti; skrčil se do kozelce, tváře ukryl do dlaní a ruce položil na kolena. Takto se brzo k předu, brzo do zadu houpaje, začal temným hlasem v mateřském jazyku písničku zpívati:

„Nač je ti se, ptáčku, jemným
Štěbetáním radovat?
Já jsem zpíval také blaho,
Teď musím jen žalovat.
Nepoletuj v radování,
Když já sedám v bědování.

Mutně, poslyš, voda hučí
Úpěnlivým jekotem!
Běduji, ach! že mi otec
Rozloučil se s životem;
Smrt ho vedla v kruhy jasné,
K němu jdou mé vzdechy hlasné.

Hořem, poslyš, lípa šustí,
Vonné květy odmétá,
Já tu pláči pro matinku,
na níž kvítko zakvétá;
Ona hledí s výše skvělé
Na můj žal a slzy vřelé.

Úzkostně tě slyším, ptáčku,
Bolně v bezu štěbetat.
Točí se kol divý krahuj?
Či chceš se mnou bědovat?
Vidíš, jak mi srdce puká?
Jak mi slabě, mrtvě ťuká?“ —

Takto zpívaje, ukolíbal sebe i dívku v polovičně spaní. Brzy ale nepokojným snem vytržený opět se probudil. I zdálo se mu, jakoby tiše vanoucí větérek z dálí k němu dusot koní přinášel. Hbitě se vzchopil a bystře poslouchal. A opět se na koleno sníživ, ucho na zemi položil a poslouchal. V skutku se ozýval po tvrdé půdě temný šumot kvapících jezdců. Jako střela tedy Polan zase vyskočil a chytil koně, po různu se pasoucí. Potom probudil Svatavu ze spaní.

„Honem, honem vstávej, panenko!“ řekl přitom. „Ranní povětří zapáchá nebezpečenstvím.“

A dívka, již dříve do vůle Polanovy zcela odevzdaná, nyní však odpočinutím posilněná, rychle podle sluhových slov se vzchopila, a urovnavši na sobě roucho, Černušovou pomocí na koně se posadila. V malé chvíli ujížděli oba dále.

Na východě počínalo se již denní jasno usmívati. Silněji fičel větřík a donášel tím hlasitěji vzdálený koňský dusot k prchajícím. Šero přecházelo, a zřetelněji mohli jezdcové krajinu okolo sebe rozeznati. Jeli po veliké rovině. V celém okolí nebylo ani stromu ani domu viděti. Zde onde plazilo se toliko nízké roští, ale v zadu na pahorku míhaly se v nejistém světle rozličné postavy. Byliť to jezdcové z Bilinského hradu, za Svatavou a Černušem se ženoucí. Polan tušil v nich ihned zlé pronásledovníky.

„Ostrogaj, panenko, ostrogaj!“ pobízel Prkošovu dceru. „Ďábel nese za námi své bratránky.“

Nedlouho bylo však pobízení jeho platné. Dívčina slabost a nově se zmáhající bázeň příčily se prudkému útěku. Musel tedy Černuš chtěj neb nechtěj se Svatavou jeti krokem volnějším, a takto se mezi nimi a jich pronásledovníky cesta každým okamžikem krátila. Nadarmo se věrný Polan ohlížel, kam by se ukryli, anebo kde by ochrany nalezli. Nadarmo! —

Avšak hle! tu se počala náhle také před nimi na veliké pláni tlupa temných stínů míhati! Rychleji nepostihne hladový sokol kořist svou, jakož Černuš vzdálené tyto postavy okem zastihl.

„Jesu! podívej se, podívej se, panenko!“ zvolal na Svatavu. „Tamhle přijíždí někdo naproti nám! Dio mio, zahynouti chci, nenajdeme-li přátele! Jen predko ostrogaj! Honem, honem!“

I Svatava poznala nyní, že se v dálce jakési podoby míhaly, a srdce jí počalo novou nadějí okřívati. I popoháněla tedy koně svého, co síla stačila. Černuš se držel na krok před ní, jen aby její kůň za druhým pospíchal. A předce bylo marné všecko snažení. Jezdcové za nimi zdáli se míti křídla. Již bylo barvu jejich koní rozeznati — již bylo nepořádek viděti, v jakémž jeden druhého předjížděl, chtěje bezpochyby každý z nich uběhlíků nejdříve dostihnouti. Nadarmo napomínal Černuš k čerstvějšímu kroku; brzo poznal, že zadním jezdcům uprchnouti již nelze, a protož počal naději svou toliko v šťastnou náhodu zakládati, kteráž by snad alespoň Svatavu k jezdcům předním donesla.

„Drž se, panenko! drž se pevně; jeszcze pan Bóg žyje!“ vzkřikl na Svatavu, a jejího koně silně mrsknuv, k prudkému letu ho přinutil. Sám pak se na zad obrátiv, proti oněm se rozjel, kteří za nimi na perutích větru spěchali. Brzo dojel k prvnímu, kteréhož byl buď nejrychlejší kůň anebo žádost po uprchlé dívce na mnoho kroků před ostatní pohnala.

„Stůj!“ zkřikl na něho, meč kvapně z pošvy vytrhnuv. „Kam se ženeš, loupežníku? Kutya lelki, stůj!“

Jezdec ale, jsa sborů Othardových, rodilý Sas, zaklel naň cizím jazykem a divoce po něm dlouhým kopím se rozehnal. Však i Polan byl naň přichystán, a maje koně dobře cvičeného, Sasově ráně se uhnul a tak obratně mečem nepřítele po zadu v týlo ťal, že se s bolestným výkřikem s oře překotil.

Neohlížeje se na mroucího, musel zoufalostí puzený a první šťastnou ranou rozehřátý Polan na jiné tři se připraviti, kteří nyní záhubou hrozíce, k němu se blížili. I chopil se luku, a střela zasáhla prostředního, druzí dva však na něho dopadli. Byliť to lidé z Biliny.

„Ha, ty zrzavý zrádce! Mám tě, cizozemská liško!“ křičeli jeden přes druhého, mnohými ranami naň dorážejíce, jen aby ho rychle přemohli, a pak dále kořist svou pronásledovali. „Přichystej si hřbet, my ti ho sedřeme do krve!“

Ale ruka boží vedla Polanův meč. Nezkušený boje, předce oběma oděncům dlouhou chvíli odolal a Svatavě času k dalšímu útěku vydobyl. Brzo však shluklo se naň ostatních šest jezdců, a z předu i zadu proboden, svalil se věrný Polan s oře na studenou zemi.

Avšak nadarmo ohlédali se teď vítězní oděncové po Svatavě. Kůň ji byl v prudkém letu až k předním jezdcům zanesl, kteří pak na smrt ubledlou okamžitě mezi sebe přijali. Byl to zástup na počet mnohem silnější, nežli dívčí pronásledovníci, a za ním jevilo se v dálce ještě více podobných sborů. Bilinští pak věděli dobře, že z tamější strany nic přátelského k nim nepřijde, a protož toliko hněvem pro sklamanou kořist nehodu svou proklínajíce, oře své kvapně obrátili a k Bilině zase ujížděli. Věrného Polana, Sasíka i třetího soudruha svého nechali jako neplatné hroudy uprostřed cesty ležeti.