Prkoš Bilinský/9.
| Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl | ||
| 8. | 9. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 9. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 401–402. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Mezi tím obíral se Tusta s omdlévající Svatavou. Odevzdávalť ji pečlivosti selských žen, kteréž byly již dříve k službě povolány a na další rozkazy tu čekaly.
Bolestně dmula se prsa jeho, an se díval za ztrápenou milenkou. Tu se náhle vzadu slabým hlasem jmenovati zaslechl. I obrátil se a spatřil za sebou umírajícího Černuše, jejž byli zbrojnoši až k němu donésti museli.
„O mój zloty dobrodzieju! mój kochany paniaczku!“ šeptal poraněný zsinalými ústy a pokoušel se slabé ruce po jinochu vztáhnouti. „Podej mi svou milosrdnou ručinku!“
„Můj věrný, ubohý příteli!“ řekl jinoch srdečně pohnutý a přistoupiv k zesinalému sluhovi, podával mu ruce jako na rozloučenou. „Upřímná duše, proč se musíme takto shledati?“
„Takto je to dobře, benissime,“ odpověděl Černuš, a jakoby se ještě zasmáti chtěl, ústa v posledním tažení nakřivil. „Já umírám rád, mój milosierny duszko! Dosloužil jsem, a vysloužil. Smíerć i žona od Boga naznaczona. Vzpomeň si někdy — na šeredného Polana.“
Tak dořekl a skonal.
Lítostí odvrátil se Tusta a nemoha bolem promluviti, pokynul jen zbrojnošům, aby mrtvé tělo k pohřbu odnesli — a nežli se přiblížila půlnoc, valily se na věrného Polana černé studené hroudy.
Tou dobou byl také Prkoš, Bilinský pán, odpraven. Zohavené tělo bylo do Biliny vrženo.
A Svatava? — Pro citlivou dívku nebylo více žádné útěchy. Břetislav ji kázal sice do knížecího domu svého uvésti, aby se zapudil trud, jenžto hrozil života jejího kořen stráviti: ale nadarmo bylo milostivé jeho snažení; nešťastnou dceru strašila vina padlého otce, a na každé tváři domnívala se čísti úsměšek ze zrádcova dítěte. Toliko v lásce rekovného Tusty kochala se vroucí milostí, avšak i tímto plápolem usychal pramen její bytosti. Ve smrtelné hodině otce svého byla se zapřisáhla, že ruku svou milenci nikdy nepodá a neupoutá k němu dceru z rodu zhanbeného. Vadla květina útlá — až i uvadla.
K čemu navrátil spravedlivý Břetislav Tustovi hodnosti a statky rodu Vršovského? — Útlocitnému jinochu zdálo se všecko pouhým zlatoskvoucím pláštíkem, pod nímžto není života a blahosti. Tu pokrýval Svatavin časný hrob. Jenom ve službách pro knížete a pro vlast nalezal zotavení, nalezal sílu pro budoucí osamělý věk — až jej život divokým vírem uchvátil a jméno jeho na památníkách rodu Vršovského věčnou literou nakreslil.