Praha/Vidění na mostě

Praha Josef Kajetán Tyl
Hradčany. Malá strana	Vidění na mostě	Proč nepíšete německy?

Údaje o textu
Titulek:	Vidění na mostě
Podtitulek:	Mezihra první
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. S. 189–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasný večer přeletěl přes Prahu. Stříbrolesklá luna svítila noci k dosednutí na temný trůn; miliony hvězd slavily panování její.

Šel jsem po mostě. V záři přede mnou ležela Malá strana. Po pravici hleděly jednou řadou královský hrad, za ním černý velikán, svatovítská věž, palác šlechtiček, dům Lobkovický a úhledný milohrádek Ferdinanda I.; po levici širokoboký, vysokohřbetý zelený Petřín a bělavé věže kláštera Strahovského jako bedliví strážcové na dřímající město. Dolem délkou celého města pnuly se — zde onde mezi temným stromovím — výstavné domy, jakoby z tichých Vltaviných vln vystupovaly a celou tu hmotnou, divotvárnou směsici rozmanitých stavení v pevné ohradě zdržovaly.

S bolestnou hrdostí hleděl jsem na tu rozložitosť veleslavných památníků, a zabrav se zpomínáním do věků minulých, kdež nad výšinou zámeckou ještě Rudolfova hvězda svítila: nacházel jsem všecko vůkol sebe jako oživeno. Postavy nikdy nevídané, ale přece známé, vznášely se mi před očima, i viděl jsem rudý požár pochodní a slyšel okolo sebe divoký chechtot pochopů, svrhujících nábožného zpovědníka ve hluboký proud; i slyšel jsem úpěti nahou postavu korunovaného básníka — a ucho mé pronikl břinkot mečů, pomíšený rykem prchajících Švédů, za nimiž: „Plachý! Plachý!“ co vítězné heslo znělo.

A duše moje byla pohnuta k radostnému pláči. Musil jsem zastaviti kroky a podepříti se o pětistoleté zábradlí.

Asi třicet tisíc duší spočívá nyní přede mnou. Kéž bych je znal a věděl, kdo mezi nimi vlasť miluje, z užitku jejího se těší, prospěchu jejího hledí a v čas potřeby i životem jí přispěje! Kdož mezi nimi jsi názvu hoden, s nímžto se tak často směšná chlouba provádí? — kdož tu asi vlastencem?

Vlastenec a vlastenectví — krásná to jmena, známe je, ale pohříchu! navykli jsme si často jimi člověka pokřtívati, kterýž jako letem něco o myšlénkách a soudech devatenáctého čili tak řečeného osvíceného století pochytiv, dosti již konati se domýšlí, an českým jazykem hýbá, o starých právech mluví, o našincích rozkládá, po slovanských novinkách se shání a takto v českém zakuklení si libuje. Vlastenec a vlastenectví — krásná to jmena, slavná to píseň o velikosti člověka; avšak běda, není-li oboje nic jiného, než barva, za kterou se ctižádosť a ziskuchtivosť ukrývá; není-li nic jiného, než chlubný praporec, za nímžto se v mrákotách pohřížené zástupy slepě řinouti mají; není-li nic jiného, než trouba, z nížto vycházejí hluky, ježto srdce nepronikají, nýbrž jen ucho omamují.

Někdy a někde je ustavičné prohazování „vlastencem a vlastenectvím“ věru protivné; zdáť se býti jako poukázání na podivné, cizí zvíře, a jako pobídnutí, aby se naň celý svět podíval, a odtud povstal i onen čas (ke cti člověčenstva nechci věřiti, že by se blahodějné snažení Čechů až posavad lépe uznávalo, a že by onen čas nebyl ještě vypršel) — odtud povstal tedy onen čas, kdežto se odporná poctivých Čechů strana vlastenců jako divých šelem hrozila.

Ale jakéhož také divu? Onať se děsila jmena, pro něž v jazyku vlastním skoro ani názvu neměla, a viděla začátek nové české epochy, kdežto se národní duch z dlouhého spaní probírati začal, a zděsiv se záhubné zahálky, sebe sám poněkud hlasitěji pobízeti začal k pilnosti, aby neklopýtal pořád za jinými národy.

Šetřme jmena vlastence — a poznejme jen dříve, že jsme Čechové. A to je snadná věc! K tomu je pouhého srdce potřebí, srdce, v němžto vychování všeliký pocit práva, důstojenství a povolání lidského neudusilo.

Kolik srdcí takových tluče asi tuto přede mnou?

I opakoval jsem tuto otázku, an se myšlénky a obrazy v podivné směsici přede mnou honily, a já co u vytržení na Malou Stranu hleděl, zakrytou nočním závojem.

A najednou mi bylo, jakobych viděl postavu před sebou státi, velikou a velebnou. Hlava její s korunou věčnosti dotýkala se oblaku, roucho vlající od pustého Vyšehradu až přes tichou horu zámeckou podobalo se padlému sněhu, a tvář její byla jako na východu slunce. Tisíc věků bylo ji posvětilo vážností, v ruce pak držela plamenný meč, jímžto smítala světla nebeská.

I zachvěl jsem se úzkostí, a postava promluvila hlasem vzdáleného hromu: „Já prohlédám srdce lidská i vážím člověka myšlénky a skutky. I postavím před tebe, kohož poznati žádáš. Pohledni a pozoruj!“

A jako v blesku slunečním stáli přede mnou náhle zástupové velicí, tisíce a tisíce, tváře známé i neznámé. Ani šat ani tváře jejich nebyly stejné a pohybování mezi nimi bylo veliké.

„Alles für’s Vaterland!“ — zaznělo z úst jedněch, i bylo slyšeti hlasité sliby, že se musí na nejvyšším vrchu kamenný sloup postaviti, aby sláva česká celému světu do oka padla.

„Vivat Bohemia!“ křičeli jiní, slibujíce útrobami země prohloubati se až k jejímu srdci, aby světu věčná památka po české důvtipnosti zůstala.

Aj, a paničky a slečinky šeptaly mezi sebou: „Ah j’en suis charmée!“ — u prostřed veliké společnosti vytasil pak se mužík nějaký s cizím ale hladkým jazykem, a ode všech hojnými drobty krmen, zašveholil se sklenicí v ruce: „Die edelsinnigen Böhmen hoch!“

Ale nejzáze stranou stál člověk tichý, sprostinký, maje vůkol sebe shromážděnou rodinu svou, útlá děvčátka a bystré hošíky. A oko jeho spočívalo slzavě na maličkých. — „Co s vámi počnu?“ jal se k nim mluviti. „Matka vás nekojila než mlékem českým, matka vás neučila než jazykem matek svých mluviti. Já musím tváře v denním potu smáčeti a zůstaviti vás pěstounům, jichžto jazyku nerozumíte. S nechutí, s bázní, s ošklivostí budete se na ně jen jako na posuňky němých dívati, a zůstane-li vám něco v mysli, bude to podobno pláněti ovoce sladkého nenesoucímu. Útlá srdce vaše zpustnou a mysl zdivočí; neboť jakž byste měli těch poslouchati a jak milovati, kteříž vás jako rodiče k dobrému vésti neumějí? Vyť jim nerozumíte, vyť jim nevěříte, vy se jich bojíte! Slovu božímu budete jen jako papouškové z paměti se učiti, ale v duši vám blahodějné símě jeho nevznikne. Povinnosti vaše zůstanou vám pohádkou — hlavy budou prázdnými nádobami a celý zisk váš bude několik průpovídek cizího jazyka, za něž dlouhá léta promařiti musíte. Půjdete na řemesla bez nejpotřebnějšího vědění.“

Pro slze nemohl člověk sprostinký dále mluviti. „Ach, proč nemáme aspoň jedné dobré uspořádané školy české v hlavním městě království českého!“ vzdechl na to z hlubokosti duše bolestné; a hle! bylo mi v tom okamžení, jakobych totéž vzdechnutí z tisíců a tisíců prsou vystoupati zaslechl — naskrze lidí, kteříž by mravnějšími, zámožnějšími a spokojenějšími se byli stali, kdyby útlé své mládí nebyli v neplatných jim cizích školách pohřbili. A já jsem vztáhl rameno, abych veškerý ten hořekující zástup nadějí na brzkou snad změnu potěšil, avšak náhle mne samého někdo za ruce chytil a silně mnou potřásl.

„U všech černých —!“ zahřmělo mi do ucha. „Což pak blázníte? zachtělo se vám chladné koupele?“

„Ne — nikoli!“ zajektal jsem vyděšený; „já tu mám jen rozkošnou kratochvíli.“

Rozsvěcovač lamp byl se mne chopil, an jsem samojediný na mostě u vidění svém rukama v povětří šermoval, dělaje při tom, jakobych do řeky skočiti chtěl. Děkuji ti, muži pečlivý! Kdyby tebe nebylo, byl bych snad posléze v tom vidění také svou zkázu spatřil. O ty nejsi osoba nejmenší mezi znamenitými po Praze! — Nepokrčujte nosejčkem, pánové! Rozsvěcovač lamp je pravý filosof, nedbající na klamnou slávu zevní. Jakž ho tu vidíte — na vlasech ucuchaných klobouk, o němžto těžko rozhodnouti, je-li z plsti nebo z napouštěné papírové lepenky, na složitém těle ušpiněnou kazajku, olejované spodky, kolem boků zástěru, z níž by chemista novou mastnotu a český filolog nové slovo vyloučil, na levém rameně černý žebřík a v ruce na dlouhé holi zvláštní svítilnu — jakž ho tu vidíte, stojí v úplné své slávě.

Znamenitá osoba, jež na vzdor povrchní nepatrnosti ke sborům o národní osvětu pečujícím náleží. A jak svědomitě si při svém důstojenství počíná! Nejkrásnější hodiny povolání svému věnuje. Dle starého přísloví: — Aurora musis amica — hned z rána po tichých ulicích lítá, po umdlévajících svěřencích se shání, domů je snáší, očisťuje, olejem dolévá, a sotva že nás první soumrak zatruditi hrozí, již opět miláčky své mimojdoucím k potěšení rozvěšuje a s okem střeživým do půl noci okolo nich obchází, ani vítr ani déšť mu v horlivosti nebrání.

Může-liž kdo více pro národní osvětu činiti, aby neměl bázně, že upálen anebo aspoň uzavřen a z milosti za blázna prohlášen nebude? Věru, měl bych velikou chuť, hrdinu takového nazvati vlastencem!