Praha/Hradčany. Malá strana

Praha Josef Kajetán Tyl
Panorama	Hradčany. Malá strana	Vidění na mostě

Údaje o textu
Titulek:	Hradčany. Malá strana
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. S. 185–189. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O samotě strmí pověstný dům královský, a blíže dále kolem něho, jako opuštění sirotci, truchlí, roztroušení palácové; nazad vůkol nich rozstavila se zchudlá čeládka. To jsou Hradčany — ta podivná směsice domů nepatrných i výstavných, kteráž — kdyby se hlučnějším životem a veselejší tvářností honositi mohla, sídelnímu městu malého samovládce nepodobna by nebyla. Ale na dvou jejích největších prostraninách — na „Hradčanském“ a „Loretanském náměstí“ zdá se člověku, jakoby se byly tichost a mír ze hřmotu města hlavního navždy sem vystěhovaly.

Na prvním, kteréž co do velikosti a pravidelnosti k nejkrásnějším po celé Praze počísti se může, pyšní se průčelí královského hradu (jakž bylo rozkazem Marie Teresie dostaveno), palác knížete arcibiskupa, domy Schwarzenberské, Toskánské a pěkná obydlí kanovníků; ale příchozí tu zaslechne málokdy jiného zvuku a hluku, leda řinknutí zbraně na strážnici u hradu, anebo času letního v malém stromořadí lásko-hravý hovor chův, ježto se tu s oblíbenými dělostřelci procházívají.

Avšak ještě větší prázdnota a tichost panuje na hrbolitém, nedlaženém prostranství Loretanském, před majoratním domem hrabat Černínských. Stojíť tu onen ohromný, poutníka úžasem naplňující velikán jako na pustinách žalostivý odsouzenec, a hledí toužebně svým množstvím prázdných oken na mimojdoucí; žádný ale nepřichází s pomocí. V tato místa zabluzuje toliko pouhá zvědavosť aneb nemohutná outrpnosť, a takž tu nezbývá opuštěnému obru jiné útěchy, než melancholický zpěv zvonečků na protější Loretě a nábožné modlení vedlejších kapucínů.

Promluv, opuštěnče! — dlouho-li ještě s tou silou velikých komnat zaháleti budeš? Nebudou-li se pánové tvoji nikdy již k tobě hlásiti? — Aj, tedy by snad potřebných škol, užitečných ústavů se našlo, jež by se v prostrannosti tvé blahovolně rozhostily!? — Či-li jsi zaklet, navždy jen bolestným náhrobkem bývalé nádhernosti zůstati a smuteční to roucho na věky nesvléknouti? — Skvostná perla mezi paláci Pražskými — povržená jako ve prachu! — Aj, tedy abys ty aspoň tu náramnou hrobku oživil, blízký a potřebný Nový světe! vzešelť by snad potom nový svět i tobě, i stěnám osamotnělým!

Nyní otvírám a nahlížím v posvátnou kroniku českého národu, přebíhám pomníky českých velikánů, vstupuji v národní svatyni — ve chrám sv. Víta. A může-liž jinak srdce české nežli s nábožnou hrůzou a vlasteneckým pohnutím přes posvěcený tento práh kročiti? Očištění duchové, strážci národa oblétají mě tady mezi zatemnělými stěnami při každém kročeji. Hlavy pod zářící korunou, postavy v rekovském brnění a zástupcové Krista v nejskvostnějším ornátě vycházejí dlouhou řadou z kaple Svatováclavské, a naplňují prostoru pod vysokým klenutím, a na oltáři zahořejí světla, a nábožné „Pomiluj ny!“ zavzní kolkolem. I zhasnou opět světla, ve tmách klesnou postavy na velebné tváře — a ejhle! zablesknutí nebeské osvítí svatyni, a postavy zaplesají, že vyslyšel Hospodin prosby za národ!

Třesavým krokem vybíhám pod šíré nebe; nelze mi teď ani blízký památník probuzeného věku, národního museum pozdraviti. Sladkou bolestí bych zaplakal! — Ven pod šíré nebe! Ale v myšlénkách okouzlujících potopeného nejímají teď ani romantické jelení příkopy, ani čarokrásná vyhlídka z nových sadů na Brusce: ale cesta mě vede co nevidoucího po zakroucené s vrchu silnici nehlučným prostranstvím, nehlučnými ulicemi, až mě zmnožený hluk a hrčení potkávajících se vozů opět probudily.

Stojím u mostu — u brány nejstaršího města Pražského.

Jako umlklá, v dávnoletý žel pohřížená vdova královská leží Malá strana u paty dvou hor, drahé roucho prostírajíc po levém břehu Vltavském, a v dalekém objemu lemujíc zelený „Petřín“ a starý „Sviňský vrch“.

Velebná vážnosť je hlavní známkou města tohoto, jež bych pro jedinou jeho mosteckou a ostruhovou čili vlastně krokvovou ulici, pro malostranské náměstí a vlaský plac přede všemi „městem královským“ nazval. Jakéž to množství a jakáž rozličnosť nádherných stavení! — Zde dům Montagovský, palácové Šternberský, Ledebourský, hraběte Mořína a Thuna — onde i v ulicích postranních, ba osamotnělých, palác Valdštýnský, Kolovratský, Lobkovický, hrabat Nosticů a knížat Rohanů!

Vážná Malá strana oblíbila sobě držeti nad královstvím českým soudní meč a váhu. Chováť ve svém lůně, v gubernialním domě nejvyšší úřad zemské vlády, v pěkném stavovském domě kanceláře stavovské, a v převysokém domě zemských úřadů c. k. appellací, zemský soud, komorní úřad a státní účtárnu, kdežto se několik jmen, známých i v literárním světě našem, mezi úředníky podepisuje. Na protější straně stojí starý městský dům; v něm se uchovává nejstarší památka někdejšího řízení českého — úřad lenního práva; při něm skvěl se na vysokém stupni důstojnosti muž na slovo vzatý po vlastech našich, ale bohužel před časem zesnulý král. místosudí Dr. Chmelenský.

Skončila se hodina úřední; četnou řadou hrne se množství mužů k mostu na Staré město — nižší a vyšší to členové řečených úřadů. Nejdelší čásť dne u stolu a v prachu kancelářském tratíce, volí obyčejně obydlí svá na Starém městě. Tam je sice dráže platí, nezbavují se při tom ale potřebné při svém povolání procházky, a chtějí-li po dokončení denní práce z domova po zábavě vylétnouti, nalezají pohodlných k tomu míst hned při ruce, ježto by se po nich na Malé straně déle sháněti museli.

Jesti to věru úkaz pamětihodný! — Místo nádherné, prostranné, při tom sídlo nejvzácnější šlechty a nejvyšších představených — a přece jen, cokoliv do společenské zábavy a vůbec do života pospolitého, na města menší připomíná! Jesti to tiché jezero, na jehož lesklé hladině tisíc ryb si hraje; ale jakmile dost malý kamínek neobyčejné pohnutí vln způsobí: rozprchnou se poděšené rybičky a potom očka povzdálí vzhůru otáčejíce, jen pozvolna zase na staré své rejdiště se vracejí.

Vstuptež do malostranského hostince — počet jejich není příliš veliký — a zvědavé oči přítomných hned se na vás upnou. — „Kdo to? — Ten tu nebývá!“ počne se za stoly šeptati. S Pánembohem vše obveselení! Nedostáváť se tu onoho všerozněcujícího plamene, kterýž veselou rozprávkou a vševábivým rozmarem ze srdce do srdce přetéká, a bez něhož — hospodský ztučnět nemůže.

Jediná spůsobilejší, prostranná i velmi příležitá kavárna Steinitzova podobá se spíše sněmovně dvouctihodných veteránů, nežli místu určenému k obveselení. Z většího dílu sedají tu šediví úředníci a vysloužilí důstojníci při všeobecných novinách, při partii šachu a šálečku kávy, a sotva že kdy živější hovor nebo nenucený smích mezi zvukem kuliček na biliaru panující zde ticho přeruší.

Jeť to věc podivná s Malostranskými! — I půvabnými procházkami se honosí — zahradou Valdštýnskou a císařskou, novými sady nad Bruskou, Nebozízkem na Petříně: a přece na všech těchto místech z většího dílu jen Staré město viděti; Malá strana raději zase přes most nebo z bran si vychází.

Takž je tento společenský život ovšem pamětihodným, avšak dle všech okolností velmi přirozeným úkazem. Právě ta hojnosť šlechty a usedlých zde vzácných osob, ježto se nikdy s měšťanem v přátelské spojení nepouštějí a naproti osobám podřízeným toliko své důstojenství na zřeteli mívají, mimo to nedostatek lidí mladších, kteří se pouze na blízku škol, rukodílen a u prostřed hlučného obchodu zdržují: toto vše tu přivádí onu prázdnotu, která se ze života Malé strany vypuditi nedá, a před níž, kdo může, po zábavě na Staré město utíká.

Humor čeledi sprostější, čilých chasníků a jich milenek, jakož i hovor sousedského práva zde užívajících císařských dělostřelců ozývá se v neděli, o modrém pondělku a vůbec hodinou večerní jenom z nákladnických domů a sprostějších hospůdek.

Bůh je všechny potěš a ostříhej u dobrého piva.

*

Poznamenání. Rozumí se samo sebou, že od toho času, co to psáno, již mnohé se změnilo. Tak na př. Černínský palác proměněn jest v kasárny vojenské, palác Ledebourský v dům vojenského velitelství, národní museum z č. 57, bývalého paláce Šternberského, kdež od r. 1821 bylo, přenešeno r. 1847 do svého vlastního domu v třídě Kolovratské.