Praha/Proč nepíšete německy?

Praha Josef Kajetán Tyl
Vidění na mostě	Proč nepíšete německy?

Údaje o textu
Titulek:	Proč nepíšete německy?
Podtitulek:	Mezihra druhá
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. S. 194–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Praha je k politování. Musíť ubohá hezký počet lidí živiti, kteříž jako hladový a ožíravý hmyz na zdravé tělo vylézajíce, krví a tukem jejím se krmí. Jesti to obzvláštní metla, a jiná města nic podobného neznají. V Paříži a Londýně na př. bychom se nadarmo po takové čeledi sháněli; majíť sice velikáni tito také muka svá, a to veliká! — naše je ale přece netrápí.

Tento hmyz obleze, rozrýpá a prohledá, cokoliv našinec podnikne. Dloubavý nosec jeho je věčná otázka: „Proč to podnikáte? Jakého prospěchu z toho nabýti doufáte?“ — brzo si tropí z našeho počínání, z našich prací úsměšky, brzo jeví nad nimi jako nad mařením času a síly útrpnosť; jemu není pranic milého a příjemného, co není jako úd těla jeho — jako částka smýšlení jeho toliko s ním a v něm spojeno.

Mohlť bych ovšem jisté známky miloučké této třídy udati, aby se vyplnilo přísloví: „Chraňte se poznamenaných!“ — avšak učiním milosrdenství, a pakli mi kdo mezi malbou těchto mých obrázků z milé té čeledi na oči přijde, nazvu ho jen znamením otázky…

Seděli jsme na Žofínském ostrůvku. Obnovením a okrášlením tohoto veřejného místa nezačala sice epocha v našem národním životě, a kdo se tu času odpoledního procházíš, an se kolem tebe řady milostenek a tlupy šviháků míhají: sotva bys poznal, že se v hlavním městě království českého nacházíš; avšak tento truchlivý úkaz mezi shromážděnou tak řečenou vyšší třídou je posud tak obyčejný, že se tomu ani na starém, ani na novém rejdišti jejím diviti nesmíš.

Byl krásný, teplý podvečer. Jasná obloha nad námi, veselá hudba za námi — spanilý svět kolem nás a živá mysl v nás roznítily srdce naše a rozproudily řeči naše. Rozmanitá rozprávka naše točila se okolo věcí velmi politických, jakož je úmluva strany procházky na Karlův Týn, do nebes vychvalování některých dívek, hloubavé sečítání přirůstajících tak řečených vlastenců, a konečně i podezřelá slova o našem divadle! A důležitost věcí těchto nás tak zachvátila, že jsme o tom všem hlasitě mluvili, ano že jsme i česky hlasitě mluviti se neostýchali, nic na to nedbajíce, zdali nás kdo poslouchá.

„Že jsme i česky hlasitě mluviti se neostýchali!“ Osmělil jsem se a podotknul věc choulostivou. Nechť se chytí za nos, komu poznamenání moje nelibě zavání! Zdaž by to kdo věřil, že se v Praze ještě lidé nacházejí, kteří veřejně česky mluviti, veřejně k národu svému se přihlašovati, veřejně o své krvi svědectví dáti se ostýchají — ba bojí? — Bojí, pravím! O mnoho-li potupnějšího opovržení zasluhují takoví, než oni, kteří se za jazyk mateřský jen stydí! Nemiluji sice mnohých otázek, ale tu se táži sám: „Proč? — Proč se ostýchají? — Proč se bojí?“ — Od prvního probuzení se ducha národního z dávnoleté ospalosti až po dobu nynější — od prvních tónů lyry Puchmírovy až k posledním hláskům Ludmily Tiché a M. Čacké stojí počínání Čechů zřejmě, bez tajivé záclony, před světem. Vzdělání, osvěta, povznesení v dlouhém zanedbání pohříženého lidu — to jest ona snaha, s kteroužto za národy jinými pospíchati musíme, abychom hodni jmena svého, šperkem a ozdobou byli v lesknoucím se velikánském kruhu světodějných národů.

Mluvili jsme posléz o divadle, o českém totiž, jak jsme si několik ročně z milosti poskytovaných her nazývati oblíbili, a těšili jsme se na jich nové začetí o sv. Václavě, na nový repertoir, přišli jsme na vady herců našich, na jich nejslabší stránku — nezběhlosť v jazyku, i jednali jsme o schopnosti, sdílnosti a chuti obecenstva. Jeden mezi námi dokazoval, že by se obzvláštní zřetel na veselohry obrátiti měl, druhý se zastával truchloher, třetí se oběma smál, že ještě ani těch ani oněch v literatuře domácí nemáme, čtvrtý se rozhorlil, proč se tedy o jich zhotovení nezasadíme — a všickni vespolek začali jsme pak vyšetřovati, jak by se v té potřebě nejlépe pomoci dalo.

„Aber — sie erlauben, meine Herren!“ zaznělo náhle vedle nás — „warum schreiben sie nicht lieber deutsch?“

To byl z čista jasna blesk! Zrovna vedle nás u jednoho stolu sedělo to milé znamení otázky. Jeho Proč? zkazilo mi všecku další chuť k mluvení. Ne snad, že bych se ho byl ulekl a zarazil, neboť podobnému jalovému slov otloukání, jakož jest: Proč nepíšete německy? ucho mé již přivyklo; ale mrzel jsem se, že člověk, an se chce z milého božího dne radovati, nenadále lecjakým komárem znepokojen bývá.

I začal jsem to neočekávané znameníčko prohlížeti, pokud jsem je za stolem polo-uschované okem postihnouti mohl; a ejhle! — z té vyzáblé tváře, z toho číhajícího pohledu, z toho zkrouceného, jako kočičího hřbetu poznal jsem, že je to tvrdohlavé, zařezané — aneb jak říkáme — kované znamení.

My — inter nos — na okamžik hleděli jeden na druhého, vesměs při chuti jsouce, dotíravé znamení zkrátka odbyti.

„My neumíme německy!“ zachechtali se někteří; ale protivník náš byl kované znamení, a tím jedním střelením se nezvrátil.

„Šašky!“ prohodil. „Povězte mi pravdu — proč nepíšete německy?“

„Proto, že jsme se tomu neučili!“ byla krátká odpověď.

„Neučili! A jakž pak jste získali, co nyní umíte? Jakých prostředků jste užívali, abyste k vědomostem dospěli? Česky jste se tomu ve školách neučili.“

„To máte pravdu — tam nás krmili odpornými a zácpu přivodícími pilulkami, kdežto by nám bylo zdravé mateřské mléko více pomohlo; ale čeština se s námi zrodila, a chybu přirozenou je těžko odložiti.“

„A to bych ti také neradil!“ ozval se můj soused, ohnivý Břetislav. „Kdo na vlastní krev zapomíná anebo se jí odříká, je bídná z hlíny nádoba shnilé duše.“

„S námi nic nesvedete, milý pane!“ těšil jsem znamínko; „my jsme ryzí Čechové!“

„A blázni by se v cizí kabát převlíkali!“ prohodil zase Břetislav. „Vždyť by jim ani neslušel, ani ke cti nesloužil.“

„Proč blázni, pane?“ vystřelilo znamení otázky a zašpičatilo ústa k posměchu. „Či-li se domníváte, že by vám to k hanbě sloužilo, kdybyste mezi muži stáli, jakoví Schiller, Göthe, Tieck a Jean Paul jsou? Či-li snad mezi sebou větších duchů vykázati můžete?“

„Nemíchejte si kolečka, drahý pane!“ usmál jsem se neústupnému; „neboť té pošetilosti nám nikdy ani na mysli netanulo, abychom se Pölitzovými slovy: Raduj se, jinochu německý! neboť i Hus byl Němec! — velikým mužům cizím jako ke svým krajanům hlásili — té nehodné dotíravosti, toho osobování si všech výtečností postoupíme rádi jiným národům. Vy ale, pane, hladíte Němce právě za tou příčinou pěkně po srsti, za kterou Čechu vykrákati chcete. Či co byste na př. soudil o Göthovi, kdyby byl psal turecky?“

„Na takové necestí nemohl tento mocí genia svého zblouditi. Ten jej pevně postavil na místo, kdež národu svému s největším užitkem posloužil.“

„Ach, není možná?“ zvolali jsme jedním hrdlem. „Tedy snad myslíte, že bychom i my národu svému s největším užitkem posloužili, kdybychom psali německy?“

„O tom jsem přesvědčen!“

„Že jste?“ promluvil jsem za ostatní. „Já však jsem přesvědčen, že národu svému nejlépe češtinou posloužím. Tu máme tedy dvoje přesvědčení. Jakž mi svoje zastanete a moje zvrátíte?“

„Snadně, pojednou! Kdybyste psali německy, měli byste větší čtenářstvo — větší publikum.“

„I nechte ho — nechte ho!“ ozval se opět Břetislav, jehož tváře a oči již hořely. „Totě kněhkupec, a počítá jen, kolik exemplářů by rozprodal!“

„Pak bych pána věru politoval, neboť by se mu spekulace velmi špatně dařila,“ odpověděl jsem příteli a obrátil se na to zase ke kovanému. — „Tedy větší čtenářstvo? Myslíte-li, že bychom čtenářstvo celé německé říše získali — kterouž Bůh sám vždy posilniti a ostříhati račiž! pak máte arci pravdu, ačkoliv nevím, že by zdejší německá produktivnost venku byla u veliké pověsti, alebrž umím o nejednom příkladu ze dnů našich povědít, kdež literární podnikání českých Němců ani doma ani v cizině dosti podpory nenacházelo. Myslíte-li ale, pane, že bychom jen mezi českým pomezím německou knihou většího obecenstva získali — a moudrý, spravedlivý člověk nemůže jinak soudit, nežli že přede vším vlastnímu národu sloužiti musíme — pak jste, pane, na hrubém omylu a velmi špatně s geografií a statistikou vlasti naší seznámen.“

Milé znamínko se usmívalo, jakoby bylo věci své prajisto, a touto svou jistotou mě zmásti mohlo. Já ale znám zbraň takovou, i vím, jak se jí opříti.

„Že se v Čechách již na čtyry miliony duší počítá,“ spustil jsem velmi lhostejně, „budete arci věděti; zdá se mi ale, že se něčeho až posud vám nepovědomého dovíte, když vám povím, že se mezi nimi sotva třetina Němců nalezá.“

„Nu budiž, já vám věřím; však je to dosti hezký počet. Tedy třetina — ta vám odpadne, kdežto by vám, kdybyste psali německy, zajisté i ty druhé dvě třetiny porozuměly! Či že ne?“

„Nikdy! a jakžby to mohly, připustíme-li, že Čechové jsou? česky myslejí a česky cítí? Či-li se domníváte, že v Čechách naskrze každému německou knihu do ruky dáti můžete, aby se poučil anebo pobavil?“

„To si myslím! A proč bych nemohl? Kdo je v Čechách aspoň poněkud vybroušeného rozumu, a kdo tudíž i schopnosti má, knihy s užitkem čítati: ten se musí dobře znáti v němčině.“

„Že musí? Děkujte, že vás ony třídy lidu našeho neslyší, které sotva že k denním potřebám němčinou zuby si přelamovati se naučily, aneb docela ničeho od zkažených soudruhů nepochytily, přece do roka dosti kněh přečtou — nebo by aspoň přečetly, kdyby již pro každou třídu i hojné literatury bylo — těm byste nesměl říci, že vybroušený rozum nemají. Díla jejich vydávají platnějšího svědectví, a řemesla i hospodářství jejich překrásně zkvítají. Děkujte, že vás pouhý český lid a s ním i moravský a slovenský národ po Uhřích neslyšel, kteří jednoho jazyka užívajíce, i po jednom a témž prameně osvěty prahnou.“

„Nu, chcete-li mezi své publikum sprosté řemeslníky, rolníky, pastýře a tak dále počísti, nebudu se déle s vámi hádati. Jáť nevěděl, že vám nejvíce na chatře národu záleží!“

„Na chatře — ?!“ byl bych se bezmála rozkřiknul, avšak ještě dosti časně jsem nenadálé pohnutí utišil, a mírně mluvil dále: „Nežli vám na tento ousměšek odpovím, řekněte mi, co a pro koho z lidu píší zdejší němečtí spisovatelé? Kde, jakých a v kterých rukou naleznete spisů německých — beletristických i vědeckých — ježto vyjdou z impressí po Čechách? Já vám potom povím, že v jazyku českém díla vycházejí, ježto by v němčině sepsána, ani polovička tisku nebyla se dočkala. Vezměmeť na př. jen časopisy musejní a theologický — aneb nejnovější dílo „Šafaříkovy starožitnosti“. Vydání prvního svazku této veliké práce pro množství sešlých se odběratelův ani nepostačilo. Stalo se vám to tady někdy s dílem vašich spisovatelů? A byť by se i stalo — je to chatra lidu, ježto se o takové dílo v takovém počtu hlásila? O šťastná země, kdežto se chatra lidu s tak důmyslným spisem obírá! — A byť i chatra byla — proč by nám nemělo také na ní záležet? I nejmenší mezi národem může a má se honositi osvětou téhož svého národu, a kohož Bůh nad národem k bdění postavil, musí se také o vzdělání nejmenšího mezi ním starati. My pak se těšíme, že se nám právě v té chatře — jakž pouhé Čechy milostivě nazýváte — národní síla zachovala. Ze zdravého, v žádném nepřirozeném parníku zkaženého, a byť i po nějaký čas pohozeného jádra jeť se dobrého zrůstu nadíti. — Vy se usmíváte? Nechce se vám do víry o zdravém jádru v našem národě? Ba snad myslíte, že v něm všecka národní síla již vyhasla? — Neohlížejte se na to, že, jako u jiných národů, také u nás neustálý veřejný pokřik neslyšíte: To jsme my, Čechové, dokázali — to my, Čechové, umíme! — neboť dle slov básníka našeho neumí

Slovan skoupozvuký
Lermo se vším tropiti a hluky;

na to se neohlížejte; alebrž rozevřete tuhou skořepinu, v nížto se jádro národa po dlouhá léta ukrývati musilo, prohlédněte české srdce, důvěrně-li se před vámi rouška odhalí, a s nelibým ustrnutím shledáte v něm poklad, kterýž byste nám rádi, když ne jinak, aspoň ousměšně upřeli.“

Mezi touto delší řečí pozoroval jsem, že milé znamení bedlivěji poslouchá, že však i novou otázku chystá. A vskutku také hned začalo:

„Nebudu vám radost kaziti a uvěřím tedy, že máte ještě jádro v národě, i že jste tu skořepinu ještě dosti časně z prachu pozdvihli, než by docela byla uhnila. Ale jakž a kde medle chcete to jádro pěstovat? Vždyť nemáte, kam byste je zasadili — kde by se blahodějně ujalo? Veškeré školy a vzdělávací ústavy jsou u nás německé; ouřady, veřejná řízení a veškerá obecní správa konají se v jazyku německém; kdo chce zaopatření a důstojnosti nabýti, kdo z obchodu, průmyslu a z řemesel zisku vytěžiti: musí uchýliti se k němčině, jakož k jediné platné cestě, a protož byste měli, pánové, německy píšíce, národu svému raději na tu cestu pomáhati, nežli po prázdných snech lapati a neplatnou češtinou zúmyslně ho s ní sváděti!“

To bylo přes příliš! Jako moře před bouří začalo to mezi námi hučeti a se hýbati, a já měl co dělati, abych nalil do zbouřených vln oleje.

„Ticho!“ zvolal jsem. „Potěšme se vespolek slovy: Odpusť jim, pane! neboť nevědí, co mluví — a vyčkejme konce. Myť tu na sebe dosavad jen jako na slepo dorážíme, a každý snad za jinou příčinou. Napořád meleme jazykem o národě a co bychom pro národ činiti měli, a kdož ví, zdali se obou stran představení o národě srovnává? Ještě jsme neslyšeli, co vážený a statný náš odpůrce vlastně národem nazývá?“

„Národ“ — byl tu kovaný hned s odpovědí — „národ je, abych řekl, společnost lidí, počátek svůj z jednoho rodu odvodivších, z jednoho pěstování se radujících, jedny a tytéž potřeby majících, i stejným nadáním a právem, stejným poznáním a snažením o blaženosti své pracujících.“

„Budiž; tenkráte i já vám radost nezkazím, a vyjádření vaše přijímám; jen tu jedinou maličkosť dovolíte mi ještě podotknouti, že jste nejhlavnější národův známku přehlídnul — totiž: jeden a tentýž jazyk, bez něhož nižádná společnost lidská sloučiti se nemůže. Či-li mi to chcete upříti?“

„Neprávě a bez příčiny neupru vám ničeho, a protož jen směle jazyk za nejhlavnější známku národa položte, doufáte-li, zbraně proti mně nabýti.“

„Netoliko za známku, ale za první a nejpevnější základ a sloup — za nejvýznamnější vlastnosť národa musím jej položiti. Jazyk jesti dech, jesti duše národa, jesti objev celého národního života. Jazyk s národem a národ s jazykem vzájemně zrůstají a síly své rozkládají; v jazyku schovává národ své poznání, své příběhy a zkušenosti, v jazyku urovnává své slasti a strasti, v jazyku nalezá pak i nejsvětější své památky.“

„Nu? — a což medle z toho následuje?“

„Že národu přirozený jazyk ničiti jest tolik, jako jej zbavovati rozumu, srdce mu vytrhovati, veškeru víru jeho zvracovati, nejsvětější památky mu rušiti, o důstojnosť mezi jinými národy jej okrádati, z domova jako nevidoucího do pustých cizin vyháněti — jako jej zabíjeti!“

„Aj, aj, pane, vy malujete křiklavými barvami! O Čechách z toho všeho pranic neplatí.“

„To je také naše naděje a útěcha.“

„Kdež pak se tu jedná o zbavování jazyka?“ mluvilo znamení dále. „Že váš český nad hrobem stojí, stalo se během a střídáním osudův, jimžto již mocnější národové, nežli český, podlehli; bez násilí, pozvolna vštípila se cizí ušlechtilá očka ve kmen slovanský, a nyní se již rozkládají v blahonosné větví. V Čechách děje se poněmčení samo sebou, cestou přirozenou.“

„Je-li pak možná? Moudrý pane, toto místo, jakož sám uznáte, nehodí se k vysvětlování, jakým způsobem se u nás převlékání v cizí oděv děje; avšak byste ani kusu historické vědomosti, ani lidského citu míti nemusil, chtěje dokazovati, že — co se u nás kdy k ochabení národnosti dělo — samo sebou, cestou přirozenou anebo mocí osudův přišlo. Ostatně však — nechť se to již dělo násilím nebo během časův: my musíme nyní zřetel na to upnouti, že se věc ve zpáteční kolej obrací. A protož vězte, že nestojí jazyk český nad hrobem, jak se vám říci líbilo, ale že po dlouhé zimě krásnějšího jara se dočkav, spanilé pupence nyní vyráží — a že se tedy v skutku nyní žádné poněmčování neděje. Mohlť bych vám příklady uvesti, že se jazyk český v místech rozšiřuje, kde po něm před několika desíti lety sotva památky zbývalo. Poznáváť Čech, že musí bez těkání po cizokrajných končinách k nejbližšímu pramenu se utéci, že musí k nejplatnějšímu prostředku sáhnouti a pokladem národního jazyka těžiti, aby bez maření času s umrtvujícími formami co nejrychleji cíle dospěl, od něhož jej skoro dvě století vzdálila.“

„Dle vaší hlavy velmi pěkně řečeno!“ ušklebil se odporník sladince. „Což ale, kdyby národ sám jiného byl smýšlení a jazyk německý za jedinou cestu k blahu svému uznával?“

„Ha, ha!“ dal jsem se do smíchu; „velmi moudré kdyby! Škoda, že má chyby.“

„Proč se tedy Čech tak pilně jazyku německému učí?“ dotíralo na mne znamínko.

„Ha, ha!“ — smál jsem se dále — Ještě moudřeji! Proč jíte, když se vám chce jíst? A proč jíte z chleba černého, když vám bílého nedají? Ale nemusíť ostatně jeho pilnosť jazyku německému se učiti — anebo vlastně do něho se vmysliti a vžíti a svůj vlastní zavrhnouti — býti asi tak veliká, jakž byste nám rád namluvil: neboť po dlouhých sto padesáti letech, co síla národní klesati začala, rozprávějí ještě tři miliony lidu po Čechách tím jazykem, kterýž vy již nad hrobem státi vidíte. A že mezi týmž lidem ani poznání o potřebnosti otcovského jazyka, ani láska k němu, jakož ke všemu, co se týče národnosti, ještě nevymřela, nýbrž den po dni se mladí a bujaří: tu vám krom jiného budiž to nejpatrnějším důkazem, že se odbyt na knihy české napořád rozmáhá. I musímeť se tedy také literatury naší držeti; plody její jsou naše školy, naše vzdělávací ústavy — dokud nevyhnutelná potřeba místa k jiným nevykáže; literatura je náš ouřad, naše správa.“

„A slovem“ — vjel mi kypící Břetislav do řeči, k odpůrci kovanému se obrátiv — „s vámi nebudeme se o věc hádati. Dokud nám pán nedokáže, že Čech za jinou příčinou s výsosti svého někdejšího vzdělání spadl, a pak za jinými národy jen pokulhával, nežli proto, že mu hlavní žílu, domácí jazyk, zadrhli: dotud nás také nepřesvědčí, že se Čech bez národního jazyka opět vzchopí a ve tmách tápati přestane dříve, nežli padne, kdež mu jámu nastrojili. Nesmějte se, že nebyl jazyk náš bez ustání pěstován! Onť se podobá jen bohatým zasypaným dolům, a skryté nepoužité poklady jeho jsou tak veliké, že brzo nejpěknějšího užitku poskytnou. V něm se nezakládá nic na pouhém větru, na zdání mudrujících hlav; ale všecko je vybráno z mysli a ze srdce národa, a tyto cnosti jeho jsou nám i rukojemstvím, že se národní osvěta z něho co nejrychleji vyvine. My se učili jím mluviti a v něm mysliti; v něm nám i nejlépe národ porozumí. Původ náš, příběhy naše, čest a prospěch náš velí, abychom tohoto národního pokladu svého šetřili a hájili, a devatenáctého věku duch nedopustí — —“

„Dej pozor!“ — zkřikl náhle můj soused, a v tom již dopadl plný džbánek s veškerou tekutou zásobou zrovna do prostřed stolu. Břetislav, u své horlivosti semotam rukou šermuje, byl jej mimojdoucímu sklepníku z rukou vyrazil.

Tragikomická rozpačitosť — a veliký puntík na závěrek našeho parlamentování.