Pražské figurky/Jedno slovo

Pražské figurky Ignát Herrmann
Márinko, dej mi hubičku…!	Jedno slovo	Půjč mi zlatku!

Údaje o textu
Titulek:	Jedno slovo
Podtitulek:	Idylla večerní, 1883
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 201–208. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sedmadvacátého září.

Devět hodin večer.

Tedy tma skoro jako v pytli.

Zvláště však tma v úzké uličce podskalské, poněvadž hoří sice na každém rohu plamen plynový, ale oba tyto plameny nestačí, aby osvětlily uličku, kteráž uprostřed jako koleno se ohýbá. A tam právě je tma.

Ulička tichá, jako kostel. Jen zdaleka ozývá se něco, jako zurčení potůčku, jako malý vodopádek. Není to potůček, není to vodopádek, je to kašna pod Emauzy. A ještě dále, snad skoro až u Moráně anebo dokonce i na Nábřeží podskalském — nelze rozeznati, zdali pravo či levo — zaznívá krásný tenor nějakého Podskaláka, přednášejícího nejnovější píseň pražských Pepíků:

Óóókolo měsíce,
kóóóla se děěělááájíííí…

Jinak ticho, jak již řečeno. Pražské parníky na Vltavě dávno vypustily zbylou páru, malé parníčky také juž si daly dobrou noc — ba i pražské veslařské kluby odpočívají, neboť je citelné chladno a páni veslaři vypocují doma rýmu, utrženou za chladných večerů na vodě. Jen tam v dáli, daleko za mostem Palackého, šumí jez blíže Šítkovských mlýnů a v Podskalí ten šumot skoro úplně domírá.

Zkrátka je tu podzim a Podskalí usíná. Pracovitý nárůdek Podskaláků chodí časně spat, poněvadž časně vstává — časněji než celá ostatní Praha.

Jen v té naší ohnuté uličce pojednou cos oživne. Slyšíme odměřené kroky — jeden, dva, jeden, dva — bůh ví, kdyby se mohlo říci, řekl bych, že jsou to kroky náramně těžkomyslné.

A zase ticho. Kroky ztichly, večerní poutník patrně stanul. Ale není ticho. Z daleka ozývají se kroky jiné, rychlejší, lehčí, veselejší. Již je slyšíme v ohnuté uličce, přicházejí stále blíž a blíže, až se ozývají v těch místech, kde ony první, těžkomyslné kroky prve pojednou utichly.

„Lotynko!“ ozývá se náhle tichem, ale tak nesměle, jako by volal zloděj.

„No?“ zazněl pronikavý ženský hlas a lehké kroky také utichly.

„Lotynko, jste to vy?“ zní další zvolání, smělejší již, zvučnější.

„Bodejť, kdo pak by to byl!“ odpovídá ženský hlas.

„Koukejte, Lotynko, já už čekám!“

„Můj bože, někdo musí čekat,“ odpovídá Lotynka.

„Ale tak dlouho, Lotynko,“ nyje první hlas.

„Dlouho, dlouho! Před hodinou jsem šla k zahradníkovi pro křen, to jste tu ještě nebyl.“

Nikdo neodpověděl. Před hodinou! Jak ty ženské člověka trápí. Před hodinou! Pochopí někdo, co zkusí za hodinu takové milujícé, očekávající srdce?

A než se těžkomyslný čekatel probral z bolestného dojmu, jejž způsobila lehkomyslná odpověď toužebně očekávané, zazněl znova hlas Lotynčin:

„Nestůjte v koutě jako svatý Utřinos, Vencl, a pojďte. Na stání je zima. Budeme trochu chodit!“

Jí je zima a Venclovi hoří v prsou celé peklo lásky. Ó ženské! Což máte moc a sílu, abyste někdy proměnily srdce své v ledovou kru?

I hnul tedy Vencl ztrápeným tělem svým a popošel k Lotynce. Ale ona již také vykročila, a tak zůstala mezi ním a ní mezera tří kroků.

„Lotynko, neutíkejte mi!“ prosil těžkomyslný milenec.

„Vy chodíte jako svázanej, milej Vencl,“ odsekla Lotynka. „Já dnes nemám mnoho času.“

„Kam pak ještě jdete, Lotynko!“ tázal se Vencl, a v tomto okamžiku vykročily obě postavy z temné zatáčky ulice na místo osvětlené.

„Což nevidíte, že mám mantilu?“ utrhuje se Lotynka na Vencla.

Ano, nyní povšiml si těžkomyslný milovník, že drahá jeho Lotynka nese na zádech putnu na vodu, již humor pražských služebných přezděl mantila.

„Drahá Lotynko,“ počal zase náš statečný milovník, „vy jste mi slíbila, že mi dnes věnujete okamžik, a já zmíral celý den touhou po vás a očekával toužebně chvíli, kdy spolu beze svědků a nerušeni porozprávíme a pochodíme. A teď si vzpomenete, že nutno jíti pro vodu a já marně ždám slyšeti z úst vašich to jedno slovo…“

Lotynka pohodila zlostně putnou na hřbetě a přervala řeč Venclovu:

„Prosím vás, Vencl, zase začínáte s tou vysokou češtinou, a už jsem vám řekla, že to nejím. Ať si ždáte, co chcete — nemyslete si, že chodím s putnou pro legraci. Doma není krapet vody a královna^[1] by mi omastila večeři, až by našla štoudev vypitou.“

Vencl svěsil hlavu; tak rád by tu svou Loty trochu zušlechtil, a ona není přístupna. Tolik práce a nadarmo. Celý cech krejčovský — jehož mladým členem náš Vencl jest — nemá tolik příslušníků, kolik již knih Vencl přečetl. V celém domě, jejž Vencl obývá — a je to pěkná čtyřpatrová bouda na Karlově náměstí, s osmatřiceti kvartýry — není nájemníka, jehož knihovnu by Vencl nebyl takořka shltal, a přece ze všeho toho neuvízlo na Lotynce ani slůvka, ač s ní denně nejlibozvučnější mluvou hovoří.

Šli podle sebe chvíli mlčky. Loty několikráte pozvedla hlavu a mrskla úkosem po svém průvodci, ale on šel jako bez duše se zraky do země vbodnutými.

„S vámi je roztomilá štrachanda, jen co je pravda,“ prohodila konečně Loty. „Já se celý den hmoždím, abych byla se vším hotova, a vy mi pak večer děláte takovej…“ A Loty jakoby nabírala k pláči.

„Lotynko, Lotynko,“ zvolal Vencl v rozpacích, „usušte slzy a mluvte upřímně…“

„Jak pak mám sušit slzy,“ rozvřískla se Loty už plným brekem, „když mi pokazíte všecku radost! Já vám tuhle nesu něco k svátku a vy začnete s takovým tenórem…“

A Loty hrabe baculatou upracovanou rukou v kapse a vytáhnuvši něco v hedvábném papíře, podává balíček Venclovi.

„Můj bože, Lotynko, neplačte, vždyť já vás tak horoucně miluji,“ vyráží ze stísněného hrdla náš hrdina, jejž pláč milenčin připravil nadobro o všechnu rozvahu. „Jen mi řekněte to jedno slovo, oč vás juž tak dlouho prosím…“

„Tak si to tedy vez-mě-mě-tete! Je to cigártaška!“

Venci sáhl po dárku a chvějící se rukou rozbaloval papír, až se objevila červená kožená tobolka na doutníky, s mosazným kováním a se smaltovým vyšíváním uprostřed:

Protože Tě mnoho miluji,
tento dárek Tobě věnuji.

„Má Lotynko milá, vy jste anděl!“ horuje šťastný Vencl, a objímaje Lotynku líbá červené její uplakané líce, až se sám slzami umáčí, a potom v rozechvění promlouvá:

„Nuže hleďte, Lotynko, co je tu napsáno, můžete mi také říci, a to bude nejkrásnější dar k mému svátku. Řekněte mi to jedno slovo: já tě miluji!“

„Ale vždyť víš, kašpare, že tě mám ráda!“ huhlá Loty pořád ještě v pláči. A přešťastný Vencl znova objímá drahou Loty nedbaje toho, že se octli skoro až pod samou svítilnou plynovou.

„Tak vidíš, ovečko, že to jde, když chceš!“ volá blaženě.

„Jen mi neutrhni putnu!“ brání se Loty vášnivému objetí Venclovu.

A ještě jedno políbení a potom si zavěsil Vencl Lotynku pod paží a se srdcem blahostí překypujícím zachází s ní za roh, aby ji doprovodil k cíli.

Vždy blíž a blíže ozývá se k uším šťastných milenců zurčení jako potůčku nebo malého vodopádu, ale není to potůček, není to vodopádek— je to kašna pod Emauzy.

1. Posměšný název paní.