Pražské figurky/Márinko, dej mi hubičku…!

Pražské figurky Ignát Herrmann
Sudička!	Márinko, dej mi hubičku…!	Jedno slovo

Údaje o textu
Titulek:	Márinko, dej mi hubičku…!
Podtitulek:	Idylla noční, 1881
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 195–200. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před malým, žlutým domečkem v Podskalí, jenž stojí v úzké uličce, kterou se dostaneš do uličky rovněž úzké, vedoucí kolem kostela sv. Trojice, zastavil se v parné letní noci mladík, jenž po delší dobu byl se procházel po břehu Vltavy, pil hltavým okem stříbrné její vlny a naslouchal bystrým, citlivým uchem onomu zvláštnímu hučení jezu, kteréž za tichých letních nocí tak daleko se nese. Mladík svíral v levici slaměný, až do hněda zažloutlý klobouk, a pravicí potahoval se za útlé chmýří rozpoltěné kozí bradky, s jakou se malují čertíci nebo fauni.

Plný měsíc osvětloval mladíkovu unylou tvář, a tím spíše, poněvadž se co chvíle k měsíci obracel. Zdálo se, že užuž chce započíti s úplňkem hovor, ale náhle sklonil hlavu a mlčel dále. Měsíc mlčel také, ovšem.

Konečně ustanovil se mladík na něčem, vtiskl klobouk na hlavu a zabočil do oné uličky k malému žlutému domku, před nímž stanul. Domeček měl dvě okénka ve přízemí, dvě v patře, a všecka tato okénka byla otevřena. Nad oněmi okénky v patře byl okap, nad ním šindelová střecha, s které zíval křivý, zubem času a velikými větry všelijak sformovaný vikýř.

Mladík pohlédl ještě jednou k měsíci, jakoby se ho ptal na radu, snad pozoroval, že měsíc mrkl — a bylo rozhodnuto. Mladík zaťukal nesměle na rám otevřeného okna. Nic.

Mladík zaťukal ještě jednou. — Zase nic.

Mladík zaťukal po třetí. — Nyní ve světničce něco zašustilo, několik lehkých kroků — a z okna vypjala se napolo dívka.

„Pro boha tě prosím, Venco, proč nejdeš spat?“

„Márinko,“ vzdechl mladík, „hněváš se?“

„To víš, pro tebe…“

„Ale tak řekni, hněváš se?“

„Nemám na to času, abych se hněvala, ty matěji!“

V pražské mluvě znamená Matěj s malým „m“ člověka nepříliš chytrého; Venca toho „matěje“ buď přeslechl, anebo pokládal opravu nějakou za zbytečnu.

Mlčky zaryl všech pět prstů pravé ruky do kaštanových, rozcuchaných vlasů, a odvrátiv se napolo od okna vbodl unylé oko do poprášeného dláždění.

Děvče pohlíželo na něj netrpělivě, a když mu to dlouho trvalo, ťuklo ukazováčkem do ramene mladíkova a zahartusilo:

„Koukej, Venco, jdi spat! Máš jedenáct hodin — zejtra na tě zase přijde lenora!“

Řekne-li Podskalák nebo Podskalačka, že má někdo lenoru, tedy to znamená, že se mu nechce do práce. Ostatně se tak říká také na Františku a vůbec po celé Praze, ale Podskalák říká to nejjadrněji.

Mladík obrátil se k dívce a pronesl prosebně:

„Tak ’dyž se nehněváš, Márinko, tedy mi dej hubičku!“

Děvče podepřelo si boky.

„Aj, aj, hubičku!? Jdi si pro hubičku tam, kde jsi celý večer pařil! Ty houbo jedna!“

Račte odpustit: pařit je také věrně po pražsku a znamená důkladně popíjet. Také houba je zcela případné, neboť houba dobře táhne. Rozumíme?

Ale mladík, jakoby neslyšel rozhodnou tu odpověď, prosí dále:

„Márinko, dej mně hubičku!“

„Poslouchej, Venco,“ promluvila zase dívka nemilosrdně, „když jsi po flámu, máš chuť na hubičky, ale já ne — voní z tebe sud! Jdi od okna, ať zavřu a jdu spát.“

„Márinko, dej mi hubičku!“ prosí mladík nyní už hlasem naříkavým, plačtivým. „Nebo skočím do vody.“

„To víš, ty bys ty kapry navnadil,“ posmívá se mu děvče. „Ti by se olizovali!“

„Márinko,dej mi hubičkú—ú—ú—ú!“ a náš hrdina bučí do opravdy.

Tu zazní z okna v patře hlas, jakoby po skořápkách ořechů šlapal, hlas, jakoby fošny řezal, hlas, jakoby pilu brousil:

„Morrrdié, Márrrinko. tak mu daj’ tu hubičku, ať mohu ssspát…“

A v okně objeví se hlava kostrbatá, ježatá, s červeným nosem a červenými štětinami pod ním.

Okno při zemi řinklo. Venca se chytil za nos a klopýtá dále.

„Possslouchejte,“ rachotí za ním hlas s patra, „nemůžete-li just bez hubičky spát, pojďte sssem: já vám dám třřřeba dvě…“

Pérka Vencova melancholicky vržou směrem k Emauzům, měsíc svítí dál jakoby nic.

Ach, idylla!