Pražské figurky/Půjč mi zlatku!
| Pražské figurky Ignát Herrmann | ||
| Jedno slovo | Půjč mi zlatku! | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Půjč mi zlatku! |
| Podtitulek: | Idylla nedělní, 1884 |
| Autor: | Ignát Herrmann |
| Zdroj: | HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 209–219. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Slunce pražilo, jen se všecko slévalo. Byla taková smrtelná neděle pražská, kdy se horkem až tašky se střech od lupovaly, kdy hřála omítka domů jako rozpálená kamna v zimě, kdy se kropení dlažby měnilo za okamžik v prach a kdy i z těch nejhlubších průjezdů domovních v nejužších ulicích pražských sálalo vedro, jako by to byly samé pekárny. Bylo to zkrátka letos.
Tu a tam řítil se ulicí ještě některý opožděný výletník, který takřka plaval potem k nádraží, aby se osvěžil výletem do Podbaby, do Šárky nebo do Hvězdy, a na něhož za tím účelem čekalo ještě půlhodinné smažení v nacpaném vagoně a pak mizerná břečka na místě výletním, jakouž venkovští hospodští spravují Pražanům po týdenním lopocení břicha. Po horké dlažbě potácelo se několik zoufalých psů s vyplazenými jazyky a se schlípenýma ušima, a zedření, ztrápení koňové tramvajští klopýtali před těžkými vagony, jako by se odevzdávali v osud myšlénkou: „Inu, padnu tuhle nebo tamhle — je to jedno!“ —
Tam dole v Podskalí bylo jak po vymření. Nikde neozývalo se ani hlásku, nikde nezaznívaly kroky lidské — jen blíže městské věznice, blíže tak zvané Fišpanky, šárala se postava mladíka asi pětadvacetiletého. Mladík ten nebyl zevnějšku elegantního, naopak, celý jeho zjev svědčil o modě, náležející minulosti. Nohy jeho vrtěly se v rozpukaných perkách a výše byly obletovány kalhotami neurčité barvy. Byly-li z látky liberecké nebo brněnské, nebylo lze rozeznati. Tyto kalhoty klátily se na všecky strany tak volně, že se zdálo, jakoby tloukly samy o sebe a jako by v nich ani žádných nohou nebylo. Trup osamělého chodce halil se v úzký, pestrý, vyrudlý, všady těsný kabátec, jakému se říká „kaiserrock“, a docela zřetelně bylo rozeznati, kde vystupují lopatky majitelovy, neboť tam byla látka odřena do lesklosti zrcadla. Z límce tohoto kabátu vystupoval límec košile, tak čistě kolkolem roztřepený, jako by ho byl někdo s největší pečlivostí vycupoval. Na hlavě seděla soukenná čepice, hezky těžká, a pod ní bylo zříti úpravnou cestičkou vzadu rozdělené a namáznuté vlasy, napřed pak po obou stranách štítku vyčuhovaly pravidelné šístky. Ač bylo vedro nesnesitelné, vězely ruce chodcovy hluboko v kapsách kalhot, jako v nejpalčivější zimě. —
Jak řečeno, byl to mladík as pětadvacetiletý, ale obličej jeho odpuzoval oním vzezřením skoro stařeckým, jakým vyznačují se bezmála všichni pražští flamendři nejnižší odrůdy. Popelavé tváře téměř očihledě propadaly se vždy níže, na nízkém čele byly vrásky, nepříjemné oči byly bez lesku a nos měl onu čtverhrannou špičku, která bývá neklamným znamením souchotí.
Bezbarvé pysky tohoto mladého starce ždímaly vyhaslý kousek viržinky a silné oddychování způsobovalo v nose jeho takový průvan, že to až hvízdalo.
Náš osamělec kráčel zdlouhavě mimo Fišpanku, přešel celou Trojickou ulicí, zahnul pak trochu do uličky „Na Oserově“ a tu postrkoval již tak líně a umdleně tenké nohy, jako by mu dech docházel. Konečně protloukl se i touto uličkou, a nyní zahnul zostra v pravo a stanul před nejbližším domečkem, nízkým, patrovým, a hleděl chvíli do síně. Nic se tam nehýbalo. Zdlouhavě a jaksi nerozhodně vplížil se mladík dovnitř a vešel až na dvoreček. Také dvoreček byl úplně prázden a zdálo se, že není také ani živého tvora v nízkých bytech, jejichž okna ústila do dvora. Všudy klid, nikde hlásku, všady horko k upečení a vzduch teplem jen se tetelil.
Jedině tam napříč v pravém koutě bylo jedno okno polootevřeno. Mladík přešel dvorek a přistoupiv k oknu rozevřel je docela. V nízké jizbě seděla na pelesti nedostlané postele dívka v silných nedbalkách a pročísala si vlasy. Nedbalky její, totiž čistá košile a čistá spodnička, ukazovaly, že se nedávno převlékla a že se někam chystá.
Hoch nepozdraviv vyndal jen levicí zbytek viržinky z úst a pronesl:
„Kam půjdeš, Fando?“
Děvče, jež spatřivši návštěvu ani okem nemrklo, česalo zcela klidně dále řídké vlasy a odpovídalo lhostejně:
„Když ses na to neptal čtyry neděle, nemusíš dnes také vědět.“ A po chvilce dodalo ještě: „A co sem chodíš?“
Host žmolil okamžik palcem a malíkem levice viržinku a líně promluvil:
„Co pak je ten dvoreček na patent, abych sem nechodil?“
A zahleděl se tupě a ospale na rám okna.
„To tě Vinca kopla, viď, flamendře?“
Flamendr přeslechl nadávku a pronášel jako prve:
„Co by mě kopala? Byla ráda, že jsem si ji narazil.“
„No, ta je asi ráda, že má takového štětku,“ pronášela posměšně Fanda.
„Štětka“ přeslechl i tuto druhou urážku a neříkal chvíli nic, ale náhle pronesl živěji:
„Fando, půjč mi zlatku!“
To Fandu trochu překvapilo. Nechala česání, pohlédla upřeně na hosta a spustila:
„Ale ’si ty kus nestydy, Lojzo! Necháš mě pro takovou rohatinu, chodíš s ní čtyry neděle po všech flámech a kde jaký plech,[1] a najednou si přijdeš pro zlatku! Nechtěl bys pětku?“
Lojza mlčel chvíli. Odpočíval zrakoma na prasklé tabulce okna a dumlal zbytek viržinky, povytahoval slámku, až ji docela vytrhl a vyprskl, a pak se náhle obrátil do světnice:
„Tak mně tu zlatku nepůjčíš, Fando?“
„To bych se okradla,“ odvětila pohrdlivě dívka; „proč pak si nejdeš na Vincu?“
Chvíli ticho; konečně Lojza odpovídal zdlouhavě:
„Ta šla dnes do Košíř, na hřbitov.“
„A proč ’si nešel s ní?“
„Mám boty ve špitále.“
„A já ti mám dát zlatku, ty si půjdeš pro boty a poběhneš za ní, ne?“
Lojza opět chvíli mlčel. Ale potom obrátil hlavu napolo do pokoje a řekl:
„Já bych šel třeba s tebou.“
Fanda vypukla v uštěpačný smích:
„Prosím tě, netahej mě za nohu! Já jsem se oblékla do něčeho jiného, než jsi ty!“
Lojza vytáhl viržinku z úst, utřel si ukazováčkem pravice pysky a přistoupiv těsně k oknu řekl do pokojíčku:
„Kloboučníka, viď?“
Fanda se na okamžik zarazila, vzpamatovala se však a odsekla hněvivě:
„Co je ti do toho? Jdi svou cestou a nech mě. Musím se strojit!“
„Ty, Fando,“ začal zase trochu horlivěji Lojza, „půjč mi tu zlatku, já ti něco povím.“
„Nestojím o to, co ty bys mi pověděl; val se odtud,“ utrhla se Fanda.
„Tak tedy půjdu,“ řekl Lojza tak táhle a tak líně, jako by mluvilo bláto. „Bude ti dneska smutno, Fáno!“
Fána se ohlédla po Lojzovi, ale on to nepozoroval. Snad schválně nepozoroval. Držel právě v prstech mrtvou, vyschlou mouchu, již byl zvedl s ozídky okna, a vytrhával jí jednu nožičku po druhé.
Lojza patrně něco ví, myslila si Fanda, co by ji zajímalo. Ale byla příliš vzdorovita, aby od něho tajemství kupovala. Pročež začala jinak.
„Poslouchej, Lojzo, ty mně zde překážíš; nemohu se strojit, když mi čumíš do okna.“
Nyní usmál se Lojza pohrdlivě.
„Co pak vypadáš za těch několik dní jinak?“
„Ty ’si pořád ten těžkej!“[2] jízlivě, opovržlivě sekla Fanda. Pojednou však se obrátila k oknu a pronesla: „Já ti půjčím tu flotynu, ale už za mnou nepolezeš, rozumíš? Když se na tě podívám, stydím se, že jsem s tebou tak dlouho chodila. Jsi jako potažený smeták!“
Nic naplat. Lojza sebou nehnul. Bylo dnes takové vedro, že i poslední trošek ctižádosti se z něho vypotil, a tak přeslechl pralhostejně, co by ho bylo jindy nad míru dohřálo.
Když Fanda domluvila, řekl jako maně:
„Já ti chtěl říc’, že bychom zas mohli chodit spolu, ale ty jsi nějak dopálena. Půjdu sám.“
»To bych prosila,“ ušklíbla se Fanda. „A raděj dřív než pozděj — můj tu bude hnedle.“
Lojza podíval se na Fandu šilhavým, taškářským pohledem a řekl, jakoby řeč nosem protahoval:
„Kdybys na to sadila, mohla bys reškondu hned zahodit.“
„A proč?“ vyhrkla Fanda.
„Dej mi tu zlatku,“ natahoval ruku.
To znamenalo, až dostane zlatku, že bude mluvit.
Fanda byla již u prádelníku, vytrhla spodní šuple, sáhla pod prádlo, vyňala červenou tobolku a vyhrábnuvši z ní pět dvoudesetníků, podávala je Lojzovi:
„Tu máš a jdi!“
Řekla: tu máš a jdi! ale nemohlo být zřetelnější otázky: „tak co?“
A Lojza odpovídal:
„Kloboučník šel s Vincou do Košíř!“
Fanda pohlížela se zaťatými pysky na Lojzu.
„Já mu Vincu prohandloval,“ pokračoval Lojza.
Fanda si sedla na postel.
„Zaplatil šest litrů a dal mně pět cikár.“
A za okamžik dokončil:
„Neřád; byly mokry a netáhly.“
Fanda ani nemrkla.
Věc byla nad slunce jasnější a záležitost s kloboučníkem vyřízena. Fanda povstala, shýbla se však hned zase pro botky pod postel a obracejíc se k Lojzovi velela úsečně:
„Tak tu nečum a běž si pro trubky;[3] ale ať se tě dočkám!“
Lojza se obrátil a vykejklal se ze dvorečku a z domu. Šel k ševci do Václavské ulice pro boty.
Za půl hodiny byl tu zas a zastal Fandu již ustrojenu. Na nohou Lojzových leskly se nově podražené „kachní zoby“.
A za další půl hodiny byli Lojza a Fanda již na silnici za Vyšehradskou branou a ubírali se pomalu k Lišce.
Slunce opíralo se jim právě do zad a zvolňoučka je opíkalo.