Pozdě k ránu/Upír

Pozdě k ránu Karel Hlaváček
Subtilnost smutku	Upír	Rozkvetlý smutek

Údaje o textu
Titulek:	Upír
Autor:	Karel Hlaváček
Zdroj:	HLAVÁČEK, Karel. Pozdě k ránu. 3. samostatné vyd. Nakladatelství Kentaur, Praha 1993, s. 37-38
Licence:	PD old 70

Bylo to v jakési temné krajině
se zlatou skvrnou luny kdes nahoře za mraky,
v krajině neznámé, bázlivé, rozplizlé, bez stínu, bez světla,
kterou jsem nikdy doposud nešel,
když jsem ho shléd'…

Mihl se nízko a tiše nade mnou
v bledých barvách jemné a staré lithografie.
Znavený jeho obličej, sličný a bledý,
na čele se svítilnou očí zelených pod srostlým obočím,
bázlivé černé oči mé vždy atropinoval…
Nesl se tiše v páru svých upířích křídel,
kovově černých a sametných, napnutých v obrovském rámu,
jež stínily celou oblohu
a pod jejichž rozmachy prýskaly hvězdy
bez vzruchu jak žhavý roj divokých, kovových včel,
z osykového pralesa vichřicí vyplašených…
Poslední potomek mocných kdys rodů vévodských
neznámou letěl krajinou
v návratu od svojich vášnivých, bezděčných milenek,
na úzkých sevřených rtech
jich teplé budoucí mateřské mléko a ňader jich krev.
Bylo to v temné jakési krajině,
bázlivé, se zlatou skvrnou měsíce,
kudy jsme doposud nikdy se neplížil,
když jsem ho shléd'…
Jeho, posledního suveréna, z mocného kdys tak rodu,
před nímž se bázní chvěli měšťané, magnáti, králové,
a jejichž dcerky pak tiché a stonavé
toužily po něm tajně měsíce, dny…
Toužily po jeho návštěvě za tichých nocí měsíčných,
kdy čekaly, až zakryjí jeho peruti horká jich lože,
až jejich bílým masem proběhne jeho přítomnost
a až jeho lepkavý, drsný jazyk v bolestném pocitu na ňadrech
jim zatrhá sladce chorými víčky očí zanícených.

Daemone tajemných nocí, nocí se zlatou skvrnou měsíce,
nocí bázlivých, rozplizlých,
nocí bez stínu, bez světla,
se slabými záblesky lascivních primérných pudů na obzoru:
Ty hrdý a bílý barbare, milenče všeho chorého, bledého,
bezcitný a zase bázlivý, vznešený šílenče,
jenž živíš se zbylou vitální silou panenských šťav,
stižených dědičnou atrofií,
symbole dekadence!
Je brloh, kam přede mnou zalézáš,
někde snad v černých krajinách Vévodství mého?
Nevím to –
ale zdá se mi za nocí tesklivých, podivných,
že duše má dělí se od těla,
a najednou dostává upíří peruti,
pod jejichž rozmachy prýskají bez vzruchu hvězdy,
a krajinou bázlivou, rozplizlou, bez stínu, bez světla,
se zlatou skvrnou měsíce nahoře kdesi za mraky,
dává se tichounce v let.
… A pozdě pak k ránu až vrací se zmámena
mystickou orgií –
a procitá ve všedním parasitu,
jenž bídně provleče zase den v profanním hluku ulice,
jak bylo to v prokletém včerejšku
a bude ve zhnuseném zítřku…