Pozdě k ránu/Subtilnost smutku

Pozdě k ránu Karel Hlaváček
Modlitba	Subtilnost smutku	Upír

Údaje o textu
Titulek:	Subtilnost smutku
Autor:	Karel Hlaváček
Zdroj:	HLAVÁČEK, Karel. Pozdě k ránu. 3. samostatné vyd. Nakladatelství Kentaur, Praha 1993, s. 31-36
Licence:	PD old 70

Předmluva

Před přivřenýma očima zašeřila se v dálce setmělá večerní krajinka v několika tazích v popředí, s kusem zeleného zlata na západě a tichým andante rozzpívané modře obzoru… Vysněný vzor subtilnosti. Vzdušná hallucinace, zladěná ve třech barvách se zbožnou náladou…
Malá lodička smutně plove v nesmírné dálce bez vesla v zeleném zlatě…
Porcelánové vížky intimního formalismu, založené umělci po nedalekých návrších, čekají na teplý vítr od žhavých břehů v chvílích inspirace, by zlehka jen zavál… Bílé praporce začínají vláti… Vítr od moře!… A porcelánové zvonečky, rozhoupány, opakují týž zvukový motiv loretánské litanie do mystického ticha a lodička bez vesla pílí k přístavním hrázím.
Sedí v ní na dně sličný cretin (nelitujte!) vybraného a delikátního mozku, tiskna hlavu na bok lodičky, v ztrnulé pose polokleče, pololeže, beznadějně hledě na zhasínající zlato západu. Teplý vítr cizí inspirace čechrá mu ohnivě plavé vlasy a on nadšeně zpívá…
Zpívá to jeho táhlá duše štíhlá a stonavá, bloudíc tam někde nahoře po tom setřelém, do rudohněda již spáleném zlatě – a ústa a sluch o tom neví… Zpívá stále tuže beznadějnou, svrchovaně naivní balladu vzácné průhlednosti, v jejíž dvou slokách plochá jeho básnická hlava vyzpívala před lety ve chvílích zajetí všechen svůj delikátní smutek nad ztrátou svého jediného Přítele…

Sklon intelligenta k pavoučímu charakteru

Hallucinace malého ztlumeného světla uprchla zmateně do neplodné, studené tmy, zlekána tou tiše zvoněnou hranou reality… Tvary pozvolna dohasly v tichu… Uvědomoval si zvolna…
Jevilo se to pro něj jako záhadně nevysvětlitelné (neb jeho subtilní mozek nechápal už dosah smrti)… a přec tak určité a nezvratné faktum. Tady leží ve tmě na fialově průsvitavé jeho dlani – černá skvrna s bílým křížkem na zhubeněném zadečku – a on nad tím, nejsa mocen zvuku ni pazvuku… Oblévá ustrašeně dlouhým pohledem svých rozšířených zornic, jaspisově opalisujících v šeru žaláře, jeho mrtvolu měkkou a dosud vlažnou – jakou ji cítí jeho uzounké a jemné dlaně, dressované v pavoučím pletení. Popelavou pletí jeho sličného obličeje třese tichý smutek. Smutek ne člověka – neboť zvuky lidské řeči dávno mu vyprchaly z hrdla – ale smutek ubohého individua, jehož těžký a nádherný slovní apparát bývalého intelligenta se procedil ve velice jemné sykavky pavoučí, jehož mozek se znivelloval k dokonalému porozumění jemným kapricím osmi pavoučích očí a k benevolentním gestům několika párů pavoučích noh. Smutek z jiného života, jiných příčin, smutek krajinek, intimněji nazíraných, převzácný sublimát drobounkých nálad, smutek prchající lidskému slovu, jež marně uzavírá kompromisy všech známých method zachytiti na svých hrubě skrojených hranách hedvábitě třepený lesk jeho nuance…
A úpění neznámých moří tam z dola, odněkud z hluboka, ze tmy, zvoní teď tence a vytrvale na smrt Pavouka dlouhou, celkem však zcela lhostejnou hranu.

Nezbytný rys z jeho způsobu života

I sladké soběvyhovění, ač řídké při jeho tělesné slabosti, přec nutné při dlouholetém žaláři, jež zlehka ve fialových závratích občas se dostavovalo, mnoho ztratilo na své bývalé neklidnosti. Bylo to už jen úplné pochopení sama sebe, tiché zbožňování sama sebe v nedostatku jiného smyslného boha. Byl to akt sebepochopení a cudnosti, vlažný muškátový odvar, po němž se přivírají víčka a tělem tiše proběhne pět, šest blaživých záchvěvů… Ztratil všecko násilí na své bývalé lidské surovosti a zuřivosti – jen ze široka rozevřené oči se nezvykle chvěly a údy se tiše podávaly té řídké oběti. Nebyl to již onen rozlícený býk, jenž vrážel do osamocených zahrad, plných čistých lilií, by třísnil svou smrdutou slinou jejich běl – byl to spíše osiřelý infant, vampyrská povaha po svém otci, který zemřel na venerickou nemoc a jenž spojoval tichou cretenii pohlavního šílence s jakýmsi delikátním credem subtilního umělečka.

Vznik jeho utkvělé představy

Když ho po prvé zhlédl v žaláři, prchal sice z počátku před ním, ale brzy spřátelil se s jeho měkkým pohledem, s jeho tichým dechem, s jeho milou přítomností. Uzavřel s ním ochotný kompromiss již při prvém pohledu na virtuosně tkanou a silnou stavbu jeho pavučiny…
Touha po vzduchu (jehož představa nyní jen do široka modrá ho nejasně rozčilovala) to právě byla, jež před časem uzavřela ono takřka otrocké přimknutí jeho duše, duše intelligenta, k fysiognomii pavoučí, k nizounké duši se symptomem cretenie. Pozoroval s bedlivým interessem celé dny, týdny, měsíce, roky Pavouka při jeho práci; ukracoval mu ji občas naivními ironeiemi, stodolovými anekdotami, voltairovskými paradoxy, ba i vtipnými pantomimami, a při tom sbíral úzkostlivě skrovný výsledek jeho každodenní práce a spracovával ji horlivě svými dressovanými a trpělivými prsty. Ta myšlenka zarazila se již z dávna s tvrdošíjností do jeho zjemnělého mozku, jenž ztratil veškerou sílu dedukce: napřísti si z pavučin lano tak silné: že by uneslo jeho tělo, tak dlouhé: že by ho sneslo tam na svobodu dolů k tomu melancholickému moři, které slyšel nejasně hučeti v tmách…
Kudy? A sta jiných otázek? Těch pro něj naprosto neexistovalo. Fixní idea po svobodě zúplně zhasila všecku jejich závažnost a nutnost na účet své vítězné tmy.
Živil ho, ošetřoval ho… jen aby mu mohl vykrádati potřebný materiál. A čím dále šel za hranice možnosti státi se v myšlení, cítění a chtění Pavoukem, tím s větší pietou lnul k tomu svému bizarrnímu přátelství a tím více pociťoval celou tíhu svého egoismu.

Jedna z jeho sensací o subtilném

A nyní mu tedy zemřel ten jeho jediný soudruh, dobrovolný trpitel a problematický spasitel… Nehybně spočívá se žlutě skalenými zraky a s křečovitě zlomenými nohami tady na jeho fialově průhledné dlani.
Úpění neznámých moří tam z dola, z hluboka odněkud zvoní mu delikátní, dlouhou, celkem však lhostejnou hranu…
A tam za tím úpěním, tam daleko na pustých březích pod věčným šerem – tam je vybranost, důvěrnost, jemnost… Zavřete jen svá znavená víčka, ztište se a slyšte… Graciésně vinuté akkordy tří prodlužovaných tónů jakýchsi neznámých dechových nástrojů imitují subtilní pochod zapomenuté koledy… Unavený tábor myšlenek řadí se opět v dlouhé pluky… A již tiše jdou, ku předu nakloněny, do neznáma stoupajícím krajem v odměřeném tempu pastýřův a pastýřek. Jdou v mlhavé kraje, v zoufalství půlročních nocí… Jen ztlumený fantom magnetické záře jemně červenými šálami svítí nad lesy, dalekými lesy a zálivy staletého Ticha. Tenké věže vzdálených kostelců smutně se vynořují, zatopeny periodickou potopou. Slaví tam právě výroční den, a zástup krásných Madonn, sestouplých se zlatých plechů pozadí, ponocuje v zámecké kapli na poradě, jež arci trvá příliš dlouho (chtějí ho totiž uvítati zázrakem svých neposkvrněných těl, jež chráněna byla před slídivými zraky po několik staletí těžkým, bohatým rouchem středověku, a co zvláštního: vždycky s únavně stereotypními záhyby školy jednoho mistra…).
Náhle umlkl trojzvučný pochod… Kostelce zatopila opětná potopa… porada na kvap skončena – a zdola tam z hluboka kdesi ze tmy zase vytrvale hučí neznámá moře onu hranu truchlivosti a tichého zoufalství.

Féerie nad mrtvolou

Tedy mrtev, a zrovna teď, kdy rostly u něho slibné naděje na vyplnění jeho utkvělé představy. A ty trapné výbuchy jeho jednostranně vybujelého egoismu po vzduchu a širokém, nejasném modru se nedostavovaly ani ještě…
Oplakával dosud prostě přítele.
Nepevné a rozplizlé jeho svalstvo, jež opalisovalo mandlovým leskem chirurgického preparátu z líhu, čerstvě vytaženého, potřásaly hallucinace subtilného smutku, zabíhaly po tepně v přímočárých, konvergentních nárazech až na konce jeho tenkých prstů a tiše bubnovaly na pružných stěnách jeho dlouhých nehtů, nehtů vycvičeného pletače.
Neskonalý smutek po něčem nevyjádřeném, co viděl stále unikati, prochvěl mu vždy nervy, když zaslechl slabě zahučeti moře… Smutek, kteréhož vy chápati nedovedete, smutek převzácný a diskrétní, smutek vzdálených pohoří, jichž dosud nepřešel nikdo, smutek nových linií, jehož finessy nemožno zachytiti v hrubých konstrukcích vašich slov a na drsném a špinavém zrcadle vašeho profanního vyjadřování…
Zpíval mu teď tím svým altovým, blahoslaveně tichým hlasem miniteusní a nádhernou pohřební féerii v nových rythmech, zachovávajících však loyalitu vymřelých rodů, zbožně otvíraje chorobné bohatství svých tenkých rtů… V téže ztrnulé pose polokleče, pololeže, na svých dlouhých a fialově průhledných prstech hedvábně lesklou a ještě vlažnou jeho mrtvolu s bílým křížem na zhubenělém zadku… A moře mu hučelo tam odněkud z dola, z hluboka, demonstrativní a nizounce váhavou, celkem však přec jen lhostejnou hranu.