Povětroň/XII.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| XI. | XII. | XIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Drama o umírání a smrti. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ráno teplota znovu stoupá, třicet osm a něco, a fáče kolem úst jsou zčernalé jakoby vydávenou krví. Pacient je žlutý, jak zákon káže, a očitě, jak se říká, jde dolů. “Tak co,“ ptá se chirurg ctihodné sestry, “dnes v noci nic – dnes se vám o něm nezdálo?”
Milosrdná sestra potřásla rozhodně hlavou. “Ne. Já jsem se modlila, a pomohlo to.“ Načež mračně dodala: “Krom toho jsem si pro jistotu vzala tři prášky bromidu.”
Tu přišla jiná ošetřovatelka a hlásila, ten pacient na třídě, ten s tím abscesem na krku, prý má horečku a škytavku, nemluví a slábne. Brumlaje znepokojen hnal se chirurg do pokoje jasnovidcova, až za ním vlály šosy bílého pláště. Jasnovidec ležel, oči zavřeny, a nos mu tence, pateticky trčel ke stropu.
“Co vy máte co mít horečku,“ rozkřikl se chirurg. “Ukažte!“ Bylo to třicet osm a něco; chirurg mu podrážděně sundal obvazek, ale rána byla čistá, krásná rána, žádný zánět kolem. A vůbec, kde nic, tu nic, jen drobátko zažloutlé oči a škytavka. Chirurg se loudá po chodbě a zapadá znovu do šestky; tam nad lůžkem Případu X stojí slavný internista mezi čtyřmi mladými doktory v bílých pláštích a pronáší “fiebre amarilja”, jako by se s tím slovem mazlil. “Kolego,“ obrátil se k chirurgovi, “nic naplat, musíte nám internistům toho pacienta trochu přenechat. Takový vzácný a krásný případ! Počkejte, přijde vám sem celá fakulta se všemi světly vědy; měl byste mu dát nad postel aspoň baldachýn a nápis ověnčený chvojí: Vítejte nám, nebo tak něco.“ Zatroubil do kapesníku jako na polnici. “S vaším dovolením bychom mu vzali kapičku krve. Pane sekundáři, řekněte panu asistentovi, aby odebral nemocnému vzorek krve.“ Když takto instanční cestou dorazil rozkaz k panu asistentovi, který stál u levého lokte velkého internisty, naklonil se tento dlouhý, vlasatý mládenec nad předloktím bezvědomého a otíral je vatičkou.
“Až budete hotov,“ bručel chirurg internistovi, “potřeboval bych vás na chvíli.“ Jenže starý doktor nevyčerpal tak hned své nadšení nad žlutou zimnicí a mluvil o ní, ještě když ho chirurg vlekl do pokoje jasnovidcova. “Tak,“ prohlásil chirurg, “a teď mi řekněte, co tomuhle je.“ Starý pán zafrkal a pustil se do pacienta všemi krátkými komandy a tichými hmaty svého umění. Vydechnout, nedýchat, zhluboka dechnout, položit se, říci, kdyby to bolelo, a takové známé věci. Konečně toho nechal, mnul si na pochybách špičku nosu a díval se podezřivě na jasnovidce. “Co by mu bylo,“ povídal. “Nic mu není, všechno je čisté. Těžký neuropat,“ řekl bezohledně. “Ale co je za tou horečkou, to nevím.”
“Tak vidíte,“ zahromoval chirurg na jasnovidce. “Teď nám, člověče, povězte, co vlastně ráčíte tropit.”
“Nic,“ snažil se zapírat jasnovidec. “Totiž, třeba to souvisí s tím případem, nemyslíte?”
“S jakým případem?”
“S tím člověkem z letadla. Já se jím totiž pořád zabývám… Má zase horečku?”
“Vy jste ho viděl?”
“Neviděl,“ mumlal jasnovidec. “Ale myslím na něho… to jest, soustředím se na něj. Víte, to je takové spojení. Strašně to vyčerpává.”
“On je totiž jasnovidec,“ poznamenal chirurg chvatně. “A včera jste horečku neměl?”
“Měl,“ doznával jasnovidec, “ale… já jsem to občas přerušil, a horečka klesla. To se dá řídit vůlí.”
Chirurg se podíval tázavě na koryfeje vnitřního lékařství, ale ten se drbal ve vousech a přemítal. “A co bolesti,“ řekl najednou, “bolesti jste necítil žádné? Myslím bolesti, které má ten druhý.”
“Cítil,“ děl jasnovidec poněkud ostýchavě a nerad. “Totiž byly to čistě duševní bolesti, třeba lokalizované na určitých částech těla. Je tak těžko to přesně říci,“ omlouval se plaše. “Já bych to nazval duševní bolesti.”
“Kde?“ uhodil internista.
“Tady,“ ukazoval jasnovidec.
“Aha, v nadbřišku. Správně,“ broukl internista spokojeně. “A tady, v břišní stěně?”
“Takový tlak, a pocit jako k zvracení.”
“Docela dobře,“ liboval si internista. “Víc nic?”
“Hrozné bolení hlavy, tady vzadu – a v zádech. Jako by mne přerazil.”
“Coup de barre,“ zaradoval se starý doktor. “Člověče, to je coup de barre! Znamenitě jste to vystihl! To je žlutá zimnice, jak stojí v knize psáno.”
Jasnovidec se polekal. “Ale to přece… Myslíte, že bych to mohl dostat?”
“Kdepak,“ šklebil se internista. “Můžete být klidný, my tu nemáme toho příslušného komára. Sugesce,“ odpověděl na tázavý pohled chirurgův, a měl patrně pocit, že tím slovem je věc uspokojivě rozřešena. “Sugesce. Ani bych se nedivil, kdyby měl v moči drobet bílkoviny a krve. U hysteriků,“ řekl, “se nesmíte ničemu divit; ti dovedou kousky – Obraťte se ke světlu!”
“Když mně tak slzejí oči,“ bránil se jasnovidec. “Nemohu snést světlo.”
“V pořádku, chlapík,“ chválil ho internista. “Správný klinický obraz, kamaráde. Vy jste hotový diagnostický poklad, a umíte pěkně pozorovat. Míním pozorovat sebe. Vy byste byl dobrý pacient. To byste nevěřil, jak někteří lidé nedovedou říci, kde je co bolí.”
Jasnovidec byl zřejmě polichocen tímto uznáním. “A tady, pane doktore,“ ukazoval nesměle, “cítím takovou zvláštní úzkost.”
“Epigastrickou,“ schválil internista, jako by examinoval pilného medika. “Výtečně.”
“A v ústech,“ vzpomínal si jasnovidec, “pocit, jako bych měl všechno zduřené.“ Starý pán vítězně a slavně zatroubil. “Tak vidíte,“ prohlásil k chirurgovi, “to bychom měli doma všechny příznaky Febris flavae. Má diagnóza se potvrzuje. A když si povážím,“ děl sentimentálně, “že jsem třicet let neviděl žlutou zimnici… Třicet let je dlouhá doba.”
Chirurg byl méně spokojen a mračil se na jasnovidce, jenž odpočíval zchvácen a vyčerpán. “Ale pro vás to není zdravé, tyhle experimenty,“ kázal mu přísně. “Já vás tu nenechám, jděte si domů. Vy byste si nasugeroval nemoci z celého špitálu. Zkrátka sbalte svůj kartáček na zuby a –,“ ukázal palcem ke dveřím.
Jasnovidec souhlasně a melancholicky pokynul. “Já bych to nevydržel,“ doznal tiše. “Nedovedete si představit, jak to duševně vyčerpává. Kdyby on…. ten někdo, ten X, byl při vědomí, pak by se dalo to všechno poznat určitě, jasně a… jako by to stálo černé na bílém. Ale při tak hlubokém bezvědomí –“ Jasnovidec zavrtěl hlavou. “Strašná, skoro beznadějná práce. Vůbec nic určitého, žádný obrys –“ Ukazoval to tenkými prsty ve vzduchu. “A k tomu ty jeho horečky, taková změť i v podvědomí – Všechno zpřeházené a nesouvislé. Přitom ho tu bylo – a je ho tu plno, každý na něho myslí, vy, ošetřovatelky, všichni.“ Na tváři jasnovidcově se zjevila hluboká, soustředěná trýzeň. “Musím odtud, nebo bych se zbláznil.”
Internista se zájmem naslouchal, hlavu na stranu. “A co,“ děl neurčitě, “poznal jste o něm něco?”
Jasnovidec se posadil a třesoucími se prsty si zapaloval cigaretu. “Něco,“ vydechl s úlevou kouř. “Kdybych cokoli poznal, vždycky jsou mezery a nejistoty.“ Mávl rukou. “Poznat, to je narazit na jakési tajemství. Chcete-li vědět, zda jsem narazil na otázky a nejistoty, tedy ano; tedy jsem poznal. Já vím, chtěl byste, abych vám to vypravoval, ale nechcete se ptát.“ Chvilku přemýšlel přivíraje oči. “A já se toho chci zbavit. Vypovím-li to, budu moci od toho odejít – nechat to ležet, jak byste se ráčil vyjádřit. Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.”