Povětroň/XIII.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| XII. | XIII. | XIV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIII. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Drama o umírání a smrti. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Jasnovidec seděl na posteli, hubená kolena přitažena až k bradě, vychrtlý a groteskní ve svém pruhovaném pyžama, a díval se do prázdna, jako by šilhal. “To bych vám musel nejdřív naznačit metodu a některé pojmy,“ začal váhavě. “Dejme tomu, představte si kruh – kruh z mosazného drátu.“ Přitom nakreslil ve vzduchu kruh. “Kruh je věc viditelná. Můžeme si jej myslet abstraktně, můžeme jej definovat matematicky, ale psychologicky je kruh něco, co vidíme. Kdybych vám zavázal oči, mohli byste ten drát ohmatat a řekli byste, že je to kruh. Měli byste pocit kruhu. A jsou lidé, kteří dovedou se zavřenýma očima rozeznat sluchem, jaký tvar má těleso, které zvučí. V našem případě by slyšeli kruh, kdybychom do toho drátu uhodili paličkou. A kdyby inteligentní moucha putovala po tom drátě, mohla by také dospět k naprosto určitému pocitu kruhu. Musíte pochopit, jaký malý krůček je od těchto fyzických pocitů k duševnímu stavu člověka, který by měl v hluboké tmě pocit, že tady někde je kruh. Bez pomoci očí, sluchu nebo hmatu. Dokonale přesný pocit kruhu. Řeknu vám, že při takovém vyřadění smyslů byste měli daleko silnější vědomí kruhu než látky, ze které je udělán; neboť tvar, a nikoliv látka je věc duševní. A říkám-li pocit, nemíním tím nějaké tušení nebo dohad, nýbrž krajně přesné, pronikavé, řekl bych trýznivě určité vědomí o něčem; ale toto vědomí pojmenovat a vyslovit jako poznatek je těžké, nesmírně těžké –”
Jasnovidec se zarazil. “Proč,“ mumlal, “proč vlastně jsem volil za příklad zrovna kruh? Tak vidíte, předbíhám, ještě než jsem opravdu začal. Pocit kruhu, který se uzavírá. Tvar obratníku a zároveň tvar života.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. “Ne, takto bychom nikam nepřišli. Já vím, vy oba máte své pochyby o telepatii. A právem. Telepatie je nesmysl, nemůžeme poznávat na dálku; musíme se věcem přiblížit, přiblížit si hvězdy číslicemi, hmotu rozborem a drobnohledem; a když vyloučíme smysly a tělesnou blízkost, můžeme se čemukoli přiblížit soustředěním. Připouštím, že jsou snad předtuchy, sny, zjevení a vize; připouštím to, ale metodicky to odmítám, popírám a zavrhuju. Nejsem vizionář, jsem analytik; pravá skutečnost se nám nezjevuje; musí být vytěžena přísnou prací, analýzou a soustředěním. Připouštíte, že mozek je nástroj analýzy, ale bráníte se představě, že by mohl být čočkou, která nám přibližuje věci, aniž bychom se hnuli ze svého místa nebo otevřeli oči. Podivná čočka, jejíž konkávnost se mění podle pozornosti a vůle. Podivné přibližování, které se neděje v prostoru ani v čase a jeví se jen intenzitou pocitů a poznatků, které jsou ve vás. Podivná vůle, která do vašeho vědomí přivádí věci na vaší vůli nezávislé. Myslíte představy, které nejsou z vás, nejsou vaše a na jejichž obsah nemáte vlivu. Vaše je jen ta koncentrace. Když se díváte, když nasloucháte, vnímáte svými orgány, ve svých nervových ústředích věci a děje, které jsou mimo vás. Podobně můžete myslit myšlenky a cítit city, které jsou mimo vás, můžete mít vzpomínky, které jsou mimo vás a netýkají se vašeho já. Je to tak přirozené jako vidět nebo slyšet, ale vám chybí ta pozornost a cvik.”
Chirurg sebou netrpělivě vrtěl, ale jasnovidec to patrně nepozoroval; docíroval s rozkoší, mával nosem a rukama a krákoral s hluboce uspokojeným přesvědčením, že pěje. “Pozor,“ řekl a položil prst na nos. “Právě jsem řekl myšlenky, vzpomínky, představy, city. To je hrubá a nesprávná psychologie, a užil jsem těch falešných pojmů jen proto, že vám jsou běžné. Ve skutečnosti, pokud vnímám takto, vnímám kruh, a ne látku, ze které je udělán; mám pocit, mám určitou povědomost člověka, a ne jeho jednotlivých zkušeností, představ a paměti. Rozumějte,“ pravil, vraště čelo námahou, aby se přesně vyjádřil, “je to člověk v čase svinutém; člověk, ve kterém je přítomně obsaženo i všechno, co kdy byl a co kdy dělal, ale ne jako sled událostí, nýbrž jako – jako –“ Ukazoval rukama ve vzduchu cosi úhrnného. “Je to, jako byste filmovali život člověka od narození až do tohoto okamžiku, a pak všechny ty obrázky položili na sebe a promítli je všechny současně. Řeknete, jaká změť! Ano, neboť splývá přítomnost i minulost, všechno se překrývá, a zbývá jen tvar života, něco nepopsatelného a nesmírně osobního: něco jako osobní aura, ve které je uloženo vše –“ Nos mu tragicky ustrnul. “Všecko, i budoucnost,“ vydechl. “Ten člověk nebude živ.”
Chirurg frknul. Tohleto věděl také. A bezpečně.
“Rád bych vám to řekl co nejnázorněji,“ namáhal se jasnovidec. “Řekněme, že by sem přišel člověk vysoce nadaný schopností čichu – jsou takoví lidé. Nejdříve by pocítil jeden simultánní, ne příliš příjemný a značně složitý zápach; jsa schopen čichové pozornosti, počal by ten úhrnný zápach analyzovat; rozeznal by pach špitálu, chirurgie, tabáku, moči, snídaně, nás tří a našich domovů; snad by i poznal, že na tomto lůžku zemřel přede mnou starý muž patrně po operaci ledviny.”
Chirurg se zamračil. “Kdo vám to řekl?”
“Nikdo, ale vy neznáte inteligenci čichu. S jistou pozorností je možno rozčlenit daný simultánní dojem na věcný nebo časový sled. Máte-li dost silný, dost pronikavý a celkový pocit určité osobnosti, můžete jej při dostatečné analytické a logické schopnosti rozložit v rozvinutý obraz její životní historie. Z úhrnného tvaru života můžete dedukovat jeho jednotlivé události. Kdybych vám řekl, že to je asi taková práce, jako kdybyste dostal napsán konečný součet dlouhé řady čísel, nic víc než součet, a měl jej rozanalyzovat v jednotlivé položky, které jsou v něm sečteny, usoudil byste, že je to beznadějný úkol. Ano, je těžký, ale beznadějný není; neboť vězte, že ve svém vnitřním charakteru čtyřka, která vznikla součtem dvou dvojek, není táž jako čtyřka, která vznikla složením čtyř jednotek nebo trojky a jednotky.”
Seděl nahrben a hroty obratlů se mu rýsovaly jako zježený hřeben. “Hrozné,“ sténal, “to bylo hrozné, to bezvědomí a horečka. Představte si, čím víc jsem se na něho soustředil, tím víc jsem upadal v mrákoty a v delirium. Totiž já ne, já byl bdělý, ale cítil jsem to bezvědomé a horečné – sám v sobě. Rozumíte, já to musím najít v sobě, jinak – jinak by to nebylo a nemohl bych poznat –“ Třásl se a jeho vychrtlá tvář byla umučená, trapno se dívat. “Prodírat se tím strašným bezvědomím, tím zmateným fyzickým deliriem, ve kterém uplývají tělesná muka jako roztříštěné kry, – a přitom pořád, pořád, pořád mít ten svrchovaně určitý, naléhavý, zdrcující pocit celkového tvaru toho života –“ Tiskl si pěsti k spánkům, oči vytřeštěny, a kvílel: “Ó bože, ó bože, to bylo k zešílení!”
Internista zachrchlal a vylovil z kapsy krabičku sladových cukrátek. “Nate, človíčku, vemte si,“ bručel. Bylo to veliké vyznamenání, kterého se dostávalo málokomu. Vlastně jen zvláště těžkým pacientům dokonalých klinických příznaků.