Povětroň/XI.
| Povětroň Karel Čapek | ||
| X. | XI. | XII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Krátký popis: | Drama o umírání a smrti. |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Teď je to jen třicet osm, sedm desetin; mumlá v horečce a ovázané ruce se nepokojně pohybují po pokrývce. “Nevíte, sestro, co to říká?“ ptá se chirurg. Milosrdná sestra vrtí hlavou, rty přísně sevřeny.
“Říká jesr,“ vyhrkl stařík na sousedním lůžku. “Jesr říká. Jesr.”
Yes, sir, dovtípil se chirurg. Tedy anglicky.
“A říkal maňana,“ vzpomíná si stařík. “Maňaňa nebo maňana.“ Stařík se skřehotavě uchechtl. “Maňaňa. Maňaňa. Jako dítě v peřince.“ Připadalo mu to jaksi nesmírně směšné, dusil se smíchem, až to v něm chrčelo; bylo nutno ho okřiknout.
A doposud žádná zpráva, kdo to vlastně je. Básník třikrát denně volá telefonem, haló, víte už něco bližšího? Ne, nevíme nic. A – prosím vás, jak to s ním stojí? – Nu, copak se dá do telefonu pokrčit rameny? Zatím ještě žije.
Odpoledne horečka klesá dál, ale pacient (aspoň to, co je z něho vidět) se zdá žlutší, než byl předtím, a škytá. Že by nějaké zranění jater – nebo to vypadá jako ikterus, váhá chirurg a pro jistotu volá na pomoc slavného internistu. Internista je veselý a růžový starý výtečník, má plno řečí a div radostí neobjímá ctihodnou sestru. Ano, ano, my dva jsme prodělali něco případů, než vás dali na chirurgii, co? Chirurg mu potichu a víceméně latinsky prezentuje casus. Internista mrká zlatými brejličkami na to tělo urobené z vaty a fáčů. “Pozdrav pánbůh,“ povídá uznale a sedá si na kraj lůžka. Milosrdná sestra snímá mlčky pokrývku. Internista začichal a zvedl oči. “Cukr?”
“Jak to víte?“ bručel chirurg. “Já jsem mu ovšem dal vyšetřit vodu… není-li tam krev. Našli mimoto cukr. Vy to poznáte po čichu?”
“Obyčejně se nezmýlím,“ děl internista. “Aceton se pozná. Holenku, naše ars medica, to je na padesát procent intuice.”
“Na to nedám,“ mínil chirurg. “Já jen… když někoho poprvé vidím, cítím hned: toho bych nechtěl řezat, ani kdyby šlo o kuří oka. Tomu by se něco stalo, embolie nebo co. Ale proč – to nevím.”
Internista přejížděl jemně dlaní a prsty trup bezvědomého člověka. “Já bych si ho rád vyšetřil,“ řekl lítostivě, “ale musíme mu dát pokoj, že?“ Opatrně, skoro něžně mu položil růžové ucho na prsa, brejličky vysunuty na čelo. Ticho, i mouchu je slyšet na okně. Konečně se internista vztyčil. “Ale to srdce je hodně utahané,“ broukal. “To by, panečku, mohlo povídat. A pravý plicní lalok není v pořádku. Zvětšená játra –”
“Proč je tak žlutý?“ vyhrkl chirurg trochu ukvapeně.
“To bych také rád věděl,“ řekl internista zamyšleně. “A ta teplota že šla tak dolů – Ukažte mi vodu, sestro.“ Sestra mlčky podala nádobu; bylo v ní několik kapek moči hnědé a husté. “Prosím vás,“ děl internista zvedaje obočí, “kde jste toho člověka vzali? A tak, vy nevíte, odkud vám spadl z nebe. Neměl třesavku, když vám ho dodali?”
“Měl,“ řekla sestra.
Zdálo se, že internista počítá do pěti. “Pět, nanejvýš šest dní,“ bručel. “To není dobře možné. Mohl by se sem dostat… dejme tomu, že Západní Indie… za pět nebo šest dní?”
“Těžko,“ mínil chirurg. “Skoro vyloučeno. Ledaže by letěl na Kanárské ostrovy nebo tak nějak.”
“Tak tedy to není vyloučeno,“ děl internista káravě. “Prosím vás, kde jinde by vzal fiebre amarilla?“ (Vyslovil amarilja, jako by si pochutnával na této výslovnosti.)
“Kde by vzal co?“ ptal se chirurg nechápavě.
“Typhus icteroides. Žlutou zimnici. Já jsem viděl za celý život jenom jeden případ, to bylo před třiceti lety v Americe. Teď má phase trompeuse a přichází do žlutého období.”
Chirurg se nezdál přesvědčen. “Poslyšte,“ řekl váhavě, “nemohla by to být Weilova nemoc?”
“Bravo, kolego,“ děl internista. “Mohla. Chcete, abychom to zkusili na morčatech? To by bylo něco pro mého vlasatého asistenta; je celý divý do toho, trápit morčata. Zůstane-li morče živo a zdrávo, tak mám pravdu já. A já bych řekl,“ dodával skromně, “že mám pravdu.”
“Podle čeho?”
Internista rozhodil rukama. “Intuice, kamaráde. Zítra zase teplota stoupne a přijde vomito negro. Rozhodně sem pošlu toho mládence, aby nám udělal obraz krve.”
Chirurg se rozpačitě drbal v týle. “A… a poslyšte, co je to červená horečka?”
“Červená horečka? Á, fievre rouge. To je antilská horečka.”
“Jenom na Antilách?”
“Antily, Západní Indie, Amazonka. Proč?”
“Jen tak,“ zabručel chirurg a podíval se nejistě na milosrdnou sestru. “Ale žlutá zimnice se vyskytuje i v Africe, ne?”
“V Nigérii a tak, ale tam není původní. Když se řekne žlutá zimnice, tak si představuju Haiti nebo Panamu – docela jako krajinu, palmy a všechno.”
“Ale jak by se s tím mohl dostat až sem,“ přemítal chirurg starostlivě. “Inkubace trvá pět dní, že? A za pět dní – To by musel celou cestu letět.”
“Nu tak letěl,“ řekl internista, jako by to dnes už nic nebylo. “Musel mít zatrápeně naspěch, že? Čertví proč se tak hnal.“ Bubnoval prsty na pelesti překotné tempo. “Myslím, že vám už neřekne, co ho tak pohánělo. To srdce je tuze špatné, a ten člověk má mnoho za sebou.”
Chirurg maličko pokývl a poslal očima milosrdnou sestru ven. “Něco vám ukážu,“ řekl potom a odhalil stehna bezvědomého; hned u třísel byly v půlkruhu čtyři tvrdé, bílé jizvy a jedna protáhlá jako drápanec. “Můžete nahmatat v mase, jak jdou ty jizvy hluboko,“ ukazoval. “Pořád mně nedalo, od čeho by mohly být –”
“Nu a?”
“Byl-li v tropech, pak by to mohla být tlapa – tlapa nějaké kočky. Koukejte, jak se ty drápy křečovitě zatínaly. Ale tygří tlapa by byla větší; spíš jaguár – to by mluvilo o Americe.”
“Tak vidíte.“ Internista vítězně zatroubil do kapesníku. “To už máme slušný kus životopisu. Locus: Západní Indie. Curriculum vitae: lovec a dobrodruh –”
“A taky námořník. Má na levém zápěstí pod obvazem vytetovanou kotvu. Původem z takzvaných lepších vrstev: poměrně úzká chodidla –”
“Vůbec tělo, řekl bych, inteligentní. Anamnesis: Potator, zřejmý alkoholik. Zastaralý plicní neduh, který se před nějakou dobou znovu probudil, řekněme následkem horečnaté infekce. Abyste věděl, mně se ta červená horečka docela zamlouvá.”
Internistovi svítily oči radostí. “A zajizvená tropická framboezie. Ach, kamaráde, to mne skoro vrací do mého mládí. Daleké země, Indiáni, jaguáři, otrávené šípy a takové věci! Jaký příběh! Světoběžník, který jde do Západní Indie – proč? Co ho tam čerti nesou? Patrně bez cíle, máme-li soudit podle cestovních razítek života. Vede existenci divnou a neklidnou, jeho srdce je na jeho věk děsně opotřebováno; pije ze zoufalství a ze žízně diabetiků – Člověče, já ten život přímo vidím.“ Starý pán se škrabal zamyšlen na špičce nosu. “A pak ten zvláštní, střemhlavý návrat, ta bláznivá honička za něčím – a někde před cílem nám zemře na žlutou zimnici, kterou mu vpíchla mizerná, maličká Stegomyia fasciata přibližně posledního dne jeho bloudění tam dole.”
Chirurg potřásl hlavou. “Zemře na otřes mozku a vnitřní zranění. Jen mně ho nechte.”
“Žlutá zimnice je u nás vzácnější,“ bránil se internista. “Přejte mu, kamaráde, slavný exitus, nechť odejde z tohoto světa jako jedinečný a pozoruhodný Případ. Copak nevypadá s tou ovázanou palicí, která nemá tváře ani jména, jako maska, která má představovat tajemství?“ Internista zakryl něžně bezvědomé tělo. “Chudáku, ty nám ještě ledacos povíš, až se do tebe podíváme; ale to už bude příběh tvého života u konce.”