Povídky ze Shakespeara/XIX. Perikles, kníže tyrský
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| XVIII. Koriolanus | XIX. Perikles, kníže tyrský | William Shakespeare |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIX. Perikles, kníže tyrský |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 327–346. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Perikles (Shakespeare) |
|
V Tyru panoval sličný a šlechetný kníže Perikles. Ten uslyšel o čarovné kráse dcery krále Antiocha a vypravil se na jeho dvůr pojmout ji za manželku. Tam však poznal, že spanilá kráska i její otec jsou lidé zločinní. Proto upustil od sňatku s princeznou a pod ochranou noci prchl z Antiochie; tím uvalil na se nesmiřitelný hněv ukrutného panovníka. Doma pojala ho obava, by mocný Antioch nemstil této urážky zbraní na nevinném jeho lidu, který nebyl by se mohl ubrániti přemoci vojsk nepřátelských. Proto opustil zemi, než by zuřivý hněv Antiochův pominul, neb osud přeťal mu nit života. Náměstkem svým jmenoval věrného a rozšafného velmože Helikana.
Loďstvo Periklovo připlulo nejprve k Tharsu, kde vladařem byl Kleon. Ten s manželkou svou Dionysou a vším obyvatelstvem sklíčen byl nejhlubším zármutkem. Město jeho, kdysi požehnané bohatstvím, kde s podivením zřeli cizinci muže i ženy v nádherném šperku, plné vždy stoly víc na potěšení očí než k ukojení hladu, postiženo bylo krutým hladem. Nejmlsnější jazyky by rády byly chlebem se spokojily, matky, jimž za pamlsky pro děti nic nebývalo dosti drahé, byly hotovy za potravu mít své miláčky, manželé losovali, kdo komu smí dát život smrtí, a stále nové a nové oběti smrti klesaly na ulicích, kdežto zbylé obyvatelstvo nemělo již ani síly je pohřbít.
Za tohoto smutného stavu Perikles objevil se ubohému městu pravým vykupitelem. Lodi jeho chovaly v sobe hojnost obilí i jiných potravin, jež na rozkaz šlechetného knížete rozdány obyvatelstvu a daly nový život mroucím.
S radostným pláčem žehnalo mu za jeho dobrotu celé město a poskytlo mu ochotně žádaného útulku. Ale ne dlouho. Věrný Helikanus mu oznámil, že stíhá ho vrah najatý Antiochem, a proto Perikles opět odplul do vzdálenějších ještě krajů.
Na šírém moři však stižen byl těžkým hořem; strhla se prudká bouře, koráb jeho byl zmítán obrovskými vlnami a na konec se ztroskotal. Tak dobrý kníže ztrativ všecko, sám jediný unikl zkáze. Celý promoklý, ztuhlý a zimou se třesa, byl vyvržen na břeh Pentapole, kde ujali se ho vlídně rybáři. Štěstěna po tolika strastech alespoň něco mu dala v náhradu. Zbroj, která dle slov umírajícího otce jeho měla se jednou stát mu spásou, vylovili rybáři a dali ji Periklovi, by se důstojně objevil na dvoře královském, kam směřoval.
Král té země Simonides měl dceru Thaisu, čarokrásnou jak letní den, která právě slavila své narozeniny; i sjížděli se rytíři ze všech končin světa potýkat se o její lásku. Také Perikles dostavil se k velikému klání, kde princezna jak dítě krásy v přirozené zdobě vábila k sobě zraky jeho i všech ostatních bojovníků. Tito byli vesměs ve zbroji nejnádhernější, proti níž zbroj ubohého Perikla vzbuzovala jen útrpný úsměv diváků. Moudrý však král i Thaisa se zájmem patřili na cizího rytíře, jenž znakem svým důmyslně vyvolil si uschlý prut jen na konci zelený a heslo: „In hac spe vivo“,[1] naznačuje tak, že snad z jeho sklíčenosti mu vykvete princeznou nové štěstí.
Jeho naděje se vyplnila. Přemohl všecky protivníky a korunován Thaisou slávověncem za krále toho dne. Při hostině na to konané král se srdečnou účastí tázal se ho po jméně a stavu. Perikles vypověděl zkrátka své osudy, zamlčel však, ze je knížetem, poněvadž stále se obával, aby nestihla ho pomsta Antiochova. Ušlechtilými svými vlastnostmi získal si ve stejné míře přízeň královu jako princezninu. Simonides vida, kterak dcera jeho vzplála sladkou milostí k Periklovi, neváhal zasnoubiti ji tomuto cizinci, který dle všech známek jevil se nehoršího rodu než on sám. A tak Perikles stal se šťastným manželem vábné Thaisy a těšil se nějaký čas nezkalenému blahu.
Zatím bohové strašným trestem stihli bezbožného Antiocha a jeho hříšnou dceru. Ani právě v plné pýše slávy své seděli v nádherném voze, spadl oheň s nebe a proměnil těla jejich v hnusný škvarek, takže ti, co před nimi dříve klekali, ostýchali se jich dotknouti, aby je pohřbili. Perikles mohl se bez obavy vrátit do své země, kde ho bylo také nejvýš potřebí. Pánové tyrští, když veškera stopa po knížeti se ztratila, doléhali prosbami na rozšafného Helikana, by sám přijal hodnost knížecí. Věrný však náměstek uprosil je, aby počkali alespoň rok, nedošla-li by nějaká zpráva o zmizelém Periklovi. Zatím rozeslal na všecky strany posly pátrat po něm. Jeho snaha byla korunována dobrým výsledkem: do Tyra konečně došla zvěst, kde kníže mešká, a Helikanus oznámil mu vše, co se stalo, vybízeje ho k bezodkladnému návratu.
Celá Pentapolis zaplesala, když se rozhlásilo, že dědic jejich trůnu je panovník tyrský; brzy však nastalo smutné loučení. Byloť se Periklovi vrátit do Tyra, a s ním chtěla odejeti také Thaisa. Marně přemlouval ji otec i choť její, aby zůstala doma, až by narodilo se jí očekávané děťátko. Nedala se od chotě svého odloučit a odebrala se s ním na loď. Provázeni jsouce žehnáním otcovým i celého obyvatelstva, odpluli za nejkrásnější pohody, a loď jejich do polovice cesty jenjen houpala se na vlnách, kolébána příznivým laškovným větérkem. Najednou se na ně Štěstěna zakabonila. Od severu zaburácela bouře, a uprostřed strašného soptění živlů Thaisa porodila svému choti dcerušku, zaplatila to však životem. Kojná Lychorida s pláčem přinesla děťátko Periklovi. Tento vzal je na lokte, smáčel je slzami a zvolal: „Buď něžný život tvůj, neb v bouřlivější době se nezrodilo žádné dítě. Tvá mysl budiž klidná vždy a jemná, neb ze všech dětí knížecích tys byla nejnevlídněji uvítána na svět. Bud šťastna tvá budoucnost! S počátku již ztráta tvoje větší než může tobě život nahradit vším, co ti poskytne. Ó, dobří bohové, pohleďte na ni milostivě s hůry!“
Moře stále děsněji se zmítalo, vichr skučel, a pověrčiví plavci byli přesvědčeni, že upokojí bouři mořskou, jen zbaví-li se loď mrtvoly. Přistoupili tedy k Periklovi se žádostí, aby vydal jim mrtvou Thaisu. Perikles vypukl v nový nářek: „Tedy mně nedopřáno ani pochovat tě zbožně, neb tě musím uvrhnouti do mořské prohlubně, kde místo pomníku se budou převalovati šumné vody nad tvou mrtvolou ležící na lasturách.“ Vida však nezbytí, připravoval vše k pohřbu. Plavci dole měli již přichystánu dobře vysmolenou truhlu; do té vložena Thaisa v nádherném rouše napuštěném vonným balšámem, obložená vaky se vzácným kořením. Na mrtvolu položen list oznamující, že to choť Perikla Tyrského, se zlatem, jež určeno pro toho, kdo by snad našel mrtvolu a důstojně ji pohřbil. Truhla zabedněna a hozena plavci do moře za velikého pláče Periklova i celé družiny.
Bylo časné jitro po noci, kdy Thaisa uvržena do moře. Na pobřeží u města Efesu bylo čilo: pobíhalo tam několik mužů, kteří zachraňovali lidi ze ztroskotaných bouří mořskou lodí a přiváděli je do pěkného a pohodlného domu, který stál nedaleko břehu. Tam se jim dostávalo náležitého opatření. Majitelem domu byl šlechetný velmož Cerimon, který byl daleko široko proslulý jako obětavý dobrodinec chudých i jako výtečný lékař. Také toho jitra byl časně zrána na nohou, aby poskytoval pomoci, kde jí bylo potřebí.
Najednou sluhové vyvolali ho ven, ukazujíce mu bednu podobnou rakvi, která byla ohromnými vlnami vyvržena na břeh. Cerimon rozkázal, aby ji přinesli do jeho komnaty a otevřeli. Když se tak stalo, uzřeli k svému zděšení mrtvolu v nádherném rouše obloženou vaky s kořením a balšámem, které brzy naplnily pokoj líbeznou vůní. Cerimon prohlížeje dále bednu, našel zlato i průvodní list, z něhož se dověděl, že mrtvá žena je chotí krále Perikla. Poznal, že mrtvola teprv několik hodin byla v bedně na vlnách mořských, neboť byla ještě zcela čerstvá. Zdálo se mu, že dokonce tvář zemřelé jest zbarvena slabounkým ruměncem. Přiklonil se k ní, uchopil ji za ruku a trhnuv sebou živě zvolal: „Rozdělejte oheň a přineste sem všecky léky z mé pracovny! Ta královna, to vězte, jistě obživne zas; okříváť, a teplý dech z ní vane!“ Na rozkaz jeho zavzněla líbezná hudba, zatím co on sám Thaise uvolnil šat, třel ji na spáncích a po chvílích kapal jí na rty mocné sílící léky. Thaisa dýchala stále více, budila se k životu mocněji, a Cerimon zvolal: „Ha, ona žije! Víčka jejích očí, ty obaly nebeských klenotů, jež ztratil Perikles, již rozdělují svá zlatolesklá třepení, kterýmiž probleskuji démanty čistojasné, rozmnožující bohatství světa. Ó, vzbuď se k životu, ať zapláčeme, tvůj osud uslyšíce, krásný tvore a vzácný nad jiné!“
A Thaisa jakoby na ten povel, ohlížejíc se udiveně kolem sebe, tázala se slabým hlasem: „Mocná Diano, kde to jsem? Kde můj pán? Jaký svět to zde?“ Ale opět zavřela oči, jsouc ještě příliš zeslabena smrtelnou mdlobou, do které upadla hned po porodu. Cerimon upokojil ji, podal jí vhodných léků, načež Thaisa upadla v tvrdý, zdravý spánek. Pečlivě jsouc ošetřována záhy se pozdravovala, a když byla již dosti silna, aby snesla pravdu, Cerimon ukázal jí list, který byl v rakvi nalezen. Thaisa poznala ruku svého chotě a pravila: „Pamatuji se, že jsem vstoupila na loď, porodu jsouc blízka; co dál se stalo, nevím; když však již nemám spatřit svého chotě, chci nosit vestalské roucho a nikdy nezažít radostí.“
Cerimon schválil její úmysl a dovedl sám Thaisu do chrámu Dianina, aby tam do smrti bydlila. Jednu z neteří svých dal jí za společnici, aby se jí příliš o samotě nestýskalo. Tak trávila tam ubohá Thaisa dny, měsíce a léta ve službě bohyně a stálých vzpomínkách na ztraceného manžela.
Perikles ztrativ choť na korábu svém dostal se k Tharsu. Tam přistal, ježto se obával, že by dítě do Tyra nevydrželo. Od Kleona i Dionysy přivítán velmi vlídně, a Dionysa želela, že kruté mocnosti nedopřály mu přivést Thaisy, aby oblažila její oči. Perikles však smutně pravil: „Musíme se podrobit osudu. Kdybych řval a vztekal se jak moře, v němž pohřbena, vše bylo by marno.“ Svou dcerušku Marinu (tak zvanou, protože na moří zrozena) mínil zanecchati pečlivosti svých přátel se žádostí, by ji knížečky vychovali, aby její mrav byl roven rodu. „Buďte bez starosti,“ ujišťoval slavnostně Kleon, „vy jste zemi tuto živil svým obilím, začež vás každodenně lid žehná; to splatíme vašemu dítěti. Kdybych toho nešlechetně zanedbal, národ vámi osvobozený nechť přinutí mne k mé povinnosti; kdyby však mně bylo třeba pobídky, nechť bozi mstí se mně i rodu mému až do vyhlazení.“ Těmito slovy Perikles úplně byl upokojen a rozloučil se srdečně s Kleonem, prose ještě Dionysu, aby dohlížela na vychování jeho dítěte, při němž zůstala věrná Lychorida. Dionysa pak vyprovázela ho ubezpečujíc, že vlastní její dítě nemá být dražší jejímu srdci nežli Marina. Perikles vyprovázen až k lodi, která hnána nejlahodnějším nebeským vánkem připlula šťastně do Tyra.
Doma byl uvítán s velikou radostí a panoval moudře, takže blahý klid a spokojenost zavládla v jeho říši.
Marina zatím vyrůstala v Tharsu v dívku ušlechtilou, spanilou a proto přemilou všem srdcím. Ale tím právě vzbudila proti sobě závist, která odjakživa nepřízniva jest všeliké zásluze, takže upřádána ošemetná zrada, která ukládala Marině o život. Mělať Dionysa vlastní dceru Filotenu, o něco jen starší než Marina. Ta Marinou docela postavena ve stín, a Dionysa strojila v zlosti svojí sličné cizince úkladnou smrt, by dcera její zbavená sokyně, byla více slavena. Zkázyplná snaha její byla tím snadnější, jelikož nebylo již věrné Lychoridy. Hrob pečlivé kojné však nezůstal zapomenut: vděčná Marina každodenně přicházela obsypávat ho svěžím kobercem květin, pokud jich příroda poskytovala. Při tom naříkávala na svůj neblahý osud, že jako za bouře zrozená, svět dosud jí ustavičnou bouří, která odtrhuje ji od přátel.
Když opět jednou brala se k hrobu věrné kojné, Dionysa použila té příležitosti, by provedla svůj černý úmysl. Čekala na ni s najatým vrahem, svým sluhou Leoninem, a uzřevši Marinu, ještě jednou napomínala ho, by setrval věren své přísaze a nedal se obměkčit útrpností. „Učiním to,“ ujišťoval Leonin, „ač je mi líto tak líbezného stvoření.“ „Tím lépe se hodí k bohům,“ odvětila se surovým úsměškem Dionysa. Hned však s největší pozorností obrátila se k Marině a jemně jí vyčítala, že tak hořem o kojnou je proměněna. „Miluji z celého srdce krále, tvého otce, i tebe,“ lhala lstivá žena. „Každého dne jej očekáváme, že přijde; kdyby pak nalezl krásou pověstného miláčka takto pobledlého, tož by líto mu bylo daleké cesty, a vyčítal by mně i pánu mému, že jsme o tebe neměli péče. Jen jdi, prosím tě, na procházku s Leoninem, pokud nevrátí se příliv mořský; vzduch je čerstvý a ostří chuť k jídlu. Buď zas vesela jak dříve, zachovej si tu krásu spanilou, jež mladým i starým ukradla oči.“ Marina uposlechla Dionysy, ač neměla mnoho chuti, a osaměla s Leoninem.
Moře se lesklo v paprscích slunečních, šplounalo, a při konejšícím jeho šumotu Marina vypravovala, jak se za bouře mořské narodila. Ani nepozorovala, jak vzdalují se stále víc od města do pustých končin, a jak se Leonin stále pátravě ohlíží. Nikde nebylo živé duše; vhodná chvíle přišla. Leonin vytasil meč a vzkřikl: „Honem se pomodlete; jenom ne dlouho, bozi rychle slyší, a já jsem slíbil paní spěšně vás usmrtit.“ „Proč pak žádá mojí smrti?“ zděšeně tázala se Marina. „Já, věru, pokud sáhá moje paměť, jakživa jsem jí neublížila. Nikdy jsem nevyřkla zlého slova, živému tvoru jsem neukřivdila; zašlápla-li jsem červa bezděky, již jsem plakala. Čím pak jsem ji urazila, by prospěšna jí byla má smrt, anebo nebezpečen můj život?“ „Mně nenáleží o tom mudrovat, než vykonati svůj úkol,“ zakřikl ji drsně Leonin, boje se, aby vlídná řeč dívčina nezviklala ho v jeho úmyslu. Již napřahoval meč k smrtící ráně, když zarazil ho mocný hlas: „Stůj!“ Ohlédnuv se spatřil několik mořských loupežníků, kteří nepozorovaně přiblížili se k břehu. Leonin dal se rychle na útěk a zanechal jim v rukou dívku jako vzácnou kořist, která jim měla býti dobře zaplacena.
Marina octla se na jejich korábě a prodána za drahý peníz do otroctví v městě Mityleně. Celé město brzy vypravovalo si o sličné otrokyni, která, jakkoli nelákala k sobě cizích zraků, přece jako kometa byla obdivována. Pro zpěv svůj byla jmína bohyní, jíž podobna byla i v tanci rozkošném. Mudrce umlčovala, jehlou tvořila jahody, ptáky a květy tak mistrně, že sama příroda se jim ráda dvořila. Tak záhy shromáždila kol sebe množství vznešených žaček a přinášela hojný zisk pánům svým. Sám vladař města Mityleny Lysimachus zatoužil ji spatřit a pojal k ní takovou náklonnost, že byl by učinil vzácnou tu dívku svou chotí, kdyby jen byl věděl, že je ratolestí ze šlechetného kmene. Marina však neprojevila tajemství svého původu, a čekala, až přijde vhodný čas. Tázána jsouc po svém rodu vždy jen mlčky seděla a plakala.
V Tharsu Leonin vida, že loupežníci odvezli Marinu, oznámil Dionyse, že vraždu provedl, a dostal za to příslušnou odměnu. Dionysa, bojíc se zrady, otrávila ho. Kleon zprvu těžce nesl ohavné provinění své choti, ale nakonec jsa slaboch smířil se dokonaným skutkem, jejž mu Dionysa vylíčila jako skutek lásky vykonaný na prospěch jediné jejich dcery. Lstivá ta žena také chytře vše nastrojila, by zločin nevyšel na jevo. Rozhlásila po celém Tharsu, že Marina zemřela v noci; celá rodina vladařova oblékla se v hluboký smutek a provázela s pláčem rakev s domnělým tělem zesnulé, které vloženo do nádherné hrobky. Nad ní postaven velikým nákladem pomník, jehož nápis ve zlatoskvoucím písmě vyhlašoval Marininu chválu. Všichni obyvatele byli přesvědčeni, že krásná Marina je mrtva.
Krátce potom Perikles svěřil se opět falešnému moři ulevit svému toužícímu srdci a spatřit svou rozkošnou dceru. S ním pluli četní šlechtici a páni, mezi nimi též starý Helikanus. Příznivé větry a výborné lodi dopravily krále záhy do Tharsu, kdež se nenadále zjevil, by odvedl si Marinu domů. Místo k dceři byl však doveden k jejímu, náhrobku. Mnohými slzami skropil Perikles místo, kde pohřbeny poslední jeho naděje v šťastnější budoucnost, oblékl se v smuteční roucho a v těžkém zármutku opustil Tharsus. Tak plul tři měsíce, s nikým ani slova nemluvě. —
Na zpáteční cestě koráby jeho zahnány byly větrem k Mityleně, kam připluly, právě když slaven byl na pobřeží mořském svátek Neptunův. Vladař Lysimachus spatřil lodi foinické s černými vlajkami, jež vlály na znamení hlubokého smutku, a připlul na bárce zeptat se, odkud a kam plují. Místo Perikla uvítal jej vlídně starý Helikanus a pravil: „Naše koráby jedou z Tyra, a vezeme krále, který po tři měsíce již ani slova nepromluvil, nepožil pokrmu leč k prodloužení svého zármutku, jehož nejhlavnější příčinou je ztráta ženy a milované dcery.“ „Nelze mně ho vidět?“ s účastenstvím tázal se Lysimachus. „Možno, pane,“ zněla odpověď, „ale bude to marné, neboť s nikým nemluví.“ Host uveden ke stanu zastřenému oponou, kde Perikles stále meškal. Helikanus odhrnul oponu a ukázal mu svého pána s bolestí pravě: „Nuž, vizte jej; býval to krásný muž, až neštěstí jej přivedlo v tento stav.“ A skutečně nesnadno bylo si pomysliti, že tento muž zpustlého zevnějšku, jenž před sebe tupě patřil, je sličný kdys a slovutný kníže. „Zdráv buďte, králi a pane! Věční bohové vás chraňte,“ pozdravil ho uctivě Lysimachus, ale nedostal odpovědi; Perikles patrně ani příchozích nepozoroval, a Helikanus s povzdechem spustil zase oponu stanu.
Lysimachus najednou vzpomněl si na Marinu a živě pravil: „V Mityleně jest, pane, dívka, která jistě sladkým souzvukem i jinými vzácnými půvaby z něho vyloudí několik slov.“ Helikanus sice byl přesvědčen, že i snaha dívčina bude marna, ale nechtěl nic pominouti, co vypadalo jako lék. Posláno tedy jménem Lysimachovým pro Marinu, která brzo nato objevila se na lodi v průvodě malého děvčátka. Helikanus byl nesmírně překvapen její líbezností, a Lysimachus dvorně přivítal Marinu, jakoby to ani nebyla bývala otrokyně, pravě: „Nuž, rozmilá, zkus na nemocném králi vše, seč jest ušlechtilá milostnost; podaří-li se tvé šťastné umělosti přiměti jej k jakékoli odpovědi, za požehnaný lék svůj obdržíš v náhradu vše, co si budeš přát.“ „Chci užíti veškerého umění, jímž vládnu, bych jej uzdravila,“ skromně a prostě odpověděla Marina; „jenom nesmí kromě mne a této dívky být nikdo k němu připuštěn.“ Stalo se dle jejího přání.
Tak octli se otec a dcera nic netušíce tváří v tvář. Marina zarazila se nad smutným vzezřením vznešeného patrně cizince; bylo jí ho srdečně líto, i snažila se probudit ho z jeho zármutku přelíbezným zpěvem. Pokus však zůstal bez úspěchu. Tu pomyslila sobě, že snad potěší nešťastného toho muže, připomene-li mu, že také jiní lidé na světě trpí, snad víc nežli on, jako na příklad ona sama. Přistoupila tedy k němu a oslovila ho lahodným hlasem: „Můj kníže, zakusila jsem také žalost, tak velikou, že když spravedlivě na váhu se položí s hořem vaším, se jemu vyrovná. Ač stíhána protivným osudem, pocházím z předků, kteří rovni byli velkomocným králům; než čas vyvrátil rod můj z kořene a uvrhl mne v mrzkou služebnost.“ Víc neřekla. Líce jí hořelo, a v ucho cosi šeptalo: „Vyčkej tak dlouho, až se tebe sám zeptá.“ A dívka poslechla tajemného hlasu. Perikles, jakoby se byl probudil ze sna, prudce odstrčil těšitelku, ani neuznav jí za hodnu pohledu, a pravil s trpkým úsměškem: „Protivný osud, vzácní předkové, mým rovní! — Tak to znělo, je-li pravda?“ „Kdybyste, pane, znal můj rod, nejednal byste se mnou tak nelaskavě,“ řekla Marina chvějícím se hlasem a sklopila zraky k zemi, dojata jsouc jeho stálou ponurostí. A tento něžný, lahodný hlas vzbudil najednou v Periklovi vzpomínky na jiný, jemuž tak rád naslouchával v dobách svého krátkého štěstí manželského. Zachvěl se a pohlédl poprvé na dívku. „Obraťte znovu své zraky na mne,“ prosil ji. Když pak zazářilo naň dvé jasných očí, třeba slzami ještě operlených, zvolal živě: „Rci, odkud jsi? Přemožen hořem rozplývám se v slzách. Má drahá žena byla jak to děvče, a tak as vypadala dcera má. Toť brvy choti mé, a celá její ztepilá postava, hlas stříbrný, ty oči drahokamům podobné a v obložení stejně bohatém, i krok ten Junonin a její řeč, činící ucho pořád hladovějším na další slova. Kde jsi nabyla těch darů, jež tak skvěle tě krášlí? Jaké jest jméno tvé? Mluv, prosím tě, a posaď se ke mně!“
„Mé jméno jest Marina,“ odvětila dívka libě se usmívajíc nad změnou, jaká se stala s nešťastným knížetem. „Ó, toť výsměch,“ zvolal s ustrnutím Perikles; „tebe poslal nějaký zuřivý bůh, bych posměchem byl světu. Ty ani nevíš, jak jsi mne polekala, zovouc se Marinou.“ „Strpení, můj kníže, nebo přestanu,“ konejšila ho dívka, a poněvadž ji cosi pořád nutkalo, aby před tímto cizincem vyjevila tajemství svého rodu, do té doby tak pečlivě skrývané, vypravovala, co věděla o svém narození, jak byla vychována, jaký zločin na ní spáchán bezbožnou Dionysou, a jak prodána byla mořskými loupežníky do Mityleny. Perikles jenom tu i tam dotazem přerušoval Marinu ve vypravování a přesvědčoval se stále víc a více, že před ním stojí vlastní jeho dcera. I zakryl tvář svou rukama a plakal, tenkráte však po dlouhých a dlouhých letech poprvé blahem. Udiveně patřila naň Marina tázajíc se: „Ach, milý pane, proč pláčete? Myslíte snad, že jsem podvodnice? To nejsem, jsem dcera krále Perikla, ač je-li ten dobrý král živ.“
Místo odpovědi povstal Perikles a zavolal na Helikana, který přichvátal v průvodu Lysimachově a našel ku překvapení svému pána svého zcela změněného. „Ó, Helikane, šlechetný ty muži, udeř mne, poraň, mukami mne trýzni, by veliký ten příliv radosti nezaplavil břehu mého života, mne v rozkoši utopě. Klekni na kolena a děkuj věčným bohům hlasem zvučným, jakým nás hrom děsívá, toť Marina.“ — „Ó, pojď sem,“ obrátil se k Marině, „ty, jež jsi na moři zrozena, pohřbena v Tharsu a opět nalezena na moři! Buď požehnána, vstaň, tys moje dítě. Jsem tyrský král Perikles!“
S radostným výkřikem přitulila se Marina k svému otci, a Helikanus poklekl uctívaje ji jako kněžnu. Teprv potom všimnul si Perikles Lysimacha a vlídně ho přivítal; hned však vrátil se k Marině pohnutě volaje: „Ó, nebo žehnej dceři mé!“ a opět sevřel ji v náruč, jakoby se bál, aby ho někdo nepřipravil o tolik krásy a dobroty. Najednou se zachvěl, a jako u vytržení upíraje zrak k nebi tázal se: „Neslyšíte nic? Toť hudba sfer nebeských. Slyš jen, Marino, slyš!“ Lysimachus boje se, že snad by odpor nějaký uškodil rozdrážděným jeho čivům, přisvědčil, že slyší, a ostatní učinili podobně. „Božská hudba,“ se zářícím obličejem pochvaloval Perikles; „nutí mne poslouchat, a těžký spánek se spouští na má víčka; nechte mne odpočinout!“ A již klesal na své lože, kde usnul zdravým, posilujícím snem. Na lodi nastalo nejhlubší ticho, aby ničím nebyl rušen tento žádoucí odpočinek mileného knížete.
Perikles ve snu libě se usmíval, vzpomínaje své znovuzrozené krásné dcery. Najednou rozzářilo se před jeho zrakem, a v božském jasu objevila se před ním v bělostné panenské své říze bohyně Diana, takto k němu promlouvajíc: „Ve městě Efesu stojí můj chrám; tam spěš a obětuj mi na oltáři; pak v shromáždění panenských mých kněžek přede vším lidem vypravuj a zjev, kterak jsi choť svou ztratil na moři, a k soustrasti vyzývej s osudem jak svým tak dceřiným, vše živě líče. Tak učiň, chceš-li zbaviti se strastí a trávit v blahé slasti další život.“ Zjev zmizel. Perikles procitl celý osvěžený na těle i na duchu s předsevzetím, že uposlechne příkazu stříbrolesklé bohyně, a upustil od prvotního úmyslu svého vrátit se do Tharsu, by potrestal nehostinného Kleona. Jenom na krátko vystoupil na pevninu v Mityleně, kde ku poctě jeho strojily se skvostné hody a kratochvilné hry. Při nich vladař mitylenský dosáhl toho, po čem toužil již v dobách hlubokého ponížení Marínina; stal se šťastným snoubencem jejím. Sňatek ještě odložen, až by Perikles vykonal obět slíbenou Artemidě v Eresu, kam brzy na to dmoucí se plachty zanesly ho s dcerou i Lysimachem.
S nimi a celým komonstvem vešel do nádherného chrámu Dianina. U oltáře stála Thaisa jako vrchní kněžka panenské bohyně, a po pravici a levici její v řadě kněžky ostatní. Nejváženější občané efesští přisluhovali jim; mezi nimi vynikal stříbrovlasý stařec myslivého výrazu obličeje, k němuž všichni ostatní chovali se s vybranou pozorností. Byl to zestárlý již Cerimon. Perikles poklekl před oltářem a zvolal nahlas: „Zdrávas, Diano! Konám rozkaz tvůj a vyznávám, že jsem král tyrský, jemuž vyplašenému z vlasti za choť dostala se krásná Thaisa v Pentapoli. Ta zemřela na moři při porodu dcerušky Mariny, která nosí dosavad panenské tvé roucho. Na vychování měl ji Kleon v Tharsu, jenž chtěl zbavit ji života; však lepší hvězdy dopravily ji do Mityleny, kde ji štěstí přivedlo na naši loď; tam vlastními zřetelnými vzpomínkami se projevila mou dcerou.“
Hned po prvých jeho slovech Thaisa zbledla a se zatajeným dechem poslouchala dále, nespouštějíc očí s prosebníka, jenž tak vroucně vzýval nahlas bohyni. Nakonec vzkřikla: „Ta postava, ten hlas! Ty v pravdě jsi král Perikles!“ a skácela se na zemi jakoby mrtva. „Přispějte kněžně! Jest jenom omámená radostí!“ zvolal Cerimon, který první zachytil Thaisu, aby se neporanila o mramorovou dlažbu. Nato odevzdal ji péči kněžek, a sám přistoupiv k Periklovi, vece k němu: „Ač pravdu-li jste mluvil, před oltářem Dianiným, jest toto vaše choť.“ „Ba nikoliv, ctihodný pane můj,“ odpíral Perikles, „vlastní mé ruce vrhly ji do moře.“ Cerimon trval na svém a vypravoval, jak před čtrnácti lety byla vyvržena na břeh v Efesu bedna s Thaisou; jak ji probudil k životu, ošetřoval, až okřála a stala se kněžkou bohyně Diany, v jejíchž službách trvala až do příchodu Periklova.
Právě když Cerimon skončil své výpravování, Thaisa probrala se ze mdlob, a vidouc Perikla nad sebou skloněného, tázala se s bázní: „Jste to vy, můj pán, král Perikles? Váš hlas jest jeho hlas, také postavou jste mu podoben.“ „Věčná Diano,“ zvolal v radostném leknutí Perikles, „toť celý hlas zemřelé Thaisy!“ „Ta Thaisa domněle mrtvá, utopená, jsem já,“ tvrdila vrchní kněžka a na důkaz toho ukázala choti svému na prsten, který mu daroval otec její při odjezdu z Pentapole. To slyše Perikles pohledl zarosenýma očima vděčně k nebi se slovy: „Ó, bohové, ta vaše nynější milost v zapomenutí uvádí předešlé mé strasti! Ó, učiňte, abych úst jejích se dotkna, se rozplynul a zmizel. — Ó, pojď ke mně,“ obrátil se k Thaise, „a dej se pohřbít znova v mou náruč!“ A Thaisa spočinula po čtrnáctiletém odloučení na láskyplném srdci svého chotě.
V tom zaslechla pláčem dušený hlas: „Mé srdce k matčiným se nese prsům.“ Ohlednuvši se spatřila před sebou klečeti dívku, ku které přivedl ji Perikles pravě: „Hle, tělo z těla tvého, Thaiso; mořská tvoje strast, Marina nazvaná, na moři že zrozena.“ Matka vroucně poprvé políbila svoji sličnou dcerušku; již však hlásil se také, kdo ji mínil, sotva nalezenou, matce odvésti. Perikles uvedl před Thaisu Lysimacha jakožto snoubence Marinina a vyprosil spojení jejich také požehnání matčina.
Sňatek šťastných snoubenců vykonán s velikou slávou. Jelikož šlechetný Simonides zatím zemřel, odebrali se Perikles a Thaisa do Pentapole, dětem svým pak přepustili vládu v Tyru.
Tak Perikles se svou manželkou a dcerou, ač osudem krutě stíháni, vyvázli nakonec ze všech protivenství a vzali šťastně odplatu za svou ctnost. Šlechetný Helikanus jest nám příkladem, jak chová se člověk věrný a poctivý, tak jako Cerimon rozšafné dobročinnosti, kterou se lidé připodobňují bohům. Za to Kleon s manželkou jsou nám odstrašujícími příklady zlých konců zloby: jakmile úklady jejich se rozhlásily, vypuklo v zemi všeobecné pozdvižení, a všichni v něm zahlazeni. Bohové potrestali zlý úmysl, třeba nebyl proveden.
- ↑ V té naději žiju.