Povídky ze Shakespeara/XVIII. Koriolanus
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| XVII. Komedie plná omylů | XVIII. Koriolanus | XIX. Perikles, kníže tyrský |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVIII. Koriolanus |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 306–326. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Coriolanus (Shakespeare) |
|
Bylo roku 494 př. Kr. V Římě veliké zástupy lidu s holemi a palicemi srocovaly se hlučně povykujíce. Lid trpěl hlad a chystal se násilím zakročiti proti patriciům, kteří nechtěli, aby se obilí laciněji prodávalo. Všude bylo slyšet jméno „Kajus Marcius!“ Proti němu nejvíce lid bouřil, on měl býti také první skolen, ježto se zdál učiněným psem na lid. I v tomto všeobecném rozvášnění byly uznávány jeho zásluhy o vlast, ale mnozí tvrdili, že cokoli učinil slavného, učinil, aby se zalíbil matce, a dílem z hrdosti, která prý u něho taková jako jeho statečnost.
Mezi nejzuřivějším zástupem octl se najednou starý senator, smavých, dobrosrdečných očí. Na růměnném jeho obličeji bylo vidět, že starý pán má rád koflík vřelého vína, v němž není ani kapky z Tibera na zmírněnou. Nezlekán divokou vřavou, zvolal na lid: „Jaký, rodáci, před rukama čin? Mluvte, žádám vás!“ Zástup rázem ztichl, poznav Menenia Agrippu, patricia, který se jevil vždy mírným k lidu. Z tlupy vystoupil nějaký měšťan jako mluvčí všech oznamuje, že chtějí dokázati senatu, kterak chudí prosebníci mají nejenom silný dech, nýbrž i silné paže, když nechává je o hladě, kdežto sýpky senatorů nacpány jsou obilím. Menenius ujišťoval lid, že patriciové oň pečují a nejsou nijak vinni drahotou obilí. Vida však, že mluví takto k hluchým uším, žádal shluklých, by vyslechli hezkou a poučnou pohádku.
Všichni obklopili Menenia, jenž vypravoval toto: „Byl čas, když se bouřily všecky údy těla proti břichu. Vinily je, že jen jak propast rozdřepeno jest uprostřed těla, líné, bezčinné, vždy krmě schraňujíc, však nenesouc s druhými práce díl, kdež nástroje ostatní vidí, slyší, myslí, učí a chodí, částkou navzájem chtíčům společným sloužíce a podnětům celého těla. Břicho pak řeklo: „Jest pravda, přátele, že všecku krmi beru první, od níž jste živi — a to slušno jest; neb jsem spižírna, skladná dílna celého těla — ale rozesílám ji po řekách vaší krve až k srdci, ke dvoru, a v mozek, v radu; a po zatáčkách, strojích člověčích přesilné nervy, útlé žilky svůj přirozený díl berou ode mne, z něhož jsou živy. Ač vám vespolek nemožno vidět, každému co dávám, však mohu vypočíst, že ode mne zpět všichni dostáváte výražek, mně otrub nechavše.“ „Co z toho dovodíte?“ tázali se zvědavě nechápaví posluchači. „Římští senatoři jsou břich ten dobrý,“ odvětil s důrazem Menenius, „a zbojné údy vy. Považte, jak jejich rada, péče řádně tráví vše, co obci k prospěchu; i shledáte, že není veřejného dobrodiní, jakéž vy berete, jež původem svým nepřicházelo by od nich k vám, a od vás nikoliv.“
Co lid překvapený tímto výkladem zvolna se upokojoval, přichvátal Kajus Marcius prudce rozkazuje, by se zástup rozešel. Byl to statný mladý patricius, který s pohrdáním a bez nejmenší bázně patřil na lid, ač věděl, jak jest nenáviděn, a slovy nejostřejšími spílal jemu, že prý na zdání shání se po obilí, zatím však rád by uchvátil podíl na správě státu. A lid beze slova se rozcházel, ne tak ovšem na povel Marciův jako spíše na zprávu, kterou Marcius zvěstoval Meneniovi, že totiž senat, aby ukonejšil pobouřený lid, povolil jemu pět tribunů jím volených, mezi nimiž jmenovitě vynikali Junius Brutus a Sicinius Velutus. Marcius sám těžce nesl tuto povolnost boje se, že lid nabude časem moci ještě větší, což hrdému patriciovi nad míru bylo proti mysli.
Proto vítána byla mu zpráva, že Volskové jsou ve zbrani proti Římu. Viděl ve válce znamenitý prostředek, jímž by provětral plesnivý nadbytek lidu. Vůdci římskými pro to tažení ustanoveni Kominius a Titus Lartius; Marcius pak podle dřívějšího slibu svého uvolil se jít ve válku pod Kominiem, nemálo se těše na zápas se statečným vojevůdcem Volsků Tuliem Aufidiem, o kterém ve své hrdosti říkal, že chtěl by jím být, kdyby byl kdo jiný, nežli jest.
S vlajícími praporci vojsko římské bralo se proti nepřátelům. Hlavní voj položil se táborem půl druhé míle od města Koriol, kteréhož druhá část vojska pod Titem Lartiem jala se dobývati. Město bylo znamenitě opatřeno, tak že s posměchem uvítalo Římany před svými branami; ba, díky hanebné bázlivosti plebejů, obleženci učinili šťastný výpad.
Ač Marcius bojoval jako lev a hrozil, že utíkající pocítí ostří jeho meče, vojáci se hřbety červenými od ran a tvářemi bledými strachem prchali zpět k zákopům. Když přiměl je k novému útoku, hnal se v jejich čele v patách za Volsky, takže zároveň s nimi vnikl do města — jenže sám. Brána se za ním zavřela, a on zdál se býti ztracen. Najednou objevil se zkrvácený, pronásledován jsa od nepřátel, a pohled naň tak rozpálil vojsko, že vrhlo se vztekle v boj. Za krátko město octlo se v rukou Římanů.
S tím úspěchem Marcius se nespokojil. Vítr donášel až k nim ryk válečný druhého vojska, a po něm nesla se touha statečného reka. Tam někde byl Aufidius, jehož tak z duše přál si v boji potkati. Proto zanechav Tita Lartia se slušnou mocí v Koriolech, kvapil znova do války, ač krvácel. Krev, již cedil, zdála se mu spíše lékem než nebezpečna; nehledě na rány pustil se tedy v seč. Hledal Aufidia. Konečně se uzřeli a kvapně pokročili proti sobě. Zraky jejich plály záštím ještě více nežli meče jejich, které jako blesky se křížily. Ni ten, ni onen neustupoval, až konečně Volskové, bojíce se o vůdce, přispěli mu na pomoc, čím souboj přerušen. Aufidius unikl, a jeho ustoupením rozhodnut nadobro boj: Římané zůstali na celé čáře vítězi, následkem čeho uzavřen mír za podmínek velmi pro ně výhodných.
Po bitvě rozdělována kořist. O Marciovi od sprostých vojáků do vrchních vůdců jednomyslný byl soud, že má největší zásluhy o skvělý zdar dne. Proto měl dostati desátek veškeré kořisti před obecným dělením dle svého výběru. Hrdý však Marcius odmítl zvláštní tento podíl, nechtě daru brát, by placen byl jeho meč, a tak prohlásil šlechetný vojevůdce Kominius: „Jako my, tak známo měj svět veškeren, že Kajus Marcius má té války věnce; a ve znak toho statečný můj oř, známý táboru, dán ode mne mu s celým postrojem, a za vše to, co před Korioly byl učinil, již odtud nazván buď s hlučným vojska všeho jásotem „Kajus Marcius Koriolanus“. Šlechetně noste vždy to příjmení.“ A za znění trub radostně volalo celé vojsko: „Kajus Marcius Koriolanus“, při čem vysoko se dmula hrdostí prsa Marciova, jenž sliboval, že chce vždy nosit to blahé příjmí jak chochol krásně podle své síly. —
Nakonec pravil Koriolanus: „Počínají mne škádlit bohové: zamítnuv dary nejvýš knížecí, žebrat musím na vzácném svém vůdci.“ „Mějtež si to,“ připovídal Kominius předem. „Co to jest?“ — „Jednou ležel jsem zde v Koriolech,“ vypravoval Koriolanus, „v domě chudého muže, jenž laskavě se mnou nakládal. Tenť na mne volal, i viděl jsem jej vězně; na to však mi přišel na oči Aufidius, a zuřivost přemohla lítost mou. I prosím, by můj chuďas hostitel byl propuštěn na svobodu.“ „Žebrání krásné,“ zvolal dojatý Kominius; „ba, kdyby byl masařem synu mému, jak vítr měl by býti svoboden.“ A na rozkaz jeho zajatec octl se hned na svobodě.
Řím zatím byl v očekávání, jak vypadla válka. Konečně došly šťastné zprávy, a všecko obyvatelstvo chystalo se vítati vítězné vojsko, hlavně Koriolana. Okna byla nacpána, střechy plny lidí, kteří chtěli ho spatřit, vážné stařeny své rukavičky házely, paničky a dítky šátky své a závoje, kudy kráčel; ba i kněží málo vídaní tlačili se v lidu dav a štilcovali, by došli vhodného místa. Marcius se objevil uprostřed obou vojevůdcův, ozdoben jsa dubovým věncem, a oči jeho leskly se žárem hrdosti, když odevšad zaznívalo nové jméno jeho „Koriolanus“.
Najednou zapomněl celého okolí: před ním stála stará matka jeho Volumnia[1] a choť Virgilia.[2] Něžná choť beze slova sklonila hlavu na prsa statného manžela a plakala radostí, že šťastně se vrátil. Jinak matka, paní ducha zcela mužného: s tváří radostnou žehnala synu, když před ní poklekl, a s pýchou jmenovala jej poprvé Koriolanem. Neplesala víc radostí, poprvé slyšíc, že se jí narodil chlapec, než poprvé vidouc, že se prokázal mužem. Jak teprv šťastna byla ve chvíli té, kdy jméno jeho zaznívalo z úst všech Římanů! I nejsmělejší její přání byla vyplněna, a zbývalo jen jedno; ale neměla pochyby, že se mu i toho dostane: hodnosti konsulské. Netajila se s nadějí svou ani před synem, který však pravil: „Ó, vězte, dobrá máti, že sluhou jejich byl bych raději na spůsob svůj, než bych jim vládcem byl dle jejich spůsobu.“
S tímto hrdým předsevzetím bral se na Kapitol, kde sešel se již senat, jednak potvrdit mír s Volsky, jednak vyslechnout zprávu o průběhu války. Při tom zásluhy Koriolanovy vysvitly ve světle tak jasném, že v téže schůzi senatu zvolen konsulem; zbývalo jen, aby tribunové jako zástupcové lidu navrhli lidu potvrzení jeho. Tito seděli při celém zasedání v trudných myšlenkách; znali dobře hrdost Koriolanovu a odpor, s jakým stavěl se proti zřízení tribunatu, kterým lid oproti patriciům byl posílen, a obávali se, že za mocné jeho vlády jejich úřad usne. Těšili se jen myšlenkou, že Koriolan svých důstojností od začátku až do konce neumí mírně donositi a že pozbude také těch, které získal. Slyšeli ho, an přísahal, kdyby se ucházel o konsulat, že by nikdy na trhu se neukázal, ani „pokory šat ošumělý“ nevzal na sebe, a že by nechtěl, jak je spůsob, svých jizev nikdy lidu zjevovat, by žebral „o zapáchlý jejich dech“. To právě mělo mu býti jistou záhubou. A skutečně Koriolanus po volbě své žádal, by směl přeskočit zvyk vzíti na sebe šat pokory a škemrati lid, by pro jeho rány dal mu hlasy. Zdáloť se mu, že jest lépe zhynouti než o mzdu zaslouženou žebrati. Tribunové naproti tomu prohlásili, že lid nesleví ani čárky v tom obřadu, a tak Koriolanus na domluvy svých přátel povolil.
S těžkým srdcem objevil se v ustanoveném šatě na foru, a měšťané přicházeli po dvou, po třech, aby každý z nich měl zvláště čest, že mu dává vlastní hlas vlastním jazykem. Kandidát ucházel se o hlasy jejich, jak do té doby nebylo slýcháno. „Své dejte hlasy!“ volal ironicky na příchozí. „Pro hlasy vaše jsem bojoval, pro hlasy vaše bděl, pro hlasy vaše víc než dvakrát dvanáct jizev mám a bitev třikráte šest viděl jsem i slyšel; pro hlasy vaše jsem čin mnohý, větší, menší, vykonal. Nuž, dejte hlasy, chci být konsulem!“ Když k němu přistupovali, chtíce vidět jeho jizvy, odkazoval je, že spatří je v soukromí, neb že nechce jich déle obtěžovat, aby jim je ukazoval; a tak proti obyčeji, neukazuje ran a neprose, přece dostal hlasy lidu, neboť zásluhy jeho byly příliš v čerstvé paměti, a lid nechtěl se objeviti nevděčným.
Tu nastala krtčí práce tribunů. Uváděli měšťanům na pamět Koriolanovu hrdost, staré záští k lidu, jak oděv pokory posměšně nesl, kterak v prosbách svých patrně lid tupil, a radili, by odvolána byla ještě zpozdilá ta volba. Sklíčili mysli všech obavami, že Koriolanus moc maje rozdrtí lid, a tak je poštvali, že na konec největší část lidu se usnesla jej zavrhnout. Lstiví tribunové však chtěli se krýti také před senatem. Proto navedli získaný lid, aby strčil vinu na ně, že hnali je k volbě Koriolanově, poukazujíce na jeho zásluhy i rod, leč na to že prý lid sám shledal, jak urputným je mu zvolený konsul nepřítelem, a ruší proto své přenáhlené schválení. Očekávali s jistotou, že Koriolanus se rozkatí pro toto zavržení, a v podlé vypočítavosti chtěli míti prospěch z jeho zuření.
Nesklamali se. Když zvolený konsul bral se na náměstí, by potvrzen byl v úřadě, tribunové v čele lidu zastoupili mu cestu volajíce, že povstane vše vzpourou, půjde-li krokem dál. Koriolan vzplál velikým hněvem. Žebrati musel o hlasy bezhlavého lidu, a vše nadarmo. Lid hned hlasy dával, hned zase je bral! I vzkřikl rozhorleno: „Toť obmysl vyrostlý v pletichách, by šlechty vůle byla skloněna: snášejte to, a buďte živi s lidmi, již vládnout neznajíce nechtí též mít vládu nad sebou!“ „O pletichách nic nemluvte,“ odvětil na to Brutus; „lid křičí, že jste jej tupil; a když ondy žito jim zdarma se dávalo, reptal jste na to.“ „To bylo již dříve známo,“ namítl Koriolanus. „Však ne všem z nich,“ tvrdil tribun. „Vy od té doby jste je poučil?“ vysmíval se Koriolanus, načež děl, nedbaje konejšení přátel: „O žitě mluvte mi! Tak mluvil jsem a znova promluvím, ať zapáchlá ta tlupa vrtkavá vidí, že neumím lichotit, a v tom nechť se shlíží. Když měli jíti na vojnu, kde šlo státu o život, tuť z brány nechtěli: za službu tu si žita zdarma nezasloužili. Ve vojně samé jejich bouřlivost a vzpoura, jimiž nejvíc jevili svou chrabrost, nebyly jim také v přízeň. Pak častý jejich nářek na senat za nikdy nezrozenou příčinou též nikdy nemohl být podnětem štědrého daru našeho. Dvojité to panstvo, kde vážnost, vznešenost i moudrost nemůže nic usoudit, leč obecná až řekne zhlupělost své „ano, ne“, toť s pravou potřebou se minout musí i hned místo dáti nestálým tretům. Nač jsou lidu tribuni plešatí, na něžto se váže a jest pak neposlušen vyšší rady? Ve vzpouře, kdež ne právo zákonem, leč vnucenost, byli zvoleni; však v lepší čas zvolejte: Co jest právem, právem buď, a svrhněte moc jejich do prachu!“
Slyšíce to tribunové, vzkřikli velikým hlasem: „Slyš, lide! Jste na tom, ztratiti své svobody; Marcius chce vám vzít vše, Marcius, jejž právě jste zvolili konsulem!“ Sta ruk zdvihalo se hned proti Koriolanovi za volání: „Skolte jej! Skolte jej!“ Patriciové však shlukli se kolem ohroženého a vytlačili brzy lid z náměstí. Ježto nebylo pomyšlení na státní převrat ve smyslu Koriolanově, aby nezahynula při tom obec, přátelé jeho chtěli ještě usmířit rozvášněné protivníky. Větší část patriciův odvedla Koriolana domů, kdežto důvtipný Menenius vzal si na starost ukonejšiti lid. Patře za odcházejícím Koriolanem, pravil si s povzdechem: „Šlechetný příliš duch pro tento svět: Neptunovi pro jeho trojzubec by nelichotil, ani Jovovi pro bouřky moc. Co v srdci — v ústech jest: co kuje hruď, s tím musí jazyk ven; a zlobiv, pouští z paměti, že kdy slyšel o jméně smrti.“
Rozvzteklený lid valil se již zpět, aby rozsápal svého protivníka. Menenius však bez bázně svým klidným spůsobem konejšil zástupy. Připomínal znova zásluhy Koriolanovy o Řím, jeho oblibu u patriciů, pro kterou snadno by mohlo dojít o něho k domácímu boji; z té příčiny je prý daleko výhodněji, aby se po zákonu zodpovídal, než aby naň bylo nastupováno násilím. Rozvaha zvítězila. Lid svolil, a Menenius sám slíbil přivésti Koriolana.
U tohoto bylo zatím živo. Všichni přátelé vyčítali mu jeho příkrost k lidu, a s nimi souhlasila Volumnia. Domlouvala mu, by vlídně promluvě k lidu zalichotil mu, a tak získal si jeho přízeň, pravíc: „Již prosím, synu drahý, jako jsi říkával, že jsi mou chválou nejprve stal se vojínem: tak, bys došel mé pochvaly za to, hrejž úlohu, jíž jsi nikdy nehrál.“ Mocný vliv matčin na syna objevil se i tenkrát, a když přišel Menenius, byl již Koriolanus ochoten jíti s ním na náměstí a „dryáčniti o lásku lidu“ — jak trpce pravil — jen aby se vrátil konsulem.
Ale ani protivníci jeho nelenili. Potměšilí tribunové v bázni o svou moc neštítili se prostředků nejhanebnějších. Tupému lidu dán návod, aby stoje na výsadě své potvrdil valným hlukem to, co usoudí Sicinius, který úkolem si vytkl popudit Koriolana k zuření. Bylo jisto, že pak bude mluvit, co má na srdci, a to mu mělo zlomit vaz.
Když tedy vrátil se Koriolanus s přáteli, oslovil ho Sicinius takto: „Ptám se vás, jste-li volný snášet trest zákona za přestupky, jež se vám dokáží.“ „Jsem volný,“ mírně odpověděl Koriolanus. „Čím však to, že všemi hlasy zvolen byv konsulem, jsem tak zneuctěn, že v touž dobu béřete volbu zpět!“ „Nám dejtež odpověď,“ pánovitě přikazoval Sicinius. „Tož mluvte! Pravda jest, žeť musím,“ podroboval se Koriolanus. „Viníme vás,“ děl Sicinius, „že jste měl zámysl vzít Římu všecky řádné úřady a vlouditi se v tyranskou moc, začež jste lidu zrádce!“
Veta bylo po všech mírumilovných předsevzetích Koriolanových, jakmile zaslechl potupné slovo „Zrádce!“, marné také zdržování jeho přátel. Tvář jeho zbrunátněla, a on postoupiv prudce proti tribunovi, který strachem ucouvl, zvolal hromovým hlasem: „Jakže? Zrádce? Nejhlubších pekel znoj lid zahrniž! Jich zrádcem slout? Tribune rouhavý, byť dvacet tisíc smrtí sedělo ti v očích, ve tvých sevřelo se rukou jich tolik millionů, ve lživém tvém jazyku pak počet jejich dvojí: tož řekl bych ti v hrdlo tvé „Ty lžeš!“ tak volným hlasem, jako k bohům svou konávám modlitbu.“ „Ku skále, ku skále!“ vzkřikl nato lid. Sicinius však povelel ticho a pronesl se v tento smysl: „K té žalobě nám nových netřeba: co jste jej viděli činit, co slyšeli mluvit, vše to jest v tak velké míře zločin, že zasluhuje nejhorší smrti. Že však Římu dříve dobře sloužil, jménem národu a mocí vlastní my tribunové pudíme jej z města od chvíle té pod nebezpečím bytí shozenu s Tarpejské skály, jestliže by kdy do brány vstoupil Říma našeho. Ve jménu lidu dím: Tak býti má!“ „Pryč s ním! On jest vyhnán! Tak budiž!“ hlučně potvrzoval rozsudek lid. Patriciové ještě učinili poslední pokus ukonejšiti rozeštvané zástupy, ale tribunové tak dobře nastrojili svoje úklady, že se nikdo nedostal k slovu v rostoucí stále vřavě.
Koriolanus zůstával klidný. Tento mnohohlavý zástup lidu, jenž tolikrát zbaběle si vedl ve válce a nyní vztekle zuřil, vida proti sobě menšinu patriciů, naplňoval jej opovržením, kterému dal průchod těmito slovy: „Psů štěkote sprosťácký, jejichž dech mám v záští, vás vyháním já! Zůstaňte zde s vrtkavostí svou! Hluk nejslabší vám srdce rozechvěj, nepřátelé pak ať vás kývnutím svých chocholů k zoufalství ovanou. Pro vás i město maje v pohrdě, již obracím k vám záda svá. I jinde ještě svět!“ A pouhým pohledem klestě sobě cestu lidem, odcházel s fora, kam přišel jako zvolený konsul, a jež opouštěl jako vyhnanec.
Brzy nato smutný hlouček bral se k bráně římské. Uprostřed byl Koriolanus, po pravici jeho Volumnia, již v trudnou tu chvíli opouštěl mužný její duch, kdežto měkká Virgilia po levici svého manžela téměř se rozplývala v slzách. K nim družilo se několik jen nejvěrnějších přátel vyhnancových. Koriolanus byl klidný a odhodlaný, pamětliv jsa slov své matky, která říkávala mu často, že pohroma je duchů zkoumatelkou; že všední nehody dovedou snášet i všední lidé; osudu by rány nejhlouběji činěné se snesly duchem klidným, k tomu že třeba šlechetné síly. A tak všecky sám těšil a napomínal k statečnosti, jakož i upokojoval stran budoucího svého osudu pravě: „Však pohřešený, budu milován! Co budu na zemi, slýchati máte o mně — nikdy jinou věc leč rovnou povaze mé bývalé.“ Poslední políbení, ruky stisk, a již odcházel od Říma do chladné ciziny ten, kdo takových dobyl si o město zásluh. A nebylo dosti na tom. Podlí tribunové ještě štvali za ním lid dívati se z brány ven, stíhati jej plným výsměchem a urážet ho, načež u vítězoslávě vrátili se do města: ukázali svou moc.
V Římě nastal klid. Tribunové po odchodu Koriolanově dělali se pokornějšími, aby nepopudili proti sobě šlechty; ta pak nechtějíc, aby sporem domácím trpělo město, smiřovala se ponenáhlu s tím, že obětován byl jednotlivec. O vyhnanci nebylo nic slyšet. — Mocný rozruch však spůsobila zpráva o pádu Koriolanově u Volsků. Když nejnebezpečnější jejich protivník byl vyhnán, připravovali se pilně k válce s plnou nadějí ve zdar svého podniku. Výprava jejich urychlena nečekanou příhodou.
Za krásného večera blížil se k městu Antiu zakuklený chodec ve sprostém oděvu. Stanuv na návrší před Antiem, pozoroval město, pravě sám k sobě: „Jsemť, město, já, jenž činil vdovy tvé a mnohého dědice těch krásných staveb jsem uslyšel zastenat a klesnout.“ Byl to Koriolanus. Přetěžké jeho službě, největším nebezpečím, krůpějím též krve pro nevděčnou vlast bylo mzdou jen to jméno. Záští lidu připuštěné ochablou šlechtou, která ho docela pustila, shltilo všecko ostatní. Aby se pomstil, potlačil v sobě všecky city ušlechtilejší a bral se ve služby nepřátel — proti vlasti. Dostal se bez pohromy do domu Aufidiova, kam směřoval; dav se Aufidiovi poznati a svěřiv mu, proč přichází, byl s radostí přijat a uveden do jídelny, kdež právě častováni všichni předáci Volskův. Umluven bezodkladný útok na Římany, při němž měl poděliti se o velitelství nad vojskem Aufidius s Koriolanem. Hned druhého jitra dvojí vojsko vpadlo do římských krajů.
Zpráva o tomto vpádu v Římě velice překvapila, neboť nikdo se nenadál, že by Volskové tak rychle odhodlali se k odvetě. Zmatek pak rostl dalšími zprávami, při nichž hlavně tribunům bylo velice nevolno: v čele druhého vojska jest prý Koriolanus, který spojiv se s Volsky prý výbojem cestu si razí a pálí a loupí, nač přijde. Patriciové ostrými výčitkami stíhali lid, že jest původem všeho toho zla, lid zase, jak obyčejně v nezdaru ztráceje odvahu, svaloval vinu na tribuny. Za všeobecného rozechvění senat radil se, co bylo by učiniti. Dobrá rada ovšem byla drahá, neboť Volskové byli téměř před Římem.
Nezbylo, leč utéci se k prosbám.
První odhodlal se prosit za mír konsul Kominius. U Koriolana připomínal bývalou známost jejich, krůpěje, kterými spolu krváceli. Ale Marcius nedával nic v odpověď na Koriolana, zakázav sobě všeliká jména. Byl jaksi ničím, bez názvu, až by si ukoval jméno v plápolu hořícího Říma. Na prosby Kominiovy dal v odpověď, že obec prosí nadarmo toho, jehož trestala. Ani poukázání na přátele nepomohlo. Koriolan ponuře odpověděl, že nemá kdy je klobat z hromady plev nahnilých a stuchlých, a že jest zpozdilé pro bídné zrnko jedno neb dvě nechávati nespálených odporných smetí.
Na usilovnou žádost patriciův i plebejův odhodlal se k nové prosbě Menenius, neboť všichni byli přesvědčeni, že výmluvný jeho jazyk dřív než vojsko zastaví Koriolana v postupu. Menenius sám myslil, že se mu to podaří; vždyť pokládal se téměř za druhého otce Koriolanova, jakož jej také často „synkem“ jmenovával. Tím trapnější bylo jeho sklamání. „Neznámť já ženy, matky, dítěte,“ odpověděl prosebníkovi; „jest jiným služebno mé jednání. Ač pomsta mně zvláště náleží, mé odpuštění je v prsou Volsků. Bývalou důvěrnost naši ať spíš otráví zapomínavý nevděk, než aby slitování značilo, jak bývala velká.“ S tím byl stařec propuštěn. Na zprávu o jeho odmítnutí v Římě zděšení dostoupilo vrcholu. Veškeren vztek lidu obrátil se proti tribunům. Brutus byl lidem chycen, semotam vláčen, a přísaháno mu, nedostane-li se Římu úlevy, že po coulech jemu učiní smrt. Sicinius s bázní se ukryl čekaje, kdy dojde řada na něho.
V těžké té chvíli projevily vznešené smýšlení Volumnia a Virgilia, odhodlavše se jíti přimluvit za sklíčené město. Koriolan právě ve stane radil se s Aufidiem o dalším postupu, nechtěje novým poselstvím již dávat ani sluchu. Najednou bylo slyšeti nezvyklý ruch v táboře. Vyhlédl ven a co spatřil? Napřed šla Virgilia, pak vážná jeho matka, obě v šatech smutečních, za ruku vedouce jeho synáčka. Koriolan poznal, že nejtěžší zápas teprve mu nastává, a sám dodával si odvahy pravě: „Pryč citlivosti! Vazby přírody i výsady vše buďte zlomeny, a neústupnost nyní sluj ctností!“ Když však uzřel holubičí oči vzácných prosebnic, jak tupý herec zapomněl své úlohy a vězel na úplný svůj výsměch. Spěchal paním vstříc a objal vroucně oddanou svoji choť, načež poklekl před matkou v pozdrav a na znamení synovské své úcty. Již však octla se na kolenou před synem Volumnia, a za ní též Virgilia, stahujíc na kolena k zemi svého malého synáčka, jenž poslouchal mlčky netuše ještě, o jak velikou tu jde věc. Matka, nedávajíc se pozvednouti, vroucně jala se domlouvati Koriolanovi, aby upustil od války. Připomínala mu, jak truchlivý vedou život, když mají se modliti za vlast, které hrozí on zkázou, i za něho zároveň. Buď on v boji poražen a zajat jsa bude voděn v okovech po ulicích, buď jako vítěz šlapati po ssutinách Říma, ale také po ní, která nechce dožíti se pádu otčiny. Upozorňovala, že nežádá, by snad obrátil se proti Volskům, s nimiž přišel, nýbrž jen přiměl je k míru čestnému pro Římany, pro který obě strany by jej blahoslavily.
Dojatý Koriolanus neodpovídal, boje se, aby ho matka nezviklala. Ta však důrazněji ještě pokračovala: „Nejistý jest konec války; to však jisto, že, přemůžeš-li Řím, odměnou sklidíš jméno, na jehož ohlas půjde stopou kletba, o němž napíše kronika: „Muž ten byl šlechetný; posledním zločinem však zas to smazal: zhubil svou vlast, a jméno jeho zůstane hnusným v budoucí vek.“ Ó, promluv ke mně! Jak? Nemluvíš? Promluvtež, dcero, pláče vašeho si nevšímá. — Ty, hochu, promluv ty! Snad tvoje dětství spíše jej pohne, než dovede náš důvod. Není na světě muže, jenž by více byl zavázán své matce; a nicméně mne tady nechává žvatlat jak ženu v kladách. Pohleď k nám! Ten hoch, jenž nemůže pověděti, co by chtěl, a kleče spíná své ruce, dokládá naše prosby s větší mocí, než jakou máš ty k jejich odepření.“
Věrný syn nesnesl déle tklivých proseb matčiných; pozdvihl Volumnii se země a zaštkal volaje: „Ó, máti, máti! Co jste učinila? Vy jste pro Řím šťastně zvítězila; pro syna vašeho však — věřte, věřte, jest přenebezpečný ten výboj váš, ba snad i smrtelný.“ Obrátiv se k přítomnému Aufidiovi, vece: „Když mně nelze přímo válčiti, učiním příslušný mír. Dobrý Aufidie, kdybyste byl na mém místě, zda byste byl méně matku svou vyslyšel? Či byste byl méně propůjčil, Aufidie?“ „Též mnou to hnulo,“ dosvědčoval tento, načež s Koriolanem uradil se o slušných podmínkách míru, jež paní měly doručiti Římanům. Koriolanus pak srdečně se rozloučil s celou svojí rodinou, míně se vrátiti do Antia, by dosáhl schválení své smlouvy. Šťastné poselstvo římské šlo s radostí zpět; kvítí stláno jim po cestě, a lid, aby přehlušen byl ten skřek, jenž vyhnal Koriolana, odvolával jej, vítaje s jásotem jeho matku i choť. Bylo proč jásati: paní ty zachránily Řím.
Co takto slavena matka doma, nemenší sláva připravována synovi v Antiu. Poprvé po předešlých těžkých nehodách Volskové dobyli jeho hlavně přičiněním znamenitých úspěchů: válka započata s prospěchem a dále vedena až k hradbám Říma; kořist vážila celou třetinu přes náklad výpravy, nad to pak zjednán mír, jenž Volskům ke cti byl neméně než k hanbě Říma. Takto zněl počet, který skládal Koriolanus náčelníkům Volsků. Veliké tyto zásluhy však právě přivodily jeho pád.
Aufidius od porážky u Koriol proti šťastnějšímu svému sokovi nesmírným vzplanul záštím, které nemělo již tak čestné povahy jako dříve: kdysi hodlal rozdrtit jej silou, meč proti meči, od té doby měl ho zachvátiti vztek neb lest. Na čas utlumeno záští Aufidiovo, když Koriolanus objevil se v Antiu jako vyhnanec, s jehož pomocí bylo lze dosíci znamenitých úspěchův, ale vzrostlo u větší ještě míře před Římem, kde Koriolanus stále Aufidia zastiňoval. Vystoupiti proti němu nebylo tehdy možno, neměl-li být ochromen postup Volskův. Aufidius tedy bedlivě pozoroval, opomine-li soudruh jeho něco, čeho bylo by lze proti němu použíti a tak předešlé si ustrojiti štěstí. Proto zajásal v duchu, když Koriolanus povolil prosbám matčiným a manželčiným, a získával si pomalu proti němu spojence, své osobní přátele, jakož i ty, kteří těžce nesli, že v popředí ocitá se mezi Volsky nejnebezpečnější jejich kdysi nepřítel a zhoubce.
V průvodu těchto spiklencův Aufidius objevil se zároveň s Koriolanem před náčelníky obce; a když tento podával jim smlouvu s Římem, Aufidius pokročil vpřed volaje: „Nic to nečtěte, šlechetní pánové; leč řekněte zde zrádci Marciovi, že v nej větší míře zle užil vaší plnomoci.“ Jako hadem uštknut trhl sebou Koriolanus při slově „zrádce“, jež mu po druhé již vmeteno ve tvář, a vzkřikl: „Že zrádce? Jakž? A Marcius?“ „Ba, Marcius,“ s chladným výsměchem opakoval Aufidius, „jen Kajus Marcius. Či myslíš, že tě budu zdobiti tou loupeží, tvým jménem ukradeným v Koriolech, tím tvým „Koriolanus“? — Vy, pánové a hlavy obce té, onť, víry prázden, vaši zradil věc: za několik slaných krůpějí prošantročil vaše město Řím — ba, já řku vaše město — ženě své a matce, přísahu a záměr svůj tak zrušiv, jako nit zpuchřelého hedvábí.“ „Slyšíš to, Marte!“ stále ještě tlumil výbuch svého vzteku Koriolanus. „Ty boha toho, chlapče plačtivý, nic nejmenuj,“ zakazoval pánovitě Aulidius. Tím však míra trpělivosti Koriolanovy byla vyčerpána, a stará jeho hrdost propukla nezkrotnou silou: „Chlapče?“ Otroku! Sekejtež mne na kusy, Volskové! Vy muži, hoši, všechno ostří své ubroďtež ve mně! — „Chlapče?“ Lichý pse! Svou věrně-li jste psali kroniku, tam stojí, že jak orel v holubníku v Koriolech jsem Volsky plašil: já sám to činil.“ „Jakže?“ obrátil se Aufidius k senatu, „vy, šlechetní páni, chcete, aby vám přiváděl v paměť štěstí své, jež vaší bylo hanbou, zlotřilý ten chlubič, před vaším zde pohledem a sluchem?“ Senatoři přes toto popuzování zachovali klid; za to lid rázem uzřel před sebou dřívějšího úhlavního nepřítele. Ten volal: „Zabil mého syna!“ onen: „Zabil mého strýčka!“ jiný: „Zabil mi otce!“ a všichni sápali se na Koriolana. Tento stál uprostřed s čelem hrdě vztyčeným přijímaje rány, které zasazovali mu rozvzteklení Volskové, až beze slova pod nimi mrtev klesl.
Teprv potom v Aufidiovi probudila se bývalá jeho šlechetnost, a sevřel ho žal nad bídným Koriolanovým skonem. Sám s předními důstojníky donesl jej do hrobu, věnuje mu čestnou vzpomínku, které si také nešťastný sok jeho v plné míře zasloužil: byl veliký jak v ctnosti, tak také v poblouzení, jež zaplatil svou smrtí.