Povídky ze Shakespeara/William Shakespeare
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| XIX. Perikles, kníže tyrský | William Shakespeare | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | William Shakespeare[1] |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 346–346. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:William Shakespeare |
|
Ze středověkých divadelních her náboženských drama anglické vyvíjelo se rychleji a utěšeněji nežli v zemích jiných hlavně tím, že se tam vytvořil již v polovici století 15. samostatný stav divadelních herců, kteří znamenitě pečovali o rozvoj dramatického umění. A tak za panování královny Alžběty zároveň s mohutným politickým rozkvětem země dosáhlo také drama anglické svého vrcholu Williamem Shakespearem, nejslavenějším dramatickým básníkem všech věkův i národů.
Shakespeare narodil se ve Stratfordě nad Avonou r. 1564 jako syn zámožného měšťana, který však časem zchudl. Školní vzdělání našeho básníka nebylo valné: naučil se jenom trochu latinsky a ještě méně řecky. Ve Stratfordě častěji byla provozována divadelní představení, jež asi mocně působila na čilou jeho fantasii a podněcovala jeho zálibu v divadle. Jakému povolání se Shakespeare doma věnoval, nelze s určitostí říci, a vše, co se vypravuje, jsou domněnky a povídačky z dob pozdějších. Jisto je, že záhy oženil se s dívkou starší nežli byl sám, a že manželství jejich nebylo šťastné. Shakespeare v ten čas žil dosti volně a byl prý také potrestán pro pytlačení, což snad urychlilo jeho rozhodnutí opustiti Stratford a usadit se v Londýně, kde bylo možno lépe postarati se o výživu rodiny.
Bylo asi r. 1586, kdy Shakespeare zanechav ženu i dítky ve Stratfordě, přišel do hlavního města, snad již s úmyslem věnovati se divadlu, které tehdy právě docházelo veliké obliby. Stal se hercem a divadelním spisovatelem zároveň; při tom neunavně prohluboval své vzdělání, pilně čítaje klasické spisy, novelly a povídky, hlavně však bedlivě pozoruje šumný život velikého města a jeho pestrého obyvatelstva; byla to nejlepší škola ku poznávání lidského srdce, jež Shakespeare pronikl tak, jako málokterý jiný básník. Přízeň a také hmotnou podporu v kruzích šlechtických získal si dvěma básněmi výpravnými: „Venuše a Adonis“ a „Únos Lucretiin“, jakož i svými znělkami. Tak umožněno mu státi se spolumajitelem divadla „Globu“, jehož výnos byl záhy tak značný, že Shakespeare zakupoval si v rodišti svém stále větší a větší nemovitosti. Asi r. 1604—1606 přestal vystupovati jako herec a byl činný jen jako básník; beztoho společenské postavení herců za tehdejší doby bylo tak nízké, že mu byl jím život jen znepříjemňován.
Po náhlém utěšeném rozvoji divadla však nastal proti němu příkrý obrat hlavně působením šířícího se puritanismu. To asi bylo také příčinou, že Shakespeare upustil od básnění pro divadlo a opustil Londýn. Uchýlil se do Stratfordu, kde žil v kruhu rodinném se znamenitým na tehdejší dobu ročním důchodem a těšil se všeobecné vážnosti svých spoluobčanů. Zemřel r. 1616.
Několik let po smrti postaven mu v kostele sv. Trojice ve Stratfordě, kde básník odpočívá, pomník s latinským nápisem:
„Iudicio Pylium, genio Socratem, arte Maronem
terra tegit, populus moeret, Olympus habet.“[2]
Pro nás dnes největší význam má Shakespeare jako básník dramatický. Za života jeho dramata vydána jen z části, a co z nich vytisknuto, vydáno knihkupci bez jeho přičinění; neboť básníci dramatičtí tehdy básnili výhradně pro divadlo, nikoli pro tisk. A jelikož Shakespeare byl spolumajitelem divadla „Globu“, bylo spíše v jeho zájmu, aby se kusy jeho nerozšiřovaly tiskem, nýbrž jsouce oblíbeny, plnily hojně divadlo a zároveň divadelní pokladnu.
Teprve po jeho smrti r. 1623 došlo k prvnímu úplnému vydání (foliovému) jeho prací dramatických. Pojato tam 37 kusů, které dnes skoro jednomyslně Shakespearovi se připisují, také u nás v prvém úplném vydání dramatických spisů Shakespearových pořízeném péčí Matice České jsou přeloženy a dnes J. V. Sládkem znova se překládají.
Jsou to dle obsahu foliového vydání tyto kusy: Komedie: Bouře. Dvé šlechticů veronských. Veselé ženy windsorské. Veta za vetu. Komedie plná omylů. Mnoho povyku pro nic za nic. Marná lásky snažení. Sen noci svatojanské. Kupec benátský. Jak se vám líbí. Zkrocení zlé ženy. Konec vše napraví. Večer tříkrálový neboli cokoli chcete. Pohádka zimního večera.
Historie: Život a smrt krále Jana, Život a smrt Richarda II. 1. a 2. díl Krále Jindřicha IV. Život krále Jindřicha V. 1., 2. a 3. díl Krále Jindřicha VI. Život a smrt Richarda III. Život Jindřicha VIII.
Tragedie: Koriolanus. Titus Andronikus. Romeo a Julie. Timon Athenský. Julius Caesar. Makbeth. Hamlet. Král Lear. Othello, mouřenín benátský. Antonius a Kleopatra. Cymbelín. Troilus a Kressida.
Ale tímto vydáním první doba lesku Shakespearova byla téměř ukončena. Puritáni, kteří již za života Shakespearova brojili proti divadlům jako „kapličkám ďáblovým“, dostali se k vládě a zavřeli je všecka. Když pak po návratě Stuartovců vrátily se Časy pro dramatické umění lepší, byl zatím literární vkus změněn, a nebylo porozumění pro výtvory Shakespearovy. Teprve v polovici století 18. probudil proň smysl geniální David Garrick,[3] který právě vrcholu svého hereckého umění dostoupil v tragediích Shakespearových. Od té doby kusy jeho zaujaly přední místo na jevišti anglickém a záhy nato na jevištích všech vzdělaných národů, tedy také u nás.
Prostě a pěkně praví o Shakespearovi vydavatelé jeho z r. 1623: „Jakož byl šťastný napodobitel přírody, tak byl i nanejvýše šlechetným jejím tlumočníkem; v tom kráčeli pospolu duch i ruka jeho. A cokoliv myslil, to s takovou lehkostí vyjadřoval, že jsme v jeho papírech nalezli sotva nějaké přetržené místo. Není však naší věcí díla jeho vychvalovati…, je vaše věc čísti je. I doufáme od vás, že v nich naleznete dosti, co vás bude vábit i poutat.“