Povídky ze Shakespeara/XII. Jak se vám líbí

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
XI. Makbeth	XII. Jak se vám líbí	XIII. Julius Caesar

Údaje o textu
Titulek:	XII. Jak se vám líbí
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 209–220. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jak se vám líbí

Ve Francii žil jednou vévoda, který měl mladšího bratra, jménem Fredericka. Tomuto zachtělo se panovat, i vypudil z vévodství zákonitého panovníka a zmocnil se panství jeho sám. Starší bratr uchýlil se s několika sobě oddanými dvořany do Ardenského lesa, kde žili bezstarostně jako v zlatém věku, živíce se ovocem a zvěří, a vévoda liboval si v tomto životě více než v prázdném lesku dvora.

Frederick měl dceru, něžnou Celii, která byla vychována společně s dcerou staršího jeho bratra, vážnou a krásnou Rosalindou. Celie přilnula k sestřence své takovou láskou, že nechtěla bez ní žíti, a proto Rosalinda nebyla vypuzena zároveň s otcem, nýbrž ponechána na dvoře Frederickově. Kdykoli Celie vyčetla z tváře sestřenčiny smutek, snažila se jej všemožně zaplašiti.

Po vypuzení vévodově zůstalo v zemi dosti věrných jeho přívrženců, z nichž byl také pan Rowland de Boys. Když tento zemřel, zanechal dva syny velmi sobě nepodobné. Starší z nich, Oliver, byl muž sobecký a nenáviděl svého mladšího bratra Orlanda; proto ponechával ho beze všeho vychování, nechával ho jísti s čeledí a vůbec vylučoval ho z bratrského místa. A přece byl Orlando mladík ušlechtilý, třeba nikdy necvičen, vzdělaný, plný čackých snah a jak učarováním od každého, také od vlastních lidí Oliverových, milován.

Tehdy panovníci mívali na svých dvorech zápasníky, kteří zápasili s těmi, kdo odhodlali se proti nim postaviti. Také vévoda Frederick měl zápasníka, obrovsky silného to muže. Jednou ohlášen opět zápas před vévodou, a toho umínil se súčastnit Orlando, aby ukázal svou statečnost.

Se všech stran hrnul se lid na bojiště podívat se, kdo že postaví se proti siláku vévodovu; že by někdo nad ním zvítězil, nemyslil nikdo, nejméně vévoda sám. A když uviděl mladistvého Orlanda hlásit se k zápasu, zželelo se mu neznámého ztepilého mladíka, i snažil se ho odvrátit od boje, poslav k němu princezny, aby jich Orlando tím spíše poslechl.

Statečný jinoch však pravil: „Budu-li zabit, umru rád. Svých přátel tím nezarmoutím, nemaje nikoho, kdo by mne oplakával, světu neukřivdím, nemaje v něm ničeho. Zaujímám jen místo, jež může býti lépe vyplněno, když je uprázdněno.“ Princezny odešly s nepořízenou. Orlando pustil se v boj a porazil zápasníka vévodova tak, že byl vynesen ze zápasiště.

Všichni s jásotem uvítali nečekané toto vítězství, a vévoda sám tázal se Orlanda po jméně. Když uslyšel, že je mladší syn pana Rowlanda, zasmušil se a řekl: „Chtěl bych, bys byl syn někoho jiného. Svět měl otce tvého za ctihodného, leč já jsem v něm shledal nepřítele.“ Celii bylo líto vítěze, že tak drsně byl otcem jejím odbyt, i vyzvala Rosalindu, aby spolu vzdaly jemu dík za projevenou statečnost. Ta ráda to učinila, poněvadž pan Rowland byl miláčkem jejího otce, a na uznání statečnosti podala Orlandovi řetěz se své šíje se slovy; „Milý pane, to zde noste ode mne, tož od té, kterou štěstí zavrhlo, a jež by ráda více poskytla, jen kdyby prázdná ruka měla co.“

Láska k Rosalindě v Orlandovi náhle vypučevší zbavila ho slov, aby projevil své díky za drahocenný dar, a princezny zatím zmizely. Jako ve snách mladý vítěz ubíral se domů. Tam však přivítán byl žalostným nářkem od stařičkého sluhy Adama, který mu pravil: „Milý pane, jako mnohým lidem, tak i vám jsou zásluhy vaše jenom nepřáteli. Bratr váš již doslechl o vašem vítězství a takovou vzplál proti vám nenávistí, že vás chce připravit o život; proto nevstupujte ani do domu a prchněte!“

Ubohý Orlando v té tísni nevěděl, co činit. U dvora vysloužil si zápasem nemilost, u bratra nenávist a ocital se s holýma rukama na ulici; žebrat se styděl a loupežníkem se státi nechtěl. Věrný Adam však věděl radu a pravil mu: „Mám pět set korun mzdy, jež ušetřil jsem si u vašeho otce, aby mne opatřily, až služba v mých vetchých údech ochromne. Vezměte si je, a Ten, jenž sytí havrany a pečlivě se stará o pokrm vrabcům, buď i mně útěchou v stáří. Mne vezměte pak s sebou, zastanu vám službu kohokoli mladšího.“ Orlando vděčně přijal nabídnutí věrného sluhy v naději, že opatří sobě i starci někde skromnou výživu, ještě než utratí jeho úspory, a tak oba opustili nehostinný dům, který jim byl kdysi tak drahý.

Ale dařilo se jim špatně; nikde nenašli místa, takže stařec na smrt vysílen byl hladem, když se octli v lese Ardenském. Orlando tedy opustil klesajícího Adama, by poohlédl se někde v okolí po potravě a zachránil takto ubožáka, který v jeho službách umíral. Šťastnou náhodou octl se na místě, kde právě vypuzený vévoda zasedal s dvořanstvem svým k stolu. Orlando téměř rozběsněný nedostatkem svým a ještě víc Adamovým s vytaseným mečem chtěl si vybojovat pokrmu; myslel, že octl se mezi lidmi zdivočelými, proti nimž třeba užíti násilí.

Zatím vévoda vlídně ho vyzval, aby se najedl po chuti. Orlando zastyděl se za svoji prudkost, poprosil vévodu za odpuštění a požádal, aby nejprve směl nasytit stařičkého svého průvodce, který umírá hladem. Vévoda rád svolil. Přiveden tedy Adam, oba ukojili hlad, načež teprv Orlando oznámil, kdo jest a jak přichází do vzdálených těchto končin. Tu dal se mu poznati též vévoda a ještě vlídněji ho přivítal ve svém lesním útulku, nabízeje oběma uprchlíkům, by zůstali v jeho družině, což s největší radostí bylo přijato. V samotě lesní pak Orlando tím vroucněji vzpomínal Rosalindy, vyrýval jméno její do kůry stromův i skládal písně milostné, v nichž ji opěval.

Rosalindě rovněž od prvního setkání hluboko v srdci utkvěl statečný a sličný Orlando; bývala od té doby ještě častěji zamlklá i smutná než jindy, a Celie nadarmo ji vybízela, by potlačila mocný svůj cit lásky.

Zápas Orlandův měl však ještě jiný vliv na osud Rosalindin. Frederick byl jím upozorněn na to, že má starý vévoda v zemi stále ještě přátele, jako byl pan Rowland, a proto přízeň jeho k neteři náhle ochladla, ba proměnila se v nepřátelství; bálť se, by Rosalinda, zastiňujíc dceru jeho vlastní, nezískávala víc a více přízně lidu pro sebe i svého otce. Brzo po dni zápasu tedy Frederick oznámil Rosalindě, že do deseti dní pod trestem smrti má opustit zemi. Celie s nářkem na kolenou prosila otce za svoji nerozlučnou družku dokazujíc, že bez ní nelze jí žíti, že tedy otec i nad ní vynáší týž ortel. Když všecky prosby objevily se marnými, Celie osvědčila svoji lásku k Rosalindě vzácným činem.

Ježto Rosalinda chtěla odebrati se za otcem do Ardenského lesa, Celie prohlásila, že ani ona nezůstane u dvora, nýbrž zvolí vyhnanství spolu s milenou sestřenkou. Ta upozornila ji na nebezpečenství, s kterými je daleká cesta spojena; když však viděla, že Celie jinak nedá, ráda přijala její průvod. Aby zmenšily nebezpečenství, jež hrozilo jim jako dvěma bezbranným dívkám, vzaly útočiště k přestrojení. Větší, silnější a také odhodlanější Rosalinda vzala na se mužský šat, ozbrojila se tesákem a oštěpem i objevila se zcela švarným jonákem. Slabší Celie vzala za vděk prostým šatem venkovské dívky a zabarvila si hlinkou obličej, aby nebyla nápadna půvabná bělost její pleti. Tak vypadaly obě, jako by byly patřily k nejnižším třídám obyvatelstva. S novým šatem přijaly též nová jména; Rosalinda jako hoch měla býti nazývána Ganymedem, Celie pak Alienou. Za noci, nikým nebyvše zpozorovány, unikly ze zámku vévodského i z města. Prostředky na opatření nejnutnějších potřeb měly jim zjednati klenoty, které s sebou vzaly.

Strastná to byla cesta pro dívky, které nebyly zvykly nepohodlí. Často klesaly únavou, a sama statečná Rosalinda málem by byla udělala hanbu svým mužským šatům a dala se do pláče, kdežto bylo jí těšit slabší Alienu. Při těchto útrapách tělesných ještě vytrpěly mnoho strachu před pronásledováním. Skutečně byli na všecky strany vysláni poslové pátrat po uprchlých princeznách, ale nikdo nehledal jich v dokonalém jejich přestrojení, a tak obě bez pohromy. dostaly se do Ardenského lesa.

Ó, jak pocítily se blaženými, když pojal je v náruč věkovitý hvozd, ve volné přírodě, kde nebylo dvorské neupřímnosti, šalby, kde vše dýchalo jarým životem a svěžestí, jež přecházela také rychle v jejich zemdlené údy. Srdce jejich byla plna čisté radosti z četných těchto krás. I hleděly se tam trvale a bezpečně usadit, což se jim také podařilo. Vlídný pastýř, jenž jim poskytl přístřeší a potravy, prodal jim chýši svou na pokraji lesa, a princezny takto získaly si bezpečný útulek.

Tak ocitli se oba zamilovaní, Orlando i Rosalinda, na blízku sebe, aniž o tom věděli. Jednou však Celie na vycházce spatřila Orlanda a poznala ho především po zlatém řetěze, který měl na krku jako památku na Rosalindu. Ihned spěchala s radostnou touto zvěstí k družce své, a v zápětí za ní přicházel také zadumaný Orlando. Rosalinda dodala si odvahy a oslovila ho doufajíc, že jí v dokonalém jejím přestrojení nepozná. Nezklamala se. Orlandovi se zalíbil sličný domnělý Ganymed, a záhy byl s ním nejlepším přítelem.

Rosalinda s radostí vyzvěděla na něm tajemství jeho lásky, aby prý ho z ní vyléčila. Měl totiž nazývat ji Rosalindou, přicházeti každodenně k její chýši, dvořit se jí a snášeti všecky různé její rozmary, jaké mívají ženy, čím slibovala ho tak vyléčit, že v něm nezbude prý ani trochu lásky. Orlando sice pochyboval o výsledku tohoto zvláštního léčení, podrobil se mu však, poněvadž Ganymed značně byl podoben milené jeho dívce, a poněvadž měl alespoň někoho, s kým by o Rosalindě mluvil. Tato pak, poznavši ho dobře za častějšího styku, víc a více si ho zamilovávala, chtěla ho mít neustále při sobě a nerada ho pouštěla k službám vévodovým. Ba, láska její tak byla mocna, že při ní vybledla i vzpomínka na otce. Ačkoli věděla, v které části lesa vévoda se zdržuje, netoužila se s ním setkati. Jednou setkali se náhodou, a Rosalinda nedala se mu ani poznati. Vévoda dlouho vlídně s ní mluvil, ptal se jí, z jaké je rodiny, a když dostal za odpověď, že z tak dobré jak on, se shovívavým úsměvem propustil prostořekého domnělého hocha.

Kdysi opět Orlando odešel za službou slíbiv, že se brzy vrátí. Jda hvozdem, hle, co neviděl! Pod dubem, jenž měl rozsochy stářím omšené a vrchol lysý, ležel na znak bídný, otrhaný, zarostlý muž. Kol šíje vinul se mu zlatozelený had, jenž hrozivě se blížil k jeho pootevřeným ústům; pojednou však postřehnuv Orlanda odvinul se a vklouzl do křoví. A v stínu houštiny ulehla si hladová lvice číhajíc, až spící muž se pohne, neboť královský zvyk té šelmy je na nic se nevrhnout, co se zdá mrtvo. To uzřev Orlando, přistoupil k spícímu a poznal v něm — bratra, nehodného Olivera. Dvakrát odvrátil se, chtěje ho zanechati za kořist vyssáté a hladové lvici. Leč dobrota a přirozený cit lásky bratrské jej přiměly, že se pustil s dravcem do boje a přemohl jej. Za toho zápasu procitl Oliver a uviděl, co se děje. I pocítil živě celou nízkost svého jednání proti bratru tak šlechetnému a s pláčem poprosil ho za odpuštění, jehož se mu také dostalo. Při tom vypravoval bratrovi, jak se octl v tak smutném stavu v lese Ardenském.

Neradoval se dlouho nad útěkem Orlandovým. Vévoda Frederick dověděv se, že princezny před svým odchodem častěji mluvívaly o statečném zápasníkovi, domníval se, že Orlando jest jejich spolčencem. I vypravil rychle posla, by přivedl na dvůr buď Orlanda neb Olivera, aby tam byli donuceni uvésti vévodu na stopu princezen. Oliver dostavil se na dvůr vévodský ujišťuje, že neví o svém zmizelém bratru. Vévoda však mu nevěřil a rozhodl takto: „Vyhledej mi ho, ať je kdekoli, a živého neb mrtvého jej do roka přiveď. Jinak se nevracej do našeho území.“ Oliver vymlouval se, že nikdy neměl bratra svého rád, že tedy o něm již proto neví. Ale tím si neposloužil. Vévoda pravil, že je tím větší ničema, a kázal mu zabavit všecky statky, dokud by Orlanda nepřivedl. Oliver, jsa zbaven jmění a na pouti do vyhnanství, přišel do Ardenského lesa, kde tak neočekávaně nalezl Orlanda, s ním pak zároveň sebe, totiž lepší stránku své povahy, která probudila se, když viděl bratrovu šlechetnost.

Orlando zavedl jej k vévodovi, který ukojil jeho hlad, opatřil ho novým oděvem a poručil ho lásce bratrově. Oliver odebral se do jeskyně bratrovy, a tam Orlando teprv zpozoroval, že mu vytrhla lvice na rameni kousek masa. Ježto rána stále krvácela, omdlel, volaje Rosalindu. Bratr ho vzkřísil, obvázal mu ránu a pečlivé ho ošetřoval. Pak odebral se na žádost Orlandovu do chýše princezen, by bratra omluvil, že se nedostavil v určený čas, a dal šátek zbrocený krví pastýři, jejž Orlando v žertu nazýval Rosalindou.

Když Rosalinda spatřila zkrvácený šátek, klesla v mdloby, dávajíc tak na jevo, jak vroucně si Orlanda zamilovala. Oliver s Celií dovedli ji do chýše, kde ji vzpamatovali. Při tom Oliver zamiloval se do domnělé Alieny, a jevě upřímnou lítost nad svým dřívějším chováním k bratrovi, získal si také její přízeň, takže hned po návratu svém projevil bratrovi touhu pojmout ji za ženu pravě: „Bude to k tvému dobru, neboť svůj otcovský dům i se všemi důchody postoupím tobě a chci zde žít i umřít jako pastýř.“ Orlando byl srozuměn, a svatba ustanovena na druhý den. Také vévoda se svou družinou měl býti pozván.

Brzy nato přišla Rosalinda potěšit zraněného Orlanda. Při tom stěžoval si tento s povzdechem: „Ach, jak trpko jest dívati se na štěstí jen okem jiného. Budu zítra tím více v smutku, čím šťastnější bude se mi zdát můj bratr, jenž dosáhne svých tužeb.“ Marně nabízel se mu domnělý Ganymed, že bude také v den sňatku zastupovati jeho milenku; Orlando nechtěl déle žíti smyšlenkami.

I rozhodla se Rosalinda učinit konec zkouškám svého věrného milence a pravila k němu: „Od svého třetího roku byl jsem ve spojení s kouzelníkem nade vše zkušeným ve svém umění, a přece ne peklu zapsaným. Milujete-li Rosalindu tak od srdce, jak o tom hlasitě svědčí vaše chování, v tu chvíli, co váš bratr si vezme Alienu, můžete si vzíti ji; neníť mi nemožno přivésti vám ji zítra na oči. Oblecte se tedy co nejšvarněji, sezvete přátele, a budete mít zítra svatbu.“ Orlando ne s valnou důvěrou ve zdar této zvláštní přípovědi slíbil se dostavit.

Přišlo toužené jitro. Orlando oznámiv, co mu bylo slíbeno Ganymedem, čekal s vévodou a s Oliverem na slíbené rozřešení jak ten, kdo má strach nedoufat a doufá s bázní. Celie usmívala se jejich nedočkavosti, neprozradila však tajemství sestřenčina. Za chvíli nato vystoupila Rosalinda ve svých ženských šatech a vroucně objala svého ženicha, vyprošujíc pro něho i pro sebe od svého otce požehnání, jehož se jí také dostalo.

Radost všech byla dovršena nečekanou zvěstí. Vévoda Frederick, když byl uslyšel, jak muži velké váhy stále se utíkají do lesa Ardenského, dal se s velkým vojskem na pochod, by bratra svého jal a usmrtil. I dorazil až na pokraj lesa, kde mu vyšel vstříc starý, svatý poustevník a odvrátil ho od jeho podniknutí jakož i od světa. Frederick vzdal se koruny ve prospěch vypuzeného bratra a vrátil zabrané statky jeho přívrženců. Tím dostalo se skvělého svatebního daru oběma párům zasnoubencův: Oliverovi značných jeho statkův, Orlandovi jako manželu princezny Rosalindy věnem celého vévodství. Vévoda pak slíbil každému ze své družiny, kdo s ním přetrpěl zlé dny a noci, podíl na vráceném štěstí.

Následovalo hlučné a upřímné venkovské svatební veselí, jímž všem účastníkům začínal nový, skvělý život. Hned po něm opustili všichni lesní ústraní; odebraliť se do sídelního města vévodského. Ale ani tam nikým nezůstal zapomenut prostý, a přece tak krásný život v lese Ardenském.