Povídky ze Shakespeara/XIII. Julius Caesar

Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík
XII. Jak se vám líbí	XIII. Julius Caesar	XIV. Cymbelín

Údaje o textu
Titulek:	XIII. Julius Caesar
Autor:	Jan Kabelík
Zdroj:	KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 220–239. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Julius Caesar (Shakespeare)

Bylo po líté a krvavé bitvě u Mundy. Caesar zbaviv se v ní posledních nebezpečných svých protivníků, synů Pompeia Velikého, soustředil ve svých rukou správu celé ohromné říše římské. Republika byla jen podle jména, ve skutečnosti byl Řím královstvím. Jen titul královský a koruna zůstávaly ještě tužbou Caesarovou, třeba neměl přímých potomků, jimž by je zanechal dědictvím.

Nescházelo ovšem v Římě mužů, kteří byli těmto snahám jeho na odpor. Jedni z nich byli přívrženci Pompeia Velikého a jeho rodu, a předáky jejich byli tribunové lidu Flavius a Marullus. Druzí byli věrní republikáni, kterým těžko bylo pomysliti, že by se měli státi poddanými spoluobčana sobě rovného; v čele jejich stál ctižádostivý Cassius, proslulý jako znamenitý válečník. Proti nim stála strana třetí, těch, kteří v neobmezené lásce a oddanosti k Caesarovi byli ochotni podrobit se mu jako samovládci, ba sami ve snaze zavděčiti se mu vybízeli ho, by vstavil si na hlavu korunu; takový muž byl především Marcus Antonius. Mezi těmito stranami jako třtina větrem zmítal se lid, který bez rozvahy přidával se vždy k tomu, kdo měl poslední slovo, anebo k tomu, kdo sliboval mu nějaký požitek.

Nastala slavnost Lupercalií^[1] r. 44. př. Kr., a na ten den právě ustanoven triumf Caesarův za vítězství u Mundy.^[2] Na ulicích římských od časného jitra panoval slavnostní ruch, a se všech stran hrnul se proudem lid hlavně na forum a ke Capitolu účastnit se triumfálního průvodu a slavnosti na foru. Lidu šlo především o zábavu, ten neuvažoval, že účastní se oslavy vítězství nad Římany, vlastní to krví. Tím tíže nesli to Pompeiovci, a tribunové v obavě, aby Caesar nevzmohutněl a ještě více v otrocké bázni netřímal Řím, vybrali se mezi tlupy nejnižších tříd lidu, aby je rozháněli. Připomínali jim, jak velice se proviňují proti památce velikého Pompeia, jemuž tak často jásali vstříc, oslavujíce vraha jeho synů. A výmluvným slovům jejich alespoň místy podařilo se utlumit nadšení lidu pro Caesara. Kdekoli pak nalezli na vystavených sochách Caesarových vínky, strhovali je. Ne na dlouho; jakmile se věc donesla k sluchu Caesarovi, byli vrženi do vězení.

Po triumfu vše se hrnulo na forum k slavnostem. Tam také bral se Caesar s chotí svou Calpurnií, okolo nichž kupilo se vše, co Řím zrodil vynikajícího ať jměním, ať duchem, jako družice okolo jasného slunce. Nejblíže jemu byl věrný Marcus Antonius. Za všeobecného slavnostního šumu a jásotu bylo v tísni najednou slyšeti mocný hlas: „Caesare, Id Marcových^[3] se chraň!“ Byl to věštec, jenž na rozkaz Caesarův byv přiveden před něho, opakoval svou výstrahu. Caesar však, nepřikládaje věštbě váhy, odešel klidně dívat se na běh o závod. Za ním hnal se všechen hučící dav lidu.

Ve všeobecné této tísni jenom dva mužové z průvodu Caesarova zůstali zpět v ulici, která jinak byla liduprázdna. Jeden z nich, menší, bledé a myslivé tváře, upřeně díval se do země nedbaje, že odchází průvod, v němž zaujímal místo z nejpřednějších; byl to Marcus Junius Brutus, miláček Caesarův.

Druhý, muž vysoké, hubené postavy, s čelem svraštělým, byl Cassius. Ten dlouho pronikavým mrakem pozoroval Bruta; konečně přistoupil k němu a oslovil jej. Domlouval Brutovi, že od nějakého času jedná s ním bez lásky a cize. Když pak ten ujistil ho nezměněným svým přátelstvím, Cassius patrně upokojený pravil: „V Římě velice se želí, Brute, že scházejí vám zrcadla, jež by vám objevila, co dosud ve vás neznámo, a tím zrcadlem chci býti já. Slyšel jsem mnohé, a to z nejlepších zde po Římě — mimo Caesara — mluvit o Brutovi; a ti, jak úpějí pod jařmem toho věku, přáli si, by vznešený náš Brutus opět měl vlastní oči.“ Brutus pak odvětil: „Do jakých nebezpečí byste chtěl mne vésti, Cassie, že chcete, bych v sobě něco hledal, co tam není?“ V tom však se zarazil. S fora bylo slyšet hlahol trub a nesmírný jásot, který se na to ještě dvakrát opakoval.

I zvolal Brutus: „Co znamená ten křik? Bojím se, že Caesar lidem volen za krále!“

„Vy se toho bojíte?“ chopil se rychle slova Brutova Cassius, který dosud nevěděl, jak mluviti k miláčku Caesarovu. „Tedy myslím, že byste nechtěl, by se tak stalo.“

„Ba, nechtěl, Cassie; však mám jej rád,“ zněla odpověď Brutova. „Leč, proč mne zdržujete? Co mi chcete svěřit? Svědčí-li to dobru obecnému, suďtež bohové, že miluju cti jména víc než se lekám smrti.“

I osmělil se Cassius a důtklivými slovy upozorňoval Bruta na nebezpečí, hrozící svobodě Říma Caesarem, mužem, který nijak nad ně nevyniká. Plavaje kdysi s ním o závod vzbouřeným Tiberem, Caesar prý byl by se stal kořistí řeky, kdyby ho nebyl vysvobodil, a v Hispanii, sklíčen jsa zimnicí, třásl prý se a stenal jak choré děvče. A týž Caesar kráčí přece po světě jak Koloss, kdežto ostatní jak lidé titěrní krčí se pod jeho obrovskýma nohama, jak bázlivá ptáčata pokukujíce, kde najíti si hroby hanebné. „Jsouť lidé někdy pány sudby své; ne ve hvězdách leč na nás vina jest, můj drahý Brute, že jsme otroky,“ dokládal Cassius přesvědčivě. „Hle, Brutus — Caesar! Co v tom Caesaru? Proč jméno to má zvučet víc než vaše? Ó, slyšeli jsme oba, kdys že Brutus byl, jenž byl by strpěl zrovna tak málo, by věčný ďábel v Římě svůj měl dvůr jak taký král.“

Brutus, patrně slovy Cassiovými, hlavně poukázáním na slavného svého předka jsa dojat, vece: „Věřím vám, že mne milujete, tuším již trochu, co chcete, a uvážím to. Na ten čas, prosím, dál na mne nenaléhejte, ale vězte: Brutus chce raděj vesničanem být než chlubiti se jménem Římana v tom krutém stavu, který tento čas, jak se zdá, na nás chce uvaliti.“

V tom již hrnul se lid zpět do ulice, což svědčilo, že hry jsou skončeny, a za ním přicházel též průvod Caesarův. Slavnostní veselá nálada však, jakou se dříve označoval, z něho zmizela. Na čele Caesarově plála hněvná skvrna, Calpurnie byla bleda, a ostatní jak čeleď plísněná šli za nimi, Antonius stále jemu nejblíže. Caesar spatřiv Cassia obrátil se k Antoniovi se slovy: „Kdybych byl přístupen strachu, neznám člověka, jehož bych se chránil jak toho vyzáblého Cassia. On mnoho čte, jest velký zkoumatel a lidské skutky naskrz prohlíží. Her nemá rád jak ty, Antonie, a neposlouchá hudby; málokdy se usměje a usmívá se tak, jak by byl jízliv na sebe sama, že se dá jen pohnout něčemu se usmáti. Lidé tací nemají klidu, když vidí kohos většího, než jsou sami, a proto velice jsou nebezpečni. Já pouze říkám, čeho bát se jest, ne, že se bojím sám: jsemť povždy Caesar.“ Antonius ho ujišťoval, že Cassius je muž dobrého smýšlení, a průvod zatím minul Cassia s Brutem.

Ti chtějíce se dověděti, co se událo na foru, zadrželi u sebe Cascu. Byl to dávný známý Brutův, muž, který těžce nesl tehdejší stav Říma, z něhož však neviděl vyváznutí; i dával nespokojenost svou na jevo jen pernými často poznámkami. A tak i tehdy, místy řeč svou kořeně vtipem, podával zprávu, jak Antonius na foru třikráte podával Caesarovi korunu, kterou tento vždy odmítl za velikého jásotu lidu, ač byl by ji rád vzal. Caesar, patrně byl mocně rozrušen, že lid tak nečekaně lpí alespoň na zdání staré svobody; byl zachvácen padoucnicí a klesl na náměstí. Tak celá slavnost vzala náhlý konec.

Brutus slyše, jaké nebezpečí hrozilo republice, pozval k sobě Cassia na ráno, aby se domluvili, načež se všichni rozešli.

V noci snesla se nad Římem bouře, která sršila přímo ohněm, jsouc po soudu většiny Římanův osudným znamením městu. Tomu zdály se nasvědčovati též jiné zázračné zjevy, o nichž s hrůzou vypravoval si pověrčivý lid: sprostý otrok zvedl prý levici, jež hořela jak pochodeň, necítíc ohně, blíž Capitolu objevil se lev, jenž nikomu neublížil, a po ulicích prý chodili ohniví mužové. Za těchto hrůz nebylo na foru a na ulicích téměř živé duše, právě vhod spiklencům, kteří konali schůzi svou v Pompeiově loubí zcela nerušeně. Cassius, nedbal nic rozkacených živlů; chodil po městě, dokončuje přípravy k rozhodnému kroku. Zejména opatřoval různé listy povzbuzující Bruta zakročit na prospěch svobody římské. Spiklencům hlavně záleželo na Brutovi, neboť věděli dobře, že, co by se zdálo u nich zločinem, Brutus účastenstvím svým promění ve ctnost a čestnou zásluhu.

Za těchto pochůzek Cassius setkal se znova s Cascou, jenž doprovodiv Caesara domů dověděl se noviny, že druhého dne senat prý chce Caesara nastoliti za krále, a na moři i na zemi nechati mu nosit korunu kromě Italie. Slyše to Cassius vytasil dýku, obrátil ji proti prsům svým a zvolal: „Tož vím, kam tuto dýku obrátit: pout Cassius chce zprostit Cassia. V tom, bozi, slabé činíte silnými, v tom, bozi, porážíte tyrany: věž kamenná, ni stěny kuté spěže, ni dusný žalář, pevná železa moci ducha odolati nemohou; však život, těchto světských mříží syt, vždy sílu má, by sám se vyprostil.“ Projevil takto pravé své smýšlení před mužem, jehož smýšlení neznal, i zarazil se. Ale Casca podal mu ruku, že chce ochotně súčastnit se všech krokův, aby dávná svoboda Říma byla zajištěna. Cassius rád přijal nového spojence, odebral se s ním nejprve do loubí Pompeiova a pak se všemi spiklenci k Brutovi.

Bylo již k ránu. Brutus v největším rozčilení přecházel po zahradě. Nezavřel ani oka po celou noc a záviděl klidného spánku mladému svému sluhovi Luciovi. Dlouho rozvažoval, co činit, až nakonec ustanovil se, že Caesar musí padnout. Představoval si živě celou jeho dosavadní činnost a doznával, že do té chvíle nejeví Caesar ničím, že by se chtěl státi tyranem. Ale toto svědectví minulosti mu nedostačovalo. Obával se, že by o korunu jsa zvětšen v budoucnosti přece zašel v ty a ony krajnosti. To mělo býti zamezeno jeho smrtí.

Sotva se rozhodl, přišel Cassius s ostatními spiklenci. Nastala živá porada, jak by měl být čin proveden, především pak o tom, má-li padnout Caesar sám, či také nejčelnější jeho stoupenci, zvláště Marcus Antonius, na jehož smrt naléhal hlavně praktický Cassius, boje se ho jako vychytralého pleticháře. Idealní však Brutus nechtěje, aby jevili se spiklenci lidu jako zabíječi, zamítal všecky další vraždy. On by si býval přál stihnout jen Caesarova ducha, a nezohavit samého Caesara. To nebylo možno, a proto musel Caesar krvácet, ne však jiní. A jako ve všem, tak i v té věci Brutus podržel vrch.

Decius^[4] Brutus vzal na se úkol pohnout Caesara, aby dostavil se do schůze senatu, kde měl padnout, a všichni ustanovili, že přijdou pro Caesara již o osmé hodině ráno.

Sotva spiklenci odešli, objevila se Brutova choť Portie, bolestně vyčítajíc choti svému, že skrývá před ní důležité jakés tajemství, které ho skličuje. Nesla těžce, že jako dcera Catonova a choť Brutova byla jako každá jiná žena pokládána za slabou státi se důvěrnicí manželovou. Aby osvědčila svou pevnost, dobrovolně poranila se na stehno na důkaz, že dovede jako bolest smlčet i taje svého manžela. Brutus, mocně byl pohnut vzácným tímto smýšlením, vyjevil jí, oč se jedná, načež provázen jsa jejím žehnáním vyšel k Caesarovi.

Zatím také v domě Caesarově již za časného jitra nastal velký rozruch. Za noční bouře Calpurnie zmítána byla děsivými sny, takže třikrát vzkřikla: „Hoj, pomoc, oni vraždí Caesara!“ Probudivši se vykládala sen svůj Caesarovi: Viděla prý sochu jeho jako vodotrysk, z něhož stem trubic vřela čistá krev; a přišlo mnoho čackých Římanův a mylo si v ní ruce s úsměvem. To měla za zlé znamení a pro to i pro divné zjevy noční snažně prosila Caesara, by nevycházel z domu. Caesar však na její obavy odpovídal: „Lze-li ujít tomu, co usoudili všemocní bohové? Caesar půjde. Kdo sketa, před smrtí mře kolikrát, muž chrabrý smrti okusí jen jednou!“ Od svého předsevzetí neustoupil, ani když oznámeno, že auguři neradí mu vyjíti z domu. Pyšně prohlásil, že nebezpečenství dobře ví, kterak Caesar sám jest nebezpečnější než ono. Ale když Calpurnie úzkostí na kolenou jala se ho prosit, aby jí k vůli zůstal doma, konečně svolil.

V pravý čas ještě objevil se Decius provést úkol, jehož se byl podjal, přivésti Caesara do senatu. Slyše příčiny, pro než mínil Caesar zůstati doma, chytře pravil: „Sen Calpurniin byl chybně vyložen. Hle, vaše socha tryskající krev z těch mnohých trubic, v které s úsměvem si tak mnoho Římanů mylo ruce, jen znamená, že bude velký Řím z vás čerpat oživující krev. Krom toho vězte: senat rozhodl, že v dnešní den dá velkému Caesaru korunu. A pošlete-li vzkaz, že přijíti dnes nechcete, snad změní úmysl. Též na posměch by se mohlo vše obrátit, kdyby někdo řekl: „Na jinou dobu senat odložte, až Caesarova žena bude míti lepší sny!“

Jakmile Caesar uslyšel o koruně, cíli to své tužby, objevily se mu hned obavy Calpurniiny malichernými, a rozhodl se, že půjde do senatu; tak Calpurnie umlkla se svými námitkami, aby nezmařila provedení úmyslu senatu. Již také plnil se víc a více dům senatory, hlavně spiklenci, kteří obklopili Caesara, aby zamezili vše, co by hrozilo zmarem jejich připravenému dílu, a vedli ho na Capitol.

A skutečně věc jejich byla v nebezpečí. Nějaký Artemidorus, dověděv se o spiknutí, postavil se před Capitol s listem, který obsahoval výstrahu před hlavami spiknutí. Když k němu Caesar přicházel, uzřel hadače, jenž jej o Lupercaliích varoval před Idy březnovými. Rozpomenuv se na to, zvolal Caesar: „Jsou Idy v Marci zde!“ Hadač pak odvětil klidně: „Jsou, Caesare, však dosud nepřešly!“ Hned na to podal mu Artemidorus list pravě: „Buď zdráv, ó Caesare! Čti tento list, má prosba týká se tebe!“

Tu objevil se Caesar mužem v pravdě velikým řka: „Co dotýká se nás, buď poslední!“ Odevzdal list sluhům, aby jej uschovali, a vkročil do senatu.

Byl ztracen.

V senatě spiklenci odstranili z blízkosti Caesarovy všecky jeho přátele, zvláště Antonia, jehož tělesná síla byla by se jim mohla státi nebezpečnou. Dle úmluvy přistoupil k Caesarovi Metellus Cimber, prose za milost pro svého bratra, jenž byl potrestán vyhnanstvím. Za ním poklekli všichni spiklí, také Brutus, přimlouvajíce se za Cimbrova bratra. Caesar však odmítl všecky tyto přímluvy pravě, že nikdy nekřivdí, že však též nedá se bez příčiny usmířit, stálý jsa jak hvězda severu. I vzkřikl Casca: „Mluv ruka za mne!“ Povstav vrhl se první vytasenou dýkou na Caesara. Za ním následovali ostatní spiklenci, a Caesar vida, že i Brutus, miláček jeho, tasí naň dýku, bolestně zvolal: „Et tu, Brute?^[5] Tož padni, Caesare!“ Zahaliv si tvář zemřel pod četnými ranami spiklenců před sochou velikého Pompeia, svého kdys odpůrce.

Nevýslovný zmatek nastal v senatě, když proveden strašný tento skutek. Spiklenci zajásali: „Svoboda! Volnost! Tyranství je mrtvo!“ Ale ostatní senatoři prchali v divém chvatu přes ujišťování Brutovo, že nikomu netřeba se báti, a přenášeli zmatek a poplach na ulici, kde muži, ženy, děti, vše křičelo, jak byl by býval soudný den. Brutus zachoval úplný klid a volal na spiklence, aby smočíce si ruce a meče v krvi Caesarově, šli na tržiště a tam křičeli: „Mír a volnost, svoboda!“ Tito přicházeli a smáčeli se krví Caesarovou. Sen Calpurniin se strašně vyplnil!

V tom vracel se Marcus Antonius, ujistiv se dříve sluhou, že spiklenci proti němu nic zlého nezamýšlejí. Vida zohavenou mrtvolu Caesarovou, vypukl nad ní v hořký nářek, načež teprve vzpamatoval se a přistoupil ke spiklencům pravě, že jest ochoten padnouti, je-li mu to jimi usouzeno, ježto prý žádné místo nebude mu vhod ni spůsob smrti, jako padne-li podle Caesara. Brutus ujistil ho bezpečím, a praktický Cassius hned sliboval mu, že má být hlas jeho vážen jako číkoli při rozdílení nových hodností, půjde-li s nimi. Antonius na zdání upřímně sliboval jim své přátelství, oznámí-li mu, proč vlastně Caesar padl, a vyžádal si, by směl dát tělo Caesarovo odnésti na forum a s řečniště, jak sluší příteli, promluvit k jeho pohřbu. Cassíus důtklivě varoval Bruta, aby toho nedovoloval, ale ten ve své šlechetnosti, neprohlížeje přetvářky Antoniovy, nechtěl odepříti této obvyklé pocty velikému Caesarovi a povolil Antoniovi řečniti. Sám prvý mínil chopiti se slova, aby předešel možné nebezpečí.

U valném průvodu svých přátel objevil se na foru oznámit lidu, proč byl Caesar zavražděn. Vystoupiv na řečniště, slovy nehledanými, jednoduše vysvětloval to lidu. Řeč jeho vrcholila v těchto slovích: „Kdyby se tázal přítel Caesarův, proč Brutus povstal proti Caesaru, ta jest má odpověď: Ne proto, že jsem Caesara miloval méně, však proto, že miloval jsem více Řím. Chtěli byste raději, aby Caesar žil, a vy všichni zmírali jak otroci, než, aby Caesar byl mrtev, a vy všichni žili, lid svobodný? Že Caesar miloval mne, pláču proň: že šťasten byl, raduji se z toho; že chrabrý byl, jej ctím; však že byl ctižádostiv, zabil jsem jej. Zde slzy za jeho lásku; radost z jeho štěstí; čest za jeho chrabrost a smrt za jeho ctižádost.“ A když nakonec prohlásil, že, jako zabil svého nejlepšího přítele pro dobro Říma, tutéž dýku má pro sebe, když zlíbí se vlasti chtíti smrt jeho, lid vypukl v hřímavý jásot a velebil jej jako ochránce svobody.

Brutus odešel, postoupiv řečniště Antoniovi, před nějž položena mrtvola Caesarova. Obratný Antonius pečlivě si řeč rozmyslil a připravil, aby vyzněla na zkázu vrahův Caesarových. Vida, že lid získán byl přesvědčivou řečí Brutovou, zprvu vedl si velmi opatrně. Oznámil, že přichází z vůle šlechetného Bruta promluvit o pohřbu Caesarově, ne chválit ho, ježto prý zlo, které lidé činí, žije po nich, čin dobrý bývá pochován s jich kostmi. Nejprve důvody rozumovými přesvědčoval lid, že Caesar vlastně nebyl ctižádostiv, dbaje při výbojích svých o hmotný prospěch Říma, jsa citliv k bídě chudiny a zamítnuv o Lupercaliích třikráte nabízenou korunu. Nato, jakoby, přemožen byl zármutkem nad smrtí Caesarovou, umlkl a bedlivě pozoroval dojem svých slov na lid. Tento skutečně vývody jeho byl již zviklán, a tak mohl Antonius mluviti volněji. Lkal nad Caesarem, jenž den před tím ještě slovem mohl se vzepříti světu, kdežto teď leží, a nejchudší dosti není ubohý, by jemu vzdal úctu. A přece, kdyby prý lid uslyšel jeho závět, hrnul by se líbat ty rány zavražděného a smáčet šat v jeho posvátné krvi.

Lid slyše o závěti domáhal se, by ji Antonius přečetl. Lstivý řečník však nejprve popudil jej až k zběsilosti, ukázav jemu hrozně zohavenou mrtvolu odkazatelovu, načež teprve přečetl odkaz, jímž lid štědře obmyšlen.

Vrtkavost lidu vlastní objevila se při tom ve světle nejkřiklavějším: tíž zástupové, kteří před chvílí ještě chtěli míti Bruta Caesarem, spílali mu hanebných vrahů. Na foru samém, jakožto místě posvátném četnými chrámy, složena veliká hranice, na níž spáleno tělo Caesarovo, a luza ve slepém vzteku rozlila se po celém městě, pálíc a drancujíc domy vrahů Caesarových. Rozlícenost její dostoupila takového stupně, že na kusy roztrhán nevinný básník Cinna jen proto, že byl téhož jména s Cinnou spiklencem.

S uspokojením díval se Antonius na zhoubu, již tak znamenitě uvedl v proud, a Brutus s Cassiem a ostatními spiklými v šíleném chvatu prchali z římských bran uchránit se před zběsilým davem. Řím opanoval Antonius s Octaviem, synovcem Caesarovým, a Lepidem.

Nastaly strašně chvíle. Všichni, kdo byli novým triumvirům nepohodlní, zbavováni jmění i života; nešetřeno ani mužů nejzasloužilejších, jako byl Cicero, ba ani nejbližších příbuzných triumvirů.

Tím triumvirové ještě nezvítězili nadobro. V dalekém východě, v Malé Asii shromažďovali Brutus a Cassius četné voje, chtějíce dobýti vítězství republice. Ač však jim nastával rozhodný boj, nebylo mezi nimi té jednomyslnosti jako dříve. Brutus s bolestí poznával, že ne všichni spiklenci za čistým účelem dobýti vlasti svobody stali se Caesarovými vrahy, nýbrž mnozí z pohnutek sobeckých. Největším zármutkem ho naplňovalo, že sám Cassius byl rozkřičen, že kupčí úřady, a skrblil, když se jednalo o podporu společné věci. Ve vojenském táboře u Sard došlo z té příčiny k ostrému sporu mezi oběma vůdci, ve kterém Brutus, mocně obrněn jsa poctivostí, sklíčil konečně Cassia tak, že tento nabízel mu nahou hruď, aby proklál ji jak kdysi Caesara, jehož prý, když nejvíce Brutus nenáviděl, více miloval než Cassia.

Tím jsa dojat odpustil mu Brutus, a smíření vojevůdcové radili se o vedení války, při čemž bylo se Cassiovi diviti pevnosti vůle a klidu, jaký projevoval Brutus, ač stižen byl ranou nejkrutější: vzorná jeho choť Portie totiž ze zármutku nad tím, že triumvirové tak vzmohutněli, zemřela pozřevši ohně.^[6] Brutus, snaže se co nejvíce nemysliti na těžkou tuto ztrátu, celou duší zabýval se věcmi válečnými. V poradě té ve smyslu Brutově rozhodnuto vytrhnouti k Filippům. Jelikož hluboká noc přistihla oba v rozhovoru, a příroda vymáhala krátkého aspoň oddechu, oba vůdcové se rozloučili, by se vydali časným jitrem na pochod.

Brutus nemohl rozčilením usnout; převlekl se v noční šat a dal si hrát Luciem na loutnu. Ale mladý sluha po denní únavě záhy upadl v hluboký spánek. Brutus tedy vyňal z kapsy nočního roucha knihu, aby se jí pobavil a upokojil. Všude bylo ticho. Bylo slyšet jen hluboce oddechovati Lucia a jiné ještě dva sluhy, kteří zůstali u Bruta, kdyby snad pán jejich chtěl je poslat s nějakým rozkazem ke Cassiovi. Svíce jen mdle osvětlovala prostranný vojevůdcovský stan.

Najednou Brutus pozdvihnuv oči spatřil před sebou ducha Caesarova, který zvolna se k němu blížil. I tázal se zděšeně: „Jsi něco? Jakýs bůh, neb anděl, ďábel, jenž zmrazuje mi krev a ježí vlas? Již mluv, co jsi?“ — „Zlý duch tvůj, Brute,“ hrobovým hlasem odpověděl mu duch. „Proč přicházíš?“ ptal se Brutus dále. A za odpověď dostal: „Říci ti, že mne spatříš u Filipp.“ Právě, když Brutus nabyl opět srdce, aby s ním více promluvil, duch zmizel. Brutus, aby se ujistil, že kromě něho nikdo neviděl zjevení, jež zajisté bylo by přestrašilo celý tábor, vyburcoval ze spánku všecky tři sluhy, tázaje se, zdali něco viděli. Dostal za odpověď, že nikoli, čím byl poněkud upojen. Zjevení však nespustil s mysli.

Konečně octlo se vojsko republikánské proti nepříteli u Filipp. Brutus stále se stejným klidem řídil všecky přípravy k bitvě. Jinak Cassius. Nebylo mu vůbec po chuti, že došlo k bitvě u Filipp, a pochmurný den bitvy i rozmanitá zlá znamení, jimž jindy nepřikládával víry, skličovala poněkud jeho ducha, ač byl jinak odhodlán statečně vzdorovat všem nebezpečím. Oba vůdcové bratrsky se objali jako na rozloučenou, nevědouce, jaký osud je čeká, ale s přesvědčením, že toho dne se skončí dílo, jež započaly Idy březnové.

Nastal hlučný ryk bitevní. Brutus záhy zpozoroval, že křídlo Octaviovo, jež stálo proti němu, je zemdlené, a velel křídlu svému náhle na ně vypadnouti. Výpad se podařil znamenitě; vojsko Octaviovo ve zmatku prchalo, Brutovo pak pronásledujíc je, vrhlo se ukvapeně na kořist ve stanech nepřátelských. Zatím však levé křídlo Antoniovo sevřelo křídlo Cassiovo tak, že vojíni tohoto dávali se na útěk, ač Cassius sám jako nepřítel s mečem v ruce postavil se jim vstříc, aby donutil je k novému boji. Antonius octl se až ve stanech Cassiových, jež záhy hořely plamenem.

Cassius celý zoufalý nad touto pohromou, vyslal věrného svého přítele Titinia přesvědčit se, jak vlastně bitva stojí, sám pak se sluhou Pindarem díval se s návrší za ním. Titinius hnal se tryskem po bojišti. Najednou obklopen byl zástupem jezdců, kteří s jásotem ssedali se svých ořů. Slyše to Cassius lál si sketů, že dožil se toho, by nejlepší jeho soudruh před jeho zraky upadl v ruce nepřátel. Nechtěl Titinia přežíti, pročež vložil do rukou Pindarových tentýž meč, jenž projel útrobou Caesarovou, a zahaliv si tvář nalehl naň i zemřel se slovy: „Tys pomstěn, Caesare, a týmže mečem, který tebe sklál.“

Zatím jen černý blud byl příčinou této smrti Cassiovy. Titinius neupadl v moc nepřátel, nýbrž pozdraven byl jásotem přátelských jezdců, kteří nesli od Bruta Cassiovi zprávu o vítězství nad Octaviem a vítězný vínek. S tímto pospíchal radostně Titinius k milenému vůdci, ale mohl již jen ověnčit čelo mrtvého, načež sám následoval z přátelství Cassia i ve smrt: probodl se jeho mečem.

Na zprávu o tom neštěstí Brutus přichvátal rychle k mrtvolám obou přátel a vida je zvolal, mocně jsa dojat: „Ó, Caesare, tys dosud mohutný! Tvůj duch obchází kol a obrací naše meče do našich útrob.“ Dlouho truchliti nedovolovalo nebezpečné postavení vojska, a proto Brutus dal „S Bohem“ Cassiovi jako poslednímu všech pravých Římanův a nařídil tělo jeho slavně pohřbíti na ostrov Thassos; pak vrátil se do pole obnovit boj a zkusit naposled štěstí válečné.^[7]

S klesajícím dnem byl boj rozhodnut: štěstí objevilo se republikánům nepříznivým. Zabíjení stalo se téměř heslem, a poslední zbytky republikánského vojska prchaly s bojiště zbroceného krví. S hrstkou svých přátel a sluhův prchal i Brutus a octl se na skalině, kde na chvíli si odpočinul; ale také tam blížili se nepřátelé. Brutus viděl, že nadešla hodina jeho smrti, ač nechtěl-li upadnout do rukou nepřátel a zdobit jejich triumf. I duch Caesarův, dle slibu svého objeviv se mu v noci na den bitvy, byl toho důkazem. Nikdo však z jeho věrných nemohl se odhodlat podržeti mu meč, aby naň milovaný vůdce nalehl, a Brutus vida tuto lásku, zaplesal radostí, že nepoznal v celém životě ni jediného člověka, který by mu nebyl osvědčil věrnosti.

Rozloučiv se s přáteli srdečně, probodl se mečem, jejž mu podržel sluha jeho Strato, odvrátiv tvář, aby neviděl, jak umírá jeho pán. Poslední slova Brutova platila Caesarovi. Zvolalť: „Teď, Caesare, již můžeš klidně spát, já tebe z pola nezabil tak rád jak sebe.“ Byl nejvyšší čas. Právě přicházeli v odlehlou tuto končinu Antonius a Octavius s některými předními zajatci z vojska republikánského, jimž Strato s radostí oznamoval, že pán jeho smrtí unikl nečestnému zajetí.

Oba vůdcové nepřátelští přistoupili k mrtvole a dlouho mlčky patřili ve zsinalou tvář nejnebezpečnějšího svého protivníka, s nímž byla republika mrtva. Antonius, mstě jako přítel smrt Caesarovu na jeho vrazích, zůstal vítězem proti těm, kdo obětovali přítele z lásky k svobodě vlasti, a s ním vítězila i myšlenka samovlády. Smrtí však všecky protivy mezi nepřáteli byly vyrovnány. V té chvíli viděli před sebou jen tělesné pozůstatky šlechetného muže. Antonius sám vzdal mu zaslouženou čest pravě okolostojícím: „To byl z nich nejšlechetnější Říman; ti všichni spiklenci až na něho, co spáchali, to udělali vše jen ze záští k velkému Caesaru; on sám jen, všecek mysli poctivé, pro dobro obecné byl jedním z nich. Žil ušlechtile, z živlů složen tak, že příroda by mohla povstati a říci všemu světu: „To byl muž!“ Dle příkazu Octaviova byla pak mrtvola Brutova odnesena do jeho vlastního stanu a odtamtud se všemi vojenskými poctami pochována.

---

1. Lupercalie = očistná slavnost konaná 15. února na počest pastýřského boha Luperca. Podle dramata koná se 14. března.
2. Ve skutečnosti slaven v říjnu r. 45. př. Kr.
3. 15. března.
4. Správně: Decimus.
5. I ty, Brute?
6. Ve skutečnosti zahynula po bitvě u Filipp.
7. Ve skutečnosti svedena byla bitva druhá teprv 20 dní po první.