Povídky ze Shakespeara/XI. Makbeth
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| X. Pohádka zimního večera | XI. Makbeth | XII. Jak se vám líbí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. Makbeth[1] |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 192–208. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Macbeth |
|
Ve Skotsku panoval v 11. století po Kr. král Dunkan.[2] Byl to panovník velmi dobrotivý a laskavý, ale ve své dobrotě až slabý. Proto vyskytli se nebezpeční odpůrcové, kteří chtěli použíti této příležitosti a vzmoci se na útraty Skotska. Byl to thén (šlechtic) Makdonwald,[3] jenž opatřiv si na pomoc lehkou i těžkou irskou pěchotu dobyl značných úspěchů proti Dunkanovi, a norský král Sweno.
Došlo k veliké bitvě mezi Makdonwaldem a vojskem Dunkanovým vedeným Makbethem a Banquem,[4] statečnými dvěma vojevůdci královskými, z nichž prvý byl také králův blízký příbuzný. V ní prosekal si Makbeth cestu až k Makdonwaldovi, jehož vlastní rukou zabil, a rozhodl takto bitvu na prospěch Dunkanův.
Tím však nebylo nebezpečí nadobro zažehnáno. Nebo již blížilo se vojsko norské, které sesíleno bylo odpadlým od krále thénem z Cawdoru.[5] Začal nový strašlivý boj. Makbeth nezalekl se ani těchto nepřátel, nýbrž zmužile postavil se jim vstříc a přemohl Swena tak, že ihned žádal o mír, který mu byl také povolen, když vyplatil deset tisíc tolarů válečné náhrady. Zpronevěřilý thén z Cawdoru byl pak z rozkazu králova popraven, a Dunkan usmyslil si jeho thénstvím odměniti zasloužilého Makbetha.
Makbeth byl muž ctižádostivý, ale hleděl ctí vždycky dojíti jen cestou dobrou. Což teprve vzrostla ctižádost jeho dvěma velikými vítězstvími, po nichž jméno jeho zaznívalo ze všech úst. Všichni poukazovali naň jako na zachranitele Skotska a jásali mu vstříc. V těch chvílích vítězného opojení Makbeth pocítil živě svoji cenu oproti slabému králi Dunkanovi, a v nejtajnějších hlubinách srdce jeho ozvalo se přání, aby nebyl jen předním thénem říše, nýbrž po zásluze prvním mužem v říši vůbec.
To věděly čarodějnice, které v krajině oné tropily své rejdy, a proto umínily si, poskytnouti ctižádosti jeho mocného podpalu a svésti takto Makbetha s cesty dobra na cestu zla. Když Makbeth s Banquem v čele vítězného vojska vraceli se domů, za hromu a bouře objevily se jim tři staré divě oděné a vousaté ženy, kladouce každá rozprýskaný prst na kožnaté pysky. Na vyzvání Makbethovo, aby projevily, co jsou, pozdravily jej čarodějnice takto: „Sláva ti, Makbethe! Zdar, théne z Glamisu![6] Sláva ti, Makbethe! Zdar, théne z Cawdoru! Sláva ti Makbethe, jenž budeš králem v příští!“
Makbeth užasl, slyše tato slova. Druh jeho Banquo, zpozorovav jeho překvapení, domlouval mu, by se nelekal věštby tak krásně znějící. Pak obrátil se k čarodějnicím a velel, aby také jemu věštily, ač nedoprošoval se přízně a nelekal ani záští jejich. A skutečně poslechly divé ženy a zvolaly: „Menší než Makbeth a větší! Ne šťasten tak, přec mnohem šťastnější! Ty zplodíš krále, ač ne králem sám! Tak sláva Makbethovi i Banquovi!“
Po chvíli vzpamatoval se Makbeth a zaklínal je, aby podaly mu bližší vysvětlení své věštby. Smrtí otce svého Sinela stal se ovšem thénem z Glamisu, ale nevěda nic o zradě théna z Cawdoru nemohl pochopit, jak by nabyl thénství jeho, a tím méně důstojenství královského. Avšak čarodějky bez odpovědi zmizely ve vzduchu. Oba vůdcové zmlkli a přemýšleli o věštbě, která jim byla dána.
Tu došlo jo poselství z tábora králova, které pozdravilo Makbetha jako nového théna z Cawdoru. Makbeth ustrnul nad rychlým vyplněním první části věštby a tázal se Banqua, nedoufá-li, že budou dítky jeho kralovat, když tak rychle se vyplnila první věštba čarodějek. Ale opatrný Banquo odvětil: „Pak by vás táž věštba mohla roznítit k touze po koruně. Já jí však valně nedbám, neboť často nástroje temnot, jako tyto čarodějky, nám řeknou pravdu v nepatrné věci, aby pak zradily nás v nejhlubších koncích.“ Jinak také on podržel věštbu v dobré paměti. Ještě více Makbeth, který myslel sám u sebe: „Dvé pravd je vyřčeno, jež jsou jaksi předmluvou k nejdůležitější, třetí. Tak to, co počalo pravdou, je mi zárukou, že i třetí část pravdou se objeví. Ovšem nevím, jak bych se domohl království; ale když osud chce to mít, abych byl králem, může mi také dát korunu, aniž hnu rukou.“ Tím se upokojil, zanechávaje vyplnění své tužby času. Věštbu oznámil manželce své, načež bral se ku králi.
Dunkan přivítal ho nanejvýš srdečně jakožto muže tak vysoce zasloužilého, že zdálo se dobrotivému králi nemožno dostatečně ho odměniti. Radostně slaveno pak vítězství, a při té příležitosti Dunkan jmenoval staršího svého syna Malkolma[7] dědicem trůnu, a nazval ho princem z Cumberlandu.[8] Nato, aby projevil svou přízeň Makbethovi, oznámil, že chce býti hostem jeho na hradě Invernessu.
Makbeth byl velmi překvapen novou překážkou, která se mu objevila v jeho naději na trůn jmenováním Malkolma nástupcem Dunkanovým, i pomyslil si, že mu již nezbývá než dosíci koruny násilně. Aby věc dobře uvážil, vyprosil si od krále odpuštění, jelikož prý chce sám choti své oznámit jeho příchod.
Lady[9] Makbethová byla žena u větší ještě míře ctižádostivá než Makbeth sám; kromě toho milujíc svého chotě snažila se všecka přání jeho vyplniti. Tak když dostala psaní Makbethovo, hned vycítila, jak mocná jest následkem věštby touha Makbethova po koruně. Ale zároveň věděla, že přirozenost jeho jest taková, že štítí se zločinu, kterým jedině bylo možno domoci se trůnu. Proto umínila si jeho ctižádost do nejvyšší míry roznítiti a tak ponuknout ho k vraždě, kterou jedině mohl manžel její octnouti se na trůně. Velevítána byla jí tedy nečekaná zpráva o příchodu krále Dunkana do Invernessu, neboť ihned pochopila, že to nejvhodnější jest příležitost zbaviti se překážky, která stála Makbethovi v cestě.
Makbeth sám nebyl ještě odhodlán provésti strašný čin, když Lady pozdravila ho králem a s mužskou odhodlaností prohlásila, že Dunkan nesmí živ odejíti z Invernessu; napomínala jenom Makbetha, aby jevil se na zevnějšek klidným a takto klamal svět; nikdo neměl tušit, co vlastně zamýšlejí.
Když hlahol trub oznamoval příchod krále, Lady Makbethová vyšla mu vstříc a pokorně ho vítala, děkujíc mu za všecky milosti staré i nové, jimiž tak vrchovatou měrou je zahrnul. Král uveden byl do hradu, kdež ustrojena mu na počest veliká hostina.
V sále zavládlo všeobecné veselí; jen Makbeth neměl klidu. Myslil na vraždu a bál se výčitek svědomí, jež by ho po vraždě pronásledovaly, neboť cítil, jak velice by se jí provinil. Dunkan byl v Invernessu pod dvojí záštitou: bylť jeho králem i příbuzným zároveň. Kromě toho cítil, že povinností jeho jako hostitele má být, před vrahy dvéře zamykat, a ne vraždit. Připomněl si živě, jak dobrotivě vládl Dunkan po celý čas svého panování, jak mnoho dobrého učinil zvláště jemu, takže nic nepobádalo ho k zamýšlené vraždě než zbujnělá ctižádost. Rozváživ to všecko, byl jižjiž odhodlán ustoupit od svého zločinného zámyslu.
Když však oznámil to Lady Makbethové, tato velice se rozhorlila a vyčítala mu náhlou jeho nerozhodnost, ve které vzdával se pojatého již úmyslu, od něhož ona sama, ač žena, nikdy by neustoupila. Obavy Makbethovy, že snad čin jejich se nezdaří, zaplašila sama navrhnuvši, jak vraždu provésti. Makbeth slíbil zaříditi se dle jejího plánu.
Brzy na to ukončena hostina, jelikož starý král pociťoval únavu a odebral se na odpočinek. Byl nad obyčej spokojen s uvítáním, jehož se mu dostalo na Invernessu, a obdařil štědře všecko služebnictvo Makbethovo. Také Lady Makbethová dostala od něho darem skvostný diamant.
V ložnici jeho měli bdíti dva komorníci. Ale Lady opojila je vínem i mléčným kvasem, takže spali jako umrlí. Cesta do ložnice Dunkanovy byla volna.
Lady Makbethová v obavě, že by snad Makbeth v posledním ještě okamžiku neodvážil se zavraždit Dunkana, chtěla již sama provésti ten čin, který měl je tak velice povznésti. Opatrně přikradla se až k loži Dunkanovu, smrtící zbraň napřaženu držíc v ruce. V tom pohlédla na spícího krále a zarazila se. Šedivý Dunkan byl tak velice podoben jejímu starému otci, že neodvážila se provésti svého úmyslu. Musel tak přece učinit Makbeth sám.
Nastala půlnoc. Sýček, zlověstný ten pták, temně houkal, cvrček cvrlikal. Makbeth kradmým chodem jako krvežíznivý vlk bral se k svému cíli, zmizel v ložnici a po chvíli vyšel s rukama zkrvácenýma, na celém těle se třesa. Černý skutek byl vykonán.
Když vycházel z komnaty zavražděného, jeden ze strážců se zasmál, druhý vzkřikl: „Vražda!“ a tak se vzbudili. Pak odříkávali svoje modlitby a v nich: „Buď milostiv nám Bůh. Amen.“ Makbeth naslouchaje jim, chtěl říci také „Amen,“ ale uvázlo mu to v hrdle, ač mu nejvíc měl býti Bůh milostiv. Zdálo se mu, že slyší křičeti hlas: Již nespi! Makbeth vraždí spánek! Glamis vraždí spánek a proto Cawdor, Makbeth nesmí již spáti.
Lady vidouc jeho mocné rozechvění, konejšila ho a kázala mu, aby umyl si ruce zbrocené krví, dýky sluhů, jež ve zmatku s sebou přinesl, odnesl zpět, potřísnil je krví a oblekl se do nočního roucha. Nic nemělo prozraditi, že bděli. Makbeth však neměl již odvahy, ještě jednou spatřit zavražděného Dunkana, a tak Lady sama šla do komnaty Dunkanovy a potřísnila sluhy krví královou, aby na ně padlo podezření, že jsou vrahy.
Sotva to bylo dokonáno, a oba vinníci smyli se sebe krev dobrého krále, bylo slyšeti, jak někdo klepá na vrata. Byl to Makduff,[10] vzácný a statečný thén skotský, který dle rozkazu králova spěchal ho probudit. A Makbeth pocítiv již všecku hrůzu výčitek svědomí, zvolal bolestně: „Vzbuď mi Dunkana, ty tam, svým klepáním! Ó, kéž bys mohl!“
Konečně však se vzpamatoval, šel Makduffovi vstříc a vedl ho ke komnatě králově. Makduff vstoupil dovnitř, ale ihned vyrazil z ložnice, křiče: „Vzhůru! Vzbuďte se! Vražda! Zrada!“ Na tento hluk procitli všichni v hradě a spěchali na místo zločinu, kde již naříkala Lady Makbethová, že král tak strašně zavražděn byl v jejich právě domě. Makbeth volal: „Kéž byl bych zemřel o hodinu dřív, než stalo se to, byl bych blažen žil!“ Na otázku princův Malkolma a Donalbaina,[11] kdo že asi vrahem Dunkanovým, odpověděno, že nejspíš strážcové komnaty královské, kteří nalezeni celí krví zbroceni. Ti měli býti vyslechnuti. Makbeth však prohlásil, že v hněvu je zabil, vida tu ležet Dunkana s pletí stříbrnou, jež byla vroubena jeho krví, tam katanské vrahy s dýkami ještě ssedlou krví zbrocenými. Nato všichni přítomní zavázali se přísahou, pátrati po původcích této vraždy a pomstít ji. Králevici však Malkolm i Donalbain necítili se jisti v místě, kde tak strašný spáchán zločin na jejich otci, a nevědouce, komu důvěřovat a koho se varovat, uprchli rychle různo do ciziny. Malkolm nalezl útulek v Anglii, Donalbain v Irsku.
Tento náhlý útěk nanejvýš byl vhod Makbethovi. Kdo byl vinen smrtí nešťastného krále než ti, kteří bez příčiny prchali ze svého dědictví, zvrhlí synové, nehodní, aby nastoupili na trůn po dobrotivém Dunkanovi? Obvinění to šířené Makbethem došlo víry, a tak se stalo, že na sněmu provolán králem, jakožto nejbližší příbuzný králův, Makbeth a slavnostně nastolen na trůn.
Na sněm ve Foresu[12] dostavila se téměř veškerá šlechta, aby projevila povinnou oddanost svoji novému králi. Při tom měla konána býti hostina; Banquo, jehož jak Makbeth, tak i jeho choť nejvíce sobě hleděli, se synem Fleancem[13] odejel slíbiv, že do hostiny jistě se vrátí. Tu Makbeth usmyslil si novým zločinem zpevniti zločinem nabytý trůn.
Vězelť v něm hluboko strach před Banquem, který vynikal myslí neohroženou a nevšední moudrostí. Vzpomněl si, kterak Banquo pokáral vědmy, když Makbetha nazvaly králem, jak vyzval je, by také jemu prorokovaly, a došel pozdravu jako otec mnohých králů. Kdyby to se stalo, byl by Makbeth měl v rukou žezlo jalové, pro Banquův rod byl by třísnil svou duši hříchem a zaprodal svou spásu ďáblovi. Toho nemínil dopustit. Proto najal tři vrahy, kterým rozkázal Banqua i Fleance zavraždit.
Vrány táhly k hlubokým lesům, tvorstvo dne klesalo v sen, a černý dav tvorů nočních vzbouzel se na noční plen. Fleance a Banquo jeli již zpět a pobádali oře, aby přijeli v čas na zámek. Před oborou blíže zámku sestoupili s koní, chtíce si nadejíti. Tam právě čekali vrahové, vrhli se na ně, a po krátkém zápasu padl Banquo pod jejich dýkami. Ještě umíraje myslil však na spásu syna svého i na celé potomstvo v něm a vybízel ho k rychlému útěku, který se Fleancovi také podařil.
Zatím v paláci již byla hostina v plném proudu. V čele stolu seděla královna, potom podle svého důstojenství šlechta. Oba královští manželé jevili se vlídnými a pozornými hostiteli. Makbeth vítal všecky a litoval jenom, že není přítomen vzácný Banquo, jehož prý spíš by chtěl kárat z nelaskavosti než litovati pro zlou nehodu. Připíjeje na zdraví všech svých hostí vzpomněl také v přípitku Banqua. Tak mluvil, ač již byl zpraven vrahy o výsledku jejich podniku. Potom chtěl se posaditi na své místo, ale s největší hrůzou zpozoroval na něm ducha Banquova, jenž kývaje naň hrozivě pohlížel. Jakkoli Makbeth byl muž velmi odvážný, přece s nejvyšším zděšením zíral na tento zjev, a zvolal, jakoby se omlouval: „Přec neřekneš, že já jsem to učinil? Tak netřes tou kšticí krvavou! Pryč hrozný stíne, klamná stvůro, pryč!“
Ostatní neviděli než prázdnou židli, a divili se náhlé vytřeštěnosti Makbethově. Lady marně snažila se ho upokojiti a omlouvala svého manžela, že to byl chvilkový záchvat duševní, jakým trpívá od mládí. Konečně když viděla, že Makbeth nemůže opanovati svého rozčilení, a vzrůstala v ní obava, aby řeči jeho přítomným nebyly podezřelé, propustila všechny hosty domů.
Po odchodu hostí dolehla na rozechvělého Makbetha plnou tíhou těžká starost. Nejen že se mu nepodařilo zbavit se Fleance, ve kterém mu pro budoucnost vzrůstal nebezpečný sok, ale ani k dvorní slavnosti nedostavili se všichni jeho lenníci. Tak zejména scházel statečný Makduff, jenž od vraždy krále Dunkana nedůvěřoval Makbethovi; a jeho příklad mohl nakaziti mnohé jiné. Proto král oznámil své choti, že pro upokojení mysli opět druhého dne půjde k vědmám, které mu daly první věštbu, aby vyjevily mu celou budoucnost, třeba nejhorší.
A skutečně hned druhého dne Makbeth vyhledal čarodějky v jejích sídle. Byla to tmavá sluj, uprostřed níž stál vroucí kotel. V tom vařily z nejrozmanitějších součástí kouzelnou směs. Opět za blýskání a hromobití jako poprvé Makbeth zaklínal je mocnostmi pekla, aby mu daly odpovědi na všecky jeho dotazy. I vyhověly mu čarodějky. Na jejich pokyn zjevila se Makbethovi nejprve hlava ozbrojená, která ho varovala před thénem Makduffem. Nato zvedlo se krvavé dítě, které pravilo k Makbethovi: „Buď smělý, rozhodný a neštiť se prolévati krev. Protivníkům svým se vysmívej, neb nikdo neublíží Makbethovi, kdo z ženy zrozen.“ I potěšil se nad tím Makbeth a ještě více slovy zjevu třetího. Bylo to korunované dítě se stromkem v ruce, jež napomínalo ho takto: „Měj srdce lví, neb Makbeth nikdy nepodlehne, dokud veliký les Birnamský[14] se nepřiblíží útokem po Dunsinanském[15] pahorku.“
Z toho usoudil Makbeth s radostí, že přes všechny vzpoury, jež očekával, zemře až přirozenou smrtí v plné své moci. Ale zbývalo mu ještě nabýti jistoty, bude-li potomstvo Banquovo panovati někdy v Skotsku. Dlouho nechtěly zjeviti toho čarodějky, ale konečně povolily jeho hrozbám a za zvuku hudby ukázalo se Makbethovi osm králů vesměs Banquovi podobných pod zlatými korunami. Osmý držel v ruce zrcadlo, jež jich ukazovalo mnohem víc, některé se žezly trojitými na znamení, že se stanou pány trojjediného království: Anglie, Irska a Skotska. A za nimi zjevil se Banquo s vlasem krví slepeným; ukazoval k nim jako k svým a usmíval se na Makbetha. Ten proklínal chvíli, která připravila mu takové sklamání, i čarodějky. Tyto však rázem zmizely.
Věštbami jejich Makbeth alespoň, co se týkalo osudu jeho vlastního, byl úplně upokojen a odtud počal proti všem skutečným i domnělým svým odpůrcům zuřiti. Všude měl své vyzvědače a na jejich udání všichni nespolehliví šlechtici byli sprovozováni se světa. Prvně se zlost jeho obrátila proti Makduffovi. Ten měl být hned učiněn neškodným najatými vrahy. Ne nadarmo byl před ním Makbeth čarodějkami varován!
Ale Makduff již prchl do Anglie získat prince Malkolma, by s pomocným vojskem anglickým dobyl si ztracené koruny a zbavil zemi tyrana. Makbeth, nemoha dostihnout jeho, neštítil se ani dáti zavražditi ženu a maličké dítky jeho, aby takto ukojil svou pomstychtivost. Na zprávu o tomto zločinu ještě více rozpálen byl hněvem Makduff a přál si postavit se záhy tváří v tvář tomu ďáblu Skotska na dosah meče a jeho smrtí pomstíti smrt svých miláčků. K tomu také došlo, neboť Malkolm získal na pomoc Anglii. Král anglický poslal mu deset tisíc mužů pod vůdcem chrabrým Siwardem,[16] k nimž přidružil se i Malkolm s Makduffem a valnou většinou skotských thénů, kteří vroucně si přáli zprostiti se panství krvelačného Makbetha.
Tento nedbal odpadávajících thénův, aniž hrozil se válečné moci anglické. Dobře měl na paměti příznivé věštby čarodějnic, a proto s klidem vyčkával příchodu vojsk nepřátelských na hradě Dunsinanu. Postavit se nepřátelům v otevřeném poli arci nemohl, poněvadž veliká část jeho šlechty stála v nepřátelském táboře, a také u těch, kteří mu zůstali věrni, pozoroval, že ho namnoze poslouchají jen z poručení, ne z lásky. Cti a lásky, která obyčejně provází stáří, nemohl čekat odnikud, nýbrž místo nich jen cti ústy vzdávané a kletby. Trpké to bylo pomyšlení!
Za těch okolností byla jediná Lady, která by byla mohla poskytnout útěchy a vzpružovati mysl Makbethovu. Ale netvorné skutky její v ní zrodily nepřirozenou chorobu. Byla přece ženou, která trvale nedovedla snášeti výčitek pobouřeného svědomí. V noci vstávala s postele — stále v nejpevnějším spánku, ač s očima otevřenýma — se světlem v ruce chodila po komnatách, snažíc se smýti skvrny krve, které viděla ve snu ustavičně na rukou. Při tom vyjevovala zločiny, jichž se dopustila, volajíc: „Jedna, dvě — tak — teď čas je to vykonat. Peklo je šero! Fi, můj choti, fi, vojín a bát se? Co se potřebujem bát, že kdo to ví, když mocni jsme, a nikdo nemůže nás volat k odpovědnosti? Přec, kdo si pomyslil, že ten stařec má tolik krve v sobě?“ Anebo: „Makduff měl ženu — kde je teď? Jak — což ty ruce nikdy čisty nebudou?“ A zase: „Ještě zde to páchne krví. Všechny vůně arabské nenapustí této malé ruky. — Umyjte si ruce! Oblecte noční šat! Nebuďte tak bled! Vždyť vám to povídám, že je Banquo pochován, že nemůže z hrobu ven!“
Lékaři marně hleděli odpomoci tam, kde bylo více třeba kněze než jich. Ačkoli pečlivě střežena, aby si neublížila, Lady přece nakonec ukončila nesnesitelné muky své samovraždou, právě v okamžiku, kdy Dunsinane obklíčen byl již Angličany.
Makbeth smrtí její zbaven byl poslední své věrné opory, ale nesl i tuto ztrátu s myslí hrdinskou, neboť byl již zvykl všelikým hrůzám. Dosud ještě držela ho myšlenka, že alespoň on sám vyvázne ze všech hrozících pohrom. Ale dostavovaly se též chvíle pochmurné, v kterých si přál, aby raději došel konečného klidu. Přes to chystal se k odporu. Hrad pilně byl opatřován spíží, hradby opravovány, takže při dostatečné posádce zdál se opravdu nedobytným.
Mezi těmito přípravami zvěstováno Makbethovi, že les Birnamský se blíží k hradu. Zpráva ta účinkovala naň jak z čista jasna blesk; teď teprv poznal, že věštby čarodějek byly obojetny a že vlákaly ho do záhuby. Ale chtěl zemřít aspoň jako muž na poli válečném a vyvolal celou posádku do zbraně. A vskutku les zatím se přiblížil. Jak se to stalo? Malkolm chtěl zakrýti počet svého vojska a oklamati zvědy i kázal, aby každý bojovník si uťal větev a nesl ji před sebou. Pod hradem samým vojsko jeho odhodilo listnaté štíty a pustilo se v útok.
Makbeth viděl, že nelze mu prchnouti; připadal si jako medvěd přivázaný ke kůlu, který musí se rváti se psy až do konce. Vítězství klonilo se valem na stranu protivníků, poněvadž mnozí z jeho lidí bili se jen na oko. Přes to však Makbeth nepomýšlel na samovraždu, nýbrž bojoval statečně, důvěřuje alespoň, že netřeba se mu báti nikoho, kdo ženou zrozen. Tak pobil mnoho nepřátel, vrhaje se vždy tam, kde byl boj nejprudčí. Jedinému Makduffovi se vyhýbal cítě, že jest už příliš obtížen krví jeho rodu. Za to tím horlivěji vyhledával ho Makduff sám, až utkal se s ním v největší vřavě válečné.
I zvolal naň Makbeth: „Tesej do lebek poranitelných; můj život, chráněn jsa kouzlem, nepoddá se nikomu, kdo z ženy zrozen!“ Tu odvětil mu Makduff: „Tož zoufej nad svým kouzlem! A zloduch, v jehož službách jsi byl až dosavad, řekniž ti, že Makduff předčasně byl z lůna svojí matky vyříznut!“ Makbethovi klesla ruka s mečem, jak to slyšel. Když se vzpamatoval, vypukl v zuření: „Buď proklet jazyk, jenž to povídá, neb ochromil mou mužnost. Nevěřte těm kejklířským ďáblům, kteří klamou dvojsmyslnými věštbami! Já se nechci s tebou bít!“ I vybízel ho Makduff, aby se tedy vzdal, že ho budou ukazovat jako vzácného netvora pod nápisem: „Zde viděti tyrana.“ Makbeth, nechtěje se státi terčem posměchu chátry jako zajatec Dunkanův, sebral poslední sílu svou a pustil se s Makduffem v boj, v němž padl. Skotsko konečně bylo zbaveno krutého samozvance.
Za všeobecného jásotu zavládl Malkolm, jehož prvním činem bylo povolati vyhoštěné přátele do vlasti, zavésti pořádek tyranem a jeho ďábelskou ženou porušený a odměniti všecky, kdož byli mu pomocni k nastolení na trůn.