Povídky ze Shakespeara/IV. Zkrocení zlé ženy
| Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
| III. Kupec benátský | IV. Zkrocení zlé ženy | V. Romeo a Julie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. Zkrocení zlé ženy |
| Autor: | Jan Kabelík |
| Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 59–79. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Zkrocení zlé ženy |
|
Z dívek svévolných a zlých, dostanou-li se za muže rozhodné, stávají se někdy zcela povolné a dobré ženy. Dokladem toho budiž příběh podobný, věru, masopustní nějaké merendě, který se udál v Lombardii, utěšené té zahradě slavných Vlach.
Tam žil v Padově Baptista Minola, který velmi pečlivě staral se jak o rozmnožení svého jmění — mnozí pokládali ho až za lakomce — tak také o dobré zaopatření svých dvou dcer. Mladší z nich, sličná, skromná a jemná Bianka, nedělala mu valných starostí. Její vlastnosti a jmění jejího otce bylo dostatečným lákadlem pro četné ženichy, kteří ji, ač byla velmi mladá, již obletovali. Dva z nich byli nejvytrvalejší: starý boháč Gremio, který ochoten byl třeba celé své jmění složit k nohám sličné dívčiny, a mladý švihák Hortensio.
Hůře bylo se starší dcerou Baptistovou, Kateřinou. Jsouc od přirozenosti prudká a dráždivá, Kateřina vyrůstala po brzké smrti matčině při slabém otci v pánovitou vládkyni domu, která osobovala si nade všemi právo a netrpěla odporu. Když pak dorůstala Bianka, stále tichá a pokorná, a právě proto docházela obliby mužů, kteří vesměs prudké a svárlivé její sestry se vystříhali, Kateřina ještě více zatvrzovala se proti sestře a proti všem mužům, neboť se obávala, aby jednou v pekle nevodila se s opicí, jak se tehdy hrozilo starým pannám. Brzy byla pověstná v celém svém rodišti tak, že ji vesměs nazývali zlou Kateřinou.
Přes to chtěl otec také ji opatřiti výhodným sňatkem, a proto pojal úmysl, neprovdati své mladší dcery dříve, než by se nalezl muž pro starší, ba zakázal dokonce ženichům Biančiným docházeti do domu; jenom učitelé měli obě dcery učit hře na loutnu a jazykům a tak ušlechtile je bavit.
Co zbylo nebohým ženichům leč zastavit na nějaký čas vzájemnou řevnivost, jež neměla smyslu vzhledem k Baptistovu rozhodnutí, a raději ohlížet se po nějakém ostrém hochu, který by si vzal zlou Kateřinu se všemi jejími nectnostmi a haldou peněz k tomu. Ač sami neměli valné naděje v úspěch, šťastný vítr jim přivál najednou pravého muže.
Byl to mladý, rázný šlechtic Petruchio[1] z Verony, přítel Hortensiův, jenž po smrti svého otce, maje v kapse dost korun a doma statků, vyjel si, aby shlédl svět a našel v něm ženu a vůbec, jak se říká, štěstí. Jakmile slyšel, že Kateřina je bohatá, nad to pak ještě mladá a pěkná, byl rozhodnut. Již mnoho ve světě zkusil; slýchal řváti lvy, vzteklé zuření vzedmutého moře ve sváru větrů, v poli rachot děl a ve vřavě bitvy ryk mužů, ržaní koní a břesk polnic, nemínil se tedy zaleknout jazyka svárlivé a tvrdohlavé dívky a rychle pustil se do námluv.
Po stránce peněžní bylo vše ujednáno hladce. Baptista uvolil se dáti Kateřině věnem 20.000 korun hned a po smrti polovici statků, naproti čemu Petruchio pojistil jí pro vdovství všecky své pozemky. Ale při tom Baptista netajil se s obavou, že snad Petruchio nedocílí lásky jeho dcery. Tento zase byl jist úspěchem. Věděl dobře, že malý oheň malým větrem roste, ale velkou vichřicí se uhasí, a tak troufal si také svou drsnou neústupností na dobro podmaniti Kateřinu. Hned sestrojil si tento plán pro první setkání s nevěstou: „Když bude láti, přímo jí řeknu, že zpívá líbezně jak slavík; když mračit se, že hledí tak čistě jak ranní růže omytá rosou; když bude něma, slova nehlesnouc, budu chválit proud její řeči a řeknu, že je k smrti výmluvná; když řekne, bych šel k ďasu, vzdám jí dík, jak by mne zvala na týden zůstat, a když mi dá košem, pozeptám se hned, kdy mají být ohlášky a veselka.“ Dle toho se také zachoval, když Baptista mu poslal Kateřinu.
„Zdař Bůh, Katuško; slyším, že vás tak zovou,“ oslovil přicházející nevěstu. „„Slyšel jste dobře, jste však přihluchlý: kdož o mně mluví, zovou mne Kateřinou,““ zněla málo vlídná odpověď na přivítanou. Na to Petruchio, nedav se nijak zarazit: „Vy lžete! Říkají vám Katuše a hezká Katynka, též zlá Káča. Leč vy jste Katuška, nejhezčí ze všech Katušek po všem křesťanstvu, zlaté Kačátko, neb kačátka jsou zlatá. Protož má útěcho, má Katuško, slyšte zvěst: Uslyšev všude o vaší vlídnosti, ctnosti a kráse, ač vše to pravý klep proti skutečnosti, nabyl jsem touhy zváti vás svou.“
A tu nastaly námluvy, o jakých neslýchal svět. Petruchio, jako by byl neslyšel všech těch hrubostí, jež mu Kateřina stále vrhala ve tvář, tvrdil, že jest milá, hravá, dosti zdvořilá, sic málomluvná, ale líbezná jak zjara květ a skončil pravě, že si nesmí vzít jiného než jeho, poněvadž je stvořen k tomu udělat ji z divoké kočky kočičkou tak domácnou jak jiné Kačenky.
Baptista vrátil se jsa zvědav, jak vypadly námluvy. Kateřina stěžovala si mu, že ji chce provdat za ztřeštěného chlapa, zlolajného hejska, jenž si ji chce namluvit klením. Ale Petruchio ujišťoval, že Baptista jako celý svět Katušce nerozuměl; že je skromná jak holoubek, líbezná jak jitro i trpělivá; že se tedy snadno shodli, aby příští neděli byla veselka. „Spíš uvidím vás viset v neděli!“ vzkřikla ve zlosti Kateřina. Petruchio nedbal ani toho odbytí, nýbrž směle si zalhal, že tak Kateřina mluví dle úmluvy: před lidmi prý chce se jevit ještě vzdornou, kdežto ho prý mezi čtyřma očima k nevíře miluje. Na konec požádal ji, aby mu podala ruky na rozloučenou, jelikož prý půjde do Benátek pro svatební úbor, Baptistu pak, aby obstaral svatební veselí a sezval hosty.
Udiveně hleděla naň Kateřina. Tak ještě nedovolil si s ní mluvit a jednat nikdo. A hle, smělost jeho, jíž zajisté napomáhala radost, že kromě nadání brzo dostala ženicha zevnějškem i jměním rovnajícího se Biančiným, zvítězila. Kateřina skutečně podala mu ruku a rozešla se s ním jako nevěsta.
Tím uvolněno Biance, jejíž ženichové zatím jen potají přes otcův zákaz snažili se získat její lásku, vedouce si při tom velmi chytře.
Hortensio byl podnikavý dost, by přestrojen jsa za učitele hudby vyučoval obě sestry hře na loutně. Útrapy, jakých při tom zakoušel u prchlivé Kateřiny, nahrazoval si, déle meškaje u sličné Bianky. V té snažil se pod pláštíkem hudby budit náklonnost k sobě uče ji základům hudby tak podivuhodným, jako byla na př. tato účinná prý skala Hortensiova:
„Jsem skala, základ každé harmonie,
C — za Hortensia přimlouvám se vřele;
D — Bianko, dej mu ruku, neboť nyje;
E, F — a z duše miluje tě celé;
J, A — čti „já“ — a nyní pausa dlouhá;
H, C — buď mou, neb usmrtí mne touha.“
Jest však doznat, že Hortensio nepotkával se s takovým úspěchem, jakého si přál, protože měl nebezpečného soupeře v učiteli klassických řečí. Hle, jak ten se dostal do Baptistova domu!
Ctihodně již starý Gremio neodhodlal se sice v podobném přestrojení jako Hortensio ucházet o lásku Biančinu. Měl dosti peněz, aby zjednal si zástupce, učitele klassických řečí. Tomu zajistil dobrý plat s nařízením, aby při každé příležitosti účinně ho doporučoval přízni sličné dívky. K tomu cíli nakoupil mu vhodných knih o lásce, jež dal krásně svázat; i zápisky učitelovy kázal dobře napustit voňavkami, ježto byly určeny dívce líbeznější prý než vůně sama. Zatím také tento učitel byl přestrojen a užíval knih i voňavek a své vlastní výmluvnosti ne k prospěchu Gremiovu, nýbrž svému.
Krátce před námluvami Petruchiovými touhou po Padově, štěpnici věd, přiváben byl tam Lucentio,[2] syn bohatého velkokupce Vincentia[3] z Pisy. Měl nejlepší úmysly věnovat se ctnosti a té části mudrosloví, která učí blaženství, jehož jen ctností lze dosíci. Sluha jeho Tranio, chlapík, jemuž nade vše šlo o veselý život, nebyl spokojen s tím předsevzetím pána svého a varoval ho, aby samým obdivem té ctnosti a kázně nestal se stoikem, aby nevázal se přísným Aristotelem tak, by veselý Ovid nadobro byl zavržen, a vůbec aby studoval, co ho nejvíc těší. A přes Lucentiovy počáteční nejlepší úmysly rada ta padla na výbornou pudu. Všecko učení bylo rázem zapomenuto, jakmile Lucentio spatřil sličnou Bianku. Chtěl se o ni ucházet, a to jako učitel klassických jazyků, za něhož se Gremiovi nabídl a také byl přijat.
Bylo mu to snadno. V Padově ho nikdo neznal, i poručil Traniovi, aby se všude vydával za něho, ba také u Baptisty jako Lucentio o ruku Biančinu se ucházel: Traniem-Lucentiem měl být získán otec, Lucentio sám si chtěl pojistit dceru a její lásku. Tranio beztoho vždycky míval panské choutky, a proto velmi rád přijal svěřenou sobě úlohu: v nádherných šatech Lucentiových vykračoval si tak, jakoby byl opravdu vyrostl v nádherném paláci Vincentiově, a ne v chudé chatrči. Všichni ostatní sluhové ho poslouchali jako pána, majíce přísně zakázáno prozraditi tajemství jeho přestrojení.
Když Petruchio namluvil si Kateřinu, přihlásil se hned domnělý Lucentio, vlastně Tranio, veřejně o Bianku jako ženich. Syn bohatého velkoobchodníka, jehož jméno dobře bylo známo v obchodním světě padovském, byl ovšem nebezpečným odpůrcem ostatních nápadníků, neboť ani bohatý Gremio nemohl Baptistovi pojistit tolik jmění pro nevěstu, jak učinil docela klidně Tranio; z cizího krev neteče! Baptista však byl opatrný a přál si, by podpisem svým zajistil jeho sliby starý Vincentio; jinak měla se Bianka týden po svatbě starší dcery dostati Gremiovi, který nepotřeboval ovšem podobného zaručení, jsa již vlastním pánem. Tranio v té tísni nevěděl si rady, ale důvěřoval svému důvtipu, že v pravý čas ještě mu pomůže.
Zatím také pán jeho u Bianky nelenil. Především bylo mu objasnit své přestrojení, což nebylo snadno, poněvadž byl vyučování stále někdo přítomen, nejčastěji Hortensio, který brzy v Lucentiovi tušil svého protivníka. Lucentio kořistil z klassikův asi takto:
„Hac ibat Simois; hic est Sigeia tellus;
hic steterat Priami regia celsa senis.“[4]
Vyloženo: „Hac ibat, jak jsem řekl; — Simois, jsem Lucentio; — hic est, Vincentiův syn z Pisy; Sigeia tellus, přestrojen, abych si dobyl vaší lásky; — hic steterat, a onen Lucentio, jenž přišel na námluvy; Priami, jest můj sluha Tranio; — regia, jenž hraje mou úlohu; — celsa senis, aby oklamal vašeho otce.“
Zchytralá Bianka odpovídala zprvu výkladem jiným:
„Hac ibat Simois, já vás neznám; — hic est Sigeia tellus, nevěřím vám; — hic steterat Priami, pozor, ať nás neslyší; — regia, nebuďte troufalý; — celsa senis, nezoufejte.“
Čím více se přesvědčovala o pravdivosti jeho slov, tím rychleji pokračoval v její přízni, poněvadž ženichů jako Lucentio bylo málo. Proto také klassické řeči stále s větší zálibou byly pěstovány na ujmu hudby; Hortensio, vida bezúspěšnost svého usilování, vzdal se na dobro zápasu a pojal za choť sličnou vdovu,
Přiblížil se den Petruchiovy svatby. Všichni hosté byli shromážděni ve skvostných šatech svatebních, a také kněz již čekal, by požehnal sňatek. Kdo však se nedostavoval, byl ženich. Kateřina voliče těžce to nesla, vytýkajíc otci, že zasnoubil ji ztřeštěnému hrubci, jenž z vrtochu měl spěch na námluvy, a hodlá se ženit, až bude kdy. Teď prý bude si svět ukazovat na ni: „Pohleďte, to je choť ztřeštěného Petruchia — jen kdyby chtěl přijít a vzal si ji!“ S přáním: „Kéž bych ho byla nikdy nespatřila!“ vypukla, v hořký pláč, kterým projevila, jak těžce jest uražena její hrdost.
V tom objevil se Petruchio. Ale jak málo byl podoben ženichovi! Měl nový klobouk, ale starý kabát, sešlé kalhoty as třikrát už obrácené, boty, které již sloužily za lucerny, jednu s přaskami a druhou šněrovanou; starý zrezavělý meč kdes vytažený z městské zbrojnice s polámaným jilcem, utrženým řemenem a uraženým hrotem. Jeho kůň byl zlomen v kříži, měl vysedlé lopatky a napadal na přední nohy. Měl na sobě staré, od molů prožráné sedlo a třmeny každý z jiné vsi. Udidlo měl na stranu zkřivené a náhlavek ze skopovice, jenž neustálým přitahováním, aby kůň neklopýtl, několikrát už praskl a byl svázán na uzly. Podpasek byl šestkrát nastaven, a podocasník udělán ze sametu od nějakého ženského sedla, s dvěma začátečními písmeny dámského jména vybitými z nýtkův a tu i tam protkanými motouzem. Na vlas tak vystrojen byl lokaj.
Petruchio, jakoby byl v šatě zcela přiměřeném, vesele vítal hosty, kteří nevěděli, mají-li se smát či zlobit. Marny byly jejich prosby, aby oblékl se v šat důstojný svatého obřadu. Tak a nejinak chtěl jít k oddavkám tvrdě, že Kateřina bere si za muže jeho, ne šat. Ta mračila se zle pro tuto jeho novou neomalenost, ale jsouc ráda, že přece přišel, šla s ním do kostela. Petruchio i při obřadech v kostele choval se tak hrubě ke knězi, kostelníkovi a tak výstředně k nevěstě, že všichni hosté hanbou odešli, a nevěsta se třásla na celém těle.
Po obřadech měla býti svatební hostina. K novému překvapení všech Petruchio oznámil, že hned i s chotí odjede, a nadarmo zase prosili ho všichni, na konec i nepodajná Kateřina, aby zůstal a nerušil zábavy. Tu postavila si Kateřina hlavu: „Nuž, dobře tedy! Dělejte, co chcete, já nepojedu dnes, ne, ani zítra — pojedu, kdy chci! Vy, pane, máte dvéře dokořán, tam vaše cesta, vraťte se domů, dokud vás ještě netlačí boty. A pánové, jen račte k hostině! Já vidím, že je možno zbláznit ženu, kdyby neměla síly k odporu.“ Všichni byli zvědavi, jak skončí první tento spor manželův. Ale Petruchio, jako by se ho ta slova ani netýkala, obrátil se k hostům pravě: „Vy, páni, poslechněte nevěsty a hodujte i bavte se vesele! Leč moje Katuška musí jít se mnou. „Dotkni se jí, kdo smělý dost, a já se vyrovnám s každým, kdo se odváží zastoupit mi cestu z Padovy!“ Vytasil meč, jakoby někdo skutečně pokoušel se o boj, a on choti své hájil, a odvedl ji násilím volaje: „Neboj se, má sladká dívčino! Zde tobě nikdo nezkřiví vlasu, sám ubráním tebe proti tisícům!“
To byla první zkouška, ve které zlá žena podlehla, jsouc slabší. Další následovaly ráz na ráz.
Jeli na svůj letohrádek a zvolna jen brali se ku předu cestou do šeredného vrchu. Kůň Kateřinin padl, a ona s něho do kaluže, tak že byla celá zablácena. Místo aby pomáhal ženě, Petruchio nechal ji ležet a pustil se do sluhy, že kůň panin klopýtl. Kateřina sama brodila se bahnem, aby odtrhla ho od bitého sluhy, a modlila se, ona, která před tím snad nikdy se nemodlila. Koně zatím utekli; jenom s velikou obtíží byli chyceni, a Kateřina celá vysílená únavou a strachem dostala se pod střechu.
Jak těšila se na chutnou večeři a na odpočinek, jehož tolik potřebovala! Petruchio vlídně ji vítal domů, a vybízel, aby si podle vůle pohověla. Mezitím stále však co nejhruběji peskoval i bil sluhy: tu prý mu špatně sezouvali boty, tu nepřinášeli trepek, tu nepodávali vody na umytí.
Konečně zasedli k večeři. Vůně z jídel ještě více podráždila hlad Kateřinin. Ale než ubohá okusila první sousto, Petruchio s velikou zlostí smetl vše se stolu strašně spílaje kuchaři, že se opovážil dát na stůl jídla prý spálená a přisušená, která dle výroku lékařův dráždí hněv. Lépe prý je pro oba, poněvadž jsou horkokrevní, se postit. Kateřina tedy šla o hladě na odpočinek.
Měla ho užíti právě tak málo jako jídla. Petruchio nalézal vady také v ložnici, tak že rozházel jako ze vzteku sem pokrývku, tam prostěradlo, a vadil se stále, při všem lomození tváře se, jako by to bylo z péče o choť. Kateřina nezamhouřila ani oka.
Ráno vypukla v nářek: „Žebrák, jenž přijde k vratům otce mého, když prosí, dostane almužnu, a ne-li, dojde almužny jinde, a já zde hladovím a klesám nespaním!“ Dříve neznala prosby a teď doprošovala se vlastních sluhův o sousto nějakého jídla. Ale těm bylo zakázáno jí co poskytnout.
Konečně Petruchio soudil, že je dostatečně zkrušena. Přišel tedy s mísou vybraných pokrmů, pravě s nejvlídnější tváří: „Zde, milá, vidíš, jak jsem starostliv; sám jídlo uchystav je přináším. Ta pozornost přece zaslouží díků.“ Kateřina neodpověděla, jsouc podrážděna touto vlídností, za kterou viděla tyranství. „Jak? Ani slova? Tedy to nechceš?“ tázal se Petruchio. „Mé namáhání bylo zbytečné. Odneste mísu!“
Hlad přemohl zlost i hrdost, a Kateřina zašeptala: „Prosím, nech ji stát!“ „Nejmenší služba platí se díkem, tak také má, než dotkneš se pokrmu,“ vece Petruchio. Kateřina, chtíc se konečně najíst, poděkovala.
Na to teprve zasedli k stolu. Aby jídlo netrvalo dlouho, a vzpružená Kateřina nepomyslila na nový, ostřejší odpor, o to postaral se Petruchio, tak rychle prázdně sám mísu, že Kateřina sotva ukojila největší hlad. Slabý oběd oslazen jí slibem, že pojedou k otci na svatbu Biančinu, a tam že se ukáže v nových nádherných šatech, jež k tomu cíli již byly Petruchiem objednány. Jak zaradovala se Kateřina, že bude moci pochlubit se v plné nádheře jako mladá paní před sestrou i svými známými! Zatím i šaty vzaly tak brzký konec jak oběd.
Přišel krejčí a rozložil celý svatební úbor. Srdce každé ženy snad by se bylo zaradovalo nad šaty ušitými nejkrásněji dle tehdejší mody. Před očima Petruchiovýma však nenašly milosti. Předně čepec zformován prý na talíři a maličký prý jak hlemýždí domek; cetka pro děti. Kateřina nechtěla většího a vidouc, že tak málo dbá se přání jejího jako dřívějších, byla by se téměř zalkla zlostí. Vybuchla tedy: „Já myslím, pane, že přece smím mluvit, a mluvit chci, neb nejsem nemluvně. Už lepší lidé, pane, vyslechli, co jsem chtěla, a nelze-li vám to, bude nejlépe, když si zacpete uši. Mně se čepec líbí, a chci jej mít neb vůbec žádný k šatům.“
„Ach, ano, šaty!“ přerušil její řeč Petruchio, jakoby byl na ně býval upozorněn, a prohlížel je. „Nebesa, toť pravá maškara! Co je to? Rukáv? Malé dělo spíš a prokrájené jako bábovka! Teď hopky domů, co ti nohy stačí, krejčíku, a ode mne už nedostaneš ani stehu!“ Šaty stihl podobný osud jako první večeři. S pláčem tázala se Kateřina, chce-li z ní udělat loutku, když nedopřává jí tak vkusných šatů. Petruchio obrátil řeč její, jakoby výtka platila krejčímu, a vyhnal ho ven z letohrádku. Za ním letěly roztrhané krásné šaty, jež ovšem, co Kateřina nevěděla, do krejcaru byly mu zaplaceny.
Vrátiv se ke Kateřině, děl Petruchio: „Teď pojď, Katuško, pojedeme k otci v tom počestném, ač chudém obleku; neb duch jen činí tělo bohatým, a jako slunce nejtmavějším mrakem, tak prostým šatem září poctivost. A stydíš-li se, sveď to na mne. A proto hlavu vzhůru! — Jde nyní asi na sedmou, a dorazíme tam ještě k obědu.“ Jelikož bylo odpoledne, Kateřina osmělila se podotknout, že jsou dvě hodiny a že budou v Padově sotva k večeři. „A sedm bude, nežli sednu na kůň,“ zněla rozhodná odpověď. „Hleď, ať cokoliv mluvím neb dělám, vždy odmlouváš. Dnes již nepojedu, a než odjedu, musí být tolik hodin, kolik chci.“ Na tom zůstalo.
Výjezd byl odložen, a když konečně vyrazili, Kateřina byla již značně sklíčena. Ale netušila, kolik sebezapření ji bude stát ta cesta domů, na kterou se tolik těšila.
„Jak krásně svítí dnes měsíc!“ zvolal Petruchio, když byli již hezky daleko. „„Že měsíc? Slunce! Není měsíčno!““ namítla udivená Kateřina. „Teď při synu mé matky — to jsem já — to bude měsíc, hvězdy, co jen chci, než pojedeme k tvému otci. Pojedeme zpět! Jen odmlouvá, a nic než odmlouvá.“ Vidouc nezbytí, Kateřina prosila, by se již nevraceli, ať je měsíc neb slunce, neb co manželu libo. Řekne-li, že je to kahánek, ona že bude přísahat, že tomu tak. To rád slyšel Petruchio a hned děl: „Já říkám, že to měsíc.“ „„Ano, vím,““ zněla odpověď. „Ne, zalhala jsi! Je to boží slunce,“ odporoval opět Petruchio. „„Tak, milý Bože, je to slunce, a zas není slunce, když vy nechcete, a měsíc mění se jak rozmar váš. Jak vy to zvete, tak je tomu, a tak to bude též Kateřině!““
Zlá Kateřina stávala se již povolnou Katuškou. Jednalo se jen o to, bude-li její povolnost stálá. Proto podrobena ještě zkoušce příkřejší.
Dojeli starce v cestovním obleku, jehož Petruchio zcela vážně pozdravil: „Dobrý den, krásná dívko! Kam jde cesta? Viděla jsi, milá Katuško, svěžejší dívky? Jak ruměnec a úběl zápolí na jejích líčkách! Pozdrav ji!“ S největším podivením patřil naň stařec mysle, že má před sebou blázna. Ale ani to nezarazilo Kateřiny, která hned vyhověla přání mužovu a vlídně pozdravila starce: „Aj, panno mladistvá, tak svěží, líbezná a milostná, kam tvá cesta, a kde tvůj domov? Ó, šťasten, kdo tě zrodil, krásné dítě, šťastnější manžel, jemuž tě kdys usoudí příznivé hvězdy za družku!“
„Co děláš, Katuško? Snad neblázníš?“ zarazil ji v tom Petruchio. „Vždyť je to starý, vetchý muž, ne dívka!“
„„Nuž, promiň, starý otče!““ ochotně omlouvala se Kateřina. „„Můj zrak byl oslněn sluncem, takže všecko se mi zdálo být mladistvé. Teď vidím, že jsi ctihodný kmet, a prosím tě, odpusť mi můj omyl.““
Slovo dalo slovo, a za řeči stařec pravil, že je Vincentio z Pisy. Tu teprve s velikou radostí vítal se s ním Petruchio jako s nastávajícím příbuzným, jelikož Lucentio béře prý si za choť jeho švakrovou Bianku. Vincentio myslel, že Petruchio dělá si z něho zase žerty, ale ten zcela vážně ho ujišťoval, že mluví čistou pravdu. Starý Vincentio urychloval co možná cestu, aby se dověděl, jak že došlo k tomu sňatku, který se měl konat bez jeho svolení a tušení, a brzy octli se v Padově.
Nikdo nemohl nevítaněji přijít lehkomyslné dvojici zamilovaného syna a zpanštělého sluhy než Vincentio, proti kterému se tak těžce provinili. —
Co neudělali totiž v mladické lehkovážnosti? Ač Lucentio dobře znal laskavost svého otce a mohl být jist jeho svolením k sňatku s dívkou tak sličnou i bohatou, jako byla Bianka, přece nechtěl na ně čekat a vypomohl si na podnět šibalského Trania lstí, aby rychleji došel cíle.
Sehnali starého školometa, který zdál se jim důstojným role otcovské, a toho představili Baptistovi jako Vincentia. Přijatý otec za dobré zaopatření v domě „synově“ neváhal podepsat svatební smlouvu. Beztoho dodatečným svolením otcovým byl si Lucentio jist. Za těch okolností Gremio dostal od Baptisty košem, a přípravy k sňatku domnělého Lucentia byly v plném proudu, kdežto pravý nemenši úspěch měl u Bianky. Docílilť svolení jejího k tajnému sňatku, po němž Tranio měl opět nastoupit v úřad sluhy, pán jeho pak na místo sobě náležité, ještě než by došlo k ustanovenému sňatku Bianky s Traniem.
Lucentio s Biankou byli právě oddáváni, když Vincentio v průvodu Kateřiny a Petruchia objevil se u příbytku synova a zval je dále, aby je pohostil. Tak stali se oba svědky podivného a nanejvýše směšného výjevu.
Vincentio zaklepal rázně na vrata synova domu, načež otevřelo se nahoře okno, a bylo slyšet hrubý hlas: „Kdo to zde bouchá, div že vrata neroztluče?“ Vincentio neodpověděv tázal se po Lucentiovi, jemuž prý nese slušný obnos, aby si udělal dobrý den. „Nechte si své peníze pro sebe, on jich nebude potřebovat, pokud jsem na živu já,“ odvětil školomet, jenž také již znamenitě se vpravil do úlohy bohatého otce. Ani když Petruchio oznámil, že přijel Vincentio a čeká dole na syna, neopustila ho drzost všem dobrodruhům vlastní. „Ty lžeš! Jeho otec přišel z Pisy a dívá se tady z okna,“ lhal směle, tak že přítomní tomu výjevu byli již přesvědčeni o taškářství dobrého Vincentia, zvláště když sluha Lucentiův, boje se hněvu mladého pána, dosvědčoval, že skutečně starý pán kouká se z okna. Rozhorlený Vincentio dal mu za to několik ran na pamětnou.
Na pokřik sluhův přiběhl s Baptistou Tranio, stále ještě v obleku Lucentiově; i ten však setrval při klamu.
Ač poznal pánova otce, přece pyšně se tázal, kdo že jest, že opovažuje se bíti jeho sluhu.
„Kdo že jsem já, pane? Podívejme se! Kdo pak jste vy, pane?“ opáčil mu dotaz Vincentio. V tom poznal vyfintěného Trania. — „Ó, ty vyskákaný ničemo,“ spustil naň zhurta. „Hedvábný kabátec! Sametové spodky! Šarlatový plášť! Špičatý klobouk! Ó já jsem zničen, já jsem na mizině! Zatím, co já doma hospodařím, rozhází můj syn a můj sluha všecko na universitě!“
Ale drzý Tranio odsekl: „Pane, podle svého obleku zdáte se býti docela střízlivý, obstarožný pán, ale podle svých řečí jste blázen. Co pak je vám do toho, že chodím v perlách a ve zlatě? Díky mému dobrému otci, já na to mám!“
„Tvému otci, lotře?“ rozhorleně vykřikl Vincentio. „To je plachtář z Bergama!“
„Mýlíte se,“ důstojně odporoval Tranio. „Tu jest můj otec.“ Při tom ukazoval na školometa, jenž zatím sešel dolů a hlásil se k Traniovi jako k svému jedinému synu Lucentiovi.
Vincentio nedovedl si věci jinak vysvětliti, leč že Tranio zavraždil jeho syna, aby zmocnil se jeho jmění a pod jeho jménem dále vystupoval, i volal po stráži. Tranio však tak již zpychl, že zapomněv všech mezí kázal jeho samého odvésti do šatlavy, a poněvadž mu všichni věřili, stalo se málem po přání taškářově.
V tom přicházel od sňatku Lucentio s Biankou. Spatřit otce, kleknout k jeho nohám a prosit za odpuštění i požehnání bylo dílem jediné chvíle. Pravda vyšla na jevo, a Tranio i školomet dali rychle do zaječích. Bylo po jejich slávě. Baptista byl nemálo udiven, když z domnělého učitele jazyků vyklubal se jeho zeť, ale spokojil se, když viděl, že Bianka ho miluje a nic neztratí, jelikož dobrák Vincentio rád podepsal svatební smlouvu synovu. Jenom Traniovi nemínil odpustit drzosti, s kterou ho chtěl dát zavřít do šatlavy, a slíbil mu odměnou pořádný výprask.
Vše bylo vysvětleno, odpuštěno, zapomenuto. Svatebčané se odebrali ku stolům; mezi nimi také Hortensio se svou vdovou. Číše kolovaly, a bujný rozmar hodovníků stoupal. Dámy uchýlily se z jídelny, a mezi muži nastala zvláště živá zábava. Hovořilo se o mladých třech paničkách, a Baptista upřímně pravil Petruchiovi, že jeho choť je z nich nejhorší.
„Já zas nemyslím,“ vesele zvolal Petruchio. „Aby se to dokázalo, ať každý pošle hned pro svou ženu, a ten, čí žena je nejposlušnější, komu přijde sem na první vzkaz, ať vyhraje sázku sta korun.“ Sázka s jásotem přijata. Lucentio první poslal sluhu s vyřízením, aby k němu Bianka přišla, ale posel záhy se vrátil s odpovědí, že paní má práci. „Ah, má práci a nemůže přijít? To je odpověď?“ vysmíval se Petruchio. Jeho společníci pak pravili, by se modlil, aby mu žena nevzkázala něco horšího. Přišla řada na Hortensia. Ten po sluhovi poprosil choť, aby přišla, ale nepodařilo se mu lépe než Lucentiovi, neboť dostal za odpověď, že má k ní přijít sám, jelikož ona nechce. „Čím dál, tím hůř! Ona nechce!“ vypukl v jízlivý výsměch Petruchio. „Teď jdi,“ obrátil se k sluhovi, „a vyřiď mé paní, že poroučím, aby hned přišla.“
Všichni škodolibě čekali na výsledek tohoto poslání, jsouce jisti, že oplatí Petruchiovi jeho výsměch, který je velice mrzel. V tom vstoupila ku všeobecnému překvapení Kateřina a oznámila na dotaz svého chotě, že ostatní paní jsou vedle u krbu, kde se baví. „Jdi, přiveď je sem!“ velel Petruchio, a Kateřina na slovo poslechla. Hortensio a Lucentio tázali se, co znamená ten zázrak. „To znamená,“ hrdě prohlásil Petruchio, „lásku, tichý život, ctihodný řád, pravou nadvládu a zkrátka vše, co zoveme štěstím.“ Baptista, rozradostněn jsa nad tím, že Petruchio vyhrál sázku, přidal mu dvacet tisíc korun jako nové věno dceři své, jež tak dokonale změněna.
Petruchio ještě lépe dokázal její poslušnost. Když přišla s ostatními ženami, které se zle mračily na své muže, pravil jí, aby odhodila čepec, ježto prý jí nesluší. Čepec letěl s hlavy. Potom uložil jí, aby řekla přítomným ženám, čím že jsou mužům svým povinny. A Kateřina skutečně jala se vřele napomínat je takto: „Vyjasněte zamračený zrak! Jeť žena hněvná jak pohnutý zdroj, nevzhledný, kalný, a nikdo, třeba sebe více žízniv, z něho nesrkne. Váš manžel je váš pán a mocnář, on o vás i chléb váš pečuje a nechce bráti jiné daně z rukou vašich než lásku, vlídnou tvář a poslušnost. A proto nevzdorujte mu, náš všechen vzdor se láme, a když se zdáme nejvíce, jsme nejméně. Nechte boje, a skloňte šíje pod jeho nadvládu, jakož ráda jsem učinila také já.“
Sama po celý život těmi slovy se řídila, a domácnost její záhy proslula mírem a spokojeností, takže po celém dalekém širokém okolí dřívější zlá Kateřina pokládána za ženu vzornou.