Povídky ze Shakespeara/V. Romeo a Julie
Povídky ze Shakespeara Jan Kabelík | ||
IV. Zkrocení zlé ženy | V. Romeo a Julie | VI. Večer tříkrálový, neb Cokoli chcete |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. Romeo a Julie |
Autor: | Jan Kabelík |
Zdroj: | KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 79–101. Moravská zemská knihovna v Brně |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Romeo a Julie |
V krásné Veroně žily v dávném již nepřátelství dva mocné rody šlechtické: Montekové a Kapuletové. Svár jejich přenášel se na služebnictvo i příbuzenstvo, a tak docházelo při vznětlivé krvi italské co chvíle k nějaké půtce pouliční. Měšťané, sami sobě zjednávajíce klid, nejednou s kyji v ruce obořovali se na rozvášněné výtržníky, aby nastala v městě opět kýžená bezpečnost. Dlouho byl kníže k těmto výstupům shovívavý, ale konečně, chtěje zamezit stálé znepokojováni klidných občanů, rozhodl, aby smrtí potrestán byl ten, kdo by pobouřil opět obec vyvolanou půtkou na ulici.
Starý hrabě Montek, náčelník jedné z rozvaděných stran, měl jediného syna Romea, jenž v celé Veroně měl pověst mladíka ctnostného a dobře zvedeného. Ač jinak ohnivý a prudký, Romeo nějaký čas již neúčastnil se rozbrojův, a vůbec stranil se společnosti. Nejraději brával se před východem slunce kradmo do nedalekého fíkového háje; jakmile však všepotěšné slunce začínalo nejzáze na východě odstírat Auroře s lůžka stinné záslony, zastesklý mladík opět vkrádal se do otcovského domu, zamykal se v jizbu svou, vylučuje spanilé světlo dne a sobe sám čině strojenou noc.
Tímto spůsobem života Romeova velmi znepokojen byl jeho otec i četní přátelé, kteří doléhali naň usilovně, aby se přiznal, odkud ta náhlá jeho těžkomyslnost. Ale on byl tak v sebe uzavřen jako poupě uštknuté závistivým červem, než může svěží lístky rozestřít vzduchu a slunci, a sám doznával, že není již tím Romeem, ze života a jeho půvabu se radujícím, kterým býval.
Konečně podařilo se zjistit příčinu jeho zádumčivosti: byla to neopětovaná láska ku krásné neteři starého hraběte Kapuleta, Rozalině. Přátelé Romeovi neschvalovali této lásky a radili mladistvému a nezkušenému soudruhu, aby nezkaleným okem srovnal Rozalinu s jinými kráskami veronskými, doufajíce, že pak jistě upustí od neblahé své vášně.
Právě byly konány přípravy k výročnímu nádhernému plesu Kapuletů, na který pozváno bylo všechno vzácné panstvo z města i s výkvětem nejsličnějších dam — mimo rod Montekův. Ale to nevadilo smělým a veselým přátelům Romeovým Benvoliovi a Merkuziovi, kteří právě tam chtěli mu ukázat, jak tratí se Rozalina před jinými dívkami. Byloť zvykem, že za rodinného plesu dům Kapuletův zůstával otevřen také maskám bez pozvání přišlým, aby veselí bylo tím bujnější: toho použili Benvolio a Merkuzio s Romeem a vnikli u přestrojení do nepřátelského domu. Romeo byl nevesel. Měl špatný sen, z něhož soudil, že ples té noci bude mít za následek něco zlého, čím předčasně bude ukončen běh jeho zmrzelého žití, a neblahé té předtuchy nezbavil se, ani když rozmarný Merkuzio vtipnou řečí dokázal mu, že sny jsou jen dítky zahálčivého mozku, marnou obrazností zplozené a nad vítr těkavější.
Nádherné síně paláce Kapuletův zářily již nesčíslnými světly a byly oživeny četnými hosty. Hudba zněla, vábíc mládež k žádoucímu tanci, a starý hrabě Kapulet s chotí byl vzorným skutečně hostitelem: tu vítal příchozí, tam staral se, aby hostům dostalo se náležitého posloužení, pobízel všecky k veselí, a sám také byl v nejlepším rozmaru. Dávno již uplynul čas, kdy maskován jsa naposled účastnil se plesu a bavil dámy uhlazenou řečí, ale toho dne opět omladl, tož svou jedinou dcerou Julií.
Všecky ostatní dítky jeho byly zachváceny brzkou smrtí až na Julii, která tím větší byla pýchou starého hrdého hrabete. A nebylo divu. Pod čarokrásným, žhavějším než u nás nebem italským nejen rostlinstvo, nýbrž i lidé rychleji dozrávají. Julie, ačkoli teprve viděla čtrnácte jar, byla již rozkvetlým v nádherné kráse poupětem, které i ve věnci růží nejpůvabnějších vábilo oko každého pozorovatele. Proto také nescházelo jí nápadníků.
Nejzávažnější z nich byl šlechetný a bohatý hrabě Paris, příbuzný samého knížete. Ten nakonec dostal svolení hraběte Kapuleta, by se s Julií zasnoubil, bude-li jí to po chuti. Na plesu právě měli se oba blíže poznat a rozhodnout o sňatku, neboť dceruška byla již na to matkou připravena. Julie do té doby nepocítila, v ústraní jsouc vychována, lásky k nikomu, a proto byla ochotna vyhovět přání rodičů, kdyby se jí zalíbil Paris, jehož vzhled i ctnosti velmi vychválila jí jak matka, tak její důvěrnice, stará kojná, tvrdíce, že kraj světa nenajde ženicha jemu podobného.
Julie byla v živém již proudu zábavy a tance, kterého též horlivě účastnili se Merkuzio a Benvolio. Jenom Romeo pozoroval veselý taneční rej, sám netanče. V tom uzřel Julii, které dosud neznal, a byl jí rázem tak upoután, že tázal se sám sebe, znal-li kdy před tím lásku. Jak dobře prorokoval mu Benvolio pravě, jak oheň se zhasí jiným ohněm, závrať zpětným točením, trud jiným hořem, tak že také zmizí jako dech láska jeho k Rozalině, když uzří Julii! Neznámá kráska zdála se mu tak skvíti mezi ostatními děvami jak holubice mezi vranami. Tázal se, kdo by byla, ale marně.
Při tom po hlase poznal ho ohnivý Tybalt, synovec hraběnky Kapuletové, který ze všech Kapuletů nejvíce nenáviděl Monteků; chtěl tedy hned mečem pomstít smělost, s kterou Romeo vnikl do jejich domu jim jakoby na potupu. Ale hrabě Kapulet zpozoroval to ještě v čas i zakázal rozhodně Tybaltovi rušit pohostinství a pouštět se ve svár s Romeem, který se choval jako pravý šlechtic. Tybalt uschoval si proto pomstu na chvíli vhodnější.
Romeo byl hluch i slep vůči nebezpečí, kterým byl ohrožen v domě svých úhlavních nepřátel. Stále díval se po sličné neznámé, a jakmile bylo po tanci, spěchal k ní s prosbou, aby směl ji uctít jak poutník světici, tož políbením. Julii hned zaujal mladistvý půvab jeho pohybův, srdečný, lahodný hlas i živé oči jeho. „Svatý se nehýbe, když dává uprošen,“ zněla stydlivá její odpověď, a tak Romeo vzal si žádoucí polibek. Když byl sňal masku, sličná jeho tvář dovršila mocný dojem na dívku: Paris byl nadobro zapomenut. Již však odvolala Julii kojná, od které Romeo se dověděl k svému zármutku, že Julie jest dcera hraběte Kapuleta.
Zábava již se končila, hosté zvolna odcházeli; mezi nimi též Romeo, Merkuzio a Benvolio. Julii nebylo již možno promluvit s Romeem, a tak nevěděla ještě, kdo by byl. Láska naučila ji chytrosti. Zavolala kojnou a tázala se po jménech všech neznámých odcházejících hostí, při čem dověděla se toho, oč jí vlastně šlo. Smutná to byla pro ni zpráva, a bylo jí žel, že spatřila dříve Romea, než poznala, kdo jest. Z rodinných příčin měla jej mít v nenávisti, a zatím již cítila, že jeho jediného miluje tak, že raději byla by zemřela než vzdala se lásky k němu.
Julie odešla do své komnaty, ale odtamtud byla vypuzena žvatláním kojné, která stále vychvalovala skvělou večerní zábavu. Chtěla být sama, aby ve vzpomínkách vyvolala opět zářivý Romeův zrak, zvuk sladkého jeho hlasu; proto uchýlila se na balkon v náruč uklidňující měsíčné noci.
A ten, za nímž nesly se myšlenky dívky pocítivší sladký bol první lásky, byl jí netušeně blízko. Romeo rovněž nebyl nijak naladěn poslouchat šprýmy a vtipy svých veselých přátel, a kromě toho pudila ho touha zůstat co nejblíž Julii. Proto přeskočil zeď zahrady Kapuletovy a skryl se v stromoví pod balkonem Juliiny komnaty.
Když uzřel milovanou dívku ve světle měsíčním snivě hledět k nebi, zdálo se mu, že rovně jako krásné slunce shladí bledou lunu chorou již závistí nad jejími půvaby, a oko její že tolik vysílá skvělých paprsků po vzduchové říši, že by ptactvo málem dalo se do zpěvu v domnění, že není noc. Vroucně přál si, aby ještě promluvila. A hle, jakoby poslušen tohoto neslyšeného přání noční tišinou ozval se sladký Juliin hlas:
„Romeo! Proč Romeo jsi, Romeo? Otce se odřekni, zapři své jméno, či nechceš-li, jen přísahej mi lásku, a nechci býti již Kapuletova. Jen jméno tvé jest mým nepřítelem. Ó, jiné jméno měj! Co do jména? Co zovem růží, zváno jsouc i jinak vonělo by stejně sladce. Rovněž Romeo, byť nezván Romeem, podržel by svou vzácnou výtečnost. Jméno své svlec, Romeo, a za jméno, jež není tebe částkou, mne vezmi celou!“
Romeo až do té chvíle nevěděl, má-li poslouchat ještě dále sladké tajemství, které prozrazovala líbezná dívka mlčelivé noci, či ozvat se. Konečně však zvolal: „Beru tě za slovo. Jmenuj mne milým, budu znova křtěn, i nechci být již nikdy Romeo!“
Uleklá dívka tázala se, kdo nocí jsa zakryt vtírá se v její radu, a dostala za odpověď: „Podle jména nevím, jak ti pověděti, kdo jsem: sám jméno své mám v nenávisti, drahá světice, protože tobě jest nepřítelem.“ Ale nebylo ani třeba jmenovat se, neboť Julie již poznala po hlase Romea a varovala ho úzkostlivě před nebezpečím, jaké mu hrozilo v zahradě od jejích příbuzných. Romeo jeho nedbal. Zdálo se mu lépe skončit život jejich záštím než smrtí odkládat bez Juliiny lásky, pro kterou, třeba nebyl plavcem, byl by se odvážil na pustý břeh omývaný mořem nejzazším.
Na štěstí kryla noc tvář dívčinu, sice by byl Romeo viděl, jak panenský ruměnec barví její líce pro řeč, kterou od ní slyšel. Ráda, ráda byla by zapřela své vyřknutí, ale bylo již pozdě. Vznikla v ní obava, aby Romeo nemyslil, že mrav její je snad lehký, a ujišťovala ho stálou věrností, kdyby jí slíbil lásku svou. A když na to Romeo jal se přísahat lásku při luně, přerušila ho z obavy, aby láska jeho nebyla nestálá tak jako luna pořád se měnící, ba odmítla přísahu vůbec, věříc prostému, upřímnému slovu víc než všelikým přísahám. Ona sama cítila, že její láska je nesmírná a hluboká jak moře; čím víc dává, tím víc že jí má. A přec opět vzrůstala v ní obava, že snad smlouva té noci je příliš kvapná, neprozřetelná, příliš podobná blesku, který mizí, než lze říci, že se blýská.
Poctivé své úmysly měl Romeo dokázati skutkem: Julie vyžádala si, aby druhého dne po její kojné dal jí zprávu, kdy chce s ní být oddán. Ale již byl konec sladkým námluvám. Kojnácz komnaty stále netrpělivěji pobízela dívku k spaní, a tak Julie propustila Romea, ač byla by si přála nepustit ho dále než hravé dívky, které ptáčka upoutaného na hedvábné niti na skok pouštějí z ruky, hned zase jej tahajíce nazpět.
Romeo již s rozbřesklým jitrem konal přípravy k sňatku. Především spěchal k bratru Lorenzovi, kterého nalezl v zahradě sbírajícího květiny. Lorenzo byl starý nábožný mnich řádu františkánského a spolu lékař nad míru proslulý; pro velikou zbožnost a zkušenost svou byl oblíbeným zpovědníkem mnohých šlechticův a mimo zpovědnici jejich výtečným rádcem. Zvláště Romeo měl v něm osvědčeného přítele, ku kterému se spíše uchyloval o radu než k vlastním rodičům. Proto také tenkrát otevřeně vyznal se mu z nové své lásky a poprosil, aby požehnal sňatek jeho s milostnou Julií. Bratr Lorenzo užasl zprvu nad touto náhlou změnou mysli Romeovy, poněvadž znal náklonnost jeho k Rozalině, lál mu třeštílkův, ale konečně slíbil vyhovět jeho přání, veden jsa nadějí, že snad manželský tento svazek ukončí stálý svár nepřátelských rodů.
V ustanovenou dobu objevila se u Romea tlachavá kojná Juliina a donesla od něho vzkaz, aby Julie přišla se odpoledne vyzpovídat k bratru Lorenzovi, jenž je po zpovědi tajně oddá. Při této novině tváře dívčiny zarděly se jako šarlat. Byla tedy šťastnou nevěstou! Pomalu jen ubíhaly jí chvíle, když čekala kojnou se zprávou od Romea, jak teprv dlouhé zdály se jí ty, které ji dělily od okamžiku kýženého sňatku.
Odpoledne, když ulice městské pro vedro sluneční byly téměř liduprázdny, Julie kráčela k bratru Lorenzovi, kde s radostným uzarděním pozdravila svého ženicha. Ohnivý Romeo nejvřelejšími slovy projevoval radost z brzkého sňatku, tak že neušel zasloužené výtce opatrného bratra Lorenza, který mu pravil: „Prudká rozkoš mívá prudký konec, v jásání hynouc: jako prach a oheň se ztráví. Med nejsladší nemírnou lahodou se zoškliví a okušením pokazí nám chuť; proto měj lásku mírnou, ta jen bývá stálá.“ Jinak chovala se Julie. Její mocný cit byl ztajen v nejhlubším nitru a nejevil se slovy; jí se zdálo, že jest jen žebrák, kdo jmění své spočte, a také její láska vzrostla tak, že nedovedla již ani z polovice jí ocenit slovy.
Konečně byli svoji. Pak různou cestou ubírali se domů, šťastni jsouce jistotou, že náležejí navždy sobe, že nic než smrt jich nerozloučí. Romeo v tomto svém štěstí byl ochoten milovat každého, v té chvíli srdce jeho bylo prosto všeliké nenávisti. Tak došel až na náměstí, kde k nemilému svému překvapení zastal Tybalta s Merkuziem v tuhém sporu.
Bylo parno, a v obou vyvřela tím snáze jejich popudlivá krev; zvláště v Tybaltovi, jenž nezapomněl, že Montekové opovážili se vetříti na ples Kapuletův. Hlavně měl namířeno na Romea, ač v nepřítomnosti jeho vzal za vděk i Merkuziem. A hle, tu právě vhod přicházel Romeo sám. Tybalt chtěje ho popudit nazval jej zlosynem. Romeo zůstal proti svému obyčeji klidný; odvětil, že maje proč ho milovati promíjí tuto urážku, a nepustil se v boj, ani když byl potupen po druhé názvem chlapce. Tím hůře nesl tuto povolnost, která jevila se mu mrzkostí, prudký Merkuzio. Tasil kord a donutil Tybalta k okamžitému boji.
Romeo dobřil oba, připomínaje jim hněv vévodův, ale marně. Nemohl utišit hlavně Tybalta, který hnal bodnou ocelí k prsům statného Merkuzia. Ten, celý v ohni, vracel mu smrtelný ráz na ráz. V tom zvolal Romeo: „Zadržte, přátelé!“ a bleskorychle srazil vytaseným mečem paže obou bojujících. Pod jeho rukou však potměšilý bod Tybaltův zasáhl statného Merkuzia, který za malou chvíli zemřel, proklínaje záští obou nepřátelských rodů, jehož obětí se stal. Tybalt unikl bez pohromy.
Když to Romeo viděl, vyčítal si těžce, že vzpomínka na Julii učinila ho zženštilým a zavinila jednak pokálení dobrého jeho jména Tybaltem, jednak, což bylo horší, smrt věrného přítele a příbuzného knížete. Když pak uzřel Tybalta touž cestou se vracejícího, všecky jeho mírumilovné úmysly dřívější byly ty tam. „Tybalte,“ rozkřikl se naň, „zde vezmi zpět zlosyna, jejž jsi mi před chvílí dal; duch Merkuziův vznáší se nám nedaleko nad hlavama, na Tvého ducha spolek čekaje. Buď ty, neb já, neb oba s ním půjdeme!“ Bleskem byli v sobě. Než Benvolio tasil, by je rozvedl, byl urputný Tybalt zabit, a Romeo donucen hledat spásu v útěku.
Byl také nejvyšší čas. Sběhem lidu přivolán byl kníže, jenž se velice rozhorlil, že nedbáno jeho zákazu. Marně zastával se Benvolio Romea, že byl k boji přímo donucen. Na výstrahu ostatním měl ho stihnouti přece trest, třeba menší než původně ustanovený; místo smrtí potrestán vyhnanstvím.
Zpráva o smutném výsledku souboje brzy rozlétla se celým městem a vzbudila všude hrůzu. Nejstrašnější byla ovšem pro Julii. Kojná celá pomatená tak úryvkovitě a spleteně vykládala příběh, že Julie zprvu myslela, že Romeo sám se zavraždil. Když pak dověděla se pravého stavu věcí, hned naříkala nad tím, že blízkého příbuzného zabil ten, jehož pokládala za muže veskrze šlechetného, spílala Romeovi krásných zuřivcův a ďáblův andělských, hned zase ujímala se ho z povinnosti své manželské proti kojné: vždyť zabil Tybalta jenom proto, že ho tento chtěl zavraždit, tedy v sebeobraně. Zbývalo však pomyšlení nade vše jiné smutnější: „Romeo vyhnán!“ Vyřknutým tím slovem zdál se jí otec, matka, Tybalt, Romeo, ona sama zabita!
Romeo zatím uchýlil se k bratru Lorenzovi a čekal, jaké zprávy tento donese o rozsudku knížete. Když uslyšel, že odsouzen jest k vyhnanství, naříkal si hořce a přál si raději smrti. Kromě zdí veronských nebylo proň světa, pobyt mimo rodné město byl mu největší mukou.
Tu ozvalo se klepání na dvéře celly Lorenzovy. Byla to kojná Juliina, která hledala Romea, by potěšil svou choť. Zatím, když bratr Lorenzo vpustil ji do celly, našla Romea právě v tak beznadějném zármutku, v jakém opustila Julii. Ba, když oznámila mu, jak těžkým bolem je sklíčena její velitelka, Romeo byl blízký zoufalství. Bratr Lorenzo v těžké té chvíli objevil se výborným těšitelem. Dával mu na uváženou, že zahubil by jak Tybalta nejen sebe, nýbrž i choť, jež žije v jeho životě, a které přísahou se zavázal k lásce. „Vzpamatuj se,“ domlouval mu dále, „tvá Julie žije, to tvé štěstí. Tybalt tebe chtěl zabít, tys zabil Tybalta; to zas tvé štěstí. Zákon, který hrozil smrtí, stává se tobě přítelem a změňuje smrt ve vyhnanství; i v tom tvé štěstí. A ty jako reptavá dívka se durdíš na své štěstí, svou lásku!“
Účinnými těmito domluvami konečně upokojil se Romeo. Mnich umluvil s kojnou, že Romeo přijde rozloučit se v noci se svou chotí, načež měl prchnout do Mantovy a tam potrvat v bezpečí, až by byla shledána vhodná doba prohlásit jejich sňatek, smířit příbuzné a poprosit knížete za milost, aby byl vyhnanec povolán nazpět s potěšením mnohokrát větším, nežli byl nářek jeho před vyhnáním.
Noc rozložila svou hustou oponu, když Romeo octl se opět v zahradě Kapuletově. V domě všecko již spalo, jen kojná bděla na stráži, a Julie, vidouc se v bezpečí, spustila s komnaty své provazový žebřík, po němž Romeo dostal se nahoru. S radostí nevýslovnou a přece zase s pláčem pozdravili se novomanželé, jimž místo šťastného spolužití nastávalo strastné loučení. Krátká jen chvíle byla jim k němu dopřána, neboť noc, nedbajíc jejich touhy, kvapila rychle ku předu.
Již ozýval se skřivánek, jitra hlasatel, a veselý den po špičkách stoupal na mlhavé vrcholky hor. To bylo napomenutím pro Romea, by odešel, aby zůstal živ, aneb meškaje, zemřel. Julie však objetím svým více nežli pouty nejmocnějšími zdržovala chotě. Tvrdila, že to byl slavíček, jenž každé noci pěje pod oknem na granátě, ne skřivan, a záblesk světla že není úsvit, nýbrž bledý jen odlesk luny, která bude mu svítit na cestě do Mantovy. Jakmile však Romeo na slova ta byl odhodlán zůstat, třeba byl lapen a odvlečen k smrti, Julie hned sama pudila ho k útěku smutně doznávajíc, že skřivan to, jenž pěje bez noty a drsné, ostré tony vydává, z náručí je plaše a odháněje miláčka v čas jitra, kterého stále přibývalo.
Poslední ještě políbení, a Romeo po žebříku sestupoval dolů. A jak mizel v mlhavé hloubi, zdálo se Julii, že vidí ho bledého, mrtvého v hlubinách hrobky, a totéž vidění měl i Romeo. Zlé to znamení pro loučící se manžely!
A skutečně vypuzením Romeovým nebylo ještě jejich neštěstí dovršeno. Hrabě Paris nepřestal prosit hraběte Kapuleta, by svolil k sňatku jeho s Julií a zajistil mu také slovo dceřino, jehož dosud neměl pro náhlou Tybaltovu smrt. Starý hrabě svolil, neptaje se ani po souhlase dceřině, jejž předpokládal. Zdálo se mu, že znamenitě dostojí svým povinnostem oteckým a učiní dceru šťastnou, když provdá ji za muže tak vynikajícího, jako byl Paris, kterým by nejlépe zvýšen býval lesk domu jeho, kdyžtě neměl již mužských dědiců. Brzký sňatek byl mu vhod také proto, že chtěl ukojit přílišný, jak se mu zdálo, zármutek dceřin nad smrtí Tybaltovou. A tak ustanovena vzhledem k rodinnému smutku tichá, jednoduchá svatba na čtvrtek po námluvách.
Ještě neoschly slzy Juliiny nad vyhnanstvím manželovým, když přišla ji matka potěšit myslíc ovšem, že slzy ty platí Tybaltovi. „Trochu žalu, mnoho lásky, však mnoho žalu, málo rozumu,“ napomínala ji. Na rozveselení pak oznámila dceři, že do tří dní bude šťastnou chotí Parisovou. Marně vymlouvala se ubohá Julie, že jest ještě mladá, marně prosila otce na kolenou, aby byl aspoň sňatek na nějaký čas odložen. Hrabě Kapulet nad tím velmi se rozhorlil, a kruté bylo konečné jeho rozhodnutí: „Buď do kostela k sňatku, neb nikdy mi nechoď na oči!“ Ani u matky nebylo možno dosíci přímluvy: objevila se neméně tvrdou než otec.
Za těch okolností zbyli Julii jen dva důvěrní přátelé, kteří byli zasvěceni v její tajemství: kojná a bratr Lorenzo. Kojná projevila však v této těžké době slabou, nízkou mysl, radíc jí k sňatku s Parisem a pomlouvajíc Romea. S opovržením odvrátila se Julie od této své bývalé důvěrnice a hledala poslední útočiště u bratra Lorenza. Kdyby ji tento zklamal, cítila v sobě i sílu k smrti, než by se stala manželu nevěrnou.
V bratru Lorenzovi shledala muže, kterého ani v té těžké chvíli neopustila rozvaha. Veliký hřích, dvojitý sňatek, bylo mu zamezit, a velikého, zoufalého téměř prostředku bylo tu také použít, kterého poskytlo mu jeho znamenité umění lékařské. Po krátkém rozmýšlení pravil k Julii:
„Jdi domů, buď vesela, a svol k sňatku s Parisem. Zítra je středa. Hleď, abys v noci spala sama. Až budeš v loži, vezmi tuto láhvičku, a vypij překapaný tento mok, jenž rychle proběhne ti všemi žilami. Puls přestane ti tlouci, teplo ni dech nedají svědectví, že jsi na živu; růže na rtech a tvářích uvadnou v bledý popel; každý úd zbavený vlády ustydne, ztuhne, zkřehne jako v smrti. V tom půjčeném tvaru smrti setrváš čtyřicet dvě hodiny. Když potom přijde ženich, by tebe volal z lůžka, budeš mrtva. Tu podle zvyku naší země v nejlepším rouchu tebe nekrytou odnesou na márách v hrobku Kapuletův. Zatím Romeo zví z mého listu náš záměr, přijde do hrobky, a jakmile procitneš, odvede tě do Mantovy.“
Julie, které věrná láska dodala odvahy, ochotně sáhla po strašlivém uspávacím nápoji, a rozžehnavši se s bratrem Lorenzem, odebrala se domů. Paris zářil blahem, když se k němu vlídně chovala, a neméně zaradoval se otec, když shledal ji cele proměněnou a jeho záměru povolnou. Chtěl kouti železo, dokud bylo žhavé, a proto ustanovil sňatek hned na středu.
Večer poprosila Julie matku, aby směla zůstat sama na modlitbách, kterých prý jí třeba před krokem tak významným, jako je sňatek. Kojná měla zůstat vzhůru s matkou, poněvadž bylo plno práce s přípravami k svatbě. Stalo se dle jejího přání. Julie osaměla.
Nastal veliký okamžik, kdy bylo jí užíti nápoje Lorenzova. Teprve v tu chvíli prochvěl jí chladný strach, a dostavily se černé myšlenky: „Jak, kdyby byl ten nápoj neplaten, a ona druhého dne znova oddána?“ Odpomoc byla v tomto případě snadná: měla dýku, jíž si umínila vzít život. Tu již vzrůstala pochyba druhá: „Kdyby to byl jed, kterým by Lorenzo chtěl vyhnout se, aby jí nemusel sezdat po druhé?“ I tato myšlenka byla zamítnuta, když Julie vzpomněla si, jak osvědčeně zbožný stařec je Lorenzo, který vždycky chtěl jenom dobré. Ten nebyl schopen zločinu! Zbývala věc třetí: „Což kdyby vložena v hrobku procitla dříve, než by ji Romeo přišel vysvobodit?“ Strašlivá to možnost! Zda by se nezalkla otravným zápachem z mrtvol, nebo ještě dříve nezšílela hrůzami hrobky, kde od mnoha set let ukládány kosti všech předků jejích, kde krvavý Tybalt teprv čerstvý hnil v rubáši, kde dle pověsti za noční doby zjevují se duchové!? Ale ani tento obraz neodstrašil Julii. Projde všemi hrůzami, jen když na konci octne se po boku mileného svého chotě; k tomu jí mohl dopomoci jen uspávací nápoj. S výkřikem „Jdu již, Romeo!“ vypila jej a sklesla jako mrtvá na lože.
Nastalo hluboké noční ticho.
Když den zburcován ranním klekáním, a Julie v komnatě ještě se neozývala, poslána kojná probudit a přistrojit ji k sňatku. Ale jak se zhrozila, přistoupivši k loži! Julie ležela tam ustrojena v šat svatební jako nejlibější polní květina zasažená nevčasným mrazem. Vzezření její nasvědčovalo, že zemřela.
Kojná záhy naplnila celý dům nářkem. Hrabě i hraběnka přichvátali, s pláčem líbajíce ztuhlé Juliino tělo. Jediné jim zbylo dítě, a krutá smrt i to jim urvala. Všecky krásné sny a naděje hrdého hraběte byly rázem zničeny: smrt byla jeho zetěm, jeho dědicem, neb vzala si jeho dceru, a proto přál si, aby zachvátila též jeho. I Paris hořce bědoval, když viděl, že jest oloupen o milovanou nevěstu v den, po němž tak toužil. Ale vše to nevzbudilo domněle mrtvé. Co bylo přichystáno k slavnosti, octlo se rázem v službách černého smutku. Hudba změnila se v tesklivá hrana, svatební ples v truchlý hod pohřební, oslavné písně v temný žalozpěv, květ nevěstin zdobil mrtvolu na márách. Tak za všeobecného smutku sličná Julie uložena v hrobce Kapuletův.
Bratr Lorenzo chtěl důležité tajemství, že Julie čeká vysvobození od Romea, oznámit po spolehlivém poslu, nikoli po sluhovi Romeovu. Proto poslal do Mantovy spolubratra svého, který na neštěstí tam nedošel, poněvadž zadržen byl jako podezřelý, že byl v domě, kde vládla nákaza morová. Sluha však Romeův Baltazar, který byl zanechán k tomu cíli ve Veroně, aby podával pánu svému přesné o všem zprávy, podle povinnosti své hned spěchal mu oznámit, že Julie skonala.
Romeo pravě kojil se nejkrásnějšími nadějemi v budoucnost. Byl rozradostněn snem, který zdál se mu věstit vše dobré: viděl choť, jež ho našla mrtvého a vdechla rtům život políbením; a když na to povstal, viděl se císařem. V tom dojel Baltazar se zvěstí Jobovou. Mrazivým dechem skutečnosti odváty byly i sny nejlíbeznější. Romeo zapomněl v té strastné chvíli rodičův i přátel a necítil se již ničím poután k životu, když zemřela ta, jež proň byla celým životem. Ještě téže noci chtěl s ní být spojen v smrti.
Brzo po svém příjezdu do Mantovy Romeo spatřil lékárníka, jehož zevnějšek jakož i celý krám prozrazoval krutou bídu. Tehdy si pravil: „Kdyby tak měl kdo potřebí jedu, na jehož prodej ustanovena jest smrt, zde nuzný bídník, jenž by mu ho prodal.“ Té chvíle si naň vzpomněl doufaje, že mu prodá jedu za hrst zlata, jed to horší pro lidské duše, jenž v tomto světě vraždí víc než jedovatá nějaká smíšenina. A nezklamal se. Dostal prudký jed a uháněl s Baltazarem tryskem do Verony.
Tam s pákou, motykou a pochodní šel v původu sluhy svého na hřbitov k hrobce Kapuletův. Zatknuv pochodeň velel Baltazarovi, aby se vzdálil s listem pro jeho otce a pod trestem smrti nevytrhoval ho z díla. Udával, že chce ještě pohlédnout na tvář mrtvé své choti a snít jí s prstu snubní prsten. Baltazar poodešel, ale zůstal přece na hřbitově, neboť mu bylo počínání pánovo podezřelé.
Romeo podložil páku pode dvéře hrobky. Mocným opřením jeho ruky dvéře byly vypáčeny; vchod k mrtvé choti byl volný. Již chtěl se bráti do vnitř, když zarazil ho velitelský hlas: „Nech práce bezbožné, zlý Monteku! Což pomsta smí překročit meze smrti? Zlosyne prokletý, jsi mým vězněm!“ Byl to Paris, který malou chvíli před ním rovněž přišel na hrob své nevěsty sypat kvítí ve svatební lůžko kvítka nejněžnějšího, jež chtěl každou noc oplakávat. V tom obřadu věrné lásky vyrušen byl Romeem, odstoupil stranou, aby zvěděl, co se bude díti, a zakročil, když uzřel domnělé zneuctívání posvátného místa.
Romeo prosil Parisa, aby ho nechal na pokoji a neobtěžoval ještě novým hříchem jeho hlavy. Ale když Paris chtěl ho zajmout, pustil se s ním popuzený Romeo v boj, ve kterém slabší protivník jeho podlehl, prose jen, aby položen byl do hrobky vedle Julie, již tak vroucně miloval. Romeo rád učinil mu po vůli, načež obrátil se k mrtvole své choti. Ležela tam v plné nádherné své kráse, nad kterou dle soudu Romeova ani smrt sama, vystřebavši med jejího dechu, nemela moci. Naposled ještě objal chladné její tělo, posledním políbením vtiskl jí v ústa pečeť na věčnou smlouvu smrti, načež vypiv jed okamžitě skonal.
V tom kdosi po plápolavém svitu pochodně klopýtavě bral se ku předu k hrobce Kapuletů. Byl to bratr Lorenzo. Když nepodařilo se spolubratru jeho dodat zprávu Romeovi, spěchal sám, aby vychvátil hrobce zdánlivě mrtvou Julii a ukryl ji ve své celle, dokud by manžel si pro ni nedojel. Na hřbitově uzřel ho Baltazar a oznámil mu, že pán je již půl hodiny v hrobce.
Zlé tušení zrychlilo kroky bratra Lorenza a nezklamalo ho. Již na prahu hrobky uzřel louži krve a v ní dva meče. Uvnitř pak nalezl krví zbrocenou mrtvolu Parisovu a zsinalého již Romea — otráveného.
Byla právě hodina, kdy měla zdánlivě mrtvá procitnouti. Julie skutečně povstala, dobře majíc na paměti úmluvu s Lorenzem, a shledala se s ním na určeném místě. První její otázka byla po Romeovi. Třesoucím se hlasem ubohý bratr Lorenzo vybízel ji k rychlému odchodu řka: „Pojď odtud, pojď! Vyšší moc zpříčila náš záměr. Tvůj manžel leží u tebe mrtev a Paris též. Pojď, zjednám ti útulek v řeholi nábožných jeptišek!“ Ale marné bylo jeho vybízení. Byla-li pravdiva tato strašlivá slova, byla pro Julii jediným útulkem hrobka chovající mileného chotě.
Bratr Lorenzo byl zdrcen. Tolik důvtipu vynaložil, aby prospěl dobré věci, a hle, veškera jeho snaha byla ztroskotána. A tak, když slyšel z venčí hluk, pozbyv své obvyklé rozvahy, prchl a zanechal Julii v hrůzyplné hrobce jejímu osudu.
Julie osaměla. Tu ležel choť její v ruce s prázdnou číší, která nasvědčovala tomu, že skonal jedem. „Ó, skrblíku! Všecko vypít, nenechat jediné kapky, by mi přispěla jít za ním!“ zalkala ubohá. Sklonila se a líbala ústa ještě teplá, by skonala jedem, kterého snad trocha na nich lpěla, ale ani to nepřineslo jí smrti. V tom uzřela dýku Romeovu a probodla se jí tak jistě, že ihned zemřela.
Již také octla se v hrobce stráž přivedená panošem Parisovým, který odběhl pro ni, vida pána svého v souboji s Romeem. Rychle obesláni kníže, hrabě Montek i Kapulet. S těmi zároveň přichvátaly veliké zástupy zvědavého lidu, jelikož zpráva o hrozných událostech v hrobce bleskem rozlétla se celým městem.
Pátráno po původcích těchto činův, a stráží předvedeni bratr Lorenzo s Baltazarem, kteří nalezeni byvše na hřbitově s nástroji na otevření hrobky, jevili se podezřelými ze zločinu.
Nastal výslech. První ujal se slova bratr Lorenzo, by jako žalobník i obhájce svůj sám obvině se též vinu se sebe smyl. Vypravoval stručně celý průběh lásky, zasnoubení a příčinu smrti obou manželův a dovolával se svědectví Juliiny kojné, která rovněž věděla o sňatku. Sám byl ochoten položiti život, prohřešil-li se v něčem proti zákonům, chtěje vykonati dílo dobré. A výpovědi jeho srovnávaly se s výpovědmi Parisova panoše, Baltazarovými a hlavně dotvrzeny listem Romeovým, jejž odevzdal Baltazar hraběti Montekovi. Na nikom z podezřelých neshledáno viny.
A přece byli před chladnoucími mrtvolami vinníci již krutě potrestaní. Byli to oba stářím již zešedivělí a posledními ranami zcela zdrcení hrabata Montek a Kapulet. Kníže také právem shledával v tom metlu nebe na staré záští jejich: jediná radost obou, dítky jejich, usmrcena láskou, a on sám potrestán za to, že hověl příliš sporům rozvaděných odpůrců ztrátou dvou příbuzných, Parisa a Merkuzia.
Nad hrobem věrných manželů konečně učiněn konec dávnému záští, a nesmířitelní do té chvíle nepřátelé podali si ruku, sbratřeni jsouce bolem nad ztrátou nenahraditelnou. Nad společnou hrobkou Romea a Julie postaven zlatý pomník, by hlásal celému světu vzornou jejich lásku a věrnost. A dosud žije památka jejich v lidu, který vykládá si s oblibou příběh o věrné, ale žalostné jejich lásce.