Povídky ze Shakespeara/III. Kupec benátský

Údaje o textu
Titulek: III. Kupec benátský
Autor: Jan Kabelík
Zdroj: KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 41–59.
Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Kupec benátský

V Benátkách žil jednou kupec, jménem Antonio. Byl to muž velmi bohatý, jehož četné koráby s nejrozmanitějším zbožím brázdily daleká moře a přinášely mu mnoho zisku. Toho však neponechával jenom pro sebe, nýbrž míval rád ruku otevřenu pro všecky své přátele. Také když někdo přišel o jmění, rád beze všech úroků půjčoval jemu peníze, aby se vyprostil z drápů lichvářů, zvláště židovských, kterým Antonio po spůsobu tehdejší doby všelijak dával najevo opovržení a nenávist.

Proto zle zanevřel naň bohatý žid Shylock.[1] Tomuto, jako lichváři nejhrubšího zrna, nejvíce bylo snášet úštipkův a potup od Antonia na tržišti, kde scházeli se kupci se všech konců světa. I přísahal Shylock sám u sebe, že za všecky ty potupy strašlivě se jednou na něm pomstí. Dlouho čekal, ale konečně se pomsty dočkal.

Antonio měl přítelem šlechtice benátského Bassania, muže vzdělaného a mravův ušlechtilých. Jenom jednu vadu měl Bassanio, která bývá často mladým šlechticům vlastní: žil totiž nádherněji, nežli dovolovalo jeho jmění. Tak zadlužil se, nejvíc u Antonia samého, který rád mu poskytoval značného úvěru. Konečně umínil si začíti nový život, a přední jeho starostí bylo čestně zbavit se četných dluhů.

Prostředkem k tomu měl mu býti sňatek se sličnou, duchaplnou a nesmírně bohatou dědičkou Portií. S tou seznámil se ještě za života jejího otce a myslil na ni od té doby stále; zdáloť se mu, že také z jejích pohledů lze vyčísti jakous náklonnost, třeba byla pečlivě tajena. Po smrti otce Portiina odevšad přijížděli do sídla jejího Belmonta po souši i po moři četní nápadníci, kteří toužili tuto bohatou krásku nazývati svojí. Také Bassanio chtěl se tedy o ni ucházet. Poněvadž potřeboval peněz, aby s důstojným průvodem v Belmontu se objevil, žádal Antonia za poslední půjčku tří tisíc dukátů v důvěře, že se mu podaří získati ruku Portiinu, načež chtěl rázem zaplatiti všecky své dluhy.

Antonio byl by milerád mu půjčil žádanou summu, ale neměl jí, poněvadž všecky jeho lodi byly právě na šírém moři. Jako pravý přítel však byl ochoten opatřit Bassaniovi půjčku jinde na své jméno, neboť věděl, že má v Benátkách hojný úvěr. I poslal Bassania, by ohlédl se po nějakém věřiteli.

Zakrátko přišel Bassanio se Shylockem, který uvoloval se půjčit žádané peníze na tři měsíce. Ani při tom Antonio nezapřel své nenávisti a opovržení vůči Shylockovi, nýbrž pravil k němu hrdě: „Nepůjčuj nám peněz jako svým přátelům, neboť pravý přítel nikdy nechce míti zisku z půjčení bídných peněz, nýbrž raději jako nepřátelům, abys mohl bráti se smělejší tváří pokutu, padneme-li.“ Tu odpověděl Shylock: „Dokáži vám, pane, že nejsem tak zištný lichvář, jak se domníváte, neboť nechci ze své půjčky vzít ani haléře úrokův; upíšete se mně jenom, že pokutou mi připadne libra masa z těla vašeho, nesplatíte-li mi v pravý čas peněz.“

Slyše to Bassanio zarazil se a nechtěl přivolit, aby Antonio takovou smlouvu uzavřel, neboť se bál možné pohromy. Ale Antonio upokojil ho ubezpečením, že daleko dříve, než vyprší lhůta ustanovená, dostane třikráte tolik peněz. Tak tedy byla smlouva podepsána. Hned na to Bassanio najímal služebnictvo, aby co nejdříve dospěl do Belmonta. Před odjezdem svým ještě ustrojil svým přátelům nádhernou hostinu na rozloučenou; nejveselejší a nejhovornější z nich, Gratiano, ho uprosil, aby ho vzal s sebou.

Jiný ze známých jeho, jménem Lorenzo, téže noci, kdy slaveno bylo rozloučení, také opustil Benátky, ale nikoli sám. Již dříve zamiloval se totiž do dcery Shylockovy Jessiky, která byla jak sličná, tak hodná, zcela nepodobna svému otci. Láska jeho byla opětována. Když pak Shylock dostavil se na pozvání Bassaniovo na hostinu, za nepřítomnosti jeho unesena byla Jessika z domu otcovského, v němž tak málo zažila radostí při lakomém otci, a vzala s sebou značné množství klenotův i peněz.

Shylock, zpozorovav ztrátu dcery i jmění, vypukl v hrozný nářek, rval si vlasy a proklínal strašně Jessiku. Běžel k vévodovi, aby obvinil z účastenství na únosu Bassania. Ten však již odplul, Antonio pak zaručil se vévodovi, že uprchlíci nejsou na jeho korábu. A vskutku, Lorenzo s Jessikou prchli jinam. Shylock dal je sice stíhat, ale marně; nedostal zpět ani dcery, ani jmění.

Tato strašná rána zvýšila ještě více nenávist Shylockovu ku křesťanům; křesťané to byli, kteří zasypávali ho stále potupami největšími, kteří po něm plivali, křesťané také unesli jedinou jeho dceru se značným bohatstvím, jež si za těchto potup a hlubokého ponižování v prach byl nastřádal. Běda mělo býti těm, kteří byli teď v jeho mocí, běda hlavně Antoniovi, kdyby nevyhověl podmínkám úpisu! Na něm nejvíce měla býti schlazena zlost, jež se po tak dlouhá léta v potlačovaném a tupeném židu shromažďovala.

Zatím Bassanio připlul do Belmonta, kde dlelo množství uchazečův o ruku Portiinu, a stále ještě přicházeli noví. Dosud žádný z nich nezískal si její lásky, a proto Portie s obavou vždy čekala, dostane-li ji kdo za choť. Otec její totiž na smrtelném loži ustanovil, aby ne dcera sama, nýbrž osud rozhodl volbu jejího manžela. K tomu cíli dal zhotoviti tři skřínky: zlatou, stříbrnou a olověnou. Zlatá měla nápis: „Kdo zvolí mne, mít bude to, co mnozí sobě přejí,“ stříbrná: „Kdo zvolí mne, tím tolik vyzíská, co zasluhuje,“ olověná: „Kdo zvolí mne, vše musí dáti, co má, a vše jen v sázku.“ Ten z nápadníků dceřiných, kdo by zvolil skřínku s podobiznou sličné nevěsty, měl dostat ji za manželku a s ní celé její bohatství. Temné nápisy na skřínkách a zevnějšek jejich však nápadníky velmi mátly, a tak dosud každý z nich odešel s nepořízenou. Byloť každému přísahati, že zachová trojí věc: že nikomu nezradí skřínky, kterou si zvolil, že nikdy již nebude se ucházet o nevěstu, a nezvolí-li pravé skřínky, že hned odejde.

Tu přišel Bassanio. Portie dosud měla v živé paměti tohoto sličného šlechtice, jehož byla by nejraději viděla svým manželem. Když nečekaně přihlásil se jako nápadník na její ruku, láska její k němu tím více vzplanula. Proto přála si, aby pobyt Bassaniův v Belmontě a tím sladká naděje státi se chotí jeho prodlouženy byly na delší čas, a žádala ho, by nepospíchal s volbou osudné skřínky. Marně. Bassanio měl na paměti nebezpečný úpis Antoniův a kromě toho také chtěl býti zbaven mučivé nejistoty, dostane-li se mu za choť dívky milované. Záhy tedy přikročil k volbě, od které závisel osud jeho i přítelův.

V nádherné komnatě zámku Portiina za oponou chovány skřínky. Bassanio uveden před ně Portií a rozmýšlel, která z nich skrývá její obraz, zatím co zavzněla líbezná hudba i zpěv. Předchůdci jeho zvábeni byli cenou zlaté i stříbrné skřínky a nápisy jejich, pod nimiž tušili hledaný obraz. Jinak Bassanio, který uvažoval takto: „Zdání zevnější často nejméně se shoduje s pravou podstatou. Svět stále jest mámen okrasami. Pře nejkřivější dodává si tvářnosti pravdy, a není vůbec neřesti, která by jakýs odznak ctnosti nebrala si za pokrývku. Kolik zbabělců se jeví na zdání muži statečnými, kolik příkras mnohých žen jest nepravých! A protož, lesklé zlato, nechci tebe, ani tebe, bledý, sprostý parobe, jenž sloužíš každému člověku, ale tebe chci, ty chudé olovo, jež více hrozíš, nežli slibuješ. Kéž volba má je šťastna!“

Stěží potlačila Portie jásavý výkřik radosti, než Bassanio otevřel olověnou skřínku. A jak veliká byla blaženost tohoto, když uzřel v ní žádaný obraz své milenky a přečetl lístek, který mu oznamoval, že zvolil dobře. Portie pak pravila k němu: „Ač pro sebe nejsem tak ctižádostiva, bych přála si být mnohem lepší než jsem vskutku, přece k vůli vám bych chtěla být daleko dokonalejší, krásnější i bohatší, jen proto, abych u vás měla největší cenu. Zatím jsem šťastna tím, že dosud nejsem tak stará, abych nemohla se učit býti takovou, jakou byste si mne přál. Má osoba a vše, co mého jest, stává se vaším. Vše odevzdávám vám tímto snubním prstenem. Avšak jestli se s ním rozloučíte, jej ztratíte neb někomu dáte, bude to znamením, že láska vaše pro mne jest ztracena, a já trpce si na vás budu stýskati.“

Tu slíbil jí slavnostně Bassanio, že od prstenu toho nikdy se neodloučí, a uzří-li jej Portie sňatý s jeho prstu, bude prý to svědectvím, že jest mrtev.

Na to přistoupil Gratiano a přál jím všeho blaha. Spolu požádal za dovolení, aby směl zároveň s nimi slavit sňatek se společnicí Portiinou Nerissou, již si v čas námluv Bassaniových byl oblíbil. Také u Nerissy došel obliby veselý tento soudruh Bassaniův, a proto neváhala slíbiti mu, že pojme ho za manžela, podaří-li se Bassaniovi získat za choť Portii. Rádi svolili k tomu sňatku šťastní snoubenci Bassanio a Portie.

Ale všeobecná radost brzy byla zkalena neblahou zprávou z Benátek. Ta přišla zároveň s Lorenzem a Jessikou, kteří uchýlili se na svém útěku do Belmonta. Bassanio zbledl jako stěna, když přečetl došlý dopis. Portie pozorujíc to, žádala ho, aby jí pověděl obsah neblahého listu, ježto prý jí, jako polovici jeho, náleží také půle všeho, co ten list mu přináší. I pravil Bassanio: „Když ponejprv vyznal jsem vám lásku, drahá slečno, řekl jsem vám upřímně, že všecko mé bohatství jest mé šlechtictví. Ale teď vidím, že mluvě tak, byl jsem chlubný. Mělť jsem říci, že jsem chudší nežli nic, neb můj drahý přítel, aby mně zapůjčil peníze, dal se za mne v zástavu nepříteli nejkrutějšímu, octl se teď v jeho spárech a má za mne položiti svůj život. Zde jeho list!“

Portie vzala list, který zněl: „Milý Bassanio! Všecky moje koráby jsou ztraceny, věřitelé stávají se krutými, moje jmění jest na úpadku, můj zápis židovi propadlý. A poněvadž je nemožno jejich zaplacením zůstat na živu, jsou všecky dluhy mezi Tebou a mnou vyrovnány. Chtěl bych Tebe jen ještě vidět při své smrti. Nicméně učiň, jak Ti libo. Nemá-li Tebe Tvá láska k tomu, abys přišel, můj list Tebe nenuť.“

Ihned rozhodla Portie, že okamžitě jest učiniti potřebné kroky, aby přítel tak vzácný a obětavý byl zachráněn, a sama vybídla Bassania, by odebral se s hojnými penězi do Benátek, jakmile budou v chrámu oddáni. Soudilať, že zištný Shylock, bude-li mu nabídnuta summa dvojnásobná neb trojnásobná, upustí od svého požadavku, a peníze potřebné teď Bassanio měl. Jenom posel z Benátek projevoval své pochybnosti, bude-li možno Shylocka získati penězi. Jest prý zrovna hltav zmařit Antonia, a dotírá prý dnem i nocí na vévodu, aby vyhověl požadavku zápisu, kterému propadl Antonio, nemoha mu zaplatit. I Jessika dosvědčovala, kterak doma často vůči svým rodákům se zapřísahal, že spíš Antoniova masa chce dostati než dvacaterou hodnotu té summy, již jest mu dlužen.

Jelikož tedy rozhodnutí kvapilo, a Bassanio chtěl uzřít Antonia a pokusit se ho vysvobodit, rychle vykonán dvojitý sňatek ve chrámu, načež Bassanio spolu s Gratianem opustili Belmont, aby se vrátili do Benátek. Portie s Nerissou slíbily zůstati doma a žíti jako vdovy, očekávajíce jejich návratu s Antoniem, jehož Portie doufala uvítati pod svou hostinnou střechou.

Antonio zatím ve vězení dlužníků čekal svého skonu. Shylock nedbal proseb jeho ani domluv samého vévody: zůstával nepohnut jako kámen a trval na svém požadavku. A vévoda musel učinit mu po právu, aby dokázal, že benátský soud je spravedliv ke všem bez rozdílu.

Přiblížit se rozhodný den, kdy měl býti pronesen a také vykonán rozsudek. Antonio objevil se před soudem zbledlý a vyhublý žalem nad svými ztrátami i bídným koncem, jaký ho čekal. V čas ještě dospěl Bassanio do Benátek. Ale smutné to bylo shledání obou věrných přátel. Se slzami v očích objali se a dlouho leželi si v náručí, jako by chtěli zabrániti rozloučení, které jim na vždy hrozilo.

Ruku v ruce objevili se před soudem, jemuž předsedal vévoda. Tam došel také Shylock, kterého vévoda, oslovil takto: „Svět celý i já myslím, Shylocku, že poženeš se ve své zlobě až k samému skutku, ale potom osvědčíš své milosrdenství ještě podivnější, než jest tato zdánlivá tvá ukrutnost, a upustíš od svého požadavku libry masa z těla Antoniova. Čekám od tebe smírnou odpověď.“

Na to odvětil Shylock: „Již jsem pověděl Vaší Milosti, co hodlám učinit, a přísahal jsem při svatém sabathu, že chci, co mi propadlo právem zápisu. Nepřiřkne-li mně toho soud, zviklána bude všeliká důvěra v ústavu a právo města. Není mou povinností odpovědět na otázku, proč chci raději tu libru masa než tři tisíce dukátův, ale tolik řeknu, že mne pudí vésti při proti Antoniovi zášť, ve které ho ode dávna chovám.“

A tak Shylock zamítl šest tisíc dukátů nabídnutých mu Bassaniem a doléhal jenom na rychlé vykonání rozsudku, aby ukojil svou pomstychtivost. Vévoda čekal ještě na proslulého doktora Bellaria z Padovy, kterého obeslal, aby rozhodl v této nesnadné při. V tom došel posel s listem doktorovým. Bellario doporučoval jím soudu na místo sebe mladého a učeného doktora římského Baltazara. Sklíčený Bassanio, který marně dovolával se lidskosti Shylockovy, opět nabyl odvahy a dodával jí také Antoniovi. Ale tento odevzdal se již do svého osudu a klidně očekával rozsudku, jsa jist, že vypadne v jeho neprospěch.

V tom vešel ohlášený doktor Baltazar se svým právním písařem, oba oblečeni v taláry úřední. Nikdo z přítomných netušil, že v tomto vážném kroji skrývají se přestrojené dvě ženy — Portie a Nerissa.

Portie totiž hned po odjezdu manželově pojala smělý plán vlastním důvtipem přičiniti se o zachránění přítele tak obětavého, jako byl Antonio. Svěřila tedy správu svých statků Lorenzovi, pravíc mu, že chtějí s Nerissou uchýlit se do nedalekého kláštera a tam do návratu manželů žít v modlitbách a zbožném rozjímání. Zatím ve skutečnosti co nejrychleji braly se do Benátek. Tam služebník její od strýce jejího doktora Bellaria z Padovy přinesl jí doporučující listy znějící na jméno doktora Baltazara i potřebné obleky, a tak obě přítelkyně octly se na místě nezvyklém, v soudní síni.

Portie s vážnou tváří zahájila soud a zjistila, že dle benátského zákona musí se stát Shylockovi po právu. Obrátivši se pak k židovi, pravila k němu: „Dar milosti jest dvakrát žehnán: žehnáť i tomu, kdo ji dává, i tomu, kdo ji béře. Milost jest větší nežli moc a příznakem jest samého Boha, jemuž nejpodobnější jest moc zemská, když právo se zmírňuje milostí. A proto, Shylocku, třeba hledáš spravedlnost, považ, že po spravedlnosti nikdo z nás by nedošel spásy, a dej průchod milosti, o kterou se modlíme.“

Shylock však jist byl svou pří tak, že klidně brousil si již nůž na vyříznutí masa z těla Antoniova, a nechtěl o milosti ani slyšet. Portie otázala se tedy, nemůže-li nikdo zaplatit peněz. Bassanio prohlásil, že jest ochoten dvojnásob i víckrát je zaplatit, ale že Shylock již nechce peněz vzít. I žádal, aby vzhledem k této nelidskosti židově soud raději malou křivdu učinil pro velké právo. Portie však zamítla tuto žádost jako nepřípustnou, jelikož by po tom příkladu mnohá vada vetřela se v stát, a Shylock velebil ji za to slovy: „Toť soudí Daniel, sám Daniel! Ó moudrý, mladý soudce, jak tě ctím!“ Ještě jednou Portie prosila Shylocka za milosrdenství, upozorňujíc ho důtklivě na nabídku Bassaniovu. Vše bylo marné. Antonio sám již vybízel, aby nejistota jeho nebyla prodlužována, k rychlému vykonání rozsudku a žehnal se ještě takto s Bassaniem: „Nežel, že tak smutný los mne postihl pro tebe. Vyřiď pozdrav své vzácné ženě a řekni jí, jak jsem tě měl rád, a vlídné slovo měj o mně po smrti. Jen toho žel, že ztrácíš přítele: on neželí, že splácí tvůj dluh, neboť řízne-li jen Shylock dosti hluboko, hned zaplatí jej celým srdcem svým.“ Tu poznal Bassanio teprve v plné kráse ušlechtilou povahu Antoniovu a s bolestí zvolal: „Antonio, jsem zasnouben ženě, jež jest mi drahá jako život sám; ale život můj, má žena, celý svět mi tolik neváží, co život tvůj; vše rád bych ztratil, obětoval vše zde tomu ďáblu, abych tě vyprostil.“

Portie neodepřela si při tom poznámky: „Malý dík by vám vzdala vaše choť, jsouc tady přítomna a slyšíc to.“

A Gratianovi, který podobně se vyslovil jako Bassanio, snaže se ve všem ho napodobiti, dostalo se rovněž výtky od Nerissy.

Portie velela, aby Antonio rozhalil prsa a připravil se pro nůž židův, ježto Shylock měl dle zápisu právo vyříznout si kus masa nejblíž u srdce. Opět velebil Shylock soudce slovy: „Ó nejmoudřejší soudce! Toť přec nález!“ Při tom žádala Portie ve jménu lidskosti, by Shylock alespoň povolal ranhojiče, aby raněný nezakrvácel se do smrti. Marna byla i tato její prosba. Shylock, trvaje na doslovném znění zápisu, nechtěl nic podobného dopustit a ukázal tak svoji nelidskost v celé nahotě.

S jízlivým úsměchem blížil se pak s nožem a s vahami na odvážení masa v ruce k Antoniovi. Konečně tedy přicházel okamžik tak dlouho čekaný, v němž ukojiti měl pomstu na nenáviděném svém škůdci, pomstu, jíž ustoupila i jeho ziskuchtivost! Všichni přítomní zbledli mocným pohnutím, a Bassanio zakryl si obličej, aby neviděl muk toho, kdo z nejčistějšího přátelství umíral, umíral pro něho.

V tom zvolala Portie: „Trochu počkej! Ještě něco! Zápis ti nedává ani krůpěje krve Antoniovy, neboť tu výslovně se mluví jen o libře masa. Když však je řezaje vycedíš jen jednu krůpěj krve křesťanské, dle benátského práva všecky tvé pozemky a zboží připadnou obci!“

Jako blesk zasáhla tato slova Shylocka již již nad vítězstvím plesajícího, veliká radost však nastala na protivné straně, a Gratiano dal jí průchod s výsměchem opakuje velebení Shylockovo: „Ó spravedlivý, moudrý soudce!“ —

Shylock rád byl by teď přijal trojnásobnou summu, již Bassanio dosud mu byl ochoten vyplatit, ale Portie nepřipustila k tomu, poněvadž Shylock před soudem se vzdal nároků na ni.

Nad to ještě prohlásila: „Již tedy vyřízni si maso bez krve. Ale nevykroj též víc ni méně nežli právě libru. Neb víc-li nebo méně vyřízneš než přesnou libru, a o vlas uhne-li vahadlo tvých vah, tož zemřeš, a tvé statky propadnou!“

Tu žádal Shylock vida, jak hrozí mu záhuba, aby alespoň dluh Antoniův mu byl splacen. Ale jako dříve marně byl prošen, tak teď marně prosil o milost. Měloť se mu dostati jen spravedlnosti, které se sám tak horlivě domáhal. A nadobro byl zničen posledním výrokem Portiiným, který zněl: „Ještě jinak tebe drží právo. Když cizinec je řádně usvědčen, že ukládal přímo nebo nepřímo o bezživotí některého měšťana benátského, dle zákonníku tohoto města tomu, proti kterému osnován úklad, připadne půl jeho majetku, druhou pak zabere státní pokladna. Život vinníkův závisí na milosti samého vévody. Tomuto trestu jsi propadl též ty, a proto na kolena a pros vévodu o slitování.“

Na to děl vévoda: „Abys poznal rozdíl smýšlení našeho od tvého, daruji ti život, než oň poprosíš. Polovice statku tvého připadne Antoniovi, polovice pak státu; ale budeš-li se chovat pokorně, zamění se ti trest od obce v peněžitou pokutu.“

Antonio pak prohlásil, že spokojí se s tím, když Shylock druhou půli jmění dá mu ve správu, aby po jeho smrti připadla Jessice unesené Lorenzem, poněvadž tato rozezleným otcem byla vyděděna.

Shylock rozsudkem tímto byl zdrcen. Odjímaliť mu bohatství jeho, z něhož byl živ, i zdálo se mu, že by raději měli mu vzíti zároveň život. Na konec však podvolil se nezbytnosti a celý skleslý na těle i na duchu opustil síň soudní, odnášeje si místo vítězství nejstrašnejší porážku.

Vévoda zval mladého soudce, který tak nečekaně zničil úklady Shylockovy, k obědu. Portie však s díkem odmítla, poněvadž chtěla být dříve doma než manžel se vzácným hostem Antoniem.

Po odchodu vévodově Bassanio jménem svým i přítele svého srdečně děkoval Portii za její moudrý rozsudek a nabízel jí odměnou tři tisíce dukátů, jež dluhovali židovi. Portie odmítla je, tvrdíc, že má dosti na tom, když je vyprostila z osidel lichvářových. Ježto pak Bassanio stále doléhal, aby alespoň dvě věci vzala od nich na památku, děla Portie: „Vy příliš nutkáte; tož povolím a chci nosit památkou na Antonia jeho rukavice, a z lásky k vám chci vzíti prsten, který zdobí vaši ruku.“

Bassanio ulekl se, pamětliv jsa slibu daného choti, a prosil, aby Portie něco jiného si zvolila na památku a jen tento prsten mu ponechala, ježto slíbil ženě své, když mu jej na prst navlékala, že ho neztratí a nikomu nedá.

Tu odvětila Portie s výčitkou: „Jste, pane, jak vidím, štědrý v nabídkách. Výmluvou svou chcete si ušetřiti darů. Vždyť zví-li choť vaše, jak jsem si zasloužil tohoto prstenu, přece nebude se na vždy hněvati, že jste mi jej dal. Nuž, pokoj s vámi!“ A s těmi slovy odešla, provázena jsouc Nerissou.

Antoniovi bylo líto, že muž tak zasloužilý odešel s prázdnem, i domlouval Bassaniovi, aby splnil svůj slib a dal ten prsten doktorovi.

Přímluvě této neodolal Bassanio. Nechtěl se objeviti nepovolným k příteli, jenž octl se k vůli němu v nebezpečenství smrti. Rychle tedy poslal Gratiana s prstenem svým a rukavicemi přítelovými za odcházejícím domnělým doktorem, který vděčně dary přijal. A Gratiano i při té příležitosti objevil se věrným napodobitelem svého pána, neboť na usilovné prosby Nerissy, která podobně jako paní její uměla sobě dodati náležité váhy v roli písaře, odměnil ji rovněž svým snubním prstenem.

Na to obě ženy kvapně braly se do Belmonta, kam vskutku dorazily před příchodem mužů, tak že je mohly uvítat. Zvláště vlídně a přátelsky přijat byl Portií Antonio. Nerissa hned po přivítání sháněla se u svého muže po snubním prstenu a vyčítala mu plačky, že jej dal nějaké ženě. Gratiano ujišťoval, že mu Nerissa křivdí, ježto jej dal z vděčnosti písaři toho soudce, který vyprostil Antonia, malému, scvrklému prý klukovi. Ale Nerissa domlouvala mu stále, kterak Gratiano přísahal, když mu dala prsten, že bude jej nosit do smrti, ba že má s ním ležet i v hrobě, že tedy již pro slavné přísahy měl jej šetrně zachovat.

Tu vmísila se do sporu Portie řkouc: „Ano, zasluhoval jste pokárání, že jste tak lehko se rozloučil s prvním darem své ženy, věcí to, která byla vám s přísahou kladena na prst, a kterou slib věrnosti vám přikoval k tělu. Já jsem rovněž dala prsten svému milenci a nechala jej přísahat, že nikdy se s ním nerozloučí. Hle, zde stojí a přísahala bych, že by se ho nevzdal a s prstu ho nestáhl za veškero bohatství světa. Ba, Gratiano, věru, dáváte své ženě krutou příčinu k žalu. Mne tak se státi, přijdu o rozum!“

Bassanio slyše to stál před Portií s očima k zemi sklopenýma a přál si v duchu, aby měl raději uťatu levici a mohl přísahat, že ji ztratil, háje ten prsten. Gratiano pak, chtěje dokonale se omluvit ženě své, oznámil, že i Bassanio z téže příčiny jak on prsten dal soudci Antoniovu.

Na ta slova Portie tvářila se velmi rozhorlenou nad věrolomností svého muže pravíc, že tak jako Nerissa přísahala by na to, že prsten Bassaniův dostala žena. Bassanio ovšem to popíral, řka: „Ne, choti, na mou čest, nemá ho žena, nýbrž ctný doktor, jenž odmítl tři tisíce dukátův a žádal prsten. Já jsem mu to odepřel a nechal jej odejít v nelibosti. A byl to ten, který zachránil život zde mému nejdražšímu příteli! Co mám říci dál? Musel jsem nutně poslat prsten za ním, neb nutkal mne k tomu stud i zdvořilost, a nechtěl jsem se poskvrnit nevděkem. Jsem přesvědčen, drahá choti, že vy sama, tam jsouc, byla byste mne prosila, bych ten prsten dal doktorovi. Jenom tuto vinu mně odpusťte, a přísahám při své duši, že nikdy již slibu svého nezruším.“

Antonio velmi těžce to nesl, že jest příčinou prvého sporu novomanželův, a ujal se svého přítele pravě: „Dal jsem kdys za Bassania v zástavu své tělo, jež bez toho, kdo má teď prsten chotě vašeho, bylo by ztraceno; chci poznovu se duší zaručit, že váš choť nikdy slibu daného vědomě již nezruší.“

Na to vece Portie s roztomilým úsměvem: „Vy tedy mi zaň ručíte. Podejte mu tento zde, a rcete mu, by lépe jej zachoval než první!“

A když Bassanio přijal z rukou Antoniových prsten a blíže jej prohlížel, zpozoroval k svému nemalému úžasu, že je to týž, který dal doktorovi.

Tu teprv Portie vysvětlila jim, že oním doktorem byla sama, Nerissa pak písařem. S udivením patřili na ni všichni. Aby pak radostné překvapení jejich bylo dovršeno, odevzdala Antoniovi zaručenou zprávu, již donesla s cesty, že tři z jeho korábů se vzácným nákladem se vrátily do přístavu. Také pro Lorenza a Jessiku přinesla od Shylocka slíbený úpis, že se jim dostane jeho jmění po smrti dědictvím.

Tak po době smutku a bolesti nastala zase doba radosti. I Gratiano dostal zpět od Nerissy svůj snubní prsten a zapřísahal se, že nechce nic stříci tak bedlivě jako jeho. S velikou radostí ubírali se pak všichni potěšit se zpožděným svatebním veselím. —


  1. Čti: Šajlok.