Povídky ze Shakespeara/II. Sen noci svatojanské

Údaje o textu
Titulek: II. Sen noci svatojanské
Autor: Jan Kabelík
Zdroj: KABELÍK, Jan. Povídky ze Shakespeara. Telč : Emil Šolc, 1899. S. 28–41.
Moravská zemská knihovna v Brně
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Sen noci svatojánské

V Athenách byl starodávný zákon, dle něhož otec měl právo provdati dceru dle své libosti; nechtěla-li však zaříditi se dle jeho vůle, stihl ji trest smrti. Za vévody Thesea, když právě tento chystal se k sňatku s Hippolytou, královnou Amazonek, přišel bohatý Atheňan Egeus pln hněvu se žalobou na své dítě, dceru Hermii. O tu se ucházel Demetrius, a Egeus svolil, aby si ji vzal za choť. Ale jiný mladý Atheňan, jménem Lysander, mezitím rozmanitými pozornostmi a projevy své lásky získal si její náklonnost a spůsobil, že povinná poslušnost dceřina proměnila se v zatvrzelost: Hermie rozhodně odmítla státi se manželkou Demetriovou. Proto Egeus žádal, aby v tom případě starodávný zákon vešel v platnost, a Hermie dle znění jeho byla potrestána.

Theseus marně vybízel Hermii, aby povolila vůli otcově, marně Lysandra, aby se milenky své vzdal na prospěch Demetriův. Lysander setrval při své lásce pravě: „Já jsem z rodu tak dobrého a tak bohat jako Demetrius, nad to pak krásnou Hermií milován, kdežto Demetrius dříve se ucházel o dceru Nedarovu Helenu a zaujal celou její duši, takže něžná dívka proň nyje. Proč jest Demetrius tak vrtkavý?“ Když takto všecky domluvy byly marny, Theseus určil Hermii na rozhodnutí lhůtu do nového měsíce, kdy měla se slaviti jeho svatba; kdyby do té doby se nerozmyslela, měl stihnouti ji trest otcem vyžádaný.

Oba milenci naříkali nad nehodou, která je stihla, a Lysander, nevěda si jiné pomoci, vybídl Hermii, aby s ním prchla z Athen. Sedm mil od města žila ovdovělá jeho teta, která ho milovala jako jediného syna. K té se chtěl uchýlit, a poněvadž tam neměl krutý zákon athenský platnosti, Hermii pojmouti za choť. Tato svolila. Umluveno, že příští noci sejdou se v doubravě míli od města vzdálené, odkud se dají na útěk. —

Hermie však po spůsobu dívčím neudržela úmluvy v tajnosti, nýbrž svěřila se družce své Heleně, chtějíc ji potěšit. Helena milovala totiž beznadějně Demetria, jenž ji právě pro Hermii opustil, a Hermie myslela, že po jejím odchodu Demetrius zase k první své lásce se vrátí, čeho jí srdečně přála.

Zatím Helena, chtějíc si získat alespoň díky miláčka svého, když ne jeho lásku, zradila mu tajemství útěku i místo schůzky prchajících, a umínila si ho do lesa doprovodit, až je bude pronásledovat, což se také stalo.

Umluvené noci tentýž les u Athen se stal jevištěm reje elfův. Král jejich Oberon tam zavítal s družinou svou, mezi níž vynikal zvláště šibalský jeho důvěrník Puck. Byl to elf, který rád škádlí lidi a působí jim rozmanité malé nesnáze, zkrátka dobrá kopa: děsí vesnické holky, šplechtá pivem že nekvasí, moudré tetce, která chce poučovat a si k tomu sednout, jeví se trojnožkou a zmizí najednou, takže za obecného smíchu tetka dřepne a zakašlá se, v noci svádí chodce s pravé cesty, ale také vykonává práci za ty, kteří ho zvou Šotkem, milým Puckem.

Také manželka Oberonova Titanie se svým průvodem přišla tam téže měsíčné noci pobavit se rejem elfů.

Mezi oběma manžely povstal nedávno před tím krutý svár. Oberon žárlil na sličného hocha, kterého měla Titanie v svém průvodu; proto žádal jí, aby mu jej přenechala za panoše. Titanie nechtěla tak učinit a tím více se s hochem bavila. Vinila Oberona z bezdůvodné žárlivosti. Svoji přízeň k hochovi tím vysvětlovala, že matka jeho bývala kněžkou její v Indii a mnohou noc s ní prožvatlala. Jsouc však smrtelna, po hošíkovi zemřela. Proto prý teď chlapce vychovává a k vůli přítelkyni se s ním nerozloučí. „Chceš-li klidně s námi tančit rej a dívat se na zábavy naše,“ dodávala Titanie, „pojď; pak-li nechceš, vzdal se, a také já se vyhnu místům, kde budeš ty!“

Uražený Oberon, aby se pomstil, přivolal Pucka, jemuž děl: „Jednou Mílek chybil se s cílem, a jeho šíp zasáhl drobný kvítek, dřív mléčně bílý, od té doby nachový od rány lásky, který nazván jest srdečníkem. Nakape-li se šťáva z něho na víčka spícímu, ať žena to neb muž, vzplane láskou k prvnímu tvoru, jejž shlédne. Ten květ mi dones! Až Titanie usne, nakapu šťávy jeho na její oči, a než kouzlo s ní sejmu jinou bylinou, pohnu ji, aby mi vydala hocha.“

Puck rychle odběhl, aby se poohlédl po srdečníku. Zatím Oberon zpozoroval Demetria, jehož následovala nemilovaná Helena. Demetrius marně žádal ji, aby se vzdálila; chtělť stíhat uprchlíky, jejichž stopy dosud nenašel, aby zabil šťastnějšího svého soka. Při tom mu byla Helena ovšem nevítanou průvodkyní, a proto snažil se jí zbaviti; vyčítal jí, že zlehčuje svůj dívčí mrav, svěřujíc se ochraně muže, který jí nemiluje, a na konec hrozil jí, že prchne a zůstaví ji dravcům, nebo že sám jí ublíží. Ale Heleně z ruky jeho i smrt byla mila, a tak byla mu stále v patách.

Oberon, vida její vřelou lásku, umínil si jí pomoci. Když se Puck vrátil se srdečníkem, rozkázal mu: „Vezmi také trochu šťávy a hledej v lese mladého Atheňana, jenž zhrdá láskou provázející ho dívky. Až ho najdeš spícího, potři mu šťávou oči a nastroj vše tak, aby první, co mladík spatří po svém probuzení, byla právě nemilovaná dívka. Vlivem čarovné šťávy zamiluje si pak mladík více dívku než ona jeho.“ Puck odběhl za novým rozkazem pánovým a hledal pilně mladého Atheňana. Najednou zočil Lysandra. Tento s milenou svou Hermií prchaje lesem zabloudil. Protože byli oba unaveni, chtěli si oddechnout a počkat, až se rozbřeskne. Ulehli tedy a brzy usnuli. Puck domníval se, že Lysander je ten bezcitný milovník, jehož má potrestat, a proto nakapal mu na oči šťávy, načež pospíšil za Oberonem.

Následek jeho omylu hned se objevil. Náhodou právě přišli Demetrius s Helenou na místo, kde uprchlíci spali, a tam podařilo se Demetriovi od Heleny prchnouti. Tato zoufalá nad svou opuštěností najednou uzřela Lysandra v chladné trávě. I přistoupila k němu přesvědčit se, je-li živ či mrtev, a tím probudila ho ze spánku. Jakmile Lysander procitl, účinkem divotvorné šťávy ihned vzplanul vroucí láskou k Heleně. Zapomněl všech přísah lásky k Hermii, nedbal toho, že dívka samotná v lese je vystavena velikému nebezpečí, a puzen jsa novou svou láskou vzniklou mýlkou Puckovou, pustil se za Helenou, která před ním prchala.

Nerozumělať náhlému tomu převratu Lysandrovy vášně a domnívala se, že se jí jen posmívá, což bylo jí při nelásce Demetriově ještě trpčí. Hned na to probudila se také Hermie s výkřikem: „Lysandře, pomoz, rychle!“ Bylať poděšena snem, v němž viděla na prsou stočenou zmiji, která hlodala jí srdce. Ale Lysander se neozval, a když přišla na místo, kde odpočíval, nebylo po něm ani stopy. Veliké bylo její leknutí a nářek, když uviděla, že je v pustém lese sama, opuštěna miláčkem! Vybrala se ihned, aby našla buď jeho, nebo smrt.

Mezitím co čarovná šťáva srdečníku spůsobila na jedné straně takový zmatek, na druhé bylo jí dosaženo plnou měrou žádoucí pomsty. Na svahu, kde nejlahodnější vůni vydávala mateřídouška, v bujném loubí sklenutém kozím listem, v němž snoubila se pižmová růže s šípkem, bylo oblíbené sídlo královny Titanie. Tam ji nalezl Oberon uspanou líbezným zpěvem elfův. I sklonil se nad ni a nakapal jí na oči čarodějné šťávy, takto ji zaříkávaje:

„Co jen spatříš, až se vzbudíš,
miláčkem ti drahým budiž,
ať se láskou k tomu trudíš;
buď to medvěd rozsochatý,
rys, neb kanec štětinatý,
pantr, kočka — tvoje oči
vzplaňte láskou, jak to zočí.
Vzbuď se, až sem netvor vkročí!

A netvora toho přivedl jí před oči zase potměšilý Puck.

V Athenách konaly se právě v těch dnech veliké přípravy k důstojné oslavě sňatku Thesea s Hippolytou jak mezi šlechtou, tak i mezi lidmi stavů nejnižších. I sešla se také tlupa řemeslníků, míníc k poctě knížecích novomanželů provésti nějaký divadelní kus. Dlouhé byly porady těchto lidí, jak rozděliti si úlohy a jak si při nich vésti. Konečně přece docíleno shody, a ustanoven místem zkoušky les, v kterém právě dleli Oberon a Titanie.

Herci dle úmluvy přišli skutečně večer do lesa, a Puck s úsměvem díval se, ovšem neviděn, na jejich směšnou hru. Tu napadlo mu nové šelmovství. Usmyslil si s nimi ztropiti nějaký žert a zároveň pomoci veliteli svému v jeho plánu.

I vstavil nejhloupějšímu z těchto ochotníků, tkalci Klubkoví, na krk oslí hlavu. Jakmile ostatní spatřili takto očarovaného Klubka, v divém letu rozutekli se z lesa, kde se děla taková kouzla. Klubko netuše, jak je zohyzděn, byl přesvědčen, že soudruhové útěkem svým chtějí jej poděsit. Aby jim dokázal, že se nebojí, dal se do zpěvu.

Tím byla probuzena Titanie, právě když Klubko se octl u jejího útulku. Pohlédla naň, a okamžitě objevil se na ní účinek čarovné šťávy: vzplálať láskou ke Klubkovi s oslí hlavou a slovy nejsladšími dávala mu náklonnost svoji na jevo. Hned svolala veškeru svou družinu a vyvolila nejněžnější elfy, aby mu přinášeli z hloubi mořské poklady, uspávali ho zpěvem a vůbec ve všem mu sloužili. Klubko bavil se s nimi po svém prostém, neohrabaném spůsobu, zatím co Titanie sama spěchala mu do lesa natrhat květů, kterými by jej ozdobila.

Tam setkal se s ní Oberon a plísnil ji pro její pošetilost, ovšem nadarmo, neboť Titanie podléhala stále ještě kouzlu srdečníku. Za to náklonnost k jejímu sličnému chráněnci byla v ní Klubkem nadobro potlačena, takže ochotně vydala jej Oberonovi za panoše. Pak vrátila se ke Klubkovi, věnčila hlavu jeho nasbíraným kvítím, líbala dlouhé jeho uši, přitulila oslí jeho hlavu k sobě, a tak usnuli.

Puck znamenitě tedy vyhověl Oberonovi v prvém jeho přáni. Méně byl velitel jeho spokojen s provedením druhého. Právě když mu Puck oznamoval, že vykonal, co mu bylo poručeno, přiblížil se k nim Demetrius, jenž zatím setkal se s naříkající Hermií, která vyčítala mu, že z pomsty zavraždil spícího Lysandra. Nechtělať uvěřiti, že by ten, jenž věrnější byl jí než zlatolící slunce dni, byl se vzdálil od ní spící, nýbrž byla přesvědčena, že Demetrius potřísněn jest krví zavražděného Lysandra, a zahrnovala jej proto kletbami. Když pak tento trvale doprošoval se její lásky, odběhla, ještě vetší vzplanuvši k němu nenávistí. S lítostivým vzdechem doznal si Demetrius, že by za tohoto rozhorlení marno bylo jí následovat a pokoušet se o její přízeň. Ulehl tedy, by alespoň trochu po únavě a rozčilení si odpočinul.

S mrzutou tváří doznal Puck, že se v Atheňanovi zmýlil, okouzliv nepravého. Oberon pak přikázal mu, by co nejrychleji napravil svou chybu a přivedl Helenu, mezitím co on sám by očaroval zrak spícího Demetria, by se do ní zamiloval. Byl to vítaný úkol pro šelmovského Pucka, jenž s pravou pochoutkou těšil se, kterak o dívku bez nápadníka najednou budou se ucházeti dva.

V okamžiku tedy přilákal k Demetriovi Helenu stále ještě pronásledovanou Lysandrem. Tento se slzami v očích zapřísahal se, že projevy lásky jeho nejsou výsměchem, za který je pokládala; že jen z nerozumu zamiloval se do Hermie, ale rád přenechá ji Demetriovi, který ji beztoho beznadějně miluje.

Demetrius probudil se touto rozmluvou a uzřel Helenu. Vlivem kouzelné šťávy najednou vzplál mocnou láskou k zavrhované dosud dívce a vřelými slovy ji projevil. Oba mladíci o závod přenechávali si druh druhu Hermii, oba chtíce teď jen Helenu. S podivením patřila na ně Helena, až konečně vypukla v nářek, že oba tak málo jeví k ní jemnosti. Zdálo se jí potupou, když najednou jako ve šprýmu jí přísahali lásku, kdežto byla přesvědčena, že oba milují Hermii.

Nočním tichem daleko zaznívaly hlasy rozmlouvajících, a tak zaslechla je také Hermie, jež dosud marně hledala Lysandra. Příchodem jejím zmatek dostoupil vrcholu. Se slzami v očích přiblížila se Hermie k Lysandrovi, vyčítajíc mu, že ji tak opustil. A hle, ten, který měl vždycky oči jen pro ni, najednou jí neviděl, neslyšel, ba odmítal ji od sebe, stále touže po Heleně. Zděšeně dívala se naň Hermie, nedovedouc si vysvětliti této náhlé změny. A Helena pokládala i toto zděšení za přetvářku, neboť myslila že i Hermie dorozuměla se s mladíky, aby si z ní ztropili nízký žert. To ji velice zabolelo. Bylyť od nejútlejšího mládí s Hermií nejlepšími přítelkyněmi, rostouce pospolu jako dvé družných jahod na jediném stonku. Ona sama sice provinila se proti přátelství, když prozradila útěk Hermiin z Athen; ale trest za to zdál se jí přece moc krutý. Hermie naproti tomu zanevřela krutě na Helenu. Zajisté odloudila jí Helena toho, který ještě před chvílí usínal s přísahou, že ji nade vše miluje, kdežto nyní opovržlivě se jí odříkal. I vypukl prudký svár mezi oběma dívkami, prudčí však ještě mezi horkokrevnými soky.

Oba rozezlení Atheňané opustili dívky, aby opodál spor o Helenu rozřešili s mečem v ruce. Krvavou půtku však zamezil Oberon. Na povel jeho Puck, který byl bezděčným původcem posledního jejich sváru, zastřel nebe hustým závojem mlh. Rázem nastala hluboká tma. Šotek napodoboval v křoví hlas Lysandrův a odváděl Demetria od soka tak jako Lysandra, volaje naň hlasem Demetriovým. Konečně oba Atheňané celí zchvácení bezvýsledným hledáním usnuli nedaleko sebe. Na témž místě pak octly se porůznu obě dřívější přítelkyně, teď sokyně: Helena a Hermie, a usnuly rovněž. Nikdo z nich nezpozoroval však druhých.

Puck, jenž měl potěchu z toho, jak pěkně vše zařídil, nakapal srdečníkové šťávy na oči spícího Lysandra se slovy:

„Na tvůj hled
vkapu hned
lék, jejž chová tento květ.
Až se vzbudíš,
milá budiž,
plná krás,
tobě zas
ta, s níž dřív tě osud sved’.“

Na to pospíchal za svým pánem.

Oberonovi zželelo se již Titanie, když viděl, jak odpočívá, hladíc netvornou oslí hlavu Klubkovu. Teď měl již hocha, na kterého žárlil, a proto také umínil si učinit žertu konec. I dotkl se květem jiné čarovné rostliny očí spící Titanie, pronášeje toto zaříkání:

„Buď, jak’s jindy bývala,
viz, jak’s jindy vídala:
Dianino poupě ladné
nad Mílkovým květem vládne.
Má královno, již procitni mi ze sna.“

Na tento povel probudila se Titanie a uzřela nad sebou skláněti se Oberona. I pravila k němu: „Jak děsná měla jsem vidění! Zdálo se mně, že miluji osla.“ „Nebylo to zdání,“ odvětil s laškovným úsměvem Oberon, nýbrž holá skutečnost. Viz svého miláčka!“ Titanie vykřikla zděšeně, když uzřela oslí hlavu Klubkovu, a odvrátila se s ošklivostí od něho k svému manželu. Ten mlčky sevřel ji pevně v náruč, a tímto objetím byl zpečetěn smír mezi oběma dlouho rozvaděnými manžely, kteří od té doby umínili si žíti v lásce a míru ku blahu sobě i všem dobrým lidem. Puck zbavil pak Klubka oslí hlavy, a tento procitnuv uháněl do Athen potěšit své soudruhy, že bude moci s nimi zahrát slíbený kus o svatbě Theseově.

Nastalo čarokrásné jitro po noci svatojanské. Celý les budil se ze spánku, jen unavený čtverlístek našich milenců ještě spal. Najednou zavzněla lesem slavnostní lovecká fanfára, a bylo slyšet štěkot smečky psův. Tím teprve probudili se milenci, s udivením kolem sebe se ohlížejíce. Zvolna jenom rozpomínali se na příhody noci právě minulé jako na sen, přivoděný jakous tajemnou mocností, které sice neviděli, ale jejíž působení přece tušili. Ze sna toho zbývalo však něco jako skutečnost: láska Demetriova k Hermii rozplynula se jako sníh, a on vrátil se k Heleně. Ježto pak také Lysander zbaven byl účinků kouzla, které jej na chvíli k Heleně připoutalo, zavládlo mezi všemi dávné přátelství.

Nežli ještě dokonale se vzpamatovali, zaslechli četné hlasy, a před nimi octl se na mýtině Theseus s Hippolytou V čele své lovecké družiny. S překvapením zíral kníže na zmatené zbloudilce a velel, by mu vysvětlili, kterak octli se v lese, a odkud vzala se mezi nimi nebývalá svornost.

Pokorně předstoupily oba páry milenců před něho, a Lysander ujal se slova. Přiznal se upřímně k tomu, že chtěl s Hermií prchnout z Athen, aby unikli rozsudku, který ohrožoval blaho jejich lásky. Jakmile to uslyšel Egeus, jenž přítomen byl v družině Theseově, žádal knížete, aby proveden byl rozsudek nad Hermií, poněvadž ustanovená lhůta na rozmyšlenou uplynula.

V tom přerušil ho Demetrius pravě k Theseovi: „Dobrý pane, vyslechněte mne! Sličná Helena prozradila mně, že Lysander s Hermií jsou na útěku z Athen. Já pak, jat jsa velikou zuřivostí, spěchal jsem za nimi, a Helena z lásky se mnou. Divnou jakous nadpřirozenou mocí stalo se, že láska moje k Hermii této noci pominula, a všecka blaženost a cíl očí mých jest nyní pouze Helena. S ní jsem byl, pane můj, dříve zasnouben, než jsem shlédl Hermii, k níž vzplanul jsem náhlou vášní, jako bych byl postižen chorobou. Ale nyní jsem zbaven nemocného toho stavu, mám rád Helenu, prahnu po ní a zůstanu jí na věky věren.“

Když Egeus viděl, že Demetrius sám odříká se dcery jeho, byl srozuměn se zasnoubením Lysandra s Hermií, a také kníže rád svolil k obojímu sňatku. A tak zároveň s knížecí svatbou slaveny ještě dvě za hlučných radovánek, které trvaly po celých čtrnácte dní. Ale také celý další život tří těchto manželských párů byl blažený, neboť Oberon s Titanií vždy hojnou milostí dařil jak Thesea s Hippolytou, tak také ty, kteří jeho přičiněním tak šťastně se zasnoubili v čarovné noci svatojanské.