Povídky a drobné kresby/Castagnavizza

Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý
Helfenburský Cagliostro	Castagnavizza	Dvě upomínky

Údaje o textu
Titulek:	Castagnavizza
Podtitulek:	Lístek z Přímoří
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 136–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odpolední slunce rozdýchalo se právě nejpalčivějším žárem, když stanul jsem v Gorici po obědě před průjezdem hôtelu, označeného zlacenou nestvůrou nemožných tvarů, nesoucí nápis: „Al leon d’oro“.

První, kdo mne tu oslovil, byl, jak zcela přirozeno, drožkář, nabízející svůj lehký kočárek ku krátké projíždce. Širokými, bílými ulicemi, kolem vysokých domů zabedněných žalusiemi, jeli jsme městem bez ruchu a života jako opuštěným mraveniskem.

Můj bodrý vozataj volil cestu zvláště nepěknou. S houževnatou vytrvalostí vozil mne špinavými uličkami předměstí, kolem různých průmyslových závodů a nelibě páchnoucích jirchářských dílen. Ku konci zastavil se u obrovské papírny gorické, otravující jedovatými výpary lahodné ovzduší rakouské Nizzy. Mimoděk vzpomněl jsem na Quarnero, odkudž jsem pravé přibyl, a v mysli vzbudily se zase příšerné obrysy petrolejových přečišťováren, které kazily mi tam celý požitek křišťalových brodů Adrie.

Nic naplat, musil jsem, chtě nechtě vykonati obvyklou cestu křížovou všech, kdož svěřili se přede mnou a svěří se ještě po mně mlčelivému tomu průvodčímu, který tvořil mimo jiné i tu zajímavou národopisnou zvláštnost, že neměl vůbec mateřského jazyka.

Konečně zlomila se však přece na ledové mé bezúčasti k průmyslovým zjevům horlivost drožkářova, i vyjeli jsme z dusného vzduchu městského ven do boží přírody.

Bylo to ještě záhy z jara a již bujelo vše v nejvábnějším hávu syté zeleni. Mladistvé, mízyplné kaštany rozčechrávaly si pod hřebenem zlatých slunečních paprsků bujarý vlas kadeřavých větvic. Z kyprého věncoví révy trčely holé, rozsochaté sukovité větvice starých moruší, zbavených nedávno listové ozdoby, jakoby pně jich byly ze země vytrženy a k lazurové obloze kořenem obráceny. V zákampí plotů dumal tmavosiný fík s kožnatými rozeklanými listy a po bílé silnici skláněly se nám téměř až do vozu třásna granátových květů se žhavorudými, prachem obestřenými kalichy. Olivy voněly opojným dechem drobných žlutavých kvítků, narudlé třešně prosvítaly v přítmí tmavozelenými listy, mouchy bzučely, osmahlé žebravé děti hrnuly se z posledních předměstských domků jako roje opelichaných vrabčat — nastavovaly špinavé ručky pro almužnu, pádily za kočárem a mizely zase v oblacích prachu.

Jeli jsme do vysokého návrší, vroubeného z obou stran stinným stromořadím. Můj dobrý vetturino klel; hubené spřežení ušatých koníků nechtělo dále; patrné zavířil jim v žilách kus neústupné oslí povahy jich prarodičů. — Vida nezbytí, kráčel jsem odhodlaně dále, až vynořily se přede mnou z dumavé koby kaštanů bělošedé obrysy rozsáhlého kláštera, jehož budovy tvořily malebnou čelenku půvabné Castagnavizzy. Po několika kamenných stupních, obrostlých jasmínem a ostružinou, vešel jsem na předdvoří, kdež rýsoval se pod košatou krytbou stromoví kostelík neznačných rozměrů a neznačnějších ještě stavitelských tvarů. Pootevřenými dveřmi vešel jsem dovnitř, nastavuje s rozkoší rozžhavené skráně zimním polibkům chrámového ovzduší, kde se zamříženého kůru ozývaly se táhlé, jednotvárné zvuky hór, jež pěli tam mniši. Abych nerušil pobožné bratry, dlící na modlitbách, tlumil jsem krok, pokud jen bylo možno, po dlaždicích, pokrytých polovypuklými šlechtickými erby a neshledav ani na oltářích, přetížených pestrým kvítím a strakatými ozdobami, ničeho zajímavého, vytratil jsem se postranními dveřmi do klášterního nádvoří.

Obraz, který se mi tu naskytl, vzbudil ve mně mimoděk živou upomínku na odlehlé zákoutí pražské Loretty, jež démonická poesie Arbesova vtiskla mi tak hluboce do duše. Totéž dumavé přítmí ochozů, ověšených asketickými obrazy a vyzdobených sochami světců podivných tvarů a skupin, totéž trouchnivé ovzduší, v němž líhnou se jako noční motýli jen mrtvé sny a vzpomínky.

Bratr františkán bledý a vyhublý, s prošedivělou bradou a ošumělým talárem skořicové barvy hobloval v zákoutí pod schodištěm dlouhé, bílé prkno. Pohřížen zcela v práci nepovšiml si mého příchodu a ani když přistoupil jsem k němu s otázkou, zda mohl by mi ukázati hrobku hraběte Chamborda, nepozdvihl zkaboněných zraků od hoblíku. Kynul jen lehce prstem bratru, jenž stál opodál u zamřížené fortny a pravil nevrle s káravým jaksi důrazem: „Tento pán chce viděti hrob krále Jindřicha V.“ Mnich zmizel za fortnou a po chvilce objevil se s voskovým sloupcem.

Těžké dubové dvéře zaskřípěly v kamenných podvojích a již ovanul nás ledový chlad podzemní hrobky. Úzká, nízká, obílená chodba, po stěnách rozvěšeny veliké smuteční věnce s bohatými třásněmi z černých korálků; pod zaprášenou skleněnou pokrývkou věncového nitra plály ve zlatě na vybledlém brokátu legitimistické nápisy, kolem nichž vinuly se jako skřížené kostlivci hnáty bourbonské lilie stříbrem vyšité.

Vešli jsme do nízkého, dusného a zevšad stísněného prostranství, v němž šeřily se v polosvitu věčné lampy oltářní mohutné obrysy bourbonských sarkofágů.

Karel X., Ludvík XIX., Jindřich V., tak hlásaly bohatě zlacené nápisy vtesané v lesklou hladinu mramorových náhrobků. Blyštivé korunky z mosazného plechu poseté blýsknatými kaménky šelestily v ostrém průvanu jako uschlé podzimní kvítí.

Můj průvodčí zadumal se zároveň se mnou a opřel hubenou ruku o hranu sarkofágu, kde tlela poslední haluz z vydoutnalého kmene Kapetova: Marie Terezie, vévodkyně z Parmy, dcera Ludvíka XVI.

Uvadlá líce mnichova přecházela v matné záři světélka do sinobleda; postavil sloupek ku lví tlapě, na níž spočíval náhrobek, a sepjav ruce k modlitbě odříkával polohlasem biblický žalm:

„Byla nade mnou ruka Hospodinova i vyvedl mne Hospodin a postavil mne uprostřed údolí, které bylo plné kostí. I provedl mne skrze ně vůkol a aj bylo jich velmi mnoho v tom údolí a aj byly velmi suché. I řekl mi: Synu člověčí, mohly li by žíti kosti tyto. I řekl jsem: Panovníče Hospodine, ty víš. V tom řekl mi: Prorokuj o těch kostech a rci jim: kosti suché slyšte slovo Hospodinovo, toto praví panovník ku kostem těmto. A já uvedu do vás ducha, aby ožily. Tedy prorokoval jsem, jakž rozkázal. I stal se zvuk a aj hřmot, když přibližovaly se kosti jedna ke druhé. I všel do nich duch a ožily a postavily se na nohách. I řekl mi Hospodin. Protož prorokuj a rci jim: Aj, já otevru hroby vaše a vyzvednu vás z hrobů vašich a uvedu do země Israelské…“

Poslední slova dozněla smutným, táhlým zvukem, a mně bylo při tom, jako bych slyšel v dumném dvojřadí mramorových rakví přísný odměřený zvuk hrozného kyvadla dějin světových…

Vyšli jsme ven; mnich shasil světlo a doprovodiv mne ku dveřím, poklonil se mlčky na rozchodnou, odmítaje pohrdlivým trhnutím ruky peníz nabízený.

Horský větřík prosycený kořennou vůní kaštanových květů rozčechrával mi vlas a ovíval zemdlené skráně.

Slunce chýlilo se již k západu, když sešel jsem s příkrého úbočí Castagnavizzy do údolí Soče, jejíž lehce zčeřené vlny planuly blankytem přecházejícím v kouzelné hře světelných paprsků do tmavopurpurova. Přede mnou rozkládaly se žírnou rovinou kukuřicová pole a zelené vinice kolonu — pozadí pak zavíral tmavomodrý pás Julických Alp, sálajících vlahým dechem mořské brisy, která věštila nedalekou přítomnost švarné, vonné Adrie.

Strouchnivělá vidma minulosti rozplývala se znenáhla v mysli jako kotouče bílé páry ovíjející kadeře vrbin nad rozervaným řečištěm, a když zatřpytly ve vlhké trávě první žhavé jiskry svatojanských světlušek blyskotajíce vzduchem jako hvězdné šupiny, tu prchl chmurný přelud odpolední návštěvy daleko za tmavou obrubu Castagnavizzy a duše ssála plným douškem kouzlo smavé jižní noci.