Povídky a drobné kresby/Dvě upomínky
| Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý | ||
| Castagnavizza | Dvě upomínky | Zorka Opatie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dvě upomínky |
| Podtitulek: | Plachá črta |
| Autor: | Otokar Mokrý |
| Zdroj: | MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 143–156. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Kdykoli pokryje první sněhová bouře bílým hermelínem klikatinu střech a ostrý hvizd seveříku zaskučí v drkotavých tabulích okna, skládám vždy do dlaní zadumanou hlavu a myšlénky mé rozlétají se na všecky strany jako tažní ptáci. V zápětí jihne pak vůkol mne tvrdá kůra ledová, nádherné květy, jež nakreslil mráz na okně, mění se v piniové háje, jizba dýše vlahým dechem jihu a drobné hvězdičky sněhové pokrývající venku umrzlou pláň jiskří se v modravém svitu měsíce jako nesčetná souhvězdí plejádek. — — Ve chvíli té rozkládá se znova přede mnou čarovábný ten jižní kraj, ozářený slunnou lahodou věčného jara, zase šumí mi ve sluch ševel květů a tajeplně melodické skladby ptačích písní, zase kruší má noha hebounký písek jižních sadů, kde ze clony tmavozeleného listí svítí mi vstříc zlaté plody oranží jako bájné ovoce Hesperidek…
Nejčastěji zalétám duchem ku smavým břehům Gardského jezera, z jehož pěnivé tříšti vystupují mi v ladných obrysech dvě zvláště milé upomínky.
Přibyl jsem do Rivy v létě roku 1876 sklíčen a nemocen. Ze zásady vyhýbám se nadutým hotelům německým, proto rozbil jsem tehda svůj stan ve skrovném albergu italském poblíž přístaviště. Útulné hnízdečko, jehož švitořivou laštovicí byla dcerka hostinského Julinka, svěží patnáctiletý zjev, oslněný veškerými půvaby mládí, vyletnuvšího sotva z hedvábné kukle dětských snů.
Laskavý čtenář hádá, že počínám obvyklým tímto obratem zapřádati romantické tkanivo milostného nějakého dobrodružství, z něhož čouhá břitký hrot italské dýky…
Nikoli! vzpomínka má je zcela prostičká.
Seznámil jsem se s Julinkou velmi brzy a také dívka přilnula záhy k chorému, mrzutému seveřanu. Stali jsme se nerozlučnými přátely. Ve společnosti její musil jsem vždy odložiti masku špatného rozmaru. Kdykoliv seděl jsem zasmušen u okna, pohlížeje skulinou žalusií na rej, vlnící se v přístavišti, rozlehl se znenadání v předsíni zvonivý smích, lehký krok zašelestil na prahu a v zápětí na to již proháněl jsem se s Julinkou v zahrádce ohrazené dokola živým plotem z kvetoucích plamínků.
Tak míjeli mi krásní dnové pod tmavomodrým nebem jihotirolským, z něhož usmíval se na mne právě tak jako z dětských lící Julinčiných stále jen slunný rozmar.
Pobyt můj v Rivě schýlil se však přece ku konci. Zotaven na duchu i na těle chystal jsem se k odjezdu. Julinka, která naučila se žvatlati několik slov po česku, škádlila mne roztomilým drmolením veršíků, jež vepsal jsem jí hned na počátku naší známosti ničeho při tom nemysle v žertovné náladě do památníku:
„Addio, bionda, addio!
ujíždím smuten dál…
žel, že jsem v dálném severu,
již srdce zanechal! —“
„Než se rozloučíme —“ pravila ke mně den před odjezdem — „musíte mne provézti ještě po Gardě. — A to hned!“ doložila dupajíc nožkou.
Bylo právě krásné zářijové odpoledne. Najal jsem loďku, vyrušiv osmahlého gondoliera ze sladkého odpočinku, jemuž se oddával, protahuje svalovité údy na vlhkém dně loďky.
Julinka, provázena starou tetičkou, vstoupila se mnou do loďky a hned na to čeřilo veslo slunnou hladinu jezera, kreslíc sprchou zelenavých krůpějí nesčetné kruhy po vodním zrcadle.
Pluli jsme k Ponalskému vodopádu. Zde v romantických útesích Ledra ztrávili jsme celé odpoledne; já v dumavém pohledu na neskonale půvabné světlomodré jezero, prostírající se do nekonečna před mým zrakem, Julinka pak v dovádivém poskoku se skaliska na skalisko.
Schylovalo se již silně k večeru, když nastoupili jsme zpáteční cestu. Odpolední vedro neochabovalo. Ptačí zpěvy zmlkly jako na povel a hluboké rokle Ledra sálaly žhavou výhní. Nebe potáhlo se rázem sivými mraky, fosforově modravá hladina jezera zakabonila se do tmavošeda.
Hrozivé příznaky neodvratné bouře mne valně znepokojovaly, ale pohled v lenivé, lhostejné líce gondoliera mne zase brzy upokojil. Proto přece neopominul jsem ubezpečiti se otázkou, zda nebylo by lépe nastoupiti zpáteční cestu pěšky, silnicí podél jezera.
„Nebojte se, signor — za okamžik jsme doma,“ odtušil bezstarostný lodivod žmole mezi prsty cigaretu.
Ale neblahá pověst Gardy, která vdechla Virgilovi kdysi do strun slova: „Ó, vlněním a jekem mořským co dmeš se, Benacu!“ osvědčila se znova v celé své pravdě.
Sotva octli jsme se na hladině jezera, rozzuřila se bouře šíleným vztekem. Obrovské vlny olizujíce zprvu jen lakotným jazykem boky lodičky, zdvihaly ji báječným chvatem na svá bedra; v modravém žehu blesku, v ohlušujícím rachotu hromu a v příšerném sykotu rozkypělých proudů kolísala se kocábka naše, šlehaná deštěm, zmítaná vichrem.
Gondolieru rvala vlna veslo z ruky, stará paní křižovala se hořekujíc usedavým „Jesu Maria“; Julinka klesla mi ve mdlobách na prsa.
Hrůza naše dostoupila právě vrcholu, když zasvitlo tu ve skaliskách rudé světélko, v jehož matné záři spatřili jsme míhati se obrysy lidských postav.
S napjetím všech sil obrátil gondolier loďku směrem ku světlu; puzena větrem hnala se ku břehu, ale přirazila tam s takovou prudkostí, že pozbyla rovnováhy a překotivši se, svrhla nás do vody.
Co se dálo v několika příštích okamžicích — zastřeno jest mlhou polovičného bezvědomí, vím toliko, že prvním bezděčným pohybem sháněl jsem se po Julince a že ruka má zachytila lem jejího šatu.
Dobří rybáři pomohli nám všem šťastně na břeh. Ale Julinka lekala nás ještě drahnou chvíli těžkou mdlobou. Stará paní rozepjala jí v úzkosti živůtek bílého vlhkého šatu, při čemž vynesl vítr se sladkého toho úkrytu lístek — lístek z památníku, na němž napsal jsem jí volné ony mnou již zpola zapomenuté veršíky na rozloučenou. Zdvihl jsem jej a zulíbal.
Konečně otevřela dívka krásné oči…
Moje skrovná příhoda je u konce. Čtenář může z ní čerpati leda morálku, že není radno svěřovati se bez náležité opatrnosti lichotivému náručí potměšilé Gardy.
Já však nalézám někdy mezi papíry svými sežloutlý šelestivý lístek s několika řádky, jež napolo spláchla jižní vlna, a tu zdává se mi pouhou báchorkou, že suchý ten lístek spočíval kdysi na luzných ňadrech mladé krasavice, vykvetší uprostřed azalejí na smavých březích Gardského jezera!
Znaven celodenní poutí údolím ledranským usadil jsem se jednou k večeru pod besídku vesnické hospůdky. Přede mnou perlilo se v číši ohnivé „vino santo“, tatáž ušlechtilá šťáva révy, která rozehřála kdysi již tvůrce „Staroitalie Slavjanské“ ve sluji Catullově při shromážděném „Slavokole“ k improvisaci:
„Tento pohár pěňavý
vinu santu ua zdraví;
sláva mu, sláva mu,
tomu vínu svatému.
Tento pohár pěňavý
Pěnákovi[1] na zdraví“ atd.
V tichém snění a rozmanitých vzpomínkách překvapil mne znenadání soumrak, sestupující chvatně se zachmuřených vrcholků pinií mezi květné záhonky, v nichž bujely veliké tmavé růže. Pro nastalý citelný chlad nezbývalo mi než odebrati se do světničky upravené v podstřeší hospůdky.
Po několika marných pokusech usnouti na tvrdé žíněnce, vycpané mořskou travou, která mi živě připomínala pověstné Murgerovy „česané oblásky“, vzchopil jsem se z lože. Přistoupiv k okénku, odhrnul jsem haluz kvetoucího bobu zastírající okenici hustou clonou cihlově červených kvítků opojné vůně.
Přede mnou rozkládal se švarný jižní kraj v oslňující nádheře měsíční noci.
V rozpuštěných kadeřích tmavých vrb nad Ponalem blyskotaly jako zářivé démanty myriády světlušek — příkré stěny alpských skalisek rýsovaly se ostrými hranami po bílé ploše silnice, a nad nízkými střechami domků, pohřížených vesměs již ve spánek spravedlivých, zakroužil tu i tam jen popelavý netopýr neb těžkopádný smrtihlav, klesaje nemotorně do měkkého rozmarinového křoví u plotu zahrádky. Sinavě zelené paprsky měsíce opřádaly čarovnou sítí vrcholky jehlancových topolů stojících na stráži u chatek roztroušených bludně po údolí; úplňkový žár měsíce hasnul teprve v nejzazší oblasti oblohy, poseté velikými jiskřivými hvězdami jižního lesku.
Po bezděčné této náměsíční pouti krajinou svezl se zrak můj zase do zahrádky, prostírající se pod okénkem. Vládlo tam hluboké ticho.
Tu ozval se jakýsi šelest a zároveň zakmitla se na cestičce vinoucí se jako hádě růžovými záhonky štíhlá dívčí postava; přeletla plaše jako oblakový stín a zmizela na prahu besídky. Za ní plížila se myrtovým křovím postava druhá, jejíž bližších obrysů jsem nerozeznal. Mířila rovněž k besídce, jejíž tmavozelenou krytbou prosvítaly bílé jasmínové květy světélkujíce v paprscích luny jako veliké blankytné perly.
A zase klid…
Besídka nalézala se příliš daleko, než abych byl mohl rozeznati jednotlivé zvuky, z nichž skládal se tajeplný ševel vycházející z jejího vnitřku. Tím rozsáhlejší bylo pole, zůstavené domněnkám; a vskutku také obrazotvornost má, rozčilena nevolným bděním a zvláště přitažlivým kouzlem měsíční noci, pracovala chvatem, utkávajíc kolem pozdních hostů besídky tkanivo nejpodivnějších domyslů.
Zdálo se mi, že odhrnuji jasmínovou oponu a hledím dovnitř besídky. V objetí štíhlého mladíka bledých, značně povadlých lící, oděného v přiléhavý myslivecký šat, odpočívá tam mladičká dívka, nezkušené, jedva opeřené ptáče, jež poprvé na vlastních křídlech opustilo teplé, ochranné hnízdo… Líto mi tebe, ubohé, neopatrné pískle, netušíš zajisté v rozechvěných, tvé kypré tílko měkce k sobě vinoucích rukou ostří spárů luňákových — nevíš, že ohnivý žár, který ssálá ti vstříc temnem besídky ze zraků opojených vnadou tvých mladistvých půvabů, jest totožným se smaragdovou jiskrou v oku hada, kdy upírá je nepohnutě na ubohou, zmámením se třesoucí oběť…
Jiný obrázek přesunul se před rozčileným duševním zrakem…
Viděl jsem bujně skvetlou alpskou růži, krásnou jako vzdušná víla, která zjevuje se lovci, pohříženému ve spánek nad strmou skalní srází. Po bělostné šíji splýval v bohatých kučerách vonný, tmavý vlas propletený oranžovými kvítky a ztrácel se jako chmura v širokých záhybech brokátového šatu. Bouřná vlna ňader hrozila prolomiti hráz těsného, zlatem protkávaného živůtku a ztišovala se teprve na prsou švarného hocha, který skláněje se k dívce šeptal jí cosi do růžového ouška.
Vyprávěl jí s výrazem neskonalého blaha v upřímné bodré tváře, jak těší se již na okamžik, kdy podle starodávného zvyku zakročí o její ruku. Co bude tu smíchu, až vyvedou mu v předvečer svatby nejprve nejohyzdnější babici, nabízejíce mu ji za ženu, pak ostatní ženy a dívky dle stáří a hezkosti, jež bude zamítati jednu po druhé, až dojde řada na jeho znejmilejší. Vyprávěl se zápalem, jak s celou řadou jonáků na koni, ozbrojen mečem, unese švarnou nevěstu po svatbě zpět do kostela, odkudž se bude musit vykoupiti. — Výkup tvůj, má drahá, bude velmi snadný, jediný polibek medových tvých ústek sklátí rytíře tvého na kolena.
Dívka naslouchala však roztržitě a v patrné bázni slovům mladého muže, utkvívalť zrak její na skulině besídky a těkal po bílé, měsícem osvícené silnici. Tam pod košatou olivou rýsovala se v přísvitu luny postava, oděná v malebný kroj hlídače vinic. Fantastická pokrývka hlavy, setkaná z tisíce pestrých per skalních ptáků, vlála mu na ramena, jednou rukou svíral oštěp, podobný středověké halapartně, druhou opíral bok, kolem něhož ovinut kosmatý kamzičí pás, ověšený chřestícími guirlandami kančích tesáků.
Odkud ten dívčí nepokoj? Ubohý saltnéře…[2] ubohý sklamaný hochu!… Podobně rozpřádalo se klubko blouznivého snění do nekonečna; přede mnou vystřídal se celý rej pestrých obrázků a skupin, jež stávajíce se stále temnějšími, rozplývaly se na konec jako mlhavé obrázky s křivolakou směsicí nejasných vidin.
Znenáhla počal se mi vkrádati sen na umdlelá víčka, doplíživ se k loži usnul jsem v okamžiku olověným spánkem.
Palčivé ranní slunce probudilo mne na tvrdém loži velmi časně; zapomnělť jsem přivříti okenici a žhavé paprsky oblévaly mi skráně plným světelným proudem.
Sešel jsem do besídky, jejíž tvářnost se od včerejška nezměnila, leda že neznámá nějaká dobrá víla pokryla již stolek sněhobílým ubrouskem.
Za chvilku zjevila se tajemná bytost sama v podobě roztomilé dcerky hostinského, jejíž tvářinky shodovaly se ku podivu s jemnými obrysy toho vzdušného zjevu z měsíčních paprsků utkaného, jejž zahledl jsem v divném svém nočním vidění.
Se zálibou utkvíval zrak můj na ztepilé postavě dívčí. Krátká červená sukénka splývala jí bohatými záhyby s útlých boků, zelený, zlatými šňůrkami z předu volně sešněrovaný živůtek upínal — či spíše uvolňoval mladistvá ňadra, na černokadeřavé hlavince houpal se koketně vysoký klobouček alpských horalek.
Dívka byla nápadně bleda, svěží rysy obličeje poněkud znaveny, jen veliké černé oko jiskřilo čtveračivě pod dlouhou řasou, a rozmarný úsměv obehrával ústka, ostíněná pod orlím nosíkem lehkým, sotva znatelným chmýřím.
Když sklonila se ku stolku, kladouc přede mne talíř s ovocem a láhev vína, nemohl jsem odolati pokušení, abych neoslovil plachou dceru jihu smělou poněkud otázkou:
„Proč je to líčko dnes tak bledé?… Probděla snad má dobrá ‚bella vivana‘[3] také celou noc u okénka, odkud je tak krásná vyhlídka přímo sem — do jasmínové besídky?…“
Dívka se zapýřila, tváře zahořely jí jako granátové pletivo nádherného lombardského melounu, jejž jsem právě rozkrojil.
„Jak jste zlý, signor! Ale mýlíte se!… Per dio santo, mýlíte se!“ opětovala s důrazem zašlapávajíc do písku bledé kvítky jasmínu. „Byla to má přítelkyně Carmen, přišla mne vyhledat večer v besídce Rodiny naše žijí ve sváru a musíme scházeti se potají, chceme-li si co zajímavého sděliti. A máme obě mnoho na srdci… Snad zmýlil vás špičatý klobouček Carmenin, že pokládal jste ji za…“
Nedořekla a odběhla uzardělá jako tmavá růže.
„Není-li to pravdivo — aspoň je dobře zalháno,“ pomyslil jsem si.
Ty vysoké kloboučky ledranských hochů a dívek jsou si v soumraku tak na vlas podobny…