Povídky a drobné kresby/Helfenburský Cagliostro

Povídky a drobné kresby Otokar Mokrý
Melanie	Helfenburský Cagliostro	Růžový pavillon

Údaje o textu
Titulek:	Helfenburský Cagliostro
Podtitulek:	Črta z jižních Čech
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a drobné kresby. Praha : J. Otto, 1886. s. 93–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kráčel jsem kdysi hlubokým hvozdem ku zříceninám Helfenburku. Nízké smrkové houští lemovalo z obou stran lesní stezku, vystlanou bledě zeleným mechem a rozrytou kolejemi. Nepotkal jsem živé duše; jen tu a tam namanul se mi v cestu sivý skalní holub, smočil ušlechtilým pohybem hrdla černý zobák do kaluže a odletěl zase zaplašen mými blížícími se kroky. Sváteční klid letní neděle skolébal les v olověný spánek, ztichl i věčný šum v korunách starých sosen — ani pronikavé vzkřeky vran, ani odměřené tikání datla v tvrdou kůru kmenů, ani truchlivé volání kukaččino neozývalo se z hlubin helfenburského hvozdu.

Jat dlouhou chvílí trudné cesty do nekonečného návrší, na němž zdvihají se zříceniny, sčítal jsem vysoké kupy mravenčí rozestavené podivuhodnou pravidelností podél lesní cesty jako milníky kolem silnice. Konečně dospěl jsem k přednímu valu a odpočinul si na chvíli na obemšeném balvanu, jichž rozseto zde na sta v hlubokém hradním příkopě. Přede mnou zdvihala se v obrovských obrysech starodávná brána, v níž ústil druhdy zdvihací most. Nesčetné runy, načrtané červenou hlinkou na rozpukané omítce, pokrývaly průčelí brány klikatinou jmen beze zvuku — hluchavky, jaké bují v každé rozvalině. — Zrak můj bloudil chvilku bez účastenství nevkusnou čmáraninou, když upoutal mne tu náhle nápis historickým svým pozadím zvláště zajímavý:

Vlček z Čenova.

Jak octlo se zde v té všední společnosti jméno proslulého válečníka? Kdo dovolil si té svatokrádeže, umístiti ve strakatině lecjakých jmen postavu historicky tak závažnou? Dějinné pozadí nápisu bylo zde však přece dobře na místě — vzpomnělť jsem si, že vynikající člen rodiny Vlčků býval druhdy pánem Helfenburku. Ve chmurných zdech „pustého zámku“ sníval druhdy Václav Vlček z Čenova o válečné slávě zbraní táborských, kterou tak mistrně vylíčil ve svém traktátu k mladistvému králi Vladislavovi: „Kterak se mají šikovati jízdní, pěší a vozy“.

Vzpomínka tato, vyhrabaná z popela mladistvých studií, nestačila však k delšímu upoutání mysli, shasla jako plachá jiskerka v troudu, a já stoupaje dále do hradu, zapomněl jsem v brzce na podivný nápis.

Octl jsem se na nádvoří. Veliká prostora porostlá lesní travou, z níž svítily rudozlaté květy arniky. Kolem do kola sesuté, žlutošedé zdivo, nad něž vyčnívala kulatá věž, hladomorna. Na cimbuří jejím roztáčel obrovský smrk vějíř tmavozelených větví, u paty pak rozbujel se divoký bez s krvavě červeným řežábem a sinavým laštovičníkem v neproniknutelné houští. S nemalým namáháním dostal jsem se úzkou brankou do vnitř věže.

Zde zastoupil mi cestu, nenadále jako Schillerův skalní duch, muž vysoké postavy, oděný zvláštním, fantastickým téměř rouchem. Široké plece jeho pokrýval pestrý kabátec, nohy byly upjaty v těsných pantalonech středověkého střihu, hlavu pak zdobil klobouk podobný biretu, s něhož vlál chochol z kropenatého tetřevího peří. Kolem šíje splýval jako zlaté rouno mohutný řetěz z červených kvadrátků brslenu. Neznámý zdál se býti ještě mlád; líce, jež lemoval černý kadeřavý vlas, vynikala neobyčejnou pravidelností rysů; pod jemně tvořeným nosem vlnily se polské kníry, jak vídáme je na podobiznách z dob Jiříkových.

„Skalní duch“ hleděl na mne udiven velikým, černým okem, které mohlo slouti krásným, kdyby nebylo zvláštního přitlumeného ohně, jenž ozařoval duhovku jeho pichlavě nepříjemnou jiskrou.

„Přišel jste si bezpochyby prohlednout pustý zámek,“ počal muž ve fantastickém kroji. „Mohu posloužiti věrohodným výkladem. Jsem Vlček z Čenova; osudy Helfenburku znám z vlastního názoru, jsouť z valné části i osudy mými.“

Nechápaje významu zmatených těchto slov, pokynul jsem jen lehce hlavou.

„Neslyšíte,“ tázal se mne muž dále, „zvláštní steny, vycházející z těchto zdí?“

Skutečně oklamal mne sluch a zdálo se mi, že zaslechl jsem z daleka utajené vzdychání.

„To jsou vzdechy táborských kněží, které dal pan Oldřich z Rožmberka na Netolicku a Třeboňsku schytati a zde na Helfenburce ukrutně utratiti,“ vysvětloval mi živými posuňky tajemný neznámý.

„Neblahé okamžiky,“ pokračoval dále, „vzpomínám na ně s opravdovou nevolí, ač žil jsem jinak s panem Oldrou ve stycích naskrze přátelských. Bylo dne 16. srpna roku 1420. Seděli jsme právě u tabule ve velkém rytířském sále u plných konvic, jež nestačila pážata přinášeti a odnášeti. Slavila se výroční tryzna za nebožtíka Václava krále, který před rokem v týž den podvečer na hradě Kundraticích, strašlivě stenaje, ducha vypustil.

Pan Oldřich vypravoval rozjařené společnosti, jež sestávala z valné části ze zemánků, pojídajících v pokoře panský chléb na ohromných panských statcích českého velmože, rozmanité historky ze života zesnulého krále. Divoká, bezmezná nenávisť ke všemu, co souviselo s památkou Václavovou, zračila se v každém slově a v každičkém pohybu rožmberského pána. ‚Vězeň krumlovský‘ svíjel se ještě po smrti pod hlodavým ostřím panského vtipu. Dobře mu, že dřímal již v chvíli té věčný sen v odlehlých kobkách zbraslavského kláštera, neboť jinak by byla ruka jeho v strašlivém vzteku zajisté několikráte již rozdrtila jilec meče a sesinalý ret zavolal by dojista ‚bratra‘ ke krvavým úsluhám.

Nemoha déle již naslouchati cynickým slovům Oldrovým, vstal jsem nepozorovaně od stolu a přistoupiv k oknu, vnořil jsem vínem obestřené zraky do čarokrásné letní krajiny. Nepříčetná již společnost, která připíjela právě zvonivými nárazy o pohár páně Oldřichův ‚příštímu českému králi‘, nerušila mne nijak v arkýřovém zátiší. Přede mnou rozkládalo se malebné poříčí Blanice, jejíž stříbrná stuha proplétala se tmavozelenými luhy podél bílých dvorců zastíněných olšemi, kolem strmých skalních strání, porostlých šumnými bory.

Balsamická vůně právě posečeného sena opájela mi smysly a zrak můj bloudil klidně po údolí, utkvívaje chvilkami jen na zaprášeném povrchu silnice, jejíž křivolaká páska vlnila se luzným smaragdovým dolem od Bavorova k Vodňanům.

Tu objevil se na dalekém obzoru silnice nejprve tmavý bod, který nabýval znenáhla určitějších obrysů, až vyklubal se z něho konečně hlouček zbrojnošů. Blížili se ku hradu. Lesklé halapartny blýskaly se ve svitu zapadajícího slunce, jehož růžové paprsky pohrávaly po bledých, utrápených lících vězňů, kteří přikuti k sobě těžkým řetězem, klusali uprostřed surové kavalkady.

Za chvíli zavzněl pod zdvihacím mostem pronikavý hlahol polnic. Hlásný vybelhal se na pavlán krokem nejistým, opouštěje nevrle klidný brloh, tonoucí dnes v růžovém ovzduší vonné páry. Po výměně hesel zaskřípaly kladky a v pronikavém řinkotu řetězů snesla se k zemi dřevěná podlaha mostu, po níž vklusali jezdci do nádvoří. Ruch způsobený ve hradě nenadálým tímto výjevem vyrušil hodovníky z lehkého ustrnutí, jemuž počali již podléhati u plných číší.

Pan Oldřich popošel k oknu a pozoroval chvíli šumný rej naplňující zámecký dvůr. Při pohledu na vězně — ubohé kněze táborské — skabonila se náhle vínem zarudlá jeho líce, a na čele počala rýsovati se hrozivá ona rodinná vráska Ursinů, jejíž objevení se znamenalo vždy děsný výbuch hněvu. A netrvalo to také než několik plachých okamžiků a předvídaná bouře rozpoutala se plnou silou. Pan Oldřich vyňal ze záňadří krátkou stříbrnou píšťalku a zadul do ní tak mocně, že nadmuly se obě jeho tváře jako rudé pýchavky. — Na zvuk ten otevřela se nízká branka, jíž vcházelo se za konírnami do zámecké zahrady, a ven vyrazila smečka žlutavých buldoggů. Byli to plnokrevní potomci albionské rodiny, kterou osadil zde na Helfenburce jeden z předků páně Oldřichových, provázející druhdy do Anglie českou kněžnu Annu, když vdávala se za krále Richarda.

Ostré tesáky psích nestvůr bělaly se příšerně v podvečerním šeru, oči světélkovaly jako vlčí zřenice a rozezlený štěkot rozlehl se po nádvoří…

Dalšími podrobnostmi hrozného výjevu, jenž na to následoval, vás ušetřím, dodávám toliko, že na zejtří z rána vynešena z hradu a pochována v nesvěcené zemi pod pryskyřicovými haluzemi tmavozelených smrků těla dvou nešťastných zajatých kněží; ostatní, kteří nepodlehli ránám, vyčkávali v tu dobu v lidomorně pokračování panských kratochvílí… Slyšíte ještě steny jich?“ tázal se neznámý upíraje na mne černé, pichlavé nepříjemné zraky, a mně bylo při tom, jako bych procitnul z podivného sna, ohlížeje se s úžasem, kam prchly pusté jeho vidiny.

„Pro dnešek zůstává Vlček z Čenova pokorným vaším sluhou,“ dodal lesní podivín s dvorným úklonkem. „Svede-li nás náhoda jednou ještě, budu pokračovati v úryvcích z dějin pustého zámku, který zval se druhdy slavným Helfenburkem.“

Náhoda nás však nikdy více již nesvedla.

Zastaviv se na zpáteční cestě z helfenburských rozvalin v Bavorově, vypravoval jsem podivné dobrodružství v kruhu několika známých, s nimiž sešel jsem se náhodou v přívětivém zájezdním hostinci.

„Ach! to byl bláznivý Vlček z Ton…a,“ vmísil se v rozprávku naši hostinský. „Modrá krev vstoupila mu trochu do hlavy — není divu, že nudil vás podobnými nesmysly. — Ostatně nalézáme zde mezi selským lidem, kromě Vlčků, také Martinice, Slavaty, Švamberky; nikomu z nich však nenapadlo stotožňovati se s pány, když na ubohých, bosých nohou klapou dřevěnky…“

A celá společnost dala se do hlasitého, dlouho trvajícího smíchu.