Povídky (Herites)/Znamení/VIII
| Znamení František Herites | ||
| VII | VIII | IX |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Znamení |
| Podtitulek: | VIII |
| Autor: | František Herites |
| Zdroj: | Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 47–50. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ve studentském pokoji dosud bděli.
Byla tu i sestra Eliška, která za bratry se přikradla, aby matka nevěděla. Mluvili šeptem, tichounce…
Na mladých duších těch spočíval smutek nevýslovný. Viděli otcovy nesnáze, trampoty. Bylo jim ho líto, rmoutili se nad ním. Co by za to dali, kdyby s rodičů sníti mohli všecko břímě!
Maxmilián odhodlaně nabízel ostatním bratřím nevyhnutelnou jim ještě podporu z poručícké své gáže, již, vřaděn jsa právě k pluku, od prvního bude bráti.
Také Eliška přemítala o nějaké pomoci.
A pak, když leknuvši se otcova návratu v pozdní již noční hodině, z pokoje bratří tiše a tajně chodbou vklouzla do své ložnice — vždy určitěji vyvstával před ní obraz její povinnosti…
V zápětí dostavil se pláč — bolestný, lítostivý pláč… Ale ze slz smálo se a zářilo blaho vnitřního uspokojení.
Uleví i ona rodičům — —
A bude snad i moci prospěti bratřím ze skrovných úspor…
Půjde na službu. Půjde mezi cizí lid. Pracovat pro jiné. Za plat, za mzdu.
Viděla se již, kterak odchází s uzlíčkem v ruce…
S okem smutným hledí za ní její Vilouš. Cestou ivon vzdaluje se od něho k nevrácení — —
Paní Boucká neprobudila se dnes pozdním příchodem manželovým. Byla nevyspalá od nocí předešlých a usnula pevně záhy z večera.
Tiše svlékl se pan Boucký ani nerozsvítiv a ulehl.
Spáti však nemohl, nebyl s to.
Krev bouřila mu v žilách; bušila do spánkův. Oddychoval těžce, zrychleně.
Přemítal o situaci, v níž se nalézal.
Teprve teď, za ticha a samoty noční rozvíjel se jaksi před ním celý obraz…
Zhrozil se ho. Viděl propasť.
Postavení jeho v úřadě bylo neudržitelno. Dnešní den rozhodl. Neměl ani sám k obraně již síly; byl přesvědčen, že podlehne. Podvratné podniky proti jeho osobě zvítězily, nabyly vrchu. Bude odstraněn, přinucen udělati místo nástupci. Bude dán do pense.
To, čeho si přál, po čem tolik toužil z celé duše, ale čeho dopřáti si nemohl vzhledem k poměrům — k tomu nyní, bez zřetele na tyto poměry, bude přinucen, přiveden násilím takřka…
Leží v tom i kus hanby. Což by mu však bylo o to! Sám před sebou styděti se nemusí. A do jiných mu ničeho není — co jest mu po lidech! Beztoho nikdy neužil nic dobrého, odnikud, ze žádné strany…
Srdce jeho zmocnila se nenávist k lidem, nepřátelství…
Jen kdyby nebylo rodiny! Ale ta — jak bude trpěti… Pan Boucký vztýčil se v peřinách a opřel hlavu do dlaní.
„Ubohá rodina! Ubohá rodina!“ — —
Stavěl se má dech. Bylo mu, jako by se měl zalknout, zadusit.
Kolem nebylo ani zvuku, a jen jednotvárný tikot hodin se ozýval… A pojednou přestal.
Kyvadlo hodin se zastavilo. Chvíli ještě chvělo se slabounce a pak stanulo nepohnutě.
Pan Boucký se zarazil. Vzchopil se prudce a vstal.
„Kde pak jsou hodiny?“ zvolala paní Boucká probírajíc se ze své rozespalosti; vynechání zvuku, na který byla uvykla, tak že ani nevšímala si ho, probudilo ji.
„Zůstaly stát,“ řekl pan Boucký vážně a jaksi dumavě.
„Snad jsi zapomněl je natáhnout?“ podotkla paní; pokusila se sama vysvětliti myšlénku, která se drala v mysl.
Také pan Boucký chopil se té třtiny jemu podávané. „Snad,“ řekl. „Nebo se zlomilo péro — — Co na tom? Zkrátka — zastavily se,“ pravil s důrazem.
„Samy od sebe?“
Pan Boucký neodpověděl, ani nedopověděl. Mlčel.
Noc stávala se světlejší. Měsíc rostl, a hvězdy byly na nebi. Oblohu nekryl ani mrak. Bylo dobře rozeznat i ciferník i rafije hodin.
„Dvě z rána,“ oznámil pan Boucký stručně.
„Dvě?“ vzkřikla paní Boucká zděšeně. „Zase dvě hodiny… Co nám přinese osudné znamení! — — Co nám zvěstuje?“
„Smrť,“ řekl pan Boucký. Řekl to pro sebe, k sobě. Bylo mu, jako by ve slově tom nalézal zlatý klíč, kterým vyváznouti nejsnáze ze všech zmatkův…
Paní Boucká propukla v pláč.
Bylo mu jí líto. Počal přemýšleti o hrozném slově, které pronesl. Smrť! — — Nic snazšího, jako setřásti se sebe všechny starosti, svízele všechny, trampoty, bědy — brána ze života tak snadno se otevře… My vejdeme. Brána se zavře zase za námi. Ale co se děje pak tu — na té straně, kterou jsme zůstavily…
Paní Boucká v slzách pronesla tuto myšlénku.
Pan Boucký sám ulekl se a zděsil. Snažil se i manželku upokojit, utišit. A pak stalo se mluvení jemu samému potřebou. Nevěda ani jak, byl hovorným, sdílným, zasvětil ženu svou v celou neutěšenosť poměrů, v nichž se ocitl, ničeho nezamlčel, nic před ní nezatajil, neskryl — odhalil před ní celou neutěšenou perspektivu do budoucnosti…
Paní Boucká mlčela. Nechala manžela svého vymluviti. Pocítila instinktivně, že jest mu to potřebou, ulehčením.
A jemu bylo, jako by z každého záhybu duše své musil se vyzpovídati — —
Nepozoroval žádný z obou, že svítá, že vyvstal již nový den. Hvězdy shasly do poslední, a východ halil se v rudou zář, z níž nořilo se a kvapem rostlo slunce…