Povídky (Herites)/Znamení/IX
| Znamení František Herites | ||
| VIII | IX | X |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Znamení |
| Podtitulek: | IX |
| Autor: | František Herites |
| Zdroj: | Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 51–53. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Do kanceláře pan Boucký více nešel.
Zůstal déle ležet a pak se pomalu oblékal.
Paní Boucká stále jej těšila, stále povzbuzovala; dala i synům tajný pokyn, aby otce snažili se rozveseliti, myšlénky jeho rozptýliti.
Pan Boucký rozuměl vší té snaze a nikdy zajisté k rodině své tak nelnul, nikdy jí tolik nemiloval, jako teď právě, nikdy nebyl jí tak blízký.
Chopil se rukou Eliščiných, posadil si ji na klín a přitiskl ji k sobě, Přitulil k prsům svým její hlavinku. Políbil ji s úsměvem několikrát, v ústa, na oči, na čelo…
„Tak budeme žít nadále jenom pro sebe a jenom sobě,“ řekla paní Boucká v něžné sladkosti.
Panem Bouckým ta slova zachvěla; otřásl se a před očima se mu zatmělo.
Z té tmy vyvstávaly hrozné, strašlivé vidiny…
Před ním budoucnosť halila se v barvy jen tmavé, děsné… viděl vše jenom ve světle nejčernějším.
Nemyslil snad více na smrť — myslil na život, ale myšlénky jeho nebyly méně zoufalé.
Marně pátral po světlém bodu, který by vyvedl jej z té hrozné tmy…
V městě arci zvědělo se záhy dosti, že pan Boucký do kanceláře nešel, a nebylo tajno, že něco děje se neobyčejného.
Kolegové z úřadu zajisté již napověděli dosti ze zákulisních ještě dějin kancelářských.
Rozumí se, že mnoho o tom všem se mluvilo a většinou nepřátelsky vzhledem k panu Bouckému, ačkoli také i přátelsky na mnohých stranách. Každý takový hlas v neštěstí bývá vzácný…
Ale Bouckých zatím neměli příležitosti pokochati se ve sladké takové hudbě projevu upřímně míněného, sympatického, ani jednoho.
Nemluvili s nikým po celý den. Nikdo nehnul se z domu a k nim ovšem za okolností stávajících nikdo nešel.
Pan poručík Vilém učinil rozběh podobný. Byl zaslechl mnohé, co se povídalo ve městě, a pokládal jaksi za povinnosť osvědčit své drahé, že láska jeho ničím, ať stane se cokoli, nemůže být zviklána.
Ale zastavil se na samém prahu domu. Mohlo by konečně vypadat vše jako dotěrnosť! Také spatřil v oknech hlavinku Elišky kynoucí jemu: Dnes ne — dnes k nám nechoď… měj strpení — — čekej na vysvětlení…
Spokojil se několikanásobným změřením ulice pod okny. Pak se vzdálil. Bylo již šero.
Uběhl celý den.
Bouckých zasedli k večeři.
Sotva přineseno na stůl a hlava rodiny sáhla po míse, zaklepáno venku na dvéře.
Pan Boucký vstal, na smrť bledý.
„Dále!“ vyrazil ze sebe a sklesl nazpět do lenošky. Zavřel oči, aby neviděl… Byl připraven již na všecko — a přece lekal se okamžiku, kdy to, co odvrátiti s to není, stane se skutečností… Zdálo se mu, že přichází někdo, aby sdělil mu: Rozhodnuto!
Otevřeny dvéře; kvapem se rozlétly…
Všecky oči byly upřeny k příchozímu. I pan Boucký pozdvihl hlavu. Oddychl si a jako by krev zas vracela se do žil jeho…
„Což mě nepoznáváte?“ otázal se host, po dlouhé chvíli teprve přerušiv mlčení.
„Pro Boha!“ vzpamatovala se paní Boucká. „Neklame mne zrak? — — Vidím dobře? — — Můj bratr — —“
„Švakr Václav,“ doložil pan Boucký.