Povídky (Herites)/Znamení/VII

Znamení František Herites
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	VII
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 44–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan Boucký vrátil se z kanceláře v samé až poledne.

„Co se děje, Emanueli?“ přivítala ho paní Boucká, sotva práh překročil. Vše, co mluvila s Kačenou o vzezření manželově, shledávala nejen potvrzeno, ale daleko ještě předstiženo. Pan Boucký opravdu vypadal sešle, nemocně. Šel sehnut, jako by velikou nesl tíhu, s hlavou skloněnou, očima k zemi upřenýma.

„Pro Boha! Já se hrozím!“ zvolala uleknutá paní, když byl pan Boucký na oslovení její se zastavil, ale neodpověděl, jako by byl nerozuměl — nebo jako by duch jeho nebyl býval přítomen a teprve se vracel; hleděl upřeně, strnule do tváře ženiny.

„Potkalo tě něco nemilého? Nepříjemného?“ Tón hlasu zněl měkce, soucitně.

„Nelze to déle vydržeti,“ řekl pan Boucký. „Samé nesnáze. Samá protivenství. Všecko jako by se proti mně spiklo — —“

„Jest to soužení!“ povzdychla paní Boucká zároveň povzbuzujíc. „Jaká však pomoc boží! Snad nějak už přečkáme aspoň ten rok —“

„Rok jest dlouhý,“ poznamenal pan Boucký. „Kdo ví, co bude do roka a dne — —“

Ani nepozoroval, kterak ženu svou ulekl. „Ó, Bože! Ó, Bože!“ bědovala. „Smiluj se nad námi —“

Vedla manžela ke stolu. Bylo již prostřeno a čekalo se na něho.

Nejedl takřka praničeho; nevzal skorem do úst. —

Paní Boucká stále jej pobízela, předkládala mu sama na talíř nejlepší kousky.

Nespustila s muže svého očí. Mírnila, mluvíc k němu, svůj pronikavý trochu hlas až na sípavý šepot.

Pana Bouckého to vše rozčilovalo. Přivádělo jej k vědomí, že se vidí dobře, kterak jest sklíčen, sevřen. Pokusil se, aby to zakryl — ale žert, k němuž se odhodlal, vydařil se prabídně. Bylo v něm více trpkosti než vtipu, nerozesmál nikoho.

Sám se zarazil nad svým výpadem a zase se zamyslil, v sebe ponořil, v myšlénky své, v přemítání se zahloubal…

Pozornosť stále mu prokazovaná rozzlobila jej konečně.

Vstal od stolu a dal se do obvyklé procházky. Šňupeček svůj žmolil zimničně. Čas od času louskl prsty a zastaviv se u okna, bubnoval na sklo divoký pochod.

Hoši se vytratili do svého pokoje. Eliška tiše se stolu sklidivši, vyšla za nimi.

Pojednou pan Boucký sáhl po klobouku a měl se k odchodu.

„Ani kávu jsi dnes nevypil,“ zastavila jej utrápená žena v samých již dveřích, pozdvihujíc k němu uplakané oči.

Pan Boucký se vrátil. Šálek nedotknutý stál na stole. Zapomněl docela.

Přiblížil k ústům černý mok a vypil jedním douškem.

„S Bohem,“ řekl hned zase pospíchaje ze dveří. „Chci ještě nalapat trochu vzduchu,“ odpovídal na otázky manželčiny, „než zapadnu do kanceláře. Možno také, že přijdu dnes domů později — —“

„Tolik práce? — —“

„Ano, také nějaká revise…“

„Jaká pak zase?“ zvolala paní Boucká ve zděšení opravdovém. „Vždy jen u tebe!“

„To víš!“ odpovídal pan Boucký zasmušile. „Snad mně přece zlomí vaz na konec — —“

Návrat z kanceláře stal se opravdu značně opožděně.

Paní Boucká učinila pokus vniknouti v události, jež se sběhly. Na otázky její odpovídáno vyhýbavé a čím dále nevrleji.

Pan Boucký sedl k večeři a jedl jako by veliký měl hlad, hltavě, házel do sebe celé kusy.

„Půjdeš dnes ven?“ otázala se paní Boucká přerušujíc ticho dlouho trvající.

„A proč bych nešel?“ odpověděl zhurta pan Boucký. „Či jsem snad zločinec nějaký, abych se lidí bál? Stranil se jim? Vyhýbal?…“

„U oblohy“ byl ovšem opatrnější. Skrýval více špatný svůj rozmar, ale zcela nedovedl ho zakrýti. Také mnohé zajisté napověděli kolegové z kanceláře, kteří všichni již byli na místě a vstoupením jeho do dveří nápadně umlkli. Nebylo možno toho nepozorovati. K tomu přišly otázky — zde nikoliv dobrácké a starostlivé jako doma, ale všetečné i zlomyslné též.

Pan Boucký pil; prázdnil sklenici po sklenici. V rozčilení svém toho ani nepozoroval, až, vyjda na ulici pozdě v noci, poznával, že se mu točí hlava a krok že málo jest jistý…