Poslední paní Hlohovská/VII

Údaje o textu
Titulek: Poslední paní Hlohovská
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 143–164.
Licence: PD old 70

Dohořelo slunce v oknech pražského Hradu královského, po zpustošení pruském Marií Terezií obnoveného. Jedno z nich bylo otevřeno do zahrady pod ním založené na bývalém hlubokém, teď zasypaném příkopu. Sladká z ní vystupovala vůně. jemným dechem květinovým oblétala dvě postavy u něho stojící v pokoji zcela jednoduše zařízeném, podle množství map, knih, sešitů, zápisků, všude po nábytku i po podlaze rozložených, patrně určeném k práci jen a studování. Osoby ty málo si všímaly vůně květin, tichého a tajemného v zahradě pod nimi se rozvinujícího na město pohledu a krásného večera, v nejohnivějších barvách nad Petřínem planoucího. Bylyť pohříženy v rozhovor vážný. Dalť Josef II., v Praze právě meškaje, hraběnku Felsenburkovou k sobě na dnešní podvečer pozvati k důležité jakés rozmluvě. Dostavila se s družinou, kteráž v předpokojích na ni čekajíc, s císařským služebnictvem o příčině návštěvy té tajemně a významně si šeptala. Jevilť císař, očekávaje slečnu, velkou při tom dychtivost, a tutéž dychtivost, s císařem se setkati, zpozorovalo slečnino komonstvo na své velitelce.

„Již se mi neděkujte, slečno,“ pravil císař, a jeho pohled nespustil se ani na okamžik obličeje mladé dámy, s ušlechtilou důstojností vedle něho o svoje křeslo se opírající; „nemáte k tomu příčin; tím více však jsem já vám k díkům zavázán. Co mne do Čech povolalo a o pravém stavu věcí zpravilo než vaše dopisy, v nichž tak výmluvně jste mně vylíčila bídný stav lidu selského, vysíleného stálou neúrodou a lichvou nesvědomitých vrchností svých, které poddaným svým ani za drahý peníz obilí prodávati nechtějí, doufajíce, že příští roky ještě větší ceny docílí? Byl jsem tak zaměstnán otázkou páterů jezuitů, kteráž konečně k mé spokojenosti rozřešena, že po tu chvíli vše jiné stranou jsem nechával. Vy jste mne velmi vhodně probudila z horlivosti a činnosti jednostranné, i myslím, že jsem svého času svědomitě použiv, za pobytí svého zde vše co nejlépe k prospěchu chráněnců vašich zařídil. Kázal jsem otevříti zásobárny vojenské, potraviny z nich prodávat za nejlevnější ceny, v pekárnách vojenských péci se bude chléb laciný a tím zajisté pojednou vší lichvě přítrž se učiní. Rovněž o to jsem se postaral, aby poskytly vrchnosti svým poddaným potřebné k setí zrní, a doufám, že se mi podaří císařovnu pohnouti, by pro Čechy povolila podporu dvou milionů zlatých. Jest hraběnka Felsenburková s Josefem II. spokojena?“

Neděkovala se císaři jen ústa slečnina, nýbrž i oči její. Naplnily se slzami.

„Zanechme ale konečně záležitostí těch,“ dodal císař, patrně pohnut jejím pohnutím, „hovořme teď také o vás, hraběnko! Mnoho u vás se změnilo, co jsme se neviděli, nepředvídané, netušené se událo. Mám-li k vám mluvit onou přímostí, kterou oba zákonem jsme si udělali, tož se vám musím vyznat, že jste se velice změnila. Pozbyly tváře vaše ruměnce, váš úsměv bodrosti, vaše pohledy oné svévole, již srdce mužské v zoufalství jste přiváděla.“

Slečna pošmourně se usmála, odtušivši:

„Dnes aspoň Vaši císařskou Milost nuditi nebudu, na prázdnost života si stěžujíc; naplněn pohár mého života, až přetéká.“

„Neoddávejte se tak příliš smutku za otce, hraběnko! Nezměníme bohužel zákonů přírodních, neohneme ani stéblo trávy žalem svým nejhlubším. Pročež se vzmužte a hleďte zapomenouti. Co jsem pověděl o změně vaší, nebudiž nikterakž řečeno na újmu vaší krásy, kteráž, jak aspoň mně se podobá, získala v tom bledém zádumčivosti závoji, nad bytostí vaší se vznášejícím. Ztráta vašeho otce i mne se velice dotkla; nejenže v něm postrádám věrného rady, ale připravila mne o radost spatřiti vás u dvora. Slíbil mi hrabě Felsenburk, když s ním naposledy jsem se loučil, že s vámi co nejdříve do Vídně zavítá.“

Hraběnčiny líce, které se zdály císaři tak ubledlé, zbledly ještě více při posledních slovech jeho. Temná jiskra při tom z očí jí vyskočila a zuby bezděčně do dolních rtů bolestně se zaťaly.

„Velice jsem se těšil na vaše u dvora se objevení; nejen že ve vás nejpřednější jeho ozdobu jsem předvídal, nýbrž z ohledů sobečtějších. Hned v prvních okamžicích našeho se seznámení překvapil mne, jak zajisté sama jste pozorovala, čilý duch váš, jehož dosah a hloubku ale teprve podle zásluhy jsem pochopil a ocenil, obdržev vaše dopisy. Jen stěží při některých místech jsem uvěřil, že je psala dáma a to k tomu dáma vašeho věku. Zdálo se mi spíše, že je složil státník jakýs zkušený, který po celý život svůj jiného nedělal, než usilovně přemítal o poměrech národohospodářských. Není vám pomoci, slečno, musíte svoje krásné, bystré oči, které tak daleko a hluboko dostřehnou, zapůjčiti svému panovníku, jinak na jeho národech i na něm se proviníte. Učiníte k žádosti mé, Marie Felicino, a učiníte-li, bude to jen z obětovnosti poddanecké?“

Čím déle císař mluvil, tím vřeleji mluvil, a čím vřeleji, tím tišeji. Poslední slova jako vzdechnutí se rtů mu vanula; spíše hraběnka je uhodla, než je zaslechla.

„Rozhodnuto u mne, že dostojím slibu otcovu, jakmile smutek odložím,“ vážně odvětila, beze zmatku oči k císaři povznášejíc. „Čestné vaše pozvání ke dvoru přijímám.“

„Vy tedy přijedete, skutečně přijedete? Přemůžete konečně svou nechuť k dvorskému životu?“ zvolal císař s živostí jinošskou. „Jen přijeďte co nejdříve, již na vás tam čeká úkol. Co jsem teď osobně seznal poměr poddaných k pánům, pomýšlím vydati patent uvolňující břemena robotní. Vy první podnět k předsevzetí tomu jste zavdala, vámi uzrálo, vámi dílo to v skutek uvedu a dokonám. Kdo o poměrech těch, které bůhvíjakým zázrakem tak zevrubně jste poznala, lépe mně může poradit než vy? Nedám se mýlit křikem šlechty v záměrech svých; krutěji zajisté, než kdy dosud se stalo, proti mně povstane, vímť napřed, že se nebude chtít vzdáti jediného svého práva, nejnepatrnější výsady. Ale rád podstoupím boj mne očekávající, rád, nejen proto, aby bylo konečně učiněno po právu, nýbrž že se tím zavděčím vám, uleveno-li bude těm, jichž osud vás tak velice zajímá.“

V tváři hraběnčině zaplanula mezi tím slibem tak vřele ji učiněným radost nadšená, a výraz ten krásu její tak znamenitě vyvýšil, že v té chvíli nic se jí nevyrovnalo. Byla vznešená! Patřilť na slečnu císař dlouho překvapen u němém vytržení. Myslil, že ji zná, a hle! najednou všecka jiná, ještě stokrát spanilejší a svůdnější se mu býti jevila. Konečně zprudka k ní se nakloniv, uchopil se její ruky.

„Ano, vůle vaše plněna bude, přání vaše rozkazem se stane,“ vášnivě zašeptal. „Vy u dvora budete paní, vy vládkyní! Všude panovati budete, kde se vám zlíbí, i tam, kdež ještě nikdo nerozkazoval — nikdo pánem nebyl — v srdci mém!“

„Beru vás za slovo, přízeň mi slibující, nejjasnější pane!“ zvolala slečna živě. „Panovat však nechci, žádám si jen, abych vždy vyslechnuta byla, vždy směla mluvit, upozornit, radit, bez obalu povědět. Za to slibuji oddanost nejhlubší, nejneobmezenější.“

A hraběnka, vzpřímivši se před císařem, ruku jeho, jež ruku její držela, stiskla, nikoli však u milostném záchvatu, jak on by si byl přál a snad očekával, nýbrž slavně a opravdivě. Byla to skutečně postava královská, kteráž před ním stála v nachovém světle večerním, oplývaná lesklými, měkkými řasami oděvu smutkového z violového aksamitu, a hlava hodna koruny, s níž spadával jako plášť dlouhý, černý závoj tu a tam připnutý ke kadeřím jehlicemi perlovými. Pohled císařův k hraběnce dosud jako přitavený aspoň tak pravil.

„Ihned k slibu Vaší Milosti se zachovám,“ pokračovala s touže opravdovostí, nevidoucí či viděti nechtějíc, co vlastně v císaři se děje, a na základě jakého citu smlouvu tu s ní uzavírá. „Čas kvapí a křivda volá co den úpěnlivěji k nebi… Pohlédněte, pane vznešený, tam dolů…“

A hraběnka tak určitě ukázala dolů k městu, že císař mimovolně uposlechl, a odtrhnuv pohled konečně od její tváře, sledoval směr její ruky.

„Jsou to, tuším, týnské věže, na které mi ukazujete?“ roztržitě prohodil, opět k ní se obraceje, opět zraky ji pohlcuje.

„Ano, Veličenstvo, týnské to jsou věže, které tam k zlatému nebi se vypínají, a pod nimi se rozprostírá náměstí, ježto se počíná haliti v stíny večerní, a na něm se vztyčuje popraviště černě zastřené, špalek tam a šibenice i pranýř — kal krve kouřící a vedle kupa bledých hlav — a pamatujete se na 21. červen roku 1621…“

Siná jako nebožka, slečna pohlížela k věžím týnským v poslední slunce záři se lesknoucím. Neměla pro jiného již smyslu ni pozornosti, podobalo se, že ani neví, kdo vedle ní a kde to stojí pohřížena v němé, uděšené zírání.

„V hodině takové obraz tak temný v sobě vyvoláváte?“ císař vyčítavě zvolal.

„Nevyvolávám ho, neustále v nitru mém je přítomen! Nejen že pořád před sebou ho vidím, slyším při tom i srdcerozrývající bědování matek, žen a dcer zavražděných, jejich zoufalé postavy bloudí v noci okolo mého lůžka, trním obestlaného, a zaplašují od něho daleko poklid i sen —“ zasténala hraběnka.

„Zdraví svému škodíte, oddávajíc se takovým přeludům,“ císař starostlivě jí domlouval; chvěla se vedle něho jako list pod větrem, avšak marné se snažil od okna ji odvésti, nepovolila jeho přáni. — „Hleďte přece opanovat obraznost příliš dráždivou, vždyť jste v jiném tak silná a udatná. Odvraťte mysl od smutného výjevu před tolika věky v stínu věží těch vykonaného.“

„Kterak zapomenouti, že tenkráte mezi soudci, k jichž rozkazu napřáhal kat meč, chystal biřic žhavé železo, seděl praotec můj, a že vše, co jednomu z oněch nešťastníků odňato, jemu darováno vaším dědem — a vše, co mám, není moje, ukradené to je, horší ještě — prosáklé krví nevinnou! Kterak nepřemýšleti, jak vinu tu smyti, hrozného dluhu se zbaviti, pykati za hříchy ty, a jakými je vykoupit obětmi…?“

A slečna zaštkavši zakryla si tvář.

„Soucit tuze daleko vás zavádí,“ s důrazem odmlouval jí císař, „krev, tehdáž tekoucí, nevinno prolita nebyla. Vytrpěli povstalci, o nichž se zmiňujete, trest zasloužilý za vzpouru, a váš předek spravedlivě odměněn předkem mým za svou k němu věrnost.“

Hraběnka smutně hlavou zavrtěla.

„Byli to ovšem povstalci, ale proč, pane jasný, povstali? Aby směli věřit podle nejlepšího svého vědomí a svědomí, bráti se mohli k Bohu cestou, již za nejspasitelnější uznávali, a modliti se k němu ve svém jazyku… v čem se jim počalo brániti, ač jim práva ta zaručena byla císařskou listinou, majestátem.“ —

„Buď si tak, či tak, vzbouřili se přece proti svému panovníku a po právu tedy s nimi naloženo,“ císař určitě opakoval.

„Po právu, dí Vaše Milost?“ bolestně slečna po něm opakovala. „Ó, nemluvte tak, pane vznešený, aspoň tak nemluvte ke mně, jíž teprve před málo okamžiky tak velikomyslně jste přislíbil přístup k srdci svému. Vložte ruku na prsa a pak k právu se odvolejte. Která strana ho počala tehdáž první rušit? A ostatně, co bylo tehdáž za právo považováno a co dosud za právo se považuje? Zdaž jiného než co většina za to uznává? Nemůže mít člověk jediný pravdu proti celému světu, jak již nejednou se stalo? Nikdy ještě lidstvo se nebránilo pravdě mu nepohodlné, posmívajíc se jí a ji překrucujíc, obzvláště sobectví jeho-li se příčila? Nebyl i Kristus za tou příčinou odsouzen a odpraven??“

„Takovými náhledy všecky pojmy by se spletly.“

„Což nejsou spleteny? Je jediný tak jasný, aby se nedalo proti němu co namítati? Jediné pravidlo tak určité, že má v každém ohledu a v každém poměru platnosti? ‚Milujte se vespolek‘, zajisté zákon vznešený; smíme-liž pak milovat lháře, zrádce? Naopak, nenávidět ho musíme všemi duše naší silami a zameziti násilně, by nerozseli zlopověstnou setbu svou. Pravdou nejnezvratnější se zdá ‚nezabiješ!‘ Kdybych teď v té chvíli, šíleností uchvácena, dýkou na vás dorážela, tož byste neměl ani práva se bránit, život svůj obhájit? Vše spletené, převrácené, mylné! Jiné nás všecky a ve všem musí opanovat přesvědčení!“

„Vy směle se pouštíte do otázek, jichž i muži se štítí dotknouti se, bojíce se toho následků,“ zamyšleně prohodil císař.

„Ó, je vidět a znát, že se jich muži štítili a štítí, všichni neseme toho následky. Vy, pane milostivý, jich doznáváte nejvíce. Jak obtížné za tou příčinou vaše dílo! Co celé věky provinily, vám teď napraviti. Kdyby se nebyli rozřešení podobných otázek vyhýbali, jimž náleželo o nich rozhodnouti, kdyby je byli zmužile brali na přetřes, snažíce se je prohloubati a neuprositelně vymýtiti, co špatného ve veřejném životě se naskytuje, jak vy činíte, jiným směrem teď by se bral svět, a my všichni bychom byli štastnější.“

„Ze zkušenosti vám pravím, že snadno si počínati, jak vy chcete, bořit, zvracet a vyvracet, ale těžko, přetěžko vhodnějšího, prospěšnějšího na místo to postavit a nenahradit starý blud novým, ještě nebezpečnějším předchůdce jeho,“ vzdychl císař.

„Ale jakž, kdybychom nové bludy starými již vyzkoumanými pravdami nahrazovali?“ zvolala slečna a při tom opět barva života líce její přelétla a její oči se zaleskly nadšením tak čarovným, že císař znova její krásou uchvácen, jí prominul v duchu svém, že svými temnými vidinami bezohledně sladkou mu překazila hodinu.

Položivši obě ruce na prsa mocně se vlnící, slečna se uchopila opět slova.

„Odkryla jsem poklad, který jsem zaplatila cenou báječnou, pokojem a štěstím svého života. Vše s ním v jedné hodině mi darováno, vše odňato. Ale nebudu toho nikdy litovati, řeknu, že není příliš draze vykoupen, zdali z ruky mé ho přijmete, jasný pane, miliony jím obohatíte a sama sebe potěšíte. Ó, přijmětež ode mne dar ten drahocenný, krví srdce mého vykoupený, a chtějtež můj život ozářit jediným paprskem štěstí pro mne tu na světě ještě možného!“

Znova se uchopil císař ruky horující dívky; teď konečně mluvila, jak si toho přál, teď v ní byla žádoucí vřelost, milostnost.

„Poklad ten,“ pokračovala Marie Felicina s ohněm posvátným, „který najednou přede mnou zaplanul jako přízrak v minulosti dolech, pravda ta stará již osvědčená a prozkoumaná duchy nejšlechetnějšími — jest mravouka někdejší Jednoty bratrské českomoravské zvaná. Snad, pane císařský, nikdy dosud ještě, jinými starostmi zaměstnán, nevěnoval jste větší pozornosti dějinám českým a nepovšiml jste si, že národ ten první mezi všemi se uvědomiv, na dávný prapor svůj napsal pravdu a svobodu, kteréž i hesly vašimi. Pod záštitou jejich a za vítězství jejich nejlepší svou vycedil krev; onť prvním Ducha svatého bojovníkem. Ó, jen chtějte sledovati šlépěje národa toho v popeli a rumu jeho někdejší velikosti a slávy, i poznáte, co já jsem shledala s plesem, on že byl předchůdcem vaším, co vy chcete, co zamýšlíte, to chtěl i zamýšlel i on; titéž nepřátelé, kteří proti vám se pozdvihují, brojili a pozdvihli se proti němu, tytéž předsudky, které vám v cestu se staví, i jemu úšklebně překážely; jak vy nejste podle zásluhy dosavad pochopen, tak i jemu neporozuměno. Vy však nad svou dobou zvítězíte, kdežto on, žel bohu, podlehl — podlehl, ale ne navždy. Povstane zas, vámi k životu novému vzkříšen, a dílo myšlenkové, které započal, vámi dovršeno bude. On kořenem, vy vrcholkem budete stromu nové svobody, nové víry, nové ctnosti.“

Slečna v zápalu svém nepovšimla si, jak chladně císař znenáhla pouští její ruku.

„Dovolte mi, abych, až zase se setkáme, především vás seznámila s někdejšími Čechů zásadami mravními i s jejich obecním zřízením. Rád zajisté pak mi přisvědčíte, že v tom obsaženo vše, co s to člověka ušlechtiti, že opírajíc se o takové základy, společenstvo lidské by se povzneslo na výši duševní dosud netušenou, tam že by se povzneslo, kde vy je míti chcete. První mou k vám prosbou bude, abyste zkoušel pravdu mých slov především na národu tom, z něhož ona pravidla životní vypučela, vímť napřed, že se dočkáte v nejkratší době velikého, netušeného. Poznáte, že žádný na světě národ vás tak nepochopí, jako národ český, až k němu promluvíte jeho mluvou, vraceje mu staré jeho skvosty v obnoveném lesku. Že se neozývá, sám o vaši lásku se hláse, že já to činím v jeho jméně bez jeho vědomí, to proto, poněvadž svázán leží u nohou pánů svých nemilosrdných, kteří s ním nakládají tak, že právem se domnívá, o úplné jeho vyhubeni že stojí. Ó zbavte ho co nejspěšněji pout těch, vraťte mu dávnou jeho osvětu, dopřejte mu, aby se vzpamatoval, zotavil, vzdělal, jen jedno desítiletí péče otcovské mu darujte, a uvidíte, že mnoho zaň vám neslibuji. Stane se nejvýmluvnějším tlumočníkem vašich myšlenek, nejstatečnějším zastáncem vašich zásad, nejnadšenějším plnitelem vašich záměrů. Ach, více ještě! Neomylně poznáte, jen národ český že je s to, aby vás pochopil, podle zásluhy ocenil, duchu vašemu stačil, nesmrtelnost skutkům vašim zabezpečil.“

Císařova tvář pořád přísněji se stahovala.

„Pohlédněte na místo to, ó králi český, kde vztyčen váš trůn. Druhé vysoké školy na světě založeny tu Karlem IV., ale jen o málo let později zřídil si tu lid vysoké školy sám, nejen skrovnému počtu žáků, nýbrž národu veškerému, kdež věda a víra nejen výsadou se učila, v těsných školních síních, nýbrž co majetek obecný hlásána byla na jeho náměstích, jeho dvorech, v jeho chrámech, kde každá bosá žebračka s touže horlivostí po pravdě se pídila jako učenec. Pohlédněte na město to, kteréž schránkou vaší koruny a žezla vašeho, ó králi český, slzami a krví mučednickou tisíckráte jest spláknuto; pod každým jeho krovem se zrodil zápasník za nejsvětější lidská práva, a desetkrát tolik svatých odchovalo hrdinů, než vidíte se třpytiti zlatých na kostele křížů. V ulicích jeho shlukly se ony bouře, které očistily celý svět, zapudivše mocí neodolatelnou dech hniloby, který hrozil zničiti západ. Tu bojováno mečem, skutkem, slovem za celé člověčenstvo, zde muži stoupali s hrdostí tak radostnou na žertvy, jako knížata na svoje stolce, a matky a ženy jejich trhaly si srdce z ňader, házejíce je do plamene, aby z něho světlo vyšlo celému světu. Sem povinen každý člověk pohlížeti s úctou, neb zde kolébka lidskosti jeho, kterouž hodlala středověká surovost pohltiti; zde znova se zrodila myšlenka rovnosti, bratrství, stejného práva všech, zde znamení viditelné pro ni nalezeno, kalich nakloněný k ústům všeho lidu, toho lidu, s kterým srdce vaše tak vřele cítí, jehož blahu život svůj jste zasvětil. Nikdo není koruny, stolce i žezla tak velebného hodnější vás, ó, králi náš, a žádný národ hodnější krále takového jako my, národ váš český!“

Nebyla císařova tvář jen již přísná, tvrdou se stala a tvrdě slečně rozblouzněné odpověděl:

„Nebudu se s hraběnkou Felsenburkovou hádat o bajky, jichž v nějaké kronice se dočtla, zabloudivši nejspíše z dlouhé chvíle, k níž smutek pro otce ji odsoudil, do některého zaprášeného archivu některého starého hradu svého. Však divím se velmi, že jim dovolila na svou mysl tak velice působit a samými bludy ji naplnit. Z jednoho přeludu cítím se ale co přítel její skutečný povinna ji vyvésti, abychom se podobnému hovoru jednou provždy vyhnuli, až se bohdá v nejkratší době zas shledáme. Nechť byla minulost českého národa jakákoli, vznešená, či nepatrná, či směšná, teď úloha jeho dokončena, je mrtev, a nebožtíka žádná lidská moc již nevzkřísí. Nemám ni chuti, ni času s odbytými a dávno přežilými věcmi se obírat, jest mi zřetel obraceti jinam, kdež kypí síla životní, kdež skutečná, velká se rodí budoucnost, kdež nadějný kyne cíl. Úloha světodějná určena v době nejblíže příští mezi národy všemi národu německému, on Prozřetelností zvolen, aby vládl světu, v něm soustředěny všecky vlastnosti, které ho opravňují a schopným činí, slavně ji provésti. Vytkl jsem si za úlohu nejdůležitější přednosti jeho vyvinouti, zesíliti a jich ho uvědomiti, snahy jeho, dosud jen pudem v něm se ozývající, podporovati a ze zárodků mohutných vypěstovati květy, z květů ducha ovoce, jehož požívati bude celý svět. Za ono desítiletí, které ode mne si žádáte k uskutečnění vašich snů, musí býti duch německý již daleko pokročilý na své výbojné dráze, na níž si bude podmaňovat ostatní mé říše národnosti. Neodolají mu, vjedno s ním splynouti musí, jakož neodolají potůčkové mohutnému proudu, je uchvacujícímu, a jsouce u vír jeho strženy, brzo v něm pozbudou barvitosti, příchuti a jmen.“

Slečna stála před císařem v němém ustrnutí. Slyšela každé jeho slovo, slyšela, ale nechtěla chápat to, co slyšela… nemohla… i on tedy, jejž tak vysoko v duchu svém postavila? Kdež tedy měla spravedlivost a lidskost v tomto světě stánek svůj, když jim i Josef II. výhost dával? To byl ten lidumil osvícený, ten mudrc nejšlechetnější věku svého, jehož službě chtěla život svůj zasvětit, stavši se rádkyní a důvěrnicí jeho? Vědoma si jsouc úmyslu šlechetného, přesvědčena, že z dráhy své nezbloudí ani o píď, ozbrojena proti všem lákadlům rozkoše a lásky směle se povznést chtěla nade všecky předsudky a utrhačství postavení takové podezřívající — najednou oběť ta marnou, ba nesmyslnou se jí býti ukázala.

„A přísahy, jimiž stvrdili vaši předkové práva národa českého, zabezpečujíce mu bytost, samostatnost… jimiž jeho zájmy chrániti se zaručili?“ konečně z prsou se jí dobylo.

„Světější v srdci svém přísahy jsem učinil, než že budu střežiti jakés středověké předsudky, provozovati komedie sněmovní, hráti si s kroji, s obyčeji a jazykové podporovati libůstky k ničemu nevedoucí,“ císař příkře vyjel. „Jinými hodlám poddaným svým prospívati dary. Nezmiňuji se o všech opravách, které zamýšlím v církvi, v úřadech, ve vojště, v celém statím ústrojí, jmenuji vám jen svobodu tisku a vyznání. — Ostatně, já nestvrdil ona práva, na která takový kladete důraz, a také je nestvrdím, jiného, jak jsem již pravil, na zřeteli maje. Opakuji, že především usilovati budu, aby se co nejdříve slili říše mé národové v celek jediný, jímž povládne jeden mrav, jeden jazyk, jeden směr, jedna myšlenka, jejímžto tlumočníkem bude duch a mluva německá. Jen tak se stane císařství rakouské v Evropě mocností, před níž všecky ostatní se klaněti a chvěti budou, jen tak dostojí velké své úloze. Ó, jen jediné ještě desítiletí činnosti, a pak uhlídám, že nadarmo jsem nežil, velkého zamýšleje, velkého že jsem vykonal. I vy, slečno, kteráž teď tak temně na mě pohlížíte, jako bych byl hrot jakési ostré zbraně do srdce vašeho zahloubil, i vy se pak budete musit k tomu přiznati.“

„Vy pláčete, Marie Felicino, a to vinou mou?“ zvolal císař najednou obměkčen. „Vy mne již opouštíte?“

Slečna pokrčila rameny, jako by byla říci chtěla: „Co tu ještě? Již tu nemám co činiti. Jinou mi jest si cestu k cíli svému hledati.“

„Vidím, že na mne se horšíte, poněvadž se vzpouzím nakloniti se vašim plánům, v nichž, jak vděčně uznávám, vděčnou jste mi vytkla úlohu. Ale přemýšlejte, hraběnko, ještě jednou chladně a rozumně o tom, co jste mi navrhla, a nahlédnete zajisté, že nemožné věci jste mi navrhovala. Srovnejte je s tím, co jsem vám teď pověděl, a s myšlenkou mou se seznámivši, poznáte brzo, že vás jen překvapila novostí a nemile se vás dotkla jen proto, anať vaší odporuje. Jsem přesvědčen, až vniknete do ní hlouběji a všestraněji, nejen s ní že se spřátelíte, ale uznáte její velkolepý pro budoucnost význam. Co přítelka moje, která mi přeje nejen uznání, slávu, ale i nesmrtelnost, pro ni se zajisté nadchnete.“

Slečna proti císaři vztáhla ruce, jako by i nejslabší stín takové důminky od sebe odmítnouti chtěla.

„Dosud tatáž podrážděnost! Již vidím, že dnes není shoda mezi námi možná, a že mi nezbývá, než k přání vašemu vás propustiti. Maje na mysli vaše neštěstí, které vás rozechvělo, i zvláštnosti vaší neobyčejné povahy, nečiním vám žádných výčitek, že takto se loučíme. Jinak, zcela jinak jsem si představil, že se rozejdeme. Odjíždím ještě této noci, na shledanou tedy! Doufám, že až s vámi se setkám, úplně se mnou budete smířena, a že tak ráda, jak jste prve slibovala, mi pomáhati budete v podnicích mých, hlavně ale ve velkém díle, říši mou zesíliti a moci její duševní podrobit si veškerý ostatní svět.“

Trhla sebou hraběnka, a v srdci jejím konečně hořkost překypěla. Setřela si s líce stopy slzí, volajíc s plamenným zrakem:

„A to nazývá Josef II., jemuž jsem se klaněla co člověku nejlepšímu, nejhodnějšímu, aby nad jinými panoval, dílem velikým uzmout národům, osud svůj mu svěřivších, jazyk, kroj, všecky jejich zvláštnosti a poručit jim, kterak jim jest mluvit, myslet? Rozkázat jim, kterak jim jest se vyvinout a jakou na sebe vzít podobu, pohřbít jeden v druhém, ze slavíka udělat netopýra a naopak? Ó, neklamte se přec, pane císařský, ze směsice národností těch různých žádný velký neutvoříte celek, vždy to budou drobty její jen slepené, žádná velká, neodolatelná hmota, která duševní převahou a silou vévoditi bude světu. Ó, není to svoboda, co za lesklou rouškou, již mi ukazujete, se skrývá, nýbrž násilí.“

Císař zbledl, jen mocí se opanovav.

„Používá slečna Felsenburková statně své výsady, mluvit k mocnáři svému zpříma,“ s panovnickou jí pravil výsostí. „Upozorňuji ji ale, aby co zde, jinde neopakovala a vůbec s vrtochy svými, až přijde ke dvoru, opatrně se skrývala, by tam se nedonesly, kdež by se s takovou shovívavostí jako u mne nesetkaly. Připomínám jí mimochodem osud hraběte z Vrtby, který si troufal o týchž předmětech jako ona dnes se mnou a s touž smělostí mluvit s mou paní matkou, a nešetrně minulosti se dotýkaje, pro Čechy si žádal budoucnosti nemožné. Chtěla ho císařovna považovat za blázna, ale když si tak urputně počínal, že se snažil získat smýšlení svému i přívrženců, tož mu byly statky jeho zabaveny, a on sám ze země vypovězen. Utekl se do Střelína pruského, kdež prý založena před stoletím osada od Bratrů z Čech se stěhovavších. Vyučuje tam co kantor Vrba snad dosud děti potomků těch, pro jichž zásady blouzní i slečna Felsenburková.“

„A on si nechal svoje statky zabaviti a se vypovědíti, nemoha se dovolati spravedlnosti pro národ svůj!“ hrdě slečna odvětila.

„Byla byste mu radila ke vzpouře? Měl se tu o to pokusiti, co zamýšlel osnovati, totiž povstání, jako někdejší direktoři království českého, jichž osud vás před chvílí tak dojímal?“ s výsměchem ostrým císař se jí otázal.

„Myslím, že by bylo kratčeji a pro obě strany příjemněji bývalo, kdyby byl učinil jako učiním teď já,“ s chladnou důstojností odpověděla hraběnka. „Poznavši, co Vaše Veličenstvo zamýšlí, za povinnost vlasteneckou považuji, abych déle se neobmeškala na stupních trůnu, z něhož ortel smrti nad národem mým potajmu již pronesen a zakrátko zjevně hlásán bude. Jsem Češkou, Veličenstvo, což jste ráčil, jak pozoruji, zapomenouti. Po vyjádření tak určitém nemohu zůstati mankou Vaší Milosti, jinak bych se stala zrádkyní svého lidu, pro jehož zájmy žíti a umříti jsem přísahala, rovněž tak svatě jako vy, že povznesete národ německý nad národy ostatní. Děkuji Vašemu Veličenstvu za dosavadní přízeň k rodině mé, i prosím, abyste ji přenésti ráčil na mladého strýce mého Hypolita z Felsenburka, v jehož prospěch se vzdávám svých panství, svého jmění, skládajíc je se všemi svými tituly, právy a výsadami do rukou Vašeho Veličenstva, aby s nimi jste naložiti ráčil, jak jsem se osmělila žádati.“

Císař pozbyl trpělivosti.

„K čemu takový vzdor?“ zvolal rozmrzen. „Věru, netušil jsem, že jste jako ostatní ženštiny, které v dětinské rozmarnosti hned všecko přetrhají a přelomí, neděje-li okamžitě ve všem podle jejich hlavy. Nedůstojno vás, hraběnko, jednání takové! Výše jsem vás v mysli své stavěl!“

„Snad zas výše, než teď u vás stojím, mne postavíte, až přesvědčení nabudete, že neprovozuji jen svůdnou hru, abych záměrům svým snadněji vás naklonila, nýbrž že slova svoje jsem vpravdě pronesla i mínila.“

A slečna, zahalivši se ve svůj závoj, poklonila se, ke dveřím se ubírajíc.

„Jděte si tedy, svéhlavá, neústupná!“ císař od ní hněvivě se odvrátil, „nepřestávám však doufati od vašeho rozumu, v němž zajisté jsem se nezklamal, že až do našeho shledání všecky nešťastné a pošetilé sny, jež vás teď mučí, z mysli vaší se vytratí a ona že nabude dřívější jasnosti nezkalené.“

Slečna neodpověděla. S hlavou pozdviženou zmizela v řadě předpokojů, kdež všechno před ní povstávalo, před ní se klanělo, jako by byla pronikla stěny slova Josefova:

„Vy budete paní a vladařkou i tam, kdež ještě nikdo pánem nebyl — v srdci mém!“