Poslední paní Hlohovská/VIII

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 164–183.
Licence:	PD old 70

Poznal konečně Ondřej, meškaje jako obyčejně v němé zasmušilosti sám ve světničce své ve věži, že to netluče jen vichřice noční metlami dešťovými na vrata hradu, nýbrž také ruka netrpělivá. I spěchal otevřít pozdnímu pocestnému, uchvácen jsa při tom bolestnou hrůzou. Připomínal si onen večer, kdež tloukl téměř v tutéž hodinu na vrata posel, jenž přinesl Hlohovu zvěst o náhlé smrti pana Felsenburského a zároveň při tom se stal svědkem náhlé smrti jeho vrátného.

Vyraziv po prudkém s větrem zápasu, při němž mu svítilna zhasla, malá ve vratech dvířka, spatřil před sebou ve tmách jen neurčité obrysy postavy toho, který tak naléhavě si žádal vpuštěn býti. Burácení větru i šum lijáku pohlcovalo každé slovo z té i ze strany druhé pronešené, pozdrav i uvítání, otázku i odpověď. Nezbylo Ondřejovi, než uchopiti se mlčky ruky příchozího a zavésti ho k sobě, aby cestou podhradím do zámeckého čeleďníka ještě více se neunavil a nepromokl. Nemálo při tom se podivil, kterak je ruka ta zimou se chvějící hebká a měkká. Přišoupnuv pozdnímu hostu ochotně židli na nejteplejší místečko, by se co nejrychleji prohřál a zotavil po trampotách přestálých, chtěl mu zároveň s ramen sejmouti plášť, s jehož těžkých záhybů voda potokem se řínula, avšak když mu patřil při tom tváří v tvář, sklesly mu ruce úžasem, a plášť padl na zem.

„Já to jsem,“ bezzvučným mdlobou hlasem harfeník mu pravil a bázlivě a ostýchavě naň oči upíraje, sklesl na místo mu uchystané, patrně k smrti unaven a omámen bojem, jejž přestál, se živly, v čiré, divoké té noci. „Kdybych nebyl konečně zahlédl oheň tvůj kmitající se s věže hradní, snad bych byl zanikl, neb již bylo sil mých na mále. Bylať pro mne majákem, dvojím způsobem jsem se k ní obracel, zrakem to i duší. Vracím se na Hlohov, vracím se sem, poněvadž jsem shledal, zde jediné že září pravé světlo pravdy a v tobě žeť jeho schránka. Vše tam dole šalebné a klamné. Jest tomu, jak’s pravil, stojíť velcí této vlasti o vyhubení lidu českého; chce ho i Josef II. vymazat z řady národů živoucích. Od té chvíle, co jistoty jsem nabyl, že v nikom z panstva není spravedlnosti k nám a nikdy nebude, nelze mi jest meškat jim na blízku. Všecka ihned jsem přelomil pouta, všech závazků násilně jsem se zbavil, všeho se zřekl, i Marie Feliciny. Zapomenuto budiž ode mne i její jméno. Umřelať pro mne, umřel pro mne celý svět, pro mne smrt, kde ona žila a panovala, jen zde život, na jehož nových drahách ty mým vůdcem se staneš. Nelekej se, nebudu tě obtěžovati, o vlastní síle dále se chci ubírati co vděčný tvůj žák, jenž nikdy ti žehnat nepřestane, že v tobě znova se zrodil. Nežádám si jiného, než abys na cestu spasitelnou mne zavedl a prvním mým nezkušeným krokům byl podporou.“

Ondřejova tvář mezi hovorem tím, často přerývaným pohnutím a únavou, zaplanula tichou blažeností. Nebyl s to, aby okamžitě odpověděl, uchopil se jen znova zkřehlých mladíkových rukou a počal je zahřívati. Vida, kterak dosud se tetelí, běžel pro svůj plášť, do něhož jako nemluvně od hlavy až k patě ho zaobalil. Při tom rozdělal i živější na krbu oheň, sháněl nějaké jídlo i počínal si jako otec, jemuž se vrací syn ztracený. Leč z prací započatých ani jednu nedokonal a zanechav náhle zas všeho co podnikl k obsluze a pohoštění harfeníkovu, opět k němu se vrátil, tiskna znova jako opojen ruce jeho k prsoum. Podobaloť se, že se chce vlastně přesvědčiti o jeho bytosti, sám u sebe tím najisto postaviti, že ho to nešálí přízrak, přikouzliv postavu, na kterou tak často myslil, právě na místo to, kdež nejčastěji o ní rozjímal. Ó, ne, ne, nebyl to přelud žádný! Byl to skutečně onen harfeník, který se mu onehdy objevil jako zjev z oněch světů v paprsku měsíčním, jenž, oblétán čarovnými zvuky svého nástroje, tolik toužebných otázek měl na rtech, v jehož očích trapný pochybnosti pal v tak nadšený se proměnil žár, když na výši života mu ukázal, jenž se s ním tak dychtivě potápěl do tajností všehomíra.

„Nenadál jsem se,“ pravil mu konečně, „že v mladém srdci tvém tolik síly, aby tak rychle a statečně se vymklo sladkým lásky poutům a odolalo vábivému hlasu světské rozkoše. Žes přišel, ke mně přišel, žes tak hrdinným se osvědčil, moje prvotní o tobě důminky tak rozhodně do jedné vyvrátil, tím první skutečnou radostí život můj obdařils. Já v tobě se klamal, jaké to štěstí! Již netřeba tedy, abych před tebou ni před sebou více se tím tajil, že nikdy lidská podoba tak mne nedojala, jako sličný jinošský tvůj zjev, nikdy že jsem nebyl lidské náklonnosti tak žádostiv, jako přátelství tvého, a nic že mne tak nebolelo, jako o tobě zlého se domnívati. Ale vida, jak bledneš, jak se na sedadle svém potácíš — již nemluv, zticha se zachovej, jinak ochuravíš a radost moje brzo v žal se promění.“

„Nechvěji se již mdlobou ni zimou, nýbrž slastí nad uvítáním tvým vřelým, jehož tak málo jsem se nadál, jako ty asi mé statečnosti a mého k tobě návratu. Nech mne pokračovati, dokud vše ti nevypovím, nebudu mít pokoje ni stání,“ prosil harfeník, snaže se vší mocí opanovati síly slábnoucí těla omdlévajícího. „Dokaž mi přátelství a důvěru, ty že náležíš k vyznavačům víry bratrské, jsa členem jich Jednoty. Věz, že i já se chci státi údem jejím, a uznáš-li mne za hodna svého u bratrů prostřednictví, zde vezmi prsten ten a odevzdej starším co příspěvek můj k jmění obecnímu. Sděl jim při tom, že žádám, aby mezi sebe mne přijali se všemi právy a povinnostmi, a to co nejdříve, neb přervav všecky své se světem pásky, nemám teď kam hlavu položiti, a vzdávaje se Felsenburků, nemámť již práva, obmeškati se co host jich jedinou na hradu tom hodinu. Vše za sebou jsem zůstavil, jen klenot ten s sebou jsem vzal, anť jedinou po matce mé památkou a zároveň jedinou věcí, o níž bezpečně vím, žeť mou.“

Opět přitiskl Ondřej ruce harfeníkovy k srdci, ale prsten mu podaný hodil do ohně, řka:

„Nestaneš se bratrem na základě kusu zlata, nýbrž pro zlato tvého srdce, za jehož ryzost životem svým u Jednoty se zaručím. Bez takového vkladného místo mezi sebou ti uděláme, postaráme se ti o přístřeší a o chléb, který prací platit budeš. Přibyls dnes na hrad právě v dobu vhodnou. Dnešní noc odbývati budeme schůzi důležitou, snad nejdůležitější po staletích, ihned při ní o tobě promluvím. Snad že dnes mi bude uložena delší do ciziny cesta, ale dříve ji nepodniknu, dokud pro tebe bezpečný útulek nevyhledám.“

Harfeník zděšeně se vztyčil.

„V příznivý prý že jsem přišel čas, pravils a zároveň mi oznamuješ brzký odchod a dlouhou snad vzdálenost?“ zabědoval. „Sotva jsem si tě dobyl, těše se, že ti budu nablízku, občas aspoň že tě uvidím a pak porozumění v oku tvém že zastihnu, jednomu stejně horlivě že budeme sloužiti úkolu, a již se mám s tebou zas loučiti? Dlouho tě nevidět, toť teď pro mne tolik, jako nikdy již tě nespatřit. Já tě nepustím, leda — slíbíš-li mně, že beze mne neodejdeš!“

„Nebezpečnáť cesta moje!“

„Nebudu se lekat ni propastí, ni dravých řek, ni loupežníků, ni šelem divokých po boku tvém.“

„Jiné na mysli mé tane nebezpečí, než o kterém se zmiňuješ.“

„Ještě jednou slyš, žádného že se nestrachuji, a kdyby bylo nad ně hroznějšího. Proč váháš mi je svěřiti? Pravíš, že mi věříš, a nevíš, spíše že bych si dal vyrvat srdce než tajemství, které do něho vložíš?“

Ondřej již se nerozpakoval. Nahnuv se k harfeníkovi, napjatě poslouchajícímu, tichým mu pravil hlasem:

„Vím to, a že to vím, pravdu celou ti sdělím. Stav Bratrů, stav celého českého národa v zemi té již nesnesitelný, a odnikud, jak sám se přesvědčils, nejmenší nám nekyne čáka, že se promění a k dobrému obrátí. Za tou příčinou počínají značně řidnout naše šiky, vzdávají se bratři mysli liknavé a pohodlí světskému naklonění víry své a s ní i národnosti, za Němce se raději vydávajíce, než aby co Čechové snášeli osud traplivý a příkoří nesčetná. Rozprchává se stádo věrných, nejvyšší čas, aby cosi rozhodného se stalo, jinak je nejen po Jednotě, ale i po lidu našem. Známoť již všem, co Josef II. s námi obmýšlí a kterak hodlá po smrti matčině proti nám vystoupit. Nezbývá nám než zoufalá obrana, chceme-li se udržet a zachovat. Za tou příčinou usnesli se starší naší obce v tajné poradě, že o pomoc a ochranu se utečeme jinam, i doufají, podle mnohých znaků i tajných poselství, pevně, že odtamtud se nám dostane. Hodlají vyslati do Pruska k Bedřichu II. posla spolehlivého, na kteréhož vloží úkol, aby mu naše postavení podle pravdy vylíčil, žádaje ho při tom, aby tedy, jak již často nám nabídl, jako druhý Gedeon se nás ujal a zastal. Bude-li skutečně nakloněn tak učiniti, a slíbí-li nám, že nejen naší víry, ale i jazyka našeho šetřit bude a vše učiní k zvelebení jich, pak my za to mu zas slíbit chceme, že mu budeme věrně pomáhati, až vypukne blízkou bavorského kurfirsta smrtí válka o jeho dědictví a on opět s pluky svými do Čech vpadne…“

Harfeník vyskočil tak zprudka, jako by nebyl za dnešní večer poznal, co to namáhání, unavenost a mdloba.

„Dnes o valné hromadě návrh ten se projeví všem,“ dodal Ondřej, „a bude o něm hlasováno. Jsemť jist, že bude přijat nejen jednomyslně, ale i s nadšením.“

„Vy obmýšlíte spásu víry a lidu našeho a zatím do zkázy oboje uvrhnete,“ zajíkal se harfeník v největším rozčilení. „Co zamýšlíte, se státi nesmí! Za dnešní noci, pravils, že schůze ta odbývána bude… teď je již noc — půlnoc, snad… již započala, snad o tom již se jedná; ty jen tu se obmeškáváš kvůli mně, jinak bys dávno byl v středu bratří… snad právě v chvíli té nejhorší se stanovuje… Ó, rychle, rychle tedy! Vzchop se a doprovoď mne tam, kde teď místo tvoje, dlouho by trvalo, než proti vašemu úmyslu všecky důvody bych ti vypověděl. Honem, honem, půjdu s tebou, a před celou obcí je vyjevím.“

Již Ondřej neodporoval, přemožen úsilím harfeníkovým a nakažen jeho obavami, aby Jednota teď shromážděná skutečně na čemsi záhubném se neusnesla. Harfeník uhodl, již měl býti v jich středu jen kvůli němu se obmeškal a ponejprv dnes v konání povinnosti vlažným se stal.

Vzchopil se tak prudce jako jeho přítel, zalil rychle na krbu oheň, aby neviděl, komuž by se zachtělo ho stíhati, žeť pokojík jeho prázden, otevřel opatrně dveře, a kradli se s harfeníkem jako dva stíny se schodů, ven z věže do podhradí. Tiskli se podél zdi sotva dýchajíce, každou chvíli se zastavujíce, nejde-li jim někdo vstříc, či nejsou-li následováni. Opatrnost ta byla aspoň pro dnešní noc zbytečná, neb dosud panovala tatáž černá, neproniknutelná tma, dosud vyl vítr a hučel liják. Oba až na kosti promoklí tímto způsobem do starého hradu se dostali, ale ani jeden ani druhý toho necítil, a ruka harfeníkova v rukou Ondřejových teď se nechvěla jako před tím, nýbrž vášnivě ji stiskla při každé delší ostražité přestávce, velíc mu, aby zbytečně neotálel.

Vloudivše se do oné kobky, jejížto výšku byl harfeník při svém prvním sem příchodu s takovým zalíbením zrakem měřil, připomínaje si zakladatele jejího, zastavil se u jednoho z pilířů, klenbu podporujících. Ondřej, jenž zde potmě s takovou jistotou se pohyboval, jako kdyby bylo slunce prostranství to v plném lesku svém ozařovalo, odstrčil na něm cosi, co asi ve dne kamenu se podobalo. Otevřel tím dvířka, vedoucí do těsného prostoru, kdež však mladíky ovanul vzduch ještě ledovější než venku v kobce. Přicházel studený ten proud ze země, jakž shledal harfeník, když Ondřej opatrně za sebou vchod zatarasiv, konečně rozkřesal, rozžehnuv svítilnu, která zajisté již několika pokolením jeho rodu na výpravách takových sloužila. Spatřilť před sebou schody příkré jako žebřík, zatáčející se u jeho nohou do nedozírné hloubky.

Neohroženě Ondřej do úzké propasti se pouštěl, a harfeník bez rozmýšlení kvapně ho následoval. Neovanulť je zde jen vzduch hrobový, ale i ticho hrobové, nevnikalť do hlubin těch závratných ani ohlas vzteklých zvenčí živlů rozlícených; zdáloť se, tu že odpočívají v mrtvý jsouce spánek pohříženy, který i každého smrtelníka, sem se odváživšího, obestříti musí.

Ó, nebyla to krypta smrt hostící, do níž jinochové s tepajícími netrpělivostí žilami se spouštěli, nýbrž skrytý krb, na němž doutnal dušený plamen života celého národa, útulek jediný, kdež národu toho duše cítiti, mysliti, plakati a doufati si troufala.

Zaslechli brzo jakési duté vlnění a temné hučení; nebylť to však ni vody, ni vzduchu šum, nýbrž proudění myšlenek, jež v slova oděné o strop prostranného se odrážely sklepení, v němž konečně se octli, sestoupivše po krkolomných schůdkách až do nejhlubších útrob skály, na níž se vypínalo staré sídlo předků Ondřejových.

Sklepení to, spoře a matně osvětleno jediným plamenem loučové pochodně, který byl ještě k tomu opatrně ochráněn, aby ani nejslabší zákmit některou netušenou ve skále prorvou se nevydral, a zrcadle se na vlnách řeky, zrádcem noční té schůze se nestal, bylo naplněno muži. Počet jich stále ještě vzrůstal, přibývali v delších přestávkách vždy jen po dvou tak úzkým otvorem zdola, jakž byli jinochové přibyli shora. Táhla se dlouhá chodba podzemní ze sklepení toho pod korytem řeky až do protějších lesů, vytočivši tam mezi balvany na oko nepřístupnými. Byltě to tajný východ z hradu, který si Bratří před věky sami upravili, když počalo kruté jich pronásledování, a páni Hlohovští ochránci jejich se stali. Zde nejen že odbývali svoje schůze, ale nejednou sem se utekli a po celé měsíce tu meškali, pro něž hranice již připravené plápolaly. Zůstala skrýše ta shromáždištěm Jednoty, když veřejně úplně potlačena byla a ozvěna žalmů, které v náboženské horlivosti někdy příliš hlasitě z prsou obce cestu si dobývaly, nejednou od pověrčivého služebnictva za píseň paní Hlohovské považována, a kdož ji zaslechl, polekán prchal, domnívaje se, že to zaznívá vlastní jeho píseň pohřební.

Trvalo to dosti dlouho, než uvykl zrak harfeníkův ostrému přitemnělému plápolání kouřící louče, než viděl, že je obklopen samými mohutnými postavami, vážnými, výraznými tvářemi, na nichž spočívaly tytéž hluboké truchlivosti stíny jako v tazích Ondřejových, s jichž čel zářila tatáž nadšená blouznivost, jako s čela jeho, že je halí tentýž hrubý kroj služebnosti a porobenství odznak, než poznal na vyvýšeném pod pochodní místě onoho starce, jehož spatřil tehdáž pod stromem čtoucího, když ponejprv s harfou na rameni k Hlohovu putoval. Stařec ten, jenž patrně celému shromážděni předsedal, právě byl domluvil, když oba mladíci přibyli i zaslechli, kterak se počala obec radit o jeho slovech. Najednou ale všichni v poradě ustali, umlkli a pozornost obrátila se náhle k harfeníkovi. Byltě totiž Ondřej, přiblíživ se k starci, pravil, při tom ke všem se obraceje:

„Přivádím tobě nového syna, otče, a vám všem bratra, za jehož věru životem se zaručuji.“

„Záruka Ondřeje Hlohovského nejvýmluvnější tvoje chvála, mladíku,“ pravil stařec harfeníkovi, pokynuv mu, aby k němu blíže přistoupil. „On, ač jedním z údů nejmladších, přec předčí mezi námi nejstarší obětavostí a horlivostí v plnění skutků bratrských. Budiž, on ti ve všem vzorem a příkladem. Avšak co k nám tě vábí a to právě v době nynější, kdež smutnější než kdy na nás se šklebí budoucnost? Což ti nepověděl ten, jenž mezi nás tě uvádí, žeť život náš plný muk, nízkostí, obav, protivenství, že neustále jsme stíháni a meč nad námi visí? Dostane-li se některý bratr, nedosti ostražitý, v moc úřadům, bývá nejen přísně a potupně trestán, ale i na hrdle pokutován co rouhač nebezpečný společnosti lidské. Krutě teď otesávány bývají kameny k nebeskému Jerusalemu. Zkoušel jsi sil svých, jinochu, a neselžou ti při první zkoušce?“

Harfeník uctivě před starcem se poklonil.

„Věz, otče,“ pravil mu hlasem chvějícím se nadšeností, „že do vašeho středu mne vede touha po pravdě. Od dětinství po ní bažím a lačním, rozličným způsobem marně na rozličných ji hledaje cestách duší otrávenou zmijí pochybností. Žihadlo její jedovaté Ondřej rukou hojivou z ní odstranil, nakapav do rány jitřící balzámu víry vaší vznešené. Naleznuv konečně klenot tak dlouho hledaný, vše proň jsem opustil, chtěje jen v jeho se slunit lesku nebeském a píti svaté jeho paprsky. Čím milenci milenka, tím mně pravda; onať mi potřebnější nad chléb vezdejší, srdci mému vítanější než v poušti žízní hynoucímu studánka. Pro ni chci žit v chudobě a prostotě s vámi, pro ni hodlám radostně snášet pronásledování a protivenství, pro ni do každého se vydám nebezpečí a hrdostí mne naplní, dopřáno-li mi bude nejen život jí zasvětit, ale i obětovati. Ó, blaze těm, kteří vyvoleni, aby položili základy k stavbě nového Jerusalema! Vidím město to před sebou v zlaté ranní záři nové doby a žehnám mu jménem svým i vaším. Budeť v něm zákony dávat láska, spravedlivost je plniti bude, svornosti a bratrství prapor sněhobílý povlaje s jeho cimbuří, na jeho branách napsán bude pokrok, jeho chrámy dokonalosti budou zasvěceny a kdož vkročí do jeho zdí, do věčného vejde života.“

Pohlíželi všichni se zalíbením na mladíka blouznivého, a kmet, podav mu ruku a přitáhnuv ho k sobě, v čelo laskavě ho políbil.

„Jsi naším,“ vřele zvolali i ostatní, a každý po něm vztáhl ruku, srdečně stisknuv ruku jeho. „Nezapomeňte nad novým svým bratrem, žeť nejvyšší čas, abychom se konečně usjednotili,“ ujal se stařec vážně a důrazně opět slova. „Uvádím vám ještě jednou na mysl k bedlivému uvážení, že jsme bez ochrany, bez podpory, bez naděje, že sbor starších v předběžné poradě jiné pomoci neshledal a prostředku nenalezl — než abychom přijali přátelství Bedřicha pruského, tolikrát již tajnými posly nám nabízeného, a vypravivše k němu co nejdříve důvěrníka, mu vzkázali, že jsme hotovi státi se jeho spojenci a pod jakými podmínkami.“

Harfeník, který s bratry se pozdraviv, byl skromně ustoupil do pozadí, mezi nejmladší údy Jednoty do řady nejposlednější, rychle zas se vrátil na svoje předešlé místo do středu shromáždění před starce.

„Bratrsky mezi sebe jste mne přijali; ó osvědčte mně bratrství svoje, dovolujíce mi shovívavě, abych směl i já povznésti mezi vámi dnes hlasu svého,“ pokorně, ale naléhavě shromážděné žádal.

„Volno ti mluvit,“ kmet hlavou pokynul.

„Slyším, že se chcete utéci ke králi,“ počal harfeník důrazně a vyčítavě. „Jakž je možno, že tolik mužů moudrých a věhlasných zapomíná, že právě králové odjakživa největšími nepříznivci Čechů byli? Který z dlouhé řady králů, českým národem důvěrně na trůn povolaných, byl vpravdě jich otcem, zosobněná proň prozřetelnost, jakž být měl? Jednoho-li mezi nimi naleznete, pak umlknu a naposledy rokování vaše dnes jsem rušil, hláse se o slovo.“

Následovalo po slovech mladíkových mlčení tak hluboké, že bylo slyšet řinoucí se po zdech krůpěje podzemní vlhkosti a na zem skápnouti zvukem zdlouhavým a jednotvárným. Přemítal každý o pravdě výroku toho smělého a smutného. Nepozdvihlť se jediný hlas z omylu ho kárající.

„Ejhle, vy mlčíte i poznávám, se mnou že si připomínáte, kterak Přemyslovci nám Němce do vlasti povolali, obdařivše je výsadami, kterých vlastním země té dětem nedopřáli, že byli vždy žádostivější koruny německých císařů než blaha národu svého. Připomínáte si, kterak Lucemburští jmění národní nesvědomitě promrhali. Jan i Zikmund kolikráte o to se pokusili, zem českou jidášsky zašantročit a hanebně prodat. Karel IV., jejž otcem vlasti jmenujem, třikrát tolik práva cizozemcům v Praze přiřkl než Čechům, otčímsky je odstrčil od zdroje vědy a vzdělanosti. Připomínáte si, kterak Jiřík, z nejryzejší české krve král, bratry pronásledoval, kterak Jagellonci pečetí potvrdili, ti, jichž práce nejpevnějším pořádku lidského základem, nevolníci že budou od pokolení k pokolení. Připomínáte si zajisté Ferdinandy rakouské, kteří nikdy se necítili vázáni svými sliby veřejně učiněnými, nýbrž se jich dávali potajmu zprostit zpovědníky svými. Avšak především si připomeňte, kterak Bedřich Falcký, souvěrec váš, slibuje Čechům ochranu a pomoc, povstanou-li, aby víru ohroženou obhájili, do největší bídy celý národ uvrhl, daremně mu selhav a opustiv ho, když slabostí a ničemností svou na pokraj záhuby ho zavedl. Myslíte, že bude Bedřich pruský jinak jednat, třeba teď sliby největšími se vám ku pomoci zavázal, opíraje se o to, že víra vaše i vírou jeho? Taktéž s vámi nakládati bude. Ó, dejte se varovat příkladem tím, minulostí poučit a před cizincem lstivým na pozoru se mějte. Dokud mu budete potřební, vzkazovat a slibovat vám bude, použije i zneužije vás, a když svého cíle vaší pomocí se domůže, zradí vás a drze vám vyčte, že zrádci jiného si nezasloužili.“

„Ó, mějte se na pozoru, bratří, úpěnlivě ještě jednou za to vás žádám, aby vás král ten nepřipravil o poslední, nejvzácnější poklad, jímž národ český dosud se honosí a na který nikdo ještě sáhnouti si netroufal, aby jej nepřipravil o čest. Ano, pokálíte a v pochybnost uvedete čest národní, vyjednávat-li budete s největším vlasti vaší nepřítelem, jenž z pouhého jen sobectví tolikrát zdupal vaše role, plenil vaše chýše, schytal vaše syny, a odvléknuv je do své země, žoldnéře svoje z nich udělal, jenž chtěl dávný trůn slávy české, královskou Prahu, v popeliště obrátit. Rozvažte si ještě jednou, co učiniti hodláte, chtějíce se utéci k člověku takovému a slovu jeho víry přidat a nahlédnete konečně, že v něm není jiskry šlechetnosti, že dobude-li české země, jako s lupem s ní nakládati bude a nikoli jako se skvostem drahocenným mu svěřeným, jehož lesku největšího pečliv má býti. A kdyby toho všeho nebylo, ó bratří moji, jeť zrada vás hodna?… Není skutečně jiné pomoci a rady, než vzdát se cti a víry, nepřítele do země vlákat, abychom se zachovali?!“

Nezaplakal jen harfeník, s úzkostí rozhodnuti celé obce očekávaje, nýbrž dalo se s ním do pláče celé shromáždění, city zmítané, dojaté jeho slovy a přec prodchnuté touhou, aby konečně Jednota vybředla ze zoufalého postavení. Štkání truchlivé lidu nešťastného, uštvaného, rozléhalo se děsně v přitemnělé klenbě, jako kvílení duší v očistci za vymanění svoje prosby k nebi vysílající.

Stařec jediný klidně přemítal; konečně se zdvihl ze sídla svého, a pojav harfeníka za ruku, k němu ho dovedl.

„Tobě náleží místo to,“ pravil mu, „lépe než mně ti přísluší, neb moudřeji a šlechetněji než já, ty k bratrům mluvils.“

Ale harfeník neučinil k žádosti jeho, prose ho, aby ho nezahanboval, přiřknuv mu čest, která mu nenáleží, že jiného neučinil než že pronesl první, na co by nebyli zapomenuli ostatní zajisté přijít průběhem porady.

„Naposledy jméno Bedřicha pruského dnes mezi námi vysloveno. Ale kamž jinam se obrátit a čeho jiného se uchopit v době té beznadějné, kdež každým dnem půdy pod nohama nám ubývá!“ stařec smutně pronesl.

„Zkusme opříti se o vlastní sílu a nespoléhati na jiného než na sebe,“ radil harfeník.

Stařec pokrčil rameny.

„Neumíme zacházeti se zbraní, a pak…“

„Jsi na omylu, otče, domníváš-li se, že rada moje snad směřuje proti nejvelebnějšímu vaší Jednoty zákonu, který zapovídá bratrům, aby neprolévali krve bližních svých. Nemíním nikterakž, abychom hájíce práva svého, meče se uchopili, nýbrž právo to aby naším mečem se stalo. Slyšel jsem z úst nejspolehlivějších, že císař chystá patent, uvolňující břemena roboty, jenž se má stát předchůdcem oprav a svobod jiných, především rovnoprávnosti vyznání všech. Když jsme tak dlouho čekali a trpěli, nuže čekejme trpělivě ještě několik měsíců a nechme ho započíti dílo svobody slíbené. Brzy poznáme, chce-li nám poskytnouti jen almužny či daru skutečně královského a otcovského. Nedostojí-li nadějím našim, tož pak na nás, abychom rázně o to se zasadili, aby nám spravedlnost učiněna byla. Avšak budeme si při tom počínati otevřeně, jako muži poctiví a nikoli jako otroci vychytralí a mstiví. Sejdeme se pak všichni, jimž vymanění z poměrů truchlivých a výkvět národa na srdci leží, a potáhnem ku Praze, abychom tam osobně s vrchnostmi vyjednávali a sami stanovili zákony zemské, nás se týkající. Odtamtud půjdeme k císaři, aby konečně z úst lidu slyšel, co lid si přeje a čeho mu je potřebí. V Praze pánům našim řekneme: Nechte si, páni, své paláce, své statky, své poklady, nezávidíme vám jich, nejsouce žádostivi světských rozkoši. Nechceme na vás jiného, než abyste nás nechali svou cestou k Bohu se ubírat, v našem jazyku s ním a bližním naším rozmlouvati a v pokoji a v pilnosti věk náš tráviti. Za to, že jsme hotovi všecku práci za vás vzít na svá bedra a vás ponechati radovánkám vašim, sprosťte vy nás, vesničany, jha nevolnosti duševní i tělesné, dopřejte nám, abychom se cítili pod vládou vaší lidmi a lidskost svou osvědčovati směli, sloužíce nejen vám, ale i dobru, a takto mohutným, nejspolehlivějším se stali sloupem vlasti naší.“

Uchvátil Ondřej harfeníka a k srdci ho přitiskl, přitiskl ho k srdci každý z bratrů, poslední ho objal stařec, řka:

„Nemusím ti teprve oznámit, žes zvítězil, návrh tvůj že přijat; vidíš to na tvářích nás všech, jak velice jsi se nám zavděčil. Až nastane k činu čas, ty nám to ohlásíš a dále nám radit budeš. Pravilť před tím Ondřej Hlohovský, bydleti že si mezi námi žádáš, prací svou chtěje platit nájemné. Domem tvým budiž naše Jednota a prací tvou, povznášeti jejího ducha. Jmenuji tě bratrem pomocníkem, neb máš mluvy dar, srdce slovům tvým snadno a rádo se nakloní. Úkolem tvým bude cestovati od obce k obci, domlouvati malomyslným, beznadějné posilňovati, příliš netrpělivé krotiti, a přesvědčení svoje všude rozšiřovati, připravuje tím lid náš na úlohu, v blízkosti ho očekávající, by o svoje právo se hlásil sám. Nemýlím-li se, tož před krátkým časem jsem tě potkal v lesích s harfou na rameni. Učiň ji opět družkou svou. Duše nepřístupná slovu vážnému otevře se bezděčně zvuku líbeznému písně lahodné, a popřeje pravdě pak průchodu. Budiž harfa nejen tvou průvodkyní, ale i záštitu svou z ní učiň. Kdyby kdosi zvědavý se pídil po úkolu poutí tvých, za hudebníka cestujícího za výdělkem se vydávej. Zalíbilo-li se ti nabídnutí moje, v smyslu celého shromáždění ti učiněné, tož do mého příbytku pro tuto noc mne následuj a považuj ho navždy za domov. Nemámť synů, chceš-li místo jich zaujmout, radostně tě co otec žehnat budu a zejtra při prvním rozbřesku dne na pout tě vypravím.“