Poslední paní Hlohovská/VI

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 98–143.
Licence:	PD old 70

Ovanut proudem vzduchu ledového, zapraskal kahanec v ruce harfeníkově, když s ním přestoupil práh starého Hlohovských sídla. Chránlivě rukou plamen zastínil a zastaviv se, vysoko nad hlavou ho povznesl. Měřil očima výšku klenby, v níž se octl. Nedostřehl zrak jeho stropu ve tmách zahaleného, a když natáhl ruku do dálky, tož sotva dohlédl širokých, dvoukřídlých schodů v pozadí vzhůru vedoucích.

„Ano, zde Hlohov, teprve zde!“ zvolal mladík, ubíraje se prostorem studeným a šerým kupředu, jako duše stíny podsvětí, „jiný tu chladí vzduch čelo moje, jiný tu budí ohlas moje kroky, než tam dole. Vše tu zcela jiné, mohutné, silné, hrdé, do výšky spějící, jak to miluji. Ty pilíře tu po stranách jako by rostly do nebe, ten strop jako by k tomu tíhl, státi se podporou jeho báně. Kdo asi hrad ten založil? Jestiť odleskem ducha a povahy původce svého? Zobrazil-li se v něm, pak ovšem před půltisíciletím jiní než nyní se rodili muži.“

Dostoupiv jinoch schodů prvního patra, octl se na chodbě dlouhé, klikaté, kdež se černaly dvěma řadami dveře pádné, železem pobité. Prohlížel si jedny za druhými přemítavě, a minuv je všecky, vešel do nejposlednějších.

Otevřev je nikoli bez namáhání, vešel do velké síně, z jejíchžto stěn v přitemnělé záři kouřícího se na kahanci plamene krvavě naň se zatřpytily přílbice, krunýře, sudlice, štíty po nich rozvěšené a v koutech nahromaděné. Velké, rozedrané praporce zacláněly staré zbraně. Pohybovaly se v průvanu ode dveří, jako by ruce duchů jimi máchaly.

Harfeník zamyšleně se rozhlížel v bývalé hradu zbrojnici.

„Vlajete mi na pozdrav či na vyhrůžku?“ tázal se polohlasitě. „Vítáte mne či výhost dáváte vetřelci, rušiteli klidu vašeho nynějšího? Jaká asi byla na vás napsána hesla, když volně jste šuměly pod širým nebem nad tisíci tlukoucích srdcí? Velela již tehdáž chtivost, a zotročilost vás rozvinula? Nesl vás porob před zástupem porobů, kteří táhli jako stádo ovcí na jatky vydaných, aby vydobyli o zlatý kroužek více tomu, v němž zobrazena a soustředěna pro ně svrchovanost moci lidské? Nikdy jinému, ó lidé, jste se neklaněli a klaněti nebudete, než síle hmotné, výbojnosti surové? Té jediné jste s to podříditi i sobectví osobní a pod korouhví její se zakrváceti? Když zavedl Bedřich pruský, po české koruně lačně, do země té svoje pluky, a oni tu po tisících zahynuli, ani jediný hlas proti němu reptavě se nepovznesl, národ jeho ho zove za to Velikým, a když chce teď Josef národy svoje zprostit jha pověrčivosti, ducha jejich uvolniti, vzdělati a tím blahobyt jejich povznésti, tož odevšad slepý odpor se ozývá. I zde, v tom starém, zapomenutém hnízdě, čepejří se proti němu sůva škaredá.“

Vtom otřásla rána síní, bouchly dveře pootevřené a se stěny se svalil palcát.

Harfeník se ohlédl.

„Měls namířeno na mou hlavu za slova moje rouhavá?“ pravil, zdvíhaje starou zbraň se země a prohlížeje si ji pozorně. „Či chtěls jen zkoušeti, jak je pevná? Ó věř, brachu, měl bys s ní práci, než bys ji přemohl, dobrého je kování. Vidím ale, že by se mi zde mezi vámi, vy staré palice, asi blaze neodpočívalo, neradno pohostinství přijmouti, kde člověk takto uvítán. Dále se podívám, kde bych si rozbil stan pro tuto noc.“

A harfeník vstoupil do dveří vedlejších.

Otevřely před ním veliký prostor, jenž podle všeho sloužil jindy za jídelnu a zároveň za síň zasedací. Na stěnách visely za železné kruhy velké dřevěné plochy, které, jsouce postaveny na podpěry, na druhém jich konci přidělané, jindy za stoly sloužily, které se daly po jídle, či bylo-li místa pro jiné věci potřebí, okamžitě a bez okolků ukliditi, byvše zcela jednoduše opět na zeď poklopeny. Velký krb, pokryt vysokou vrstvou popela, zaujímal střed hlavní zdi. Židlice o třech nohách, trnoží spojených, byly kolkolem jizby v několika řadách rozestavené, svědčíce o tom, že bývala společnost zde druhdy besedující asi velmi četná.

Harfeník přehlédl vše pohledem pohrdlivým.

Závodívali i bývalí toho hradu páni a soudruzi jejich zde, kdo z nich dříve a dokonaleji rozum svůj ve víně utopí, jakž dosud chvalitebný obyčej mezi panstvem? Považováno již tehdáž za hrdinství, nejposlednějším zůstati na takovém bojišti? Čpí to tu vínem rozlitým rukama opilstvím se třesoucíma, chvěje se tu ozvěna písní pijáckých, průpovědí rozpustilých zablábolených jazyky těžkými? Ó, pryč, pryč i odtud; tam vedle zaváněla krev a tu — špína.“

A harfeník, vraziv prudce do dveří protějších, zaraženě na prahu zůstal státi a výkřik mimovolný vydral se mu z prsou. Tentokráte však nevzkřikl nevolí, nýbrž příjemným překvapením.

Meškal totiž v komnatě útulné, okrouhlé, již počal měsíc, nad protějšími lesy vycházející, osvětlovati širokými diamantovými paprsky. Bylať všecka temným dřevem vykládána. V pozadí zahalovala záclona z červené, jemné kůže, teď ovšem vybledlá a zlatem již zčernalým prouhovaná, výklenek, s jehož stropu visela svítilna měděná mnohoramenná, nad širokým ložem. Na postranicích jeho byly vyřezány příběhy ze života Josefa Egyptského. V hlavách zavěšen byl kříž bez Krista, u jehož nohou byly patrné stopy kalicha. Snad byl zlatý a lákal některého služebníka chtivého, snad také z jiné příčiny byl s místa svého odtržen, a to tak nešetrně, že dřevo tím značně se porouchalo. Záclony, podobné těm u postele, splývaly i s oken, jejichžto zdě byly tak silné, že tvořilo každé z nich pokojíček pro sebe. Ve výstupcích těch stály truhly, na které byly položeny polštáře. Konaly druhdy dvojí službu, co skříně i co sedadla.

Znova harfeník radostně vzkřikl, neb k oknu přistoupiv, shledal, že to stojí v arkýři přímo nad vodou. Jako v čarovném jakémsi korábu vznášel se tam mezi klidným, postříbřeným nebem a prohlubní mlhavou, dunící. Rozžal měsíc u okna hradu sto jisker měnivých, pršely do ní jako déšť drahokamů, bloudily jako stopy víl a rusalek, k zamilovaným 6chůzim spěchajících, po protějších houštinách a pronikaly bělostnými blesky jemňounkou chvějící se roušku, pod níž burácela řeka. Divoce se vzpínala přes balvany němé a nepohnuté, žalostně se svíjela mezi černým úskalím, vášnivě se snažíc, by strmící břehy svoje rozšířila, neunaveně na nich hlodavši. Nad marnou prací si zoufajíc, rozstřikovala velké stříbropěnné slzy hněvu a bolesti po okolí tajemně oddychujícím a kvetoucím ve vlhkém výparu kmenů staletých.

„Chvála, ó Hlohove, stínu tvých lesů, chladu tvého vodstva, světlu tvých hvězd, míru tvých nocí, volnosti tvého vzduchu!“ blouznivě mladík zvolal, hluboce z okna se nahýbaje a dychtivě do sebe ssaje obraz ten plný půvabů, „chvála i tobě, Marie Felicino, že útulek ten odkrylas. Zde se ustálí moje mysl, srdce se uvolní, hlava vyjasní, krev zas rozproudí, zde pookřeji a se uzdravím. Zdaližpak víš, ty řeko tam dole, že čím déle tě pozoruji, tím více spatřuji v tobě svou podobiznu, čím déle poslouchám štkání tvoje vášnivé, tím určitěji v tom že slyším tlukot vlastního žilobití? Ano, tys obrazem mým, tak jako ty hlodáš skalnaté svoje okovy, tak hlodal harfeník na okovech svých, jak ty se bráníš v mezích lakotně ti vyměřených, tak i on se bránil, i on vzpíral se poměrům ho obmezujícím, tak i on zoufale vzdychal nad překážkami, volnosti jeho se příčícími. Avšak tys šťastnější jeho. Ty víš, kam tak neodolatelně a netrpělivě spěješ; čeká na tě moře, moře to slunné, ozdobené ostrovy z květů korálových a perlových, aby v náruč kolébavou tě pojalo, v jedno zrcadlo blankytné s ním splyneš, v němž zhlížeti se bude věčné nebe! A co očekává mne? Kam spěchám já tak vášnivě a netrpělivě? Temný a pořád pochybnější můj cíl. Co věří lidé o životě vezdejším, o životě nadpozemském, bájí se mi zdá vymyšlenou, aby uhejčkala velké děti, které se bojí kráčeti po závratných myšlenek dráhách. Měls ty, hrabě Felsenburku, přece jen pravdu, uče dceru svou a skutkem dokazuje, rozkoš žeť naším zde úkolem a cílem, každý jiný o tom náhled za pověrčivost vyhlašuje? Dobře’s měl, tvrdě, svět jiného že není, než sloučenina látek a směsicí sil v rozmanitých tvarech proměnlivě se vlnících v prostoru, kdež dvě zákonodárkyně, náhoda a nutnost, o vládu neustále se hašteří, na jejichž hrozném, nesmyslném proudu nebohé lidské duše vyskakují co bubliny pomíjející? Za blázna každého prohlásils, kdož si trudil hlavu, chtěje jiného, lepšího, nadějného vyzkoumati… zívá skutečně jen prázdno za pestrou světa toho škraboškou a nemá nikde rozum stánku krom v té mizerné lidské hlavě? Hrozný, ošemetný to pak dar, jímž příroda člověka obmyslila, aby nebylo okamžiku, kdež by bídu a nicotu svou necítil…“

A harfeník, náhle u okna se vzpřímiv, pohlédl zrakem vyčítavým a zpytavým vzhůru, jako by chtěl němé hlubiny nebe proniknouti a konečně se dopátrati, co v sobě skrývají. Hnutím tím zavadil vedle sebe o předmět, jenž vydal zvuk, jako když se dobývá vzdech z lidských prsou. Ohlédl se. Visela vedle něho v okně loutna starožitná, majíc všechny struny do jedné popraskané. Připomínaje si výstrahu staré klíčnice, zvědavě po ní vztáhl ruku, ale zas ji spustil.

„Jsi to ty, loutno, na níž paní Hlohovská hrává svoje smrtonosné písně?“ tklivě pravil. „Avšak nechť jsi, či nejsi, mého dotknutí lekati se nemusíš, šetřiti budu zde pokoje tvého. Zůstaneš viseti, jak za tu stužku vybledlou tě sem zavěsila ruka, o níž jiného nevím, než že zajisté již staletí práchniví. Přidám ti jen družku. Harfu svou vedle tebe postavím.“

A mladík si došel ke dveřím, kdež byl harfu svou zapomněl nad dojmy zde ho uchvacujícími, aby pod loutnou ji umístil. Ale pojímaje nástroj v náruč, mimovolně těsněji k sobě jej přitulil jako přítele, kterého již dávno k srdci nepřivinul. Se snivým zalíbením se počal strunami jeho probírati, naslouchaje s úsměvem, jak krásně zvuky jeho v komnatě klenuté se rozléhají, jako by jim zde ještě jednou tolik zvučnosti přibývalo. Brzo však tóny jednotlivé se spojily pod prsty sběhlými v nápěv velebný a mocný, a píseň líbezně zádumčivá vylinula se z nich proudy perlovými. Jestliže pláčou cherubínové v nebi nad losem smrtelníků nebohých, tak asi se to ozývá v křišťálových klenbách světa věčného.

Harfeník, nad strojem zpěvným se zadumav, byl by snad po celou noc provázel bouřlivý proud řeky a vlastních myšlenek, mezi nimiž shledával tolik spřízněnosti, kdyby ho nebyly vytrhly kroky vedle v jizbě náhle zaznívající. Než ještě překvapeně ke dveřím se obrátil, již se dokořán rozlétly a postava v nich bleskem se zamihla. Byltě to muž, který v letu šíleném komnatu přeměřiv, klesl k nohám harfeníkovým, volaje v největší mysli rozechvění:

„Co hlásá dnes tvoje píseň, pramáti? Ó díky ti, zdali za otcem k sobě mne voláš z útrap života toho!“

Harfeník sebou trhl, vida neznámého v pohnutí záhadném vedle sebe omdlévati, nikoli však polekaně. Nebyl se chlubil, ubezpečuje klíčnici, že není bázliv, dal toho teď skvělý důkaz, necouvaje před podivnou, nenadálou tou návštěvou v takové hodině a na takovém místě, kdež byl vzdálen nadobro veškeré lidské pomoci a ochrany. Naklonil se k cizinci, bystře do tváře se mu podívav.

Ne, to nebyl žádný ošemetník, jak mu v první chvíli mozkem problesklo, jenž slyše o hostu v starém hradě, k němu s přetvářkou se vloudil, aby poděsiv ho, zmocnil se plného váčku u něho předpokládaného. Dotýkal se měsíc, míse svoje jasné paprsky s temnou září kahanu opodál stojícího, tváře mladistvé, k smrti však ubledlé a utrápené, do níž harfeník dlouho podivně se zahleděl. Zdálo se mu, že nikdy nespatřil tahů tak ušlechtile přísných, nikdy čela tak hrdě pošmurného a nikdy nic sobě více odporujícího, než zjev neznámého s jeho oděvem. Hrubá šerková kazajka přes nebílenou košili přehozená ho vřaďovala mezi nejnižší služebnictvo.

Konečně otevřel neznámý oči a upřel na harfeníka zrak zaslzený, zanícený — utkvěl na něm pln němého, nevýslovného úžasu, jako by tomu, co vidí, věřiti nemohl a nechtěl. Avšak když postava jeho nad ním se klonící se tím nezměnila, nýbrž tatáž zůstala, tož v něm náhle zaplanula zklamaná naděje, nedůvěra, hněv. I rozednilo se najednou před harfeníkem, srovnávajícím vypravování klíčničino s výkřikem cizincovým, již viděl, co ho sem přilákalo a do takového uvrhlo rozčilení. Usmívavě mu pravil:

„Přišel jsi sem za loutenicí, viď, a hněváš se, že nalezls místo ní jen harfeníka?“

Mladík vyskočil jako slovy těmi do krve ťat.

„Kdo jsi? Kde jsi se tu vzal? Co to mluvíš?“ prudce ze sebe vyrazil, rozhlížeje se zmateně po komnatě. Chvějící se rukou při tom přejel si čelo, na němž velké mu stály krůpěje. Snažil se sebrati myšlenky rozprchané, urovnat pojmy spletené, opanovat smysly rozblouzněné. Druhou rukou, potáceje se, hledal na zdi podporu.

„Jsem chudý jen hudebník, bývalý na harfu učitel nynější hradu paní, kteráž mi dopřála, abych zde se pozotavil. Před málo hodinami teprve na hrad ten jsem přibyl.“

„Kde a kdy jsi se tedy dozvěděl o hlohovské loutenici?“

„Klíčnice návštěvou její mne strašila, když jsem jí oznámil, že nechci bydlet tam dole v té dusné kleci, kdež mi chtěla vykázati pokoj, nýbrž zde.“

„A ty přes výstrahu tu sem jsi se stěhoval?“

„Ano! Avšak ty stále sám jen mne se vyptáváš a neseznamuješ mne s tebou. Kdopak jsi ty a jakým jsi sem vnikl právem? Především ale co znamená tvoje podivné si počínání?“

Opět si přejel mladík rukou čelo, opět hledal, než odpověděl, podporu.

„Nedávno tomu, co mi klesl do hrobu otec milený. Od té chvíle, co ruka jeho v rukou mých ztuhnula, nezamhouřil jsem oka. Dnes večer ponejprv přemožen mdlobou a bolestí, v obydlí osiřelém v dřímotu nepokojnou jsem upadl, snad právě, když překročils práh toho hradu, neb přicházeti jsem tě neviděl. V spánku tom neutěšeném, truchlivém, kdež ztrátu svou nenahraditelnou ještě palčivěji jsem cítil, než když bděje o ní jsem přemítal, najednou zvuky jakési kouzelné duše mé zkormoucené se dotkly, zvuky to plné útěchy a míru nebeského. Klenuly se přede mnou, naslouchajícím jim u vytržení, náhle jako most duhový k otci zesnulému, i zdálo se mi, že po nich ke mně se spouští, k sobě mne volá. V poutech sna toho horečnatého z lůžka vyskočím, za nimi spěje — a tak sem jsem se dostal. Promiň, zdali u vidění tom zaražen zjevem tvým nenadálým na místě, kamž po celá desítiletí nikdo ani z domácích nezabloudil, drsněji jsem tě oslovil, než slušno. Vetřelcem ale, jak se domníváš, zde nejsem. Právem si všímám každého cizího v hradě tom zvuku a ruchu. Jsem syn nebožtíka vrátného, Ondřej mi říkají.“

Harfeník, poslouchaje s překvapením mladíkův plynný řeči proud, opět s jeho oděvem málo se srovnávající, při posledních jeho slovech mimovolně před ním ucouvl, plaše se ho otázav:

„Tys z rodiny zdejšího vrátného, téhož vrátného, jehož příbuzná byla upálena?“

Ondřejova tvář temně zaplanula. Vztyčil se hrdě a opovržlivě před harfeníkem.

„Pospíšil jsi si věru, smésti v čeledníku klepy, ó chráněnče nové hradu toho paní!“ jízlivě mu odvětil, „kterak jí je odvedeš, abys nepřišel zkrátka? Na kopy jí je odpočítáš, či na záměry odměříš?“

Teď se zase harfeník zapálil.

„Kdybys nebyl před okamžikem sám přiznal, že hlavy své pánem nejsi, jinak bych ti odpověděl,“ zvolal, pohlížeje na Ondřeje tak pyšně a pohrdlivě, jako on na něho. „Věru, pramálo mi záleží na pohádkách lidských zde neb jinde vylíhnutých. Právě před nimi, abych od nich si odpočinul, hlavně jsem uprchl sem do té samoty.“

„Nevypravují se věci takové jen na potkání mezi lidmi si neznámými, již ponejprv se vidí,“ urputně stál Ondřej na svém.

„Tázala se mne klíčnice, zdaž cestou lesem zlé jsem neměl setkání, načež jsem se zmínil o starci, jejž jsem zastal pod starým stromem v staré knize se přebírajícího,“ neméně urputně harfeník se hájil. — „I zalekla se toho, zvěstujíc mi zlou jakous nehodu, v starci bludaře poznávajíc, nástupce prý to oněch kacířů, na nichž pro příklad odstrašující byl vykonán v Bydžově trest krutý. Nedoslechl jsem však hrozné vypravování její, zakřiknuv ji, že provinilci byli snad nevinnější soudců svých.“

„Ó, mladíku, pravdu děls! Bez poskvrny na onen svět se odebrali, nešťastné to oběti lidské, zlomyslné převrácenosti, mučenníci to velebných, svatých svých myšlenek,“ křikl Ondřej, ale zas vtom vysršela z jeho očí na harfeníka nová střela podezření. „Jdi,“ dodal vzdorně, „jdi a rychle udej, co jsem pravil; nemusíš jít daleko, sděl to jen klíčnici a ona o to se postará, by se vyšetřilo, nezdědil-li synovec bludy své tety, a může se ti snad dostati potěšení přikládati na jeho hranici po polénku.“

„Nebylo by divu, kdyby se mi zachtělo, tě potrestati,“ zamumlal harfeník hrozebně, „urážky na urážku od tebe se doznávám.“

„Ano, já tě urážím, já tě bodám, já tě raním, poněvadž ti nevěřím,“ Ondřej prudce se vyznával. — „Tvoje náhlé se objevení na zapomenutém tom hradě, tvoje zalíbení zde v té nejpustší jeho části, kdež nikdo tvoje jednání stíhat nemůže, a hlavně předmět tvé první s klíčnicí rozmluvy, vše proti tobě mi svědčí. Ó, znej se, tak zpříma jako já k své nedůvěře, žes přišel vyzkoumat, jaký vane duch mezi tou českou selskou luzou. Netrhej sebou! Zdálo-li se panstvu jindy nutno, vyslat za tou příčinou důvěrníka sem pod všelikým zakuklením, jakž by se jim to nezdálo potřebné teď, kdež kolikaletá neúroda lid k zoufalství dohání, robota a daně každým rokem se množí a poddaným pořád nemilosrdněji se panuje? Hlad dávno již hostem v našich horách; i přidružil se k němu teď bratr neméně krutý, mor. Věrně oba pomáhají panstvu. Ó, vyřiď Felsenburkové, nechť již plesá, nechť plesají všichni její soudruzi, blízká již uskutečnění dávná jejich touha, jen ještě malinkou chvilenku strpení, a nestane-li se shůry zázrak, nadobro bude vypleněno nenáviděné plémě české, jímž prý od věků vládne vzpoura jen a blud. Houfně umírá lid u plných špejcharů pánů svých. Nastává onen kýžený již okamžik, kdež bude panstvu lze do země české povolat lid jiný, jemuž bude více přáti, neb nebude v něm oné nevyhladitelné lásky k pravdě, k svobodě, onen cit pro právo a spravedlnost, pro které upadli Čechové již před věky v zášti nesmiřitelné u ostatního světa, pro které ještě teď, jsouce jen již hloučkem bídných porobů, jsou nenáviděni, pronásledováni svými vrchnostmi.“

Již byl Ondřej ducha svého mocen a mocné blesky jeho sršely mu z očí na harfeníka, s úžasem nelíčeným mu naslouchajícího.

„Ty znova blouzníš, předpokládaje v hraběnce a druzích jí sourodých záměry tak hrozné,“ rozhorleně mu namítal.

„Bohužel, neblouzním!“ opakoval Ondřej s divokým žalem. „Velicí této země stojí o zkázu lidu našeho, aby sem zavésti mohli cizince, jenž s každou se spokojí vládou a povolně složí pod každou nohu šíj i myšlenky, jen bude-li při tom postaráno o jeho tělo. Dávné to přání šlechty, jehož vyplnění každé její pokolení o krok se přibližuje. Útiskem ožebračit lid, chudobou dohnat ho k zoufalství a zoufalstvím k smrti, takové a ne jiné jest heslo nynějších vrchností našich. Důsledností nejkrutější úmysly ty provádějí. Abych ti podal důkaz, hněvivě na mně si žádáš? A přece víš asi tak dobře jako já, že uhodí-li rok neúrodný jako teď několik po sobě let a jsou-li plodiny vzácné, sedlák jest povinen, aby celou svou žeň zavezl do dvora panského. Nesmí ji na trzích prodati, nýbrž vrchnosti ji ponechati za cenu, kterou si sama určí. Co od poddaných svých lacino koupila, dá zavésti do svých zásobáren, a když potraviny platí nejvíce a největší v zemi nouze, tož zas týmž lidem, od nichž je koupila, je prodá, a to za cenu, kterou sama si určí. Ó, nepřetvařuj se, že nevíš, za roků úrodných že zas opak toho se děje, že musí pak sedlák převzít od svého pána zdviže jeho přebytek a starat se, aby se ztrátou nejmenší prodal, co takto mu bylo vnuceno. Jakž by ti nebylo povědomo, že jest poddanému dáti syny a dcery dospělé, jemu doma sebe nutněji potřebné, do služby panské, sám že musí chodit na robotu a vlastní hospodářství zůstaviti náhodě? Vedle toho, že není ani pod střechou svou jist, neb znelíbí-li se některému úředníku panskému, byť to byl písař poslední, sedláku se zkrátka ohlásí, aby se vyprodal? Musí pak hledět, aby na jiném se zakoupil panství a stěhovat se do vyhnanství bez dítek odrostlých. Smí jen s sebou vzíti děti do devíti let, starší povinen ponechati vrchnosti. Snad mi poukážeš k tomu, že vydal Leopold I. patent, v němž nařizuje, aby sedláků za jeho vlády pro nátlak pánů se bouřících tak krutě utiskovati přestali, že tedy nalezl lid přece mezi vznešenými přátele a ochránce. Na to ti jen odpovím, že vzala vláda lid jen proto do své ochrany, poněvadž nebyli zubožení sedláci již s to, aby odváděli císařskou daň. Však pánové málo nařízení císařova dbali, týrali lid dál, přemýšlejíce, kterak by jej zúplna pod svou moc dostali. I podařilo se jim to konečně. Vynutili na otci nynější císařovny, aby zabaveny byly všecky staré mezi vrchností a poddanými smlouvy. Nato ohlásily úřady císařské, že chtějí listiny ty prozkoumati, a když sedláci bez podezření je vydavše, za čas o ně se zas hlásili, zkrátka jim praveno, že jim více vráceny nebudou, poněvadž zavdávají příčiny ke stálým sporům mezi pány a sedláky, jimž konečně jednou záhodno přítrž učiniti. Tím selský lid, jenž o poslední přišel záštitu, bez milosti teď panstvu všanc vydal…“

„To není možná,“ přerval mu harfeník vášnivě proud těžkého obviňování. „Tak se věci nemají, mít nemohou, tak hluboce přece ještě neklesla spravedlivost ve světě. Co ty za pravdu vydáváš, není jiného, než výmysl nízké dávné závisti chudšího k bohatším!“

„Jen se na to optej své ochránkyně. Jsi-li v její důvěře, pak ti zajisté svěří, že děd její způsobem tím jmění svoje o třetinu zvětšil.“

„Ona o tom neví, nikdy o podobných věcech neslyšela, nikdy o ně se nestarala, na to mohu přísahati!“

„Zdali o ně dosud se nestarala, tož buď jist, že teď co vladařka o ně tím horlivě pečovati bude a také mozek svůj napne, aby vyzkoumala, kterak nejpohodlnějším způsobem statky svoje rozmnoží. Slavně bude pokračovati v díle, slavné započatém předky jejími.“

Harfeník v záři měsíce zsinal.

„Co ti udělat za nařknutí to ze všech nejpodlejší?“ zašeptal i zachvěl se při tom od hlavy až k patě.

Ondřej posmívavě jeho pohnutí stopoval, prohodiv:

„Jak vidím, více ještě tě dojímá, dotknu-li se tvé paní, než podezřívám-li tebe samého.“

„Jak by mne nájezdy tvoje nedojímaly, když vím, jak velice jsou nespravedlivé! Znám Marii Felicinu od nejútlejšího věku, jsa v paláci jejího otce vychován. Jakožto učitel její hlouběji než kdokoli jiný do mysle její jsem nahlédl,“ důrazně a se zápalem, ale bez rozpaků hájil harfeník svou příznivkyni. „Máť hraběnka zajisté vady svoje, ale lakoty, chtivosti není schopna. Slyšeli jste snad i zde, kterak otec dosud ji zbožňující málo neděl před smrtí tak velice na ni zanevřel, že vyhrožuje jí klášterem a vyděděním nemilosrdně při tom ji věznil v jejím pokoji? Byl by úmysl ten zajisté uskutečnil a místo Marie Feliciny byl by teď pánem hradu Hypolit Felsenburk, synovec jeho, kdyby nebyl tak náhle a nenadále ze života vykročil. Mohu ti svěřiti, že proto na dceru se rozhněval, jelikož se nechtěla za žádnou cenu poddati ctižádostivým a zištným jakýms plánům jeho. Avšak utrhačstvím tvým tak velice ve mně pobouřils krev, že počínám dnes ponejprv v životě svém chápati slasti msty. Kéž bych tě mohl pokutovat za drzá slova tvoje. Kdybych věděl, že tak obratně zbraní vládneš, ihned by ses musil se mnou potýkat!“

„Pokojně nech kordisko svoje v pochvě, máš-li nějaké,“ chladně Ondřej mu odtušil. „Zato věz ke své útěše a radosti, když tak laskavými ke mně se kojíš city, že Marie Felicina na mně již pomstěna, a to otcem svým. Zasadil mně hrabě ránu hlubší a bolestnější než zbraní nejostřejší, ránu to tak hlubokou, že nikdy zacelit se nemůže a do nejdelší smrti mé v prsou mých kvasiti se bude.“

„Čím na tvé osobě se provinil?“

„Troufal si duch můj vzepnouti křídla, probudily se ve mně schopnosti opravňující mne k víře pevné, že jednou s prospěchem budu sloužit lidstvu. Chtěl jsem se státi neohroženým hlasatelem a šiřitelem pravdy, ne lidské, nýbrž boží to pravdy, ale hrabě Felsenburk, použiv svého práva co pán můj, odsoudil mne, bych do smrti jeho dvory zametal. Výrokem tím duši mou zdrtil, všecku naději a radost života mi odňal. Nešťastnějším, než jsem, již státi se nemohu, leda kdybych hříchem svědomí svoje obtížil.“

„Pravdy boží?“ opakoval harfeník takovou napnutostí, že bylo znáti, jediné to slovo že všecka ostatní v mysli pohltilo. „Ty jsi se chtěl, jak díš, státi hlasatelem boží pravdy a nikoli pravdy lidské? Počínáš si věru, jako by tě byl Bůh učinil pravdy své pokladníkem a tobě jedinému klíče k ní svěřil.“

„Svěřil je nejen mně, nýbrž každému, kdož pravdu hledá zbožným duchem, čistým srdcem, jasnou myslí,“ tvrdil Ondřej s pevným pohledem na harfeníka, jenž s netajenou zvědavostí ho pozoroval.

„Ejhle, tam, odkud přicházím, i bytost jeho popírali a ty s ním máš prý rozmluvy. Počínám si věru vážit známosti tvé; již vidím, že mne obohatí vzácnými vědomostmi. Snad jsi dokonce s to, abys mi vylíčil i podobu toho, k němuž tak hrdě se odvoláváš?“

Ondřej se nedal mýlit úsměškem tím, za nímž se však skrývalo špatně tlumené rozčilení bolestné.

„Nejdřív ty o to se pokus vylíčit mi podobu tvých myšlenek a snad se mi pak podaří vylíčit ti tvářnost jeho,“ s vážnou mírností mu odtušil.

Harfeník se zamlčel a přemítaje, hluboko k harfě své se naklonil.

„Nevidíš myšlenek svých,“ pokračoval Ondřej, „a proto přec nikdy o nich nepochybuješ, cítíš, že jsou mocnější rukou a nohou tvých, ony vlastně že tělem tvým hýbou, bez nich že by bylo trupem tuhým, ničemným. Cítíš, že jsou vznešenější světla očí tvých, stokrát více že jimi obsahuješ než zrakem; lze ti na perutích jejich neviditelných zalétat do minulosti úsvitu a v ústrety spěchat budoucnosti. Oblétnout za málo okamžiků celý svět a ke všem se povznésti hvězdám, zkoumavě jim patřit do tajemných tváří. Nuže, co myšlenka v člověku, to Bůh v přírodě.“

Ondřejova tvář dosud tak pošmurná, žalem hlubokým zoraná, počala se vyjasňovati, čím dále mluvil, tím velebnějšího nabývajíc výrazu.

Harfeníkovi se zdálo, jako by mu na čele probleskovala jakási záře. S pohnutím téměř zimničním v tazích jeho zakotvil zraky nepokojné.

„Prohřešil se na tobě skutečně hrabě Felsenburk, bráně ti, abys kazatelem se stal,“ nuceně se mu usmál; ale výsměch ten dokonce se mu nezdařil, vyzradil jen ještě patrněji, jak je rozechvěn. Ondřej neslyšel, co mu praví, obracel oči do oné nedozírné dálky, v jejížto hlubiny byl harfeník před jeho se objevením vysílal pohledy a vzdechy tak truchlivě tázavé. I zabíral se do svých myšlenek, oživuje je slovem, jak tomu v duševní své samotě uvykl, dal se jimi pořád více a více uchvacovat a dále a výše unášet.

„Než počalo lidstvo země té počítati věky svoje, kapky to v proudech věčnosti, vznášel se, jak psáno, duch nad propastmi temnosti, i zželelo se mu jí, že tak pustá a smutná, a pravil jí: ‚Světlem buď jako já!‘ slovo to padlo do mrtvého lůna jejího co krůpěj života, co zárodek vůle, co jiskra vědomí, i počalo se to v sirých němých spoustách jejích najednou hýbati, zvučeti, oddělovaly se v ní živly, které znovu se hledajíce, se pronikajíce a zúrodňujíce v tělesa se slily, která kolovati se jala v prostoru neobmezeném v podobě slunce, měsíce a hvězd, z nichž každé na své dráze podle způsobu svého k témuž úkolu pracuje. Mezi nimi země naše se vznáší, s nimi zároveň neunavitelně se přetvořujíc, proměňujíc, pořád ušlechtilejších a krásnějších tvarů rodíc, jakž nás přesvědčuje dno mořské a jeskyně pohorské, odvěké její skladiště. Spanilé jeviště připravila poslednímu dítku svému, aby na něm vědomě dokonalo, co ona v temném započala pudu. Máť člověk na zemi té poznávat, poznávaje pokračovat a pokrokem tím si podrobit všecky síly pozemské; zvítěziv nad nimi, duch jeho státi se má živlem pátým, nejmocnějším, vševládnoucím, pánem to hmoty a pořád se tříbě, osvěcuje a světlo rozšiřuje, svět k dokonalosti povznésti. ‚Aby všude světlo bylo‘, kolem nás i v nás, toť to zvěstované spasení, synem božím, duchem svatým, toť to slíbené království nebeské. Založené na spravedlivosti, lásce a osvětě přemůže ďábla, jenž jiného není než hřích, hřích ne jiného než blud a blud ne jiného než temnost duší lidských dosud nepřemožená. Za vítězství to nesmrtelnost slíbena prachu zrozenci, hříchu přemáhateli, z bludu vykupiteli, světla šiřiteli, člověku!“

Přelítla trpkost nevýslovná přes tvář harfeníka řkoucího:

„Ó, slavný to nesmrtelník, ten prachu zrozenec, který za píď času zas v prach se rozpadne.“

„A co z toho se odestane, co zde vykonal, tím že popelem bude tělo jeho?“ Ondřej s výsosti k němu s obrátil. „Co tím ze skutků jeho, která světa a nebe moc jest s to, aby změnila jeho činy a v niveč uvedla jich následky, které působí a působiti budou, když dávno dozní jméno jeho a vyhyne jazyk, v němž vysloveno bývalo. Jsou a zůstanou skutky jeho články věčnosti a on tedy v dobrém i zlém v nich nesmrtelným.“

„Jaká nesmrtelnost, o níž nezvíme v hrobů našich mrákotě?“ znova se ozval jinoch s tesklivou pochybností.

„Víš, co teď se děje v Praze, co dále v hradě tom? Nevíš a přec na to si nestěžuješ, ba ani toho vědět si nepřeješ, před chvílí aspoň jsi mne ubezpečoval, že právě před pohádkami světa toho sem do té lesní samoty jsi se utekl. Nuže, co smrt jiného než útěk takový duše unavené ruchem života do samoty hrobu, kdež na ni čeká kýžené odpočinutí a zapomenutí blažené? Ó, věř, že bude pokoj ten zajisté ještě sladší tobě než snění večerní zde u okna toho při šumu vodním a zpěvu harfy tvé a malichernější se nám budou zdáti života toho starosti a hluk vezdejší, než teď mouchy bzučení probuzené jasem měsíčním. Smrtí život ten přemůžeš a za hranicemi jeho nebudeš zajisté po tom bažit, abys ještě déle byl účasten hemžení jeho. Což teď ještě se ohlížíš po loutkách, které za dětství svého tak velice milovals, že snad nemocí byl bys zaplatil, kdyby ti bylo bráněno obírati se s nimi?“

„Po odpočinutí nočním nastává ale den, po hrách dětských jinošství.“

„Tajemstvím pro nás co bylo před životem vezdejším, tajemstvím co bylo po něm, tajemstvím snad proto, aby člověk neohlížeje se ani před sebe ani za sebe úloze své zde lépe dostáti mohl. Neníť jediné věci, z níž k nám by nemluvil úkol jakýsi, zákon více méně námi vyzpytovaný a nám známý. Objevujeť se v každé mrvě, v každé kapce vody k zemi spadající, v každém lístku větrem nešeném, i zračí se v nich pravidla člověka ovládající. Co se nám zdá libovůlí, krutostí v přírodě, tož obyčejně jen to, co zničuje jakous naši libůstku, blahobytu našemu se protivuje a nás z pohodlí vyrušuje. Což se nedurdí také brouk, střeseš-li ho s růžového poupěte do trávy, a nehněvá se na tebe, že ho nechceš ponechat na měkkém, vonném sídle? Nemohu pochopiti lidí, kteří se horší a trápí, že nemá člověk v přírodě více významu než každý jiný tvor, že žije, se rodí a umírá jako vše ostatní. I ona má tedy býti nespravedlivou a velkým nadržovat před malými, bohatým před chudými! Tu konečně rovnost! Vše stejno před soudem jejím. Každý úkol pro ni stejně důležitý, nechť ho vykonává motýl či slunce, ke každému dítěti svému se má stejně laskavě, stejně přísně, velkost, drobnost — jepici i hvězdu těmiž vede cestami vzniku, vývoje a smrti k témuž cíli, ptáče, stéblo, ty, já — jedno u ni. Nic v ní se neztrácí, ani nejmenší prášek nepřichází v niveč, nic neumírá, vše jen se rozpadává, proměňuje, aby, spojivši se s jinými částkami, v dokonalejší podobě zas k životu novému se probudilo, k životu to lepšímu, vznešenějšímu. Z temné hroudy skvělá se rodí květina — z hroudy naší v klíně země časem proměněné opět vypučí ducha květ, krásnější, čistší, světlejší!“

Oči harfeníkovy tkvěly drahnou dobu s nevýslovným výrazem na synu vrátného, aniž si toho povšiml. Tvář jeho zas nadšeně byla vztyčena k nebi. Ondřej se již netázal jako on, nehloubal, nepochyboval, nekolísal, byl přesvědčen a přesvědčení to mu dodávalo oné důstojnosti a pevnosti, jíž harfeník mimovolně podléhal. Cítil se vedle něho více a více malým a nedospělým, tak nepatrným jako ještě před nikým.

Konečně pronesl hlasem třesoucím se:

„Podobá se mi, že zjev bludaře mi asi zvěstoval, tu že sám z bludu se vymaním.“

Vyznání to stálo patrně pýchu jeho oběť velikou.

Ondřejem bolestně to škublo. Chvíli váhal, se rozmýšlel, patře na harfeníka, sám se sebou zřejmě zápasil, ale vida hlubokou opravdivost v tazích onoho, dodal, citu svému déle neodolávaje:

„Zmiňuje se opět o bludařích, zajisté netušíš a snad ani neuvěříš, že to, co teď jsem k tobě pronesl, základem učení jejich, oněch nenáviděných to kacířů, kteří byli a snad ještě budou mučeni, páleni a stíháni pro vyznání svoje pohoršlivé. Víra jejich především učí, aby pokrokem stálým dokonalosti se dodělávajíce, Bohu se blížili. Mezi články mravouky jejich první zásadou snášelivost ve víře, nesmí nikdo z nich jinověrce tupit, nýbrž vše, co jiní věří, se má bedlivě ohledat, svědomitě prozkoumat, a co by v tom kdožkoli nalezl dobrého, společnému úsudku odevzdat. Shledán-li v tom prospěch, budiž přijato od celé obce k vděčnému užívání.“

„Nikdy nebylo stanoveno moudřejšího a spravedlivějšího pravidla,“ zvolal harfeník náruživě. „K čemu tedy každý člověk nadán rozumem, než aby ho užíval, slepě nevěřiv, co jiným se zlíbí za pravdu vydávati? Není ani možná, Ondřeji, že jsou to tíž lidé, o nichž ty se zmiňuješ a klíčnice mi vypravovala. Což bylo by jinak s nimi tak krutě nakládáno bývalo? Zdá se mi, že musel každý podle této zásady jejich nahlédnout, že měli snahu nejlepší.“

„Čeho se dopustila Felsenburková, že vlastní otec tak přísně s ní nakládal?“ Ondřej mu namítal. Mimovolně důvěrněji a důvěrněji se nakloňoval cizinci mladému, i tento se mu pořád více přibližoval tak bezděčně jako on jemu.

Seděli teď těsně naproti sobě ve výklenku okna a napjatě si patřili v tváře stejně krásné a ušlechtilé, měsícem stejně zamilovaně zulíbané, ne již co nepřátelé a odpůrcové, nýbrž jako soudruzi vzájemně si milí. „Kdož není zasvěcen v rodinné poměry jako ty, zdaž ji nebude kaceřovat, stoje na svém, že by nebyl otec tak velice laskavý od ní pro nepatrný přestupek, pro neshodu jen v mínění se odvrátil, že ho k ní asi proměnil vážný jakýs z její strany poklesek. Kdož uvěří, že tak s ní nakládal, poněvadž sobeckým jakýms záměrům se protivovala, začež spíše chválu než hanu si zasluhovala? Rovněž jako té, vedlo se malému zástupu lidí, kteří uraženi světa toho sobectvím a vypočítavostí od něho se odvrátili, založivše si mezi sebou obce, kdež Bohu podle svého přesvědčení sloužili. Jednotou bratří a sester českomoravských nazvali spolek ten. Plul jako posvátný koráb na kalu poměrů tehdejších, otrávených morovým duchem všech hříchů. Na něm zachráněny a nám dochovány neocenitelné poklady lidskosti, které by byly jinak neodvratně utonuly v krvavých a špinavých vlnách nemravnosti obecné. Bděli nad nimi Bratří co strážcové hrdinští, jsouce hotovi každou chvíli hrdla raději položit, než všanc je vydat. Ale právě onen zápal ušlechtilý pro přísnou ctnost byl příčinou nenávisti, proti nim hned v prvním času jejich vzniku se ozývající, pro svoje přednosti, nikoli pro nějaké nešvary a pro poklesky byli stíháni a jsou stíháni dosud těmi, jimž směrem svým překážejí. Pokorou proti sobě popouzeli pýchu, střídmostí prostopášnost, lidumilstvím vládychtivost, dobročinností netečnost. Kdyby se bylo učení jejich tak utěšeně až dosud šířilo, jako v prvních letech, kdež všechen lid v Čechách k nim se hrnul, kdyby se nebyli mečem a ohněm násilně potlačovali, tož by snad teď nebylo rozdílu mezi lidmi, byli bychom všichni mezi sebou bratry, nebylo by chudých, opuštěných, zpustlých, všechen lidský život byl by vzal obrat jiný.“

„Pakli byla slova tvoje předešlá blesky, jež pojednou roztrhly chmuru, za níž mi počíná svítati vesmíru toho obraz vážný a ladný, tož teď řeč tvoje zoři se podobá, kteráž příchod slunce věčného mi opovídá,“ zaníceně ubezpečoval harfeník vrátného syna. „Ještě nikoho za nic nikdy jsem neprosil, ale tebe prosím, sepjatýma rukama prosím, abys neustal, až vše mi dopovíš. Jindy já zas ti vypravovati budu, co jsem vytrpěl, co ve mně hlodalo a mne hryzlo, co mne sem na hrad ten dohnalo. Za to, že mne dovedlo k posvátným branám světa ode mne netušeného a přec s nevýslovným žalem pohřešovaného, odpustím ti všecky křivé o mně domněnky, všecka nařknutí, i nabízím ti nejvěrnější přátelství a nerozlučné bratrství. Čím déle tě poslouchám, tím více pro mne jde najevo, že bludařem ovšem již státi se nemohu — poněvadž bludařem jsem se narodil.“

I rozprchly se poslední stíny podezření a záští v šlechetné Ondřejově duši, když mladík při těchto vřelých slovech obě ruce prosebně k němu vztáhl a při tom jasný proud slzí z očí se mu vyhrnul. Zarosiliť se i jeho zrakové a podivné, slastiplné nikdy dříve nepocítěné pohnutí srdcem mu zachvělo, když bílou a hebkou pravici harfeníkovu přátelsky stiskl, taktéž bratrství věrné mu slibuje. Za hřích by byl považoval, patře mu do planoucích nadšených hledů, déle ještě se domnívati, že se v něm skrývá úmysl ošemetný či pouhá jen všetečnost. Viděl a věřil, že mluví k duši žíznivé, po maně nebeské skutečně prahnoucí. Rád a vroucně vyhověl přání tak úpěnlivě a naléhavě pronešenému, pověděl mu vše, co mu bylo o řízení obce bratrské povědomo. Bez dechu jal se ho harfeník opět poslouchati.

„Nikdo, kdož údem se stal obce bratrské, nesměl se účastniti moci světské způsobem jakýmkoli a nikdo zastávati úřady veřejné, býti soudcem či konšelem. Zakázáno jim užíti poprav, souditi se, přísahati, dané slovo mělo dostačiti. Spravovali se sami bez úřadů a vrchností sborem starších, který každý třetí rok znova byl zvolen. Rovněž jako moc světskou, moc mečovou zavrhovali; měli prolévání krve v ošklivosti a zakázáno jim na vojnu jíti. Nesměli ani šenkovati, ani kupčiti, poněvadž člověk při tom nejsnáze podvodným se stává; žili jen z práce rukou a myšlenek svých. Jelikož panství člověka nad člověkem nade vše nenáviděli, nechtěli míti mezi sebou pánů a šlechticů, a když později jsouce pronásledováni ochrany a útulku bezpečného potřebovali a tedy nuceni se viděli, přijmouti mezi sebe šlechtice, k nim se hlásivší, tož se musili v schůzích jejich vzdáti všech titulů a na roveň s tím nejchudším se postaviti. Boháči taktéž z Jednoty vyloučeni byli, poněvadž bere člověk bohatstvím vždy na mysli zkázu, buď tím zpýchá či zlakotní neb zleniví. Hojnost nevyhnutelně rozpustilost strojí a touha po jmění a statcích téměř všech zlých skutků podpalem bývá; ostatně za neslušné považováno, aby věc tak nestálá a proměnlivá nad lidskou duší panovala. Vlastnictvím každého bylo jen, co vlastní silou těla i ducha si vydobyl. Pozemky údů nově přistouplých vždy k jmění obecnímu přidány byly a společně jich užíváno způsobem tím, že polnosti se rozdělily k vzdělání a užívání mezi rodiny podle počtu hlav. Čím více hlav, tím více potřeb, avšak tím také více rukou k práci. Zařízením tím Bratří služebnosti se vyhnuli, nemusily si děti četné, nemajetné rodiny hledati práci jinde, a rodina bezdětná a zámožná nemusila najímat hejna pomahačů. Vdovci a vdovy, i ony osoby obojího pohlaví, které z lásky k Bohu svobodnému životu se zasvětily, pečovaly o děti osiřelé a nemocnice. Nejosvícenější a nejšlechetnější údové bývali zvoleni za Bratry pomocníky. Měli za úkol, každého čtvrt roku cestovati od osady k osadě v obcích, k nimž patřili, a všude zkoumati a se optati, není-li jich nikde potřebí. Byli zvoleni, aby v záhadných života případech poskytovali rodinám rady a pomoci, a tak dlouho s nimi přemítali o prostředcích, kterak vybřednouti z trapného poměru a ujíti jakés vyskytující se nehodě, až vhodný pro případ ten nalezli prostředek. Chtěl-li některý úd obce podniknouti delší cestu, ohlásiti se musil u některého staršího, aby mu mohla býti dána výstraha, hrozí-li nějaké nebezpečí jeho duši či tělu; zároveň tím přítrž učiněna zahálčivému a marnotratnému se potulování. Mezi Bratry bylo mnoho dovedných malířů, skladatelů i spisovatelů, jimž i nepřátelé jiného nevyčítali, než že díla jejich příliš lahodně jsou psána, jako by spisy, o nejvyšších věcech jednající, méně zasluhovaly píle, než ty, kdež o všedních života potřebách rokováno. Za učitele své nejpřednější Jana Husa, Petra Chelčického, kněze Miliče, Matěje z Janova ctili, bratra Řehoře co zakladatele své Jednoty si vážili, bratra Lukáše a Blahoslava mezi největší učence počítali, Jana Augustu, prvního svého biskupa, velice pro povahu neústupnou a ctnostnou ctili, a Amos Komenský, poslední jich biskup, nejen Jednoty, ale celého vzdělaného světa se stal nejpřednější ozdobou. Řada mučedníků jejich nepřehledná, Bydžovští mezi nimi nejposlednější. Na počátku svět Jednotě se smál, jako všemu vznešenému, ale když tak mohutně vzrůstala a vzkvétala, lekat se jí počal. Bál se úředník o svou moc, vojín o svou slávu, peněžník o vládu, kdyby řád, podle kterého se spravovala, obecně měl býti zaveden. Počal proti ní hrozit prostopášník, nelítostník, zahaleč a všichni ti, kteří věděli, že dojdou jměním či rodem či cestami jinými slávy a vlivu, aniž se musí přitom duchem namáhati a ctnostem trapně se učiti. Vymyšleno, že Bratří kují pikle proti vládě, že jsou to tajní rejpalové a nespokojenci, a na základě nařknutí toho počali je stíhati mučiti, pronásledovati. Ale oni od víry své neupustili, žádajíce si skřipce na snídaní a hranice k obědu, a když konečně viděli, že se jedná o jich nebytí a víry vyplenění, k obhájení jejímu povstali, a poraženi byli jednak pro neschopnost a liknavost, jednak pro zradu těch, jimž co vůdcům svým důvěřovali: tož nejen proti nim, ale proti všemu, co českého, začata nejkrutější, nejneslýchanější válka, kteráž dosud neukončena, chrámy Bratrů uzavřeny, zbořeny a oni vojskem vehnáni do jiných; knihy jim pobrány, spáleny; děti mocně jim odňaté do klášterů na vychování dány; umírajícím odepřen kněz, nejvýtečnější hlavy katu vydány; ostatní po tisících ze země vyhnáni a ona zalidněna tím, co ostatní země jako plevel vyvrhly.

Bloudili Bratří po cizině, odměňujíce se za pohostinství její, že rozsívali po ní všude zlatá zrnka vzácných svých vědomostí, velké své vzdělanosti, které když v květy vypučely, chlubivě za svoje vydávala.

Co z Bratrů v Čechách zbylo, rozptýlenému bez pastýře stádu se podobalo. Naoko víry své se vzdali, jen aby ve vlasti zůstati mohli, nemohouce se vzdáti naděje, lepší že zavítají doby, dopřáno že jim bude dočkati se dne svobody, spravedlivosti, plesání obecného, kdež k pravdě zapřené zas jim bude lze veřejně a slavně se přihlásiti, a Čech na roveň postaven bude s národy jinými…“

„Nadarmo nedoufali, jitro dne toho v brzku jim zasvitne,“ skočil mu harfeník do řeči, uchvácen náhlou nadějnou a radostnou myšlenkou. „Císař spravedlnost učiní Čechům, onť lidu nejvřelejší a pokroku jeho nejbdělejší přítel!“

Smutně zavrtěl Ondřej hlavou.

„Tak bystře hledíš a přec tak nebystře myslíš, porovnáváš a soudíš,“ vyčítal mladíkovi. „Z Prahy přicházeje, nevíš, žeť každým dnem více se stává Vídně podnoží? Nejsou Josefovi Čechy samostatným již královstvím, na jehož stolec český národ jeho předky povolal, jehož práva a výsady přísahami potvrdili, nýbrž jen částí říše rakouské. Po korunovaci jeho matky hned koruna česká do vídeňské pokladnice odvezena, i určil, že tam má zůstat navždy co památka; nezastkví se na jeho hlavě co odznak bytosti naší. Nechtěje se poskvrniti lžislibem, nedá se Josef korunovati. Kancelář česká již zrušena. Chce-li se Čech dovolati spravedlnosti, až do Vídně za ním mu jest cestovati. Zrušeny staré váhy, mince a míry české, aby nás již nic od Rakouska neoddělovalo. Jindy na krajské hejtmany jen povýšeni bývali pánové ze staré české šlechty, teď dosazeni na místa ta úředníci němečtí. Nedá již Josef svolati žádný český sněm, chystá se, že po smrti matčině rozprodá všecky drahocenné sbírky dřívějšími králi českými na hradě založené k oslavě a ponaučení národa. Dá i rozbourati a k obyčejnému upotřebení prodati a pronajmouti staré chrámy…“

Nenechal harfeník Ondřeje pokračovati.

„Křivdíš Josefovi,“ zvolal, „křivdíš mu, a tak nespravedlivě^{[red 1]} ho posuzuješ, jako předtím Felsenburkovou. Nejsi tak nestranný, jak býti se domníváš. Poučí tě bohdá budoucnost nejblíže příští, jak na obou jsi se prohřešil. Marie Felicina…“

„Proč hraběnku zase do našeho hovoru vplétáš?“ nespokojeně Ondřej ho pokáral. „Její jméno každou chvíli při každé téměř příležitosti na jazyk ti zabloudí. Ihned, jaks o ní ponejprv se zmínil, u mne najisto postaveno bylo, že tě k ní pojí sladší páska, než pouhá náklonnost učitele k žačce nadané. Ale měj se na pozoru, nový příteli můj, mušce se mi býti podobáš, která okolo plamene krouží. Neusmívej se tak bezstarostně a důvěřivě! Radím ti jako bratr, cítíš-li, že ti není lhostejná, abys na to pomýšlel, kterak by si se včas od ní odloučil, třeba odměnou lásky své byls jist.“

„Proč mi nechceš dopřát okusit sladkého ovoce?“

„Nemilosrdnýť rod Felsenburků i v milování.“

„Co víš o láskách Felsenburků?“ živě harfeník vyzvídal. „Chci vědět, zdali právem mne strašíš,“ dodal, nutě se k větší klidnosti.

„Pomni na osud choti nebožtíka hraběte, již zapudil od sebe bez viny, připomeň si, kterak miloval co otec. Jsou si do srdce podobni všickni rodu toho… odedávna…!“

„Odedávna?“

„Ba, odedávna! Vášeň, žehravost, zrada, msta… taková bývá láska jejich.“

Harfeník dosud potutelně se usmívaje, se zamyslil.

„Ty víš více o vnitřních osudech této rodiny, než že poslední hrabě choť svou z pouhé jen choutky od sebe zapudil,“ pravil určitě a vyzývavě.

Ondřej neodpověděl.

„Sděl mi, co ti známo,“ konečně harfeník zas se ozval.

„Nevím ničeho… téměř ničeho… leda staré jakési slechy… k čemu o nich se zmiňovati? Užitečnějším a utěšenějším hovorem kraťme si noc, která nás po prvé svedla, bohdá, abychom se v přátelství kvapně uzavřeném pro tento život již nerozešli.“

„Takovéto vroucí moje přání, ale… Vypravuj mi přec, co víš… jest to povinností tvou bratrskou, abys pro výstrahu všecko mi pověděl. Uhodl jsi — není mi hraběnka lhostejná, a vím dobře, že i já jí lhostejným nejsem,“ vyznával se mladík, zkoušeje znova úsměv čtveračivý, ale plachý, ba úzkostlivý byl při tom pohled, jímž stíhal Ondřejovu tvář, která znovu nejtemnějšími se pokryla chmurami. Měl slyšet ještě hroznějšího, než od něho již slyšel? Co překročil práh tohoto hradu, hrozné pohádky naň jenjen se sypaly. Každý jeho krok měl téměř za, ozvěnu jakous krutou neslýchanou báji.

„Máš dobře,“ svědčil mu Ondrej, „jestiť povinností mou, abych tě varoval, tobě kvůli se potopím do té tůně krvavé minulosti zámku toho. Vždyť bychtě také varovati musil, věda, že tě povede cesta okolo neznámé skryté jakési propasti, a nerozpakoval bych se, třeba mne to stálo největší napínání sil, abych tě zachránil. V té ženě, o níž mluvíme, zajisté taková propast jako v předcích jejích…“

Harfeník naslouchal bez hnutí.

„Co ti vypravovala Felsenburková o hradu tom, než tě sem vyslala?“

„Že to sídlo osamělé, k zotavení jako stvořené,“ odvětil harfeník, ale hlas jeho pozbýval zvuku, jako tváře jeho barvy.

„Nemyslím, kterak ti ho popisovala, nýbrž co ti řekla o tem, kterak rodu jejímu se dostal?“

„Byl prý rodině její asi před půldruhým stoletím darován císařem.“

„Za co?“

„Odměnou za služby válečné.“

Ondřej vypukl v divoký smích.

Harfeník se vzchopil, obličej jeho krví se zalil.

„Snad nejde tvá k rodu tomu zášť tak daleko, že bys mu i neohroženost a udatnost upříti chtěl,“ uraženě na Ondřeje vyjel.

„To přisámbohu, bych nemohl, a kdybych měl tisíceré chuti o slávu tu ho připraviti,“ Ondřej ještě divočeji se zasmál. „Vidět deset, dvacet, třicet hlav za jedno půldne se špalku se skuliti do písku krví prosáklého, vidět deset, dvacet a ještě jednou tolik těl katem tisícerým způsobem mučit, a to těla někdejších soudruhů, spoluvěrců, přátel důvěrných, příbuzných, pokrevných: toť hrdinství tak nepopiratelné, tak velkolepé, neslýchané, že bylo podle zásluhy odměněno nejen hradem jediným, nýbrž že k tomu byla ještě přidána celá města, celá panství, jmění knížecí… a doposud prší na rod ten rekovný hvězdy poct, důkazy milosti nejvyšší…“

Harfeník v sloup proměněn již nebyl s to slova jediného.

„Hle, podobá se, že již trneš, a já ještě nezačal,“ pokračoval Ondřej neuprositelně. „Zdaližpak se vzpamatuješ, zmoudříš a Felsenburkové se vymkneš, až uslyšíš a poznáš, že láska, láska to uražená k tomu všemu první zavdala podnět. Měltě jednou pan Hlohovský, pán hradu toho a zároveň nejpřednější to Jednoty ochránce a nejhorlivější vyznavač její víry, přítele, s nímž vše sdílel, pohár, lože, zbraň. Vyrostl co chudý panoš na dvoře otce jeho, z rodu Skalnických pocházel. Svorně mladost spolu strávili, byvše nerozlučitelnými.

Tu v jeden den při turnaji spatřili slečnu, k níž oba nejprudší zahořeli láskou. Slynulať kouzelnou na loutnu hrou široko daleko. — Hlohovskému z nich dala přednost, stavší se chotí jeho. I rozlítil se Skalnický tak strašlivě, že pomstu přísahal, pomstu jí i celému jejímu potomstvu. Nejenže od přítele odvrátil srdce, vděčnost zapomněl, ale jal se nenáviděti a pronásledovati, i co mu bylo dosud drahého. Do té doby i on s bratry věřil, jich chránil, teď soptil hněvem proti nim, k papežencům se přidal, přátelil se s cizozemci, spolčoval se s odvěkými národa českého odpůrci, strojil rodákům steré nástrahy, domlouval k přísnosti k nim, netouže po jiném, než kterak zchladiti pomstychtivost v něm plápolající pohledem na pohromu, úpadek a zničení sokovo. Touha ta nešlechetná kupodivu brzy se mu vyplnila. Vedl pan Hlohovský voje svých oděnců proti nepřátelům vlasti, a při porážce bělohorské, byv na bojišti raněn, v mdlobě odvlečen do vězení. Nebyla choť k němu puštěna a vzdálena od něho, oplakávala osud jeho nad svou loutnou, uspávajíc synáčka slzavými písněmi. Tak tklivé prý bývaly, že, jak podání vypravuje, služebnictvo často prý vidělo, kterak na protějších vrších dravá zvěř svorně se shromažďuje a zbožně naslouchá. Avšak za jedno letní odpůldne mučena hroznou předtuchou, neb zaslechla, že nepřítel strašlivý zasedl mezi soudce manželovy, tož najednou struny se zachvěly, a zazvučevše smutně, do jedné popraskaly, jako ostřím meče náhle přeťaté, sklesla paní Hlohovská bez sebe na zemi. I došla za málo dní na hrad zvěst, že byl pan Hlohovský v téže chvíli, kdy choť jeho nad loutnou svou sklesla, na pražském náměstí mečem odpraven, erb jeho zlomen a pod šibenicí zahrabán, korouhev jeho rodinná na pranýři vztyčena a biřicem při tom vyvoláno, že od té chvíle jsou Hlohovští prázdni cti šlechtictví svého a statků svých. Jmění jeho připadlo bývalému příteli, jenž jej udal co největšího ze všech rebelanta a o jeho přísné potrestání nejvíce usiloval.“

Hluboký vzdech se vyrval z prsou harfeníkových; nedbal toho Ondřej:

„Vše, co bylo jindy jeho, náleželo teď Skalnickému, jenž na hraběte Felsenburka byl povýšen, nejen statky a nábytek, i žena a dítě sokovo v jeho se octlo porobenství. Mohl ji dát vyhnat z hradu, psy svými vyštvat, bylať bez práva a zastání. Ale jiného obmýšlel, než ji vyhnati z vlastnictví, o něž ji oloupil, čeho by se snad byla ještě více zděsila, kdyby o tom byla zvěděla, než že nemá nikde domova, nikde kam hlavu položit, a za chleba že bude musit prosit na silnicích. Po krvavém v Praze divadle na Hlohov se vydal v četném průvodě, očekávaje, jakmile hradu se přiblíží, že mu přijde vstříc ta, která láskou jeho pohrdati si troufala, bosa, s vlasy rozpuštěnými, popelem posypanými a v rouše žíněném a pokleknouc před ním do prachu, se slzami o milost ho požádá. Hodlal se nabažit pohledu na ponížení její a pak teprve proměnit pláč její v plesání. Chtěl kající ze země pozdvihnout, vedle sebe ji posadit a hraběnku Felsenburkovou z ní učinit, neb dosud neukrocena jeho k ní láska záhubná. Měltě ale co mstitel více štěstí, než co milovník. Hromovou ranou ho zasáhla zvěst o náhlé její smrti. I rozzuřil se v takové míře, že nejsladší msty jeho ovoce mu ušlo, až o jeho rozum se báli. Mnoho neděl služebnictvo jeho na hradě ho střežilo jako šílence. Avšak sotva se vzpamatoval, již znova ho zas uchvátila vzteklost. Nebylť k nalezení synáček sokův, jehož hodlal svěřit některé řeholi k vychování, otci v hrobě k potupě. S ním zmizela i krabice s listinami, svědčícími o šlechtickém původu Hlohovských. Dalť hocha hledat jako jehlu, ale nikde se nevyskytla po něm stopa, ač po celý život co nejhorlivěji po něm pátral, tím horlivěji, anť sám více měl synů. Oženil ho totiž císař sám s bohatou dámou. Netušil, že vyrůstá hošík klidně na samém Hlohově, v rodině služebníka, jemuž ve zmatku se podařilo dítě odstraniti, skrýti a později za svoje vydávati. Byltě sluha ten vrátný, horlivý bratr, vštípil dítěti lásku k pravdě, k víře otcově, k vlasti. Na smrtelné posteli svěřil mu tajemství jeho rodu, odevzdal důkazy, těše ho nadějí, že se stav otčiny nešťastné brzo zas změní. Avšak nezměnil se. Neodkázal potomek Hlohovských synu jiného, než nároky na službu, kterou po domnělém otci zdědil.“

Mdle harfeník zašeptal:

„A tys vnuk syna onoho. Nezapírej, hned jak jsem tě spatřil, srovnat jsem si nemohl, ty žes z krve sluhů prostých.“

„Zdá se ti vznešenější, pocházeti z krve zrádců, katanův a lupičů?“

Sklesl harfeník na kolena s výkřikem tak zoufalým, že to proniklo Ondřeje skrz na skrz. Pln soucitného úžasu nad bolestí tak velikou k němu se nahnul, snaže se, aby se země ho pozdvihl, což však se mu nepodařilo. Svíjel se harfeník u jeho nohou v žalu nejvášnivějším.

„Nezamýšlel jsem tě raniti, naopak před ranou zachrániti jsem tě chtěl. Líto mi tvých slzí, žal tvůj hluboce se mne dotýká. Co učiniti, abych napravil, co na tobě jsem nevědomky spáchal v dobrém úmyslu? Tušil jsem, že Felsenburkovou miluješ, ale nenadál jsem se, že tak vroucí a veliká tvoje k ní láska, že dávná pověst o potměšilém činu jednoho z jich předků do takového zoufalství tě uvrhne. Ó neplač, již krvavý ten děj zmizel v zapomenutí hlubinách, nikdo si ho již nepřipomíná, nikdo o něm krom mne a tebe na světě tom již nezví, nedojde hraběnky o něm zvěst. Nechť v pokoji se těší svému bohatství, své moci a slávě nynější, nikdo jí nezávidí, nikdo jí práva na ně neupírá, nikdo ji neznepokojí nároky na ně, nebude ji nikdo strašiti starými pohádkami.“

Ale harfeník dlouho jeho domluvy, jeho útěchy si nevšímal, oddávaje se záchvatu až šílenému. Konečně přec se vzpřímil, mrtvě pravě k Ondřeji:

„Za to, co teď od tebe jsem slyšel, více díků ti ještě v nitru svém věnuji, než za vše předešlé, lze starý hřích smýti… musí se hraběnka vše dozvěděti, aby napraviti a nahraditi mohla —“

„Komu? A co?“

„Snad se zdráhati nebudeš odpustiti, požádán-li budeš o smír?“

„Nemám co odpouštět tam, kde ty se domníváš.“

„Nestroj na sebe kukli, nezklameš mne v ni. Jsi, zač tě považuji. Almužny Marie Felicina ti nepodá, toho se neboj, ani daru, anať by sama nikdy žádných nepřijala. Jinou ti zajisté nabídne náhradu, tebe i ji hodnější — ruku svou.“

A znova si zakryl harfeník zoufale tvář.

„Tak velice že by se ponížila vznešená paní tvoje?“ s výsměchem Ondřej se podivil.

„Jak ji znám, rodinné cti oběť tu zajisté přinese, oběť to skutečně dvojnásobnou — neb volnou zůstat chtěla pout muže.“

„Kvůli mně slib svůj rušit nebude.“

„Nepočínej si tak pyšně!“ vyjel harfeník, a žal jeho odporem Ondřejovým v rozhorlenost se proměňoval. „Ty ji neznáš, nevíš, jak je krásná, dosud žádný muž jí neodolal. I králové o přízeň její stojí.“

„Co láká krále, sotva kdy některého Hlohovského lákalo. Kdyby dosud žil, jak se domníváš, některý jich potomek, tož zajisté jinému u ženy by se nekořil, než mysli hrdinné, srdci obětovnému, přesvědčenosti šlechetné, za kterou by smrt podstoupiti se nelekala. Leč, jak divně si počínáš, brachu? Tys snad prvním milencem, jenž přemlouvá jiného, aby si oblíbil tu, již vroucně miluje. Ovšem je ženich, jemuž jí nabízíš, jen přeludem, jinak by byla velkomyslnost taková bezpříkladná.“

„Odmlouvání tvoje marné, přetvářka zbytečná. Nehodno tebe, kdybys opravdu se zdráhal smířit krvavé minulosti stíny. To lze jen sňatkem, jen tak lze vše vyrovnat. Přines mi listiny o původu tvém svědčící, které, jak děls, věrný sluha skryl i s dítětem pronásledovaným, a já za ně zakrátko ti odevzdám — snubní prsten Marie Feliciny.“

„Dosti té plané, rouhavé hry!“ Ondřej vyskočil. „Což nechápeš, že kdybych byl tím, zač mne považuješ, prsten ten by ruku mou zažehl, vtisknuv na ni znak hanby? Že dotýkaje se ruky nevěsty, již mi vnucuješ, bych si neustále připomínati musil ruky, která uškrtila blaho moje rodinné, a procházeje se po jejím boku, bych viděl valit se mezi námi potok krve? Že když bych naslouchal jejím slovům, sten odpraveného, kvílení vdovy z nich ke mně zaznívající srdce moje v led by proměňovalo, že když bych patřil do jejích očí, celá strašlivá minulost pro mne by se tam míhala? I kdyby bylo možno, jak ty v mladistvé nezkušenosti věříš, že by dcera vraha rodiny Hlohovské k poslednímu jich potomku se schýlila, nechtějíc mu býti v ničem povinnována, žádostiva jsouc vyrovnávati starý, zlý účet, tož věz, že on nikdy, nikdy k ní by se neponížil, a kdyby si tím nebe vykoupil!“

A Ondřej vzchopiv se zmizel tak nenadále, jak se byl v komnatě té objevil.

Vyskočil harfeník jako štírem uštknut: pohled, který z očí jeho za synem vrátného vysršel, byl by s to býval, aby ho utratil.

Co to slyšel? Někdo skutečně si troufal pohrdati hraběnkou Felsenburkovou, krásnou, svůdnou Marií Felicinou, které se poklonil i císař, nejpřednější to muž věku svého, vzdávaje ochotně poctu patřičnou její vzácné spanilosti, skvostným ducha jejího darům? Pohrdal šlechtičnou stavu tak vznešeného, jíž u dvora hned první po arcivévodkyních místo náleželo? A kdo byl ten drzý odvážlivec? Jak sám se nazval, poslední z posledních jejích otroků, potomek to zemězrádců odpravených, blouznivec ztřeštěný! Za to musí být pokutován, musí! Nesmí ho hraběnka již trpět, ni ve službě, ni na panstvích svých, vypovědít ho musí, dát ho vřadit doživotně mezi vojsko! I to malý ještě trest za provinění tak veliké, neslýchané, musí ho dát uvěznit, uvrhnout do některého sklepení hradu toho, na nějž se domnívá, více že má nároků než ona. Tam ho ponechati pět, deset let… do smrti nechť tam zůstane, až tam bídně zajde a shnije! Nikdo jí nebude moci v tom bránit, smí paní sluhu drzého potrestat podle libosti. Ona jeho vrchností, jeho soudkyní, on její věc, s níž jí volno naložiti podle libosti, za niž nikomu zodpovědna… s jakou rozkoší trest na něm vykoná!

Ale ne, nemožno, aby si někdo troufal jen na to pomysliti, by jí pohrdal, harfeník se přeslechl, klamal! Vždyť by pak byl malý, příliš malý trest vězení! Zasluhoval by nestoudník takový dán býti na skřipec, ba provinění takového jen smrtí dostatečně by pykal. Ano jen smrtí!… Krvavý mrak zastřel harfeníkův zrak… Ó, první ty Felsenburku, zvěděl harfeník v této chvíli, jak ti bylo, když tebou pohrdla loutnice, jak ti bušilo v hlavě, jak neviděla pak jen krev a zas krev, jak vše dobré a šlechetné náhle v tobě pomřelo tou černou jedovatou kapkou zášti, která se ti do srdce dostala, jak jiného neslyšels a pro jiného sluchu neměls, než pro těch tisíc a tisíc hadích hlasů syčících ti v hlavě, v prsou, v každé žíle: „Pomsta! Pomsta! Pomsta! Nechť trpí ti, co mne urazili, co jsem vytrpěl já!“ Poznal harfeník, odkud v tobě se vzala ona děsná neohroženost, zasednouti co soudce na popraviště, vyřknouti ortel smrti, podepsati ho, přitisknouti naň pečeť svou; viděl biřice a jeho nástroje strašlivé, šibenice, špalek, jezero krvavé, nad nímž se vznáší příšera strašlivá, zoufalost šílená pozůstalých… Ó pros, pros, Ondřeji, aby stejný tě neuchvátil osud jako předka tvého! Neopatrně jsi se prohlásil svou soustrastí s kacíři, sám harfeníkovi jsi pravil, jen aby šel a klíčnici zjevil, co od tebe slyšel, že se postará, abys byl pokutován jako tvoje příbuzná — není ani třeba, aby jméno hraběnčino vpleteno bylo v při tvou, jiná ruka za ni na tobě se pomstí, do zkázy uvrhne… Ó, pros, pros, Ondřeji, pokoř se, slib Marii Felicině oddanost, poníženost, vděčnost, aby ti odpuštěno bylo! Především ale slib lásku, hrdý Hlohovský! Vidíš meč nad hlavou svou? Jak se leskne, jak je pádný a břitký?… Již zapomněls na osud tety své?

Ó, neprosí Hlohovský, raději volí smrt než ruku té, jíž se klaněli i králové, jež sama byla královnou duchem, krásou, a tak bohatá jako ti, již nosí koruny. Povrhl jí, že pocházela z krve zrádců a utiskovatelů…

Zaúpěl harfeník u vidění tom strašlivém, jako by byl pocítil meč na vlastní šíji… jako u vlastního srdce…

„Milost, milost, Marie Felicino,“ zvolal třeštivě, „což nepoznáváš, že ten, jehož obětovat chceš mstě své, onen jest, jenž před tebou se objevoval, když unavena a nuděna hejsky tě obletujícími trpce jsi se tázala, kamž z toho světa muži se poděli, kteří by povrhujíc krásou a bohatstvím jen pravdě se kořili? Zdaž nedosahuje až k Josefovi, který pro tebe posud největším mezi lidmi? Zdaž ho v hrdém svém odříkání, v přísné své ctnosti, vznešené své nadšenosti daleko ještě nepředčí? Ano, větší jest než on. Víť císař, že každý jeho čin sláva odmění, kdož medle ale stopuje skutky sluhy? Ó, dobře má, že tě zavrhuje, což v tobě dosud nekvasí mstivého předka temná krůpěj krve, a jeho duše, ač rozervaná neštěstím a protivenstvím, přec plna světla? Ó, nejsi hodna syna vrátného svého, hraběnko Felsenburková, jen se k tomu znej…“

A zas harfeník potácel se v zoufalství v křečích, volaje jméno Ondřejovo přízvukem touhy, beznadějnosti a lásky… Ó, lásko, z jakých to zmatků a odporů se rodíváš, v jakých to chvílích srdce lidská překvapuješ…

Vyrovnal se v noci té starý, krvavý účet mezi Hlohovskými a Felsenburky. Ortel tak krutý, jako onen, jejž vymohl druhdy pan Skalnický pro někdejšího přítele, vyřknut nad vnučkou vraha vnukem ubitého. Vždyť přísahal, že pyšná duše její do smrti nésti musí okovy hříchů rodinných, vykoupení z nich že není možné, oplývati že musí hojností jemu odňatou, do smrti své za ni se styděti… vždyť přísahal, že ji nikdy poznati nechce. Krása její že mu není ničím a láska její mu protivna, život vedle ní mukám pekelným že by se rovnal…

Když klíčnice, nemohouc se ráno dočkat svého hosta, proň do starého hradu se odvážila, chvějíc se na všech údech, že ho snad nalezne uškrceného jakous noční příšerou, tož shledala, žeť starožitný pokoj, v němž kahanec od něho tam postavený dosud doutnal, je prázdný a po něm nikde jinde stopy nejmenší. Nadarmo naň čekala po celý den, domnívajíc se, že podnikl jakýs snad výlet do lesa — zmizel z hradu jako stín.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opraveno podle vydání ve Světozoru, č. 37, str. 290.