Poslední Čech (Havlíček)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Poslední Čech |
| Podtitulek: | Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198. |
| Autor: | Karel Havlíček Borovský |
| Zdroj: | Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21–33. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Kritizované dílo: Poslední Čech. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, online; Havlíčkova odpověď viz: Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha. | |
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati — a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. — Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. —
„Nesuď a nebudeš souzen!“ „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!“ byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.“ — — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti; že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavad neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladně a umělecky provedeným celkem. Takovou tedy míru přiložme k svrchu udané novelle Tylově.
Tyl se pohybuje s takovou lehkostí a uhlazeností v oboru vypravovatele, že mu zajisté tato stránka novellistiky, která by jiného mnoho potu stála, velmi snadně přichází. Tím více by tedy mohl a měl vynaložiti práce na vynalezení, volení a promyšlení látky své, čeho však v jeho novelle bolestně pohřešujeme. Novost především jest v ní nejméně vyvinutá vlastnost. Starý tvrdohlavý otec, jenž chce, aby si syn jeho vzal Miladu; ještě tvrdohlavější syn, jenž si ji vzít nechce a miluje jinou; nesrovnalosti stavu s láskou; velkodušné, avšak bolestné odřeknutí se Lidmilino, která co první milovnice v kusu právo má, by se do ní ještě jeden (Ladislav) nevyslyšitelně zamiloval, obyčejný žvatlavý zpěvák-komediant, jenž si často ze svatých věcí, jako jest otčina, žertíky tropí; jakési tajné tušení, kde nic tu nic; denník zamilované; všeobecný novellistský prostředek, duel, jako voda u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený však čtenář románů nazve je… oklepanými. Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto, poněvadž jimi T. dobrou starou novellu pokazil, zrušiv připletením a nalepením těchto tam nepatřících látek jednotu a důslednost celého jednání. S každou z těch nových připletených věcí měl T., jak hned ukážeme, zvláštní nehody.
Pro českou aristokracii jest novella s celou svou patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti napsána s větším znáním jejího života a způsobů; tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají, své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem“ (I. 20.), netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.), nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, nepotřebně (vyjma jediný pád I. 66, kde se tím chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě také dva omyly proti duchu francouzské konversace, není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné.
Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči leč původností, geniálností a zanímavostí našich básnických výtvorů; nikdy však pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
Ale i nám, „sprostým lidem“, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější; — kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí: moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.
Proč ale vpletl p. T. do své novelly tu příšeru Posledního Čecha?! Chtěl tím snad ubohého hraběte za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen vážené obecenstvo nevyzradilo… bez pochyby že to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro krásný podivný titulek…; to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního Čecha“). Ve slově „poslední“ leží jakási tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám nejvíce potrestal, zkaziv tím jednotu novelly a uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to můž býti, aby se nyní (184*) vlastenec, jenž jistě z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed celých živých Čech a vedle horlivého Svobody, mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??…
A pak dle německého přísloví: „Ein Narr macht zehn“, musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl Ladislav pouhým zázrakem nahoře neudržel? Nohama tak vyzdviženýma nespadnout!! Potom (I. 86.) Jaroslav čeká v noci v zahradě na Ludmilu, tak nepozorně, že zatím Svoboda, jenž dle zřejmého svého charakteru jistě pevně vykračuje, znenadále vedle něho, stojí, přišed ještě k tomu z též strany, odkud Ludmilu čeká! P. T. jistě nikdy večír na milenku nečekal, sice by věděl, že v takovém pádu spíše desatkrát jiné nepatrné šustění za její příchod máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo, aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči vpadnout: „To bych vás, pane hrabě“ atd. Sem také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.) u Černého koně, která se končí: utíkej, vrahu, utíkej ! (flieh, Morder! flieh!) a která nám pro veliký bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí, parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku se stejným začátkem. —
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných adjektivů a tropů, bylo by mnoho vypočítávat. Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum přitisknul!“, kdežto příroda přece dle všeobecné zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem“; I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak by z něho (ze srdce!) kus po kuse drtící skalina kapala!! a kromě toho jestě nejpatrněji I. 69. 89. 109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17. 19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat“, jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou řeč, kterou bychom si mohli za vzor bráti: nač si ji sám kazí takovými strakatými nalepeninami!? Pravý znak mistrovství jest jednoduchost, nehleda- nost, a strany tropů a jiných menších okras řeči jest naše mínění, že jest lépe viděti květy na stromě, na němž přirozeným během vyrostly, nežli odjinud natrhané a na podlaze hustě nastlané. Také se takovými obyčejnými a zbytečnými tropy čtenáři zvykají nemysliti.
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o Pedrazzim. — Hr. Jaroslava chtěl nám vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího muže, který jenom jazyk český trpěti nechce. Co ale vypadlo? Svéhlavý, hrubý, neotesaný chlapík, necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení, žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě mluví. Národu českému, „který přec miluje“ (jak sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné, jest nedůstatečné, nedůsledně motivováno. Kterak může býti, aby osvíceného, světem prošlého muže teprv někdo, zde u př. pan farář naučil, že o tom co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda? Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit, měl k tomu snad jiné příležitosti…
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější a nejprotivnější figuře celé novelly. Nemyslíme arci, že by kritika směla básníku předpisovat, co a jak psáti a jaké oučely míti má, čině jej tak z pána ve světě ideálů sluhou obyčejných náhledů: ovšem ale jest úkolem kritiky vyzkoumati, jak důsledně se spisovatel v mezech, které sobě sám vytknul, pohybuje. Patrno jest, že chtěl T. Pedrazziho vykresliti co obstojný neb snad i pěkný, ba humorný charakter. Trocha vynucených žvatlavých vtipů, žamputářství, ironické a urážlivé vtipky na svou otčinu, která se velkému komediantovi malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se česky vyjádřiti uměl: to všechno není humor. K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom, když ví, že není malíř. To se našemu citu nanejvýš protiví, ne snad z přílišné vážnosti před aristokraty, nýbrž z pouhé měšťanské hrdosti; pak romaničibská vlažnost k rodíně, kterou sám T. dobře cítil a proto na několika místech vymluviti se staral. Ale býti 20 let v cizině, býti bohatým a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti neb snad peníze posílati: ale mysliti, že otec, který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech jistě ještě na živě bude: to není moudré, pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev v sobě tuší… A po 20 letech mu najednou napadne všemu přijít na stopu… Při tom si vysvětliti nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl; francouzsky zas oni ne; česky jistě nemluvil, neb co o něm II. 174. Ludmila tvrdí, praví T. jen z nouze, když se P. musí naučit dobře česky a T-ovi na to již mnoho času nezbývá. Že ale člověk, který po 20 let zapomněl, jak se otčina jeho jmenuje (I. 59.), málo neb nic česky uměti nebude, rozumí se. Proč se vlastně hned s počátku do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno, a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho dle nezvratného zákona přírody musila zmocnit od neustálého vlastenčení.
O spojení událostí mezi sebou, o vyvinování celého děje zanecháme si úsudek, až T. novelu tuto dokončí.
Tyto tedy a podobné věci výtvoru T-ovu se nedostávají, aby se mohl nazvat novým, umělecky a důsledně provedeným celkem, a dokázati: že ním není, byl hlavní záměr celé této kritiky. — Nerozumné bylo by mysliti, že nic chvalitebného v T-ově novelle nenalézáme: vímeť ovšem, že je v ní mnoho, velmi mnoho podařilého, sice by za takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ“…), divíme se zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost v posloupném podávání dějů, aby se udržela zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158.—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36.—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však — nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly, k čemu jsem, že se to posud jen oustné dálo, nyní své nezkušené péro propůjčil, převezma tím na sebe všelikou vinu a odpovídáni. Alespoň jsem T-ovi dokázal, že jsem jeho novellu několikrát a pozorně přečetl a sice pozorněji než on sám, poněvadž mi ani neušlo, že II. 56. místo Ladislav má být Vavřinec, čeho si ani sám T. nevšimnul.
Havel Borovský.
Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845, str. 211. n. a 215. n.