Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Odpověď p. Havlu Borovskému na jeho kritiku Posledního Čecha |
Autor: | Karel Havlíček Borovský |
Zdroj: | Google Books (odkaz přístupný pouze z USA) |
Vydáno: | In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s. 33–41. |
Licence: | PD old 70 |
Havlíček zde odpovídá na reakci J. K. Tyla, která vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, online). Viz též Poslední Čech (Havlíček) – původní Havlíčkova kritika a Poslední Čech – diskutovaná novela. |
S nestranností, jakou jenom si žádati můžete, přečetl jsem celou Vaši kritiku, ačkoli se mi brzy počala nelíbiti, ba konečně i protiviti. Uvážil jste, milý pane! než jste se na tak smělou práci spustil, všechny následky svého neprozřetelného, mladicky bujného počínání? uvážil jste, jak lehko jest haněti a jak těžko opraviti, lépe učiniti? víte, že snad v celém světě není jediného človíčka, jenž by nedovedl každou kteroukoli novellu nějak pohaněti, ale že jenom málo který sám obstojnou dobrou novellu sepsati v stavu jest? Zapomněl jste, kterak se chovati má mladý, do života vstoupilý člověk proti patnáctiletým zásluhám v literatuře a v národnosti?! Co Vám a Vašim náhledům u mne a u veškerého citlivého obecenstva nejvíce uškodilo, jest právě ona nešetrnost, nepamětlivá veliké důstojnosti muže v celém národu velmi oblíbeného, ona smělost, s kterou škvrníte a hanobíte knihu národu svému v nynějších jeho poměrech veleužitečnou, která též podle vnitřní ceny své tak rozsáhlé čtenářstvo má a je i po Vaší zbrklé kritice míti bude? Vox populi, vox Dei! A pak ona trpká satira, ono patrné všude se snažení uvésti spisovatele v posměch, může toliko na nevzdělané, zlomyslné čtenáře působiti, u zkušeného, krasovědecky vzdělaného obecenstva právě tím všechny své důvody v podezření uvádíte, jakoby samy sebou dosti pravdy a váhy nemajíce, podobných žahadel k platnosti své nevyhnutelně potřebovaly. Ubezpečuji Vás, že bych Vás pro tyto ousměšky a trpkosti ani odpovědi hodným býti nemněl, kdybych zas s druhé strany (nechci Vám ani nejmenší zásluhy odepříti) v některých myšlenkách Vaší kritiky neviděl snažení o věc dobrot, ačkoliv jest zatemněno některými sice právem, mnohými ale neprávem na oblíbenou tu novellu naházenými hanami. Což myslíte, nezkušený mladíku! (odpusťte mi upřímnost mou dobře s Vámi smýšlející!), že kromě Vás nikdo jiný ony některé nedostatky na novelle p. T-ově nepozoroval? myslíte, že se na Vaši trošku ve mlýně čekalo? myslíte, že teprv od Vás jsme pochytili, že žádná věc pod sluncem není úplně dokonalá? anebo snad myslíte, že sám p. T. ještě mnohem lépe než Vy své vady nezná a o některých chybných maličkostech ve své novelle neví? ba ví o nich, milý pane! jako Vy, a ještě více ví, totiž jak by se napraviti mohly, kdyby mu to za práci stálo. A kdyby byla Vaše kritika až do nejmenší kommy spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnouti může), dopustil jste se ní přece v nynějších okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký počet novell, které se s Posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší literatuře s pochvalou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novellám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou? (Dokončení.) atd. atd. atd.
Tak asi měl p. T. odpovědít na moji kritiku, a postavil jsem onen formulář do předešlého čísla Č. Vč. jen pro ponaučení p. T-ovi, aby budoucně, kdyby se mu takový pád přihodil, věděl, jak na kritiku, kterou podstatnými důvody vyvrátiti nemůže, aspoň chytře odpověditi má, aby nesoudní v aesthetice čtenáři třeba jen z lidské outrpnosti na jeho straně zůstali. Takto ale i moje kritika ve „Včele“ i jeho odpověď ve „Květech“ obě proti němu svědčí: moje kritika dokázala, že neuměl napsat dobrou novelu, a jeho odpověď dokázala, že umí vyvádět hrubé kousky. Persidský básník Sady ve spise svém Khylustan praví: „Veliké a hluboké moře nezkalíš jedním kamenem. Muž, kterého každá hana rozzlobí, má mělké dno“ … A onen latinské hádce přítomný rolník, ačkoli ani slova latinsky (mnohému je každá kritika latinská) nerozuměl, přece poznal, která strana nepravá jest, totiž která se jako p. T. zlobiti počala. P. T. sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ou vej! Duch zdvořilosti, salonovosti nevychází z mezi kulis, netronuje na prknách! — Kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách zná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď p. T-ova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zectějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami. Dle tohoto systému i p. T. počal také s vlastní chválou a přešel k poděkování slavnému publikum. Ovšem že každý nejlépe své dobré a zlé stránky zná a oceniti dovede (ačkoli dle známého přísloví vlastní chvála není žádný znamenitý parfum); tuto bychom snad přece, třeba jen mladý literární jakýsi, p. T-ovi, zkušenému spisovateli, nějakou užitečnou radou posloužiti mohli. Nevěřte, vysoce vážený p. T-e! ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají: nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! svět je bezbožný, p. T-e, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! — Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, do skonání světa. —
Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností p. T-a pro néjaké neslušnosti v jeho odpovědi napomenouti. Nekráčej, milý synu, po cestách nespravedlivých a chytráků! Nedělej se, milý synu! jakobys onoho svého kritika neznal. Zajisté, pravím Tobě, že jest Havel Borovský jeho literární jméno, kterého již před onou kritikou užíval a budoucně též užívati hodlá, ačkoli nikdy nebude poměry něčí neliterární nezdvořile a bez práva do tisku dávati. Pod oním jmenem se nemohl před Tebou, synu můj! ukrývati, poněvadž’s ho dobře znal, a tak jsi tedy ani žádného práva neměl nějaké jiné jeho jméno veřejně jmenovati. Nevíš, synu můj! příčiny, proč toho literárního jména užívá, a třeba jsi mu nedelikátností svou v privátním jeho životě uškodil. Něco jiného by bylo, kdyby byl někde ve „Květech“ sám sebe pod nějakou vymyšlenou chiffrou vychvaloval; to by se ovšem mohlo právem říci: Pane Tyle! (chtěl jsem napsat: p. Borovský!) kdo se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podpiše! — A pak se, synu můj! proti jiným nenadýmej! nemysli, že literární článek teprv podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať si je pod ním podepsán kdokoli, třeba Ty sám, milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti směl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisuje. A onen H. Borovský mi pravil, že ačkoli jsi ho nazval v literatuře Jakýmsi“, přece by na dvě třetiny Tvých spisů, synu můj ! za žádnou cenu své jméno nepodepsal. —
Ale žert na stranu, leží nám zde ještě něco důležitého na srdci. Všeobecně jsme našli mínění, že se žádná česká kniha haněti nemá a nesmí, jako by to naší národní věci škoditi mohlo. Což myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové! že žádný Čech špatnou novellu sepsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti špatné spisy za dobré ? Ne, kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býti. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli? — A p. T. jmenovitě by se neměl pořád „outlinkému písemnictví“ pod křídla schovávat. Dejme tomu, že je literatura naše outlinká, ale p. T., narozen r. 1808 a 15-iletý literát, zajisté se nebude chtít mazlit a jmenovat outlinkým literátorem; sice bychom mu na to odpověděli epigramem, který jsme kdesi našli natištěný:
Obyčejný český literátor vece:
„Kritika ať u nás ještě nevystoupí,
By nevěděl venkov, že jsme v Praze hloupí.“
Já:
„Děckem jest — díš — obecenstvo naše,
A tvé spisy, ty jsou tedy — kaše!“
Konečně p. T-ovi radíme, aby ve svých replikách nikdy vtipů neužíval, které by se proti němu samému obrátiti daly. To člověka obzvláště činí u obecenstva směšným. Tak pravi u př., aby si každý čtenář, který „sám nic posouditi nedovede“, moji kritiku přečetl, a chytře si myslí, že ji žádný nebude číst, proto že žádný o sobě nemyslí, žeby nic posouditi nedovedl; pan Tyl zná dobře marnost lidskou. Já ji však také znám a proto pravím, aby si mou kritiku každý přečetl, kdo něco posouditi dovede, a jsem ubezpečen, že ji každý bude čísti, poněvadž každý o sobě myslí, že něco posouditi dovede; a pak: „dle skutku poznáte jej“, čehož si velmi přeju, aby mne dle této kritiky každý poznal. — Pak zas dí p. Tyl s Falstaffem: že na světě již bez toho není kusa ctnosti. Nemyslete to, milí pánové! ubezpečuju Vás oba, že jest na světě ještě ctnost, jen že o ní nevíte, sice bychom ji také častěji v novellách nalézali.
A nyní basta: p. T. myslí dle svých náhledů, že je Poslední Čech dokončen, já myslím dle svých náhledů, že jest moje hádka s p. T. také dokončena, na příčiny a důvody se vzájemně neptejme. Konečně nesmím opomenout doložiti, že sepsal a k poučení p. Tylovi vydal „jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti, aneb jak se raději podpisuje“:
Havel Borovský.
Č. V. č. 56. a 57. z 15. a 18. července 1845, str. 228. a 232.