Poslední Čech/17.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
16.	17.	18.

Údaje o textu
Titulek:	17.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 190–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

…A kde meškal mezi tím Jaroslav?

S palčivou touhou a bodavým nepokojem byl se pustil z domu otcovského ku Praze, soudě dle slov zahradníkovy služebné dívky, že byl starý Svoboda s Lidmilou v tuto stranu odjel.

Celá bytosť jindy vážného, ano k trudnomyslnosti se klonícího mladého muže byla toho dne lehounká loďka na zbouřeném jezeru. Mnohopramenná vášeň jí strašlivě zmítala. Přálť si míti peruti sokola, aby letěl a horoucně žádaného cíle dostihl.

Bez ustání dostávali poštovní kočí rozkazy k rychlé jízdě, koně se kvapem potili, míle ubíhala za mílí, ale touhy a nepokoje v srdci Jaroslavově při tom neubývalo. Žádný povoz jich neminul, aby ho nebyl Velenský očima skrz na skrz prohledal; při silnici nestál žádný hostinec a sebe menší krčma, pod jichžto krovem by byl po uprchlých nepátral: ale cesta k staroslavné hlavě království se napořád krátila, a ještě nebylo po nich stopy, ani památky.

Čím dále Jaroslav jel, tím patrněji mu vysvítalo, že starého Svobodu již nedohoní; tím žhavějí zažírala se ale do něho touha, tím jasněji vtírala se mu také myšlénka, že je oklamán, že uprchlí jinou stranou odjeli, a tím bolestněji zmítal jím bouřivý hněv.

Slunce bylo sotva zapadlo, a již stál opět ve velkém pražském hostinci, kterýž byl teprva včerejšího jitra opustil. Nepokojným krokem přebíhaje po pokoji lál nehodě, osudu i lidem, a nenávisť jeho k mladému Svobodovi dosáhla nejvyššího stupně. Mezi rozličnými, u vnitřním pobouření v něm povstávajícími myšlénkami pojala ho také ta, že je tato marná jeho jízda jenom nastrojené osidlo… i zaklínal se pomstou.

Co měl počíti? — To si netroufal v této chvíli rozhodnouti. V hostinci neměl žádného stání a společenského hluku se štítil. Mrzutý, rozkvašený rozběhl se k baronce Běloveské. Věděl, že hlučné večerní besedy u ní již přestaly, a doufal tedy, že v tiché svatyni její domácnosti úlevy nalezne. Odhodlal se učiniti z matčiny sestry důvěrnici svou a projeviti jí neohroženě svůj úmysl stran budoucího postavení svého k otci a k celému životu. Tato odvaha, že vystoupí před světem dle vůle své, navrátila mu zase obyčejnou jeho mužnost, a poněkud utišen vešel do barončina domu.

Ale duchaplná dáma nebyla samotná. Nemohla se ještě odebrati na venek, a shromáždila okolo sebe malý počet přátel, s nimiž se dalo několik hodin srdečně a důvěrně ztráviti. Dnes to učinila tím raději, an se jí dali dva neobyčejní hosté uvésti.

Nezněl tedy ve skvostném saloně mnohozvuký hovor obyčejné strakaté společnosti; bylo tu však mimo nadání několik tak zajímavých osobností, že byly vítanou náhradou za celé řady všedenních tlachavých a slaboduchých besedníků…

Dobrosrdečná teta byla nemálo překvapena, když se dal Jaroslav ohlásiti. Nemohla pochopiti, co jej po osmačtyřiceti hodinách zase do Prahy přivádí.

„Ale, mon Dieu, co pak se to děje?“ uvítala milého sestřence s nemalou zvědavostí, sotva byl s lehounkou poklonou práh překročil. „Já myslila, že pěkně líbezně v otcovském domě spočíváš —“

„To se již stalo, ma chère tante,“ řekl Jaroslav, ruku jí líbaje. „Ale toť víte sama, že nejsem přítel dlouhého spočívání, a protož jsem se opět do života vrhnul. Proč? to vám povím, až budeme sami,“ doložil po tichu.

„Zejtra,“ prohodila ona taktéž.

„Přijdu.“

„Starý hrabě ostatně zdráv?“

„Zdráv.“

Po této kratičké a rychle odbyté rozmluvě představila ho společnosti. On sám znal skoro všechny členy její, toliko mladý baron Altthal a starý francouzský plukovník Leclair byly mu neznámé úkazy.

Baron Altthal byl bující štípek starého panského rodu, kterýž několikerým pokolením v české půdě kořeny své zakotviv, nyní za domácí platil a za takový se také vydával. Plukovník Leclair byl zbytek z časův staro-Bourbonské vlády a věren své modle, svrženému Karlu, bloudil za stínem jejím po dalekém světě.

„S mým sestřencem budete muset míti strpení, pane barone, jestli se s vámi v jisté věci nesrovná,“ prohodila domácí paní k Altthalovi s malým úsměvem. „Otce jeho dostal byste spíše pod svůj praporec.“

„Já pro svou osobu,“ omlouval se Altthal s dvorným úklonkem, ale i s hrdou jistotou, „nevyvěsil posud žádného znamení, ježto by jmena nějakého praporce zasluhovalo, a nejsem také toho mínění, sbírati okolo sebe zástupy, jakobych k uhájení víry své nějakých pomocníků potřeboval. O čem tady právě bez mé pohnutky a viny řeč povstala, jesti věc tak svatá a silná, že si sama, beze všech praporců, pomůže.“

„O čem pak se jedná?“ ptal se Jaroslav, sběhnuv očima s baronky na mladého šlechtice, jehož celé vzezření statečnou mysl a ohnivého ducha prozrazovalo.

„Pan baron se přihlašuje k straně,“ poučila ho Běloveská, „ježto v Čechách od některých časů jakýmisi novotami proti starému pořádku bojuje, a k níž, tuším, i tvůj otec náleží.“

„Tak? — To tedy pana barona lituji, a přál bych, aby byl svou oblibu k jiné věci obrátil,“ prohlásil se na to Jaroslav kvapně, s příchutí úsměšné hořkosti a patrné nelibosti. Učinil to říkaje bezděky — okamžitým popuzením uchvácen; neboť protivnější člověk nemohl se mu toho večera naskytnouti, než ten, kterýž mu svým smýšlením třídu oněch lidí v paměť uváděl, k nimžto Svoboda náležel.

Altthal naň bystře pohledl.

„Děkuji za vaše politování, pane hrabě,“ řekl potom, a okolo rtů pohrávala mu lehká ironie; „a kdybych vskutku věděl, že se vaše rada z čistého pramene prýští, snad bych ji k srdci svému připustil. Ale já znám již zbraně našich odpůrců, s nimižto hned proti nám po ruce bývají. Politování a rada! Inu ovšem! To jsou lehounké oštěpy a snadno se jimi harcuje. Škoda jen, že touž zbraní také proti sobě bojovati nenecháváte a sami ničeho o moudré a dobré radě slyšeti nechcete.“

„Kdo má rozum po své straně,“ prohodil Jaroslav překvapeně, „může býti trochu tvrdohlavým.“

„Já pozoruji, že člověk i bez rozumu tvrdohlavým býti může,“ řekl Altthal poněkud popuzeně a vzchopil se ze svého sedadla.

„Ale mon Dieu!“ zvolala baronka, pojatá rovněž tak nelibým pocitem, jako hosté ostatní, „co pak to, pánové, tropíte? Snad nechcete z mého mírumilovného salonu udělati bojovné kolbiště?“

„Prosím, račte milostivě prominouti,“ řekl baron s tonem, jakoby chtěl všecko v žert obrátiti, a na vše strany se ukloniv, zaujal opět místa svého. „Já tu zajisté nechtěl hrdinské kousky dobrodružného rytíře vyváděti, a kdyby nebyla příčina odjinud vyšla, nikdy bych nebyl z květinových sadů konversace vystoupil, jimižto jsme až posud všichni s potěšením kráčeli.“

„Myslíte, pane barone, že vás můj příchod z těchto sadů vystrašil?“ ptal se Jaroslav, oko své bodavě na Altthala upřev. „Anebo že jsem neobratnou nohou květiny konversace vaší pošlapal?“

„Milý Jaroslave!“ ozvala se Běloveská dřív, než mohl Altthal odpověděti, a ton její zněl mezi káráním a prosbou. Potom se obrátila k samému Altthalovi. „A vy, milý pane barone,“ promluvila se vší svou dobrosrdečností, „řekněte mi upřímně, jak si to mám jen vyložiti, že se té české strany tak ujímáte, ježto přece sám z krve cizí pocházíte?“

„Z odpovědi na vaši otázku, paní baronko, zrostlo by tuze dlouhé pojednání, a neznělo by zde třeba všechněm k libosti,“ usmál se Altthal. „Také jsem nepřišel, abych s vámi o takových věcech rozpravy začínal. Dámy znají a mívají z většího dílu jiné péče a starosti, než takové, aby hleděly na požadování času a na potřeby národu, z jehož lůna pošly. Také by to znělo trochu komicky, kdybych zde, takořka u prostřed nejšlechetnějšího květu krve české, teprv dokazovati měl, sluší-li českému panstvu, aby se hlásilo k lidu, jehož potem a mozoly žije, na jehož ramenou poklady, síla a veškerá blaženosť rodu jeho spočívají, a kterýž k němu s důvěrou hledí, že bude v času potřeby práv jeho střežiti. A jakýž obraz utvořil by si konečně o našem smýšlení náš vážený host,“ doložil, pohlednuv na plukovníka, „kdyby poznal, že se mezi námi rozepře o věc vede, kteráž jediná všeliký národ národem činí, kteráž právě každého jiného národu nejsvětějším palladium jest, a kterouž každý jiný národ před světem hrdě zastává?“

„Já jsem zde beze všeho mínění,“ prohlásil se plukovník hlasem vážným, „leda bych souditi chtěl jako slepý o barvě. To jediné vím,“ doložil s jakousi tajnou výstrahou, a tvář jeho spříčila se bolnohořkým úsměvem, „to jediné vím, že je nebezpečno drážditi člověka, kterýž národnosť v ochranu beře.“

„Nebezpečno?“ opětovalo několik hlasů, a oči se otáčely po horlivém Altthalovi s jakousi ostýchavostí.

„Ne, ne, toho se nebojte!“ usmál se Jaroslav s lehounkým úšklebkem. „Pan plukovník měří věc páně baronovu očima, jimiž je zvyklý hleděti na ohromnou národnost francouzskou; ale po straně sekty českých vlastenců nenaleznem nic takového, a kdybychom to i nejlepším Plösslovým mikroskopem hledali.“

„Na tom také nic nezáleží, najdete-li něco nebo nic,“ řekl Altthal mírně a s plnou důvěrou a pevným přesvědčením o pravdě svých slov; „se slepými nebo s lidmi, jižto zúmyslně oči zavírají, je těžko vésti rozepři o barvách. Mimo to jde národní vývoj lidu českého i bez vašeho všímání a nalézání tak jistým, ačkoli volným kročejem, že mu ani váš posměch ani nevěra neuškodí. Nežli se nadějete, zroste vám koruna stromu jeho, kterýž posaváde za chatrné bejlí držíte, tak vysoko nad hlavu, že se leknete, a v stínu jeho stojíce, do prsou se udeříte, řkouce: My vinníci!“

„Mais mon Dieu!“ ozvalo se z několika úst, „totě kázání o strašlivém pozdvižení…“

A Jaroslav se dal do smíchu. Ale nebylo to z rozkoše nebo ponuknutím směšného předmětu; každý zvuk vycházel z hrdla jeho křečovitě vynucený, jako výlev poškádleného vzteku. Smýšlení a slova — celý způsob Altthalův uváděly mu Svobodu na oči, a srdce jeho chvělo se náramným pohnutím. Nemohloť ho dnes nic horšího potkati, nežli že se mu protivil člověk, kterýž byl Svobodovi podoben. I domníval se, že má úplnou příčinu na všechen lid toho smýšlení nevražiti, a že to nemusí tajiti. Tudy povstal jeho smích, když byla řeč o pozdvižení.

Všecko se po něm ohlídlo.

„Ne, ne, té masopustní maškarády se nedočkáme,“ smál se jedovaté. „Pan baron by měl sice pěkné schopnosti za řečníka v českém parlamentu, ale hřivna jeho nebude se bohužel nikdy blýskati; neboť podobné myšlénky rodí se jen v kotrbě šílenců a podobají se kvikotu Meluziny, kterýž se ozve a zmizí — člověk neví kam.“

„Já zde podobné myšlénky nepronesl,“ řekl Altthal velmi vážně, „a je-li tady vskutku něco šíleného, tedy vám povím, kde to najdete, a chcete-li, poukáži vás i k lékaři!“

„Pane, vy jste —“ zkřikl Velenský, v rozhořčení svém se zapomínaje.

„— baron Altthal!“ doložil tento rázně a kvapně k němu přistoupil; „člověk, jenžto práva milionů před celým světem hájiti se osměluje, a jenž tedy také posměšky a urážky hraběte Velenského nesnese, neumí-li tento s jinou zbraní do boje se pouštěti.“

„Sestřence! Pane barone!“ bědovala Běloveská s ostatní společností vstávajíc, „co pak vám to napadá? V mém domě takový rencontre —“

„Proč se pouštějí lidé do domu, kteří by měli v blázinci seděti, neřku-li v káznici!“ zapomněl se Jaroslav, a vyskočiv se sesle vykročil z kola hostů.

„Na to vám dám jinde odpověď!“ řekl Altthal slovy zvučnými, a rychle za ním pokročiv nahnul se mu k uchu, aby mu něco pošeptal.

„Bude mě těšit!“ vyrazil ze sebe Jaroslav plný kruté rozkoše. Zdáloť se to býti okamžení, po němž dávno toužil, a v němžto hledal úlevy.

Altthal se na to před společností zase omluviv, zavedl řeč na jiné pole, a pak se poroučel.

Baronka činila Jaroslavovi přísné výčitky.

„Já nemohu ten lesknavý jed trpěti, kterýž se u nás od nějakých časů tak svůdně na veškeré věci lepí,“ omlouval se Velenský, pořád ještě popuzen, „i budu jej stírati a smítati, kde jej naleznu.“

„To budete museti ruku hodně ztuha a pilně přikládati,“ prohlásil se nyní francouzský plukovník; „neboť se mi zdá, že tento jed již dlouhá léta na česká srdce uléhá. Já toho aspoň již v mladém věku zkusil, a věděl jsem napřed, jak se výjev mezi vámi a panem baronem ukončí.“

„Co jste věděl?“ ozvalo se několik hlasů. „Co jste zkusil?“

„Bylo to v letech nejvyšší slávy francouzské,“ jal se důstojník skoro bezděky vyprávěti, „já byl mladý vojenský důstojník. Sloužil jsem z pouhé náklonnosti, puzen jakousi touhou po slávě, ačkoli jsem mohl rozkošné dny v loktech milované choti tráviti. Ale ona sama chtěla viděti ve mně hrdinu, i uvolila se ve svém vlasteneckém zanícení, jaké tehdáž vůbec v každém francouzském srdci pohrávalo, že snese bolesť rozloučení, jen aby se mohla honositi manželem, kterýž pomáhal vítězné věnce okolo francouzských zbraní ovíjeti. Toho času nezdržovali se v Paříži skoro žádní cizozemci, leda kteří tu byli od vezdejšího chleba upoutáni, anebo kteří u velkém pohybování našeho národu ohlas vlastního srdce nacházeli. I učinil jsem před odchodem do pole známosť s několika takovými muži, mezi nimižto zvláště mladý český baron bezuzdnou horlivostí pro vše, co národ velikým činí, nad jiné vynikal. Byla to věru obzvláštní rozkoš, poslouchati jej, an v mladickém zápalu o vlasti své mluvíval a sny a touhy svoje líčil, kteréž v ní hodlali ve skutek uvésti. Nám bývaly ovšem roznícené řeči o zemi, na nižto jsme ve své francouzské pýše a nezkušenosti jako s nesmírné výšky jen s hrdou nevšímavostí shlíželi, nám bývalo horlení jeho často k smíchu a mně uklouzlo jedenkráte slovo — bylo to při víně, a lehká krev neuměla slov povážiti, ale slovo bylo ze rtů, a pobouřilo šlechtice ku hněvu. Z toho povstala prudká rozepře, pak ještě něco horšího, a ono jediné slovo, jímžto jsem se vlasti a národnosti českého šlechtice dotknul — to jediné slovo zrušilo mé celé štěstí.“

„To není možná!“ zvolali někteří, kteří byli vypravování plukovníkovo s velkým účastenstvím vyslechli, a letitá baronka hodila starostlivým okem po Jaroslavovi. Ten ale seděl stranou na pohovce, jako tělesně a duševně zemdlený, a nezdálo se, že by na výjev okolo sebe tuze velký pozor dával.

„A jak se to dělo?“ obrátili se zas některé hlasy k plukovníkovi. „Jak se mohlo jediným slovem celé štěstí vaše zrušiti?“

Ale plukovník neměl již chuti dále vypravovati. Temný zámrak byl se rozestřel po tváři jeho, a dávné, hořeplné zpomínky tísnily duši jeho.

„Račte mi pro dnešek další vypravování prominouti,“ řekl, dlaní po čele a přes oči si přeletěv… „někdy později vám budu k službám. Je to sice rána stará, kterou jsem bezděky před vámi odhalil, ale i pod mnoholetou jizvou pálí mé bolestně při nejmenším dotknutí.“